"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Špatné zprávy

14. července 2013 v 20:04 | Džín

Počítač je mrtvý a dočistá mrtvý =( budu doufat, že ještě půjde opravit, ale další kapitolku nečekejte dřív, jak za týden či dva =( =(
 

El diablo (5.)

23. června 2013 v 22:54 | Džín |  El Diablo
Tadáá.
Zkoušky jsou úspěšně pokořený, takže si užijte dalšího ďábla =) neni to moc dlouhý, ale lepší než nic. Mimochodem...použila jsem trochu vulgární slovník a v dalších kapitolách bude nejspíš taky, ale...snad to zvládnete =D


Ten chaos jsem už znala, ale nebyla jsem na něj připravená. Nedokázala jsem popsat to, co vidím, cítím…vnímám. Nešlo zavřít oči, nešlo uniknout ani nabrat dech. Nedokázala jsem ani moc přemýšlet. Zůstaly jen primitivní emoce…hrůza a děs. Moje podstata, to, čemu jsem říkala , jakoby se rozplývalo. Stávalo se součástí tohohle chaosu a já se nedokázala nadechnou a znovu spojit všechno, co už jsem necítila. Potřebovala jsem křičet, řvát bezmocí, ale čím? Jak se zachránit, když nejste nic? Myšlenky se mi mlžily, to šílenství kolem mi je kradlo…
"Beo!"
Ten pocit, kdy jsem začala přicházet zpátky k sobě byl děsivý. Jakobych se vracela sama k sobě z velké dálky. Na to malé já, které ze mě ještě před chviličkou bylo, se začalo nabalovat to ostatní.
"Omlouvám se. Nechtěl jsem…omlouvám se…"
Držel mě. Svíral v pažích a tiskl se k mým zádům. Až po chvilce mi došlo, že ječím, vřískám a brečím jako zbavená smyslů. Dante byl pevný bod…ten jediný, kterého jsem se mohla držet. Zase z něj sálal ten nesnesitelný žár, ale tentokrát jsem se mu nebránila. Jeho předloktí jsem pevně svírala v prstech a soustředila se jen na bolest z toho doteku. Bolest byla dobrá…cítila jsem jí, nervová zakončení ji posílala přímo do mozku, který hlásil, že ji dokáže vnímat.
"Omlouvám se. Nemohl jsem tě najít, už je dobře…"
"Nevoď mě sem, prosím…už ne…"
"Příště se to nestane, přísahám."
Vytrhla jsem se z jeho sevření a roztřeseně dolezla ke stěně, kde jsem se schoulila. Znovu ty nachové oči, dlouhé havraní vlasy…překryla jsem si rukama hlavu a s lehkým pohupováním začala v duchu počítat.
"Beo..."
Znovu byl u mě. Neslyšela jsem, že by se hýbal, ale cítila jsem horko, díky kterému mě pálilo v nose a kůže se mi orosila potem.
"Podívej se na mě. Prosím."
Tak blízko…ruku měl opřenou o zeď a tentokrát narušoval můj osobní prostor. Dotýkal se mých vlasů, zlehka přejížděl prsty po kůži a svou tvář lehounce tiskl k té mé.
"Nikdy už se to nestane, přísahám…tak se přestaň bát."
Vyděšeně jsem zalapala po dechu. Zase ten sen! Celé tělo jsem měla zpocené, jak jsem se zamotala do přikrývky a vlasy se mi nepříjemně lepily na kůži. S prudce bušícím srdcem jsem vstala a otevřela dokořán okno. Chladný vzduch mě zbavil největšího náporu úzkosti, ale stejně jsem neměla v úmyslu se znovu pokusit usnout. Osprchovala jsem se vlažnou vodou, použila svůj oblíbený olej s vůní lotosu a zachumlaná do županu si pustila první sérii Teorie velkého třesku. Pomohlo to. Ne moc, ale trochu přeci. Ještě pár podobných snů a stane se ze mě Eleanor Abernathy, čili bláznivá dáma ze Simpsonů, která mumlá a po každém hází kočky.
V devět hodin jsem se konečně rozhoupala sundat župan a udělat ze sebe člověka. Opravdu jsem doufala, že dnes žádné pozvání na kávu nepřijde a Dante se bude od mé osoby držet hodně, hodně daleko.
Opatrně jsem proklouzla na chodbu a zarazila se. Čtyři chlápci různě opření podél zdí si mě zkoumavě přeměřili. Oči mi padly snad na toho nejděsivějšího z celé sebranky s nepřirozeně bledou kůží a úplně bílými vlasy. Srdce mi vyskočilo až do krku a opravdu jsem děkovala všem svatým, že těm čtyřem zakrývají oči černé brýle. Všichni si byli podobní stavbou těla. Vysocí, svalnatí a brutálně nasátí testosteronem. Celkově se odlišovali jen barvou kůže a vlasů. Opálený muž blízko schodů byl černovlasý, ten u Danteho dveří červenovlasý, bělovlasý mě už dokázal vyděsit dostatečně a čtvrtému zakrývala celou hlavu široká černá kapuce, což bylo asi taky dobře, protože kousíčky prosvítající kůže vypadaly skoro…průhledně.
"Páni. Stát u ní skoro bolí," zachraplal tlumeně černovlasý a rty se mu zkřivily v úšklebku.
"Dante je podělanej masochista," přikývl ten s červenými vlasy.
"Hele, Matko Terezo, měla bys zmizet, než nám z tebe bude zle."
Měla jsem chuť zacouvat zpátky do bytu. Srdce mi v hrudi bubnovalo sakra rychlý rytmy a ti maníci ze mě nespouštěly oči. Jediný, kdo nepromluvil a držel se co nejdál, byl ten s kapucí.
"Co tu sakra děláte?!" Danteho vzteklé burácení jsem snad nikdy neslyšela radši. Byla jsem skoro ochotná odpustit mu včerejší chování a trochu iracionálně i ty psychotický sny, za který vlastně ani nemohl.
"Čekáme jak kreténi, co kurva jinýho," zaklel černovlasý a odlepil se od zdi.
"Jděte dovnitř!"
Všichni čtyři poslušně zmizeli v útrobách Danteho bytu a já konečně začala cítit nohy.
"Beo?"
"Mám toho dost. Tebe, těch pošahaných snů…všeho…"
S povzdechem si protáhl krční obratle a věnoval mi úsměv, ten co se nedotýkal očí.
Rozčíleně jsem na něj namířila ukazováček. "A tohle…tenhle tvůj strojenej úsměv, mě štve ze všeho nejvíc!"
Vyřítila jsem se na schodiště a ani mě moc nepřekvapilo, že se mi držel v patách.
"Omlouvám se, že tě vyděsili. Jsou to idioti."
"Nech mě na pokoji, musim do školy."
"Večer přinesu čínský jídlo."
Tenhle jeho autoritativní hlas, který popíral jakoukoliv námitku, jsem taky upřímně nesnášela. Tak proč sakra něco uvnitř mě chtělo, aby přišel a zase jsme jedli u balkonových dveří?
Hrdost mi naštěstí pořád sloužila, takže jsem se mu nenamáhala odpovědět a v mírném poklusu konečně vypadla před panelák.
"Přijdu v sedm!"
Zatnula jsem zuby. Neukazuj na něj prostředník, neukazuj na něj sakra ten prostředník!!


Dante

Měl jsem chuť ty čtyři usmažit za živa. Mohl bych, ale v rámci potlačování své přirozené povahy jsem to neudělal. Bea ze mě nevědomky dělala pěknou měkkotu.
"Co tu kurva děláte?"
"Tady teď trávíš čas? U smrtelný holky, s duší tak podělaně čistou, že by se z toho normální chlap poblil?"
Adrian mě sral už pěknou řádku let a dnešek nebyl výjimkou. Zatřásl svou černovlasou hlavou a vyzývavě přimhouřil oči. "Ani nemusíš moc hledat, aby si měl holku, co ti vy*uká bezbolestně mozek z hlavy. To tu jeptišku chceš převést na temnou stranu síly nebo co sakra?!"

Kam dál

Reklama