"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Duše věrných (1.)

17. října 2009 v 23:35 | Džín |  Fantasy
Moje nová lamovinka. Snad se bude líbit ;) Pardon za ty obrázky co do toho strkám, ale mám ráda anime a zkrátka si nemůžu pomoct :D


S kapku trudomyslnou náladou jsem se vyšourala před budovu gymnázia a s ironickým úsměvem zaregistrovala, že na nohou mi zůstaly šmoulovsky modrý návleky. Vztekle jsem je strhala, zmačkala do kuličky a vší silou mrštila do dveří, kudy vycházel dav lidí. Nějaká holka vypískla a jeden z kluků sprostě zanadával. Kupodivu mi to bylo jedno.
"Páni…ty jsi teda v dobrý náladě," zasmál se Štěpán, který nejspíš v tom davu byl taky a vylovil ze zadní kapsy mentosky. Rozevřela jsem ruku a zběsile si hodila obsah, který jsem vyinkasovala, do pusy.
"Asi se tě nebudu ptát, jak to dopadlo," ušklíbl se pobaveně a já měla chuť, mu balíček mentosek narvat do chřtánu a těma v puse mu rozbít brejle.
"Podělaný scio testy!"
"Nebylo to zas tak těžký," pokrčil rameny, což mě přivedlo na ještě vražednější a zvrhlejší myšlenky než před tím.
"Nemám svůj den."
"Jo, jsi poslední dobou nějaká podrážděná."
S povzdechem, nutno dodat mým povzdechem, jsme nechali školu za zády a šourali se směrem k centru.
Naprosto přesně jsem věděla, proč mám špatnou náladu, ale copak jsem mu mohla vykládat, že mám v poslední době jednu noční můru za druhou, mám pocit, že mě pořád někdo sleduje a vydim divný věci, který se právě moc neslučujou s normalitou?
"Neřekneš mi, co se děje?"
Rychle jsem trhla hlavou na opačnou stranu, abych do plic nabrala čerstvý vzduch. Štěpánova vůně mi v poslední době neuvěřitelně vadila. Přibližně týden jsem si myslela, že je to nějaká nová voňavka, než mi došlo, že takhle mi voní on. Připadalo mi to jako čirá esence vanilkovýho stromečku, romadúru a plísně, což byla dost děsivá kombinace, zvlášť na těle vašeho kamaráda.
"Poslední dobou jsi hrozně divná," vyčetl mi s povzdechem a já jen nešťastně pokrčila rameny.
"Měl jsi někdy pocit, že…že s tebou není něco v pořádku?"
Trochu zaraženě si mě změřil a trochu se ošil.

"Párkrát," připustil tiše.
"Opravdu?"
"Hmm…poslední dobou často. Proč si to myslíš ty?"
Trochu nerozhodně jsem si ho měřila. Vypadal klidně a vyrovnaně tak jako vždycky, jen oči mu neklidně těkaly sem a tam.
"Já…myslím, že ti to neřeknu. Poslal bys mě do blázince, nebo tam někam a já jsem na cvokhaus ještě moc mladá."
Pobaveně se uchechtl a pak mě znenadání chytl za ruku. Zadíval se na mě tak naléhavě a vážně, jako snad nikdy.
"Chci to slyšet a chci ti říct, co se děje mě!"
Vyplašeně jsem mu vykroutila ruku.
"Co takhle čaj, salep a vodnice? Bude to chtít klid a něco, po čem se mi bude trochu motat hlava."
Narovnal se a bez dalších řečí zahnul do uličky vlevo. Šel sebevědomě a dlouhé vlasy svázané do culíku mu dosahovaly až ke spodnímu lemu trička. Nedokázala jsem si vzpomenout, jak dlouho už takhle dlouhý vlasy má.
Musela jsem trochu popoběhnout, abych ho dohonila. Měl pravdu…i s ním nebylo něco v pořádku, jen jsem si toho díky svým problémům nevšimla.

Mlčky jsme seběhli pár schodů ke dveřím čajovny a vybrali si ten nejzastrčenější kout, kde nás nemohl nikdo rušit.
Týpek, který se k nám doploužil, byl nový. Dlouhé dredy mu splývaly podél obličeje, hašišácká košile vypadala, že jí nosil už jeho pradědeček hypík a na hrudníku mu cinkalo několik řetízků.
Jeho vůně mě omámila. Voněl jako sklad na vonný tyčinky a podpoury.
Mluvil nosovým hlasem a chvilkama mutoval, takže jsme se Štěpánem dusily smích, seč to šlo a hned jak odešel, složili jsme se do polštářů který se povalovaly všude kolem a zachvátil nás trochu hysterickej smích.
"Panebože…" vyhekal Štěpán a zůstal ležet na arabáckym koberečku s polštářkem za hlavou.
Udělala jsem to samé co on a narvala si pod hlavu polštář s velbloudama.
"Tak povídej," vybídla jsem ho a sama nevěděla, jestli chci slyšet, co má na srdci.
Buď z něj vypadne, že v noci slyší divný hlasy, což by znamenalo, že sousedi se do noci dívaj na televizi, nebo to bude něco šílenýho, jako třeba, že chrápe s mimozemšťankou a jejím kámošem Chapadlem.
"No…jednoduše řečeno…mám dojem, že nejsem člověk."
"Každej průměrně rostlej běloch si to jednou za čas myslí," pokývala jsem vědoucně hlavou. "Černoši ne…ty jsou v pohodě."
"Mer no tak!" okřikl mě naštvaně a já si uvědomila, že na mě snad nikdy nekřičel a to jsem mu občas šla hodně na nervy.
"Tak mi to vysvětli," šeptla jsem, přetočila se na břicho a sklonila se nad jeho tváří.
"To snad ani vysvětlit nejde. Prostě…si připadám jinak. V noci vidím i bez brejlí a líp jak za denního světla," hlesl zoufale. "Vlasy si střihám každej večer a koukej na to," zaskřehotal a skoro až šíleně začal cpát ty svoje pačesy mě pod nos.
"To přece neni normální!"
"Štěpáne…"
"V noci už skoro nespim! Mám takovou…potřebu chodit ven, pořád se někde potloukám a mám chuť…."
Nevózně zatěkal očima a rukou si překryl obličej.
"Někoho zabít…nebo ho pořádně vyděsit…"
Nevěřícně jsem si ho měřila. Nevěřila jsem, že by mohl něco takového cítit. Vždyť tohle pako bylo dokonce zarputilej vegetarián, protože představa, že jí zvířata se mu hnusila, tak proč teď tohle?!
Začalo mi připadat, že spaní s mimozemšťanem, by bylo v tuhle chvíli menší zlo.
Nic jsem na to nedokázala říct, už jen proto, že dredař se k nám doploužil s tácem, kde byla konvička čaje, kalíšky a dva salepy. Strnule jsem se narovnala a nabrala na lžičku trochu tý bílý břečky, která byla posypaná skořicí. Zaraženě jsem zírala do protějšího koutu místnosti, kde byl nějaký chlápek. Napadlo mě, že se do čajovny moc nehodí. Měl černý oblek a četl si nějaké noviny, díky kterým jsem mu neviděla do obličeje. S další lžičkou jsem ho pustila z hlavy a otočila se na Štěpána, který na mě vrhal zoufalé pohledy.
"Nechtěla bych ti tu nakecávat nějaký blbosti, zvlášť když…když se mi taky dějou divný věci."
Se zájmem se posadil a přiblížil svou tvář tak těsně ke mně, že jsem musela zadržet dech, abych se neudusila.
"Jaký?"
"Já…občas narazím na někoho…kdo mi zvláštně voní. Hodně silně a často dost nepříjemně. Nejsou to parfémy, tak prostě voní ten člověk a já to cítím."
Nakrčil obočí a najednou se odklonil.
"Já ti nějak voním?"
"No…ne tak voníš, jako smrdíš," zasmála jsem se trochu zajíkavě. "Ten kluk co tu obsluhuje…jak ti voní?" zeptala jsem se vyčkávavě.
"Nijak…nic jsem necítil, když tu byl."
Tiše jsem zasténala a znovu si nabrala na lžičku trochu salepu.
"Mně se z jeho vůně málem točila hlava. Už několikrát se mi stalo, že jsem na někoho takovýho narazila. Někdy mi voní, jindy ten jejich pach nemůžu skoro vydržet. Je to divný."
"A dál?" pobídl mě, jako by to samo o sobě nebylo moc divný a čekal na nějakou větší senzaci.
"Občas…vidim divný věci. Spíš divný lidi. Jdu po ulici a naproti mně jde úplně normální člověk…do tý doby než přijde blíž. Pak mi najednou přijde, že to není člověk. Jeden má nazelenalý vlasy, druhý červený oči…a všichni se na mě pokaždý tak zvláštně podívaj. Obvzlášť u těhle lidí cítim jejich vůni. Je hrozně ostrá a pronikavá. Někdy ani ničím nevybočujou a mě je jasný, že patří k těm ostatním."
"Občas mám podobný pocit," připustil zamyšleně, což mě trochu vyděsilo. Čekala jsem, že se mi vysměje a začne si ze mě utahovat…vlastně jsem v to doufala!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tezia Raven Tezia Raven | Web | 10. května 2010 v 12:12 | Reagovat

Mno konečně jsem našla tvůj blog...:D Ááááá konečně mám zase na dva dny co číst!:D

2 Ihsia Elemmírë Ihsia Elemmírë | Web | 6. března 2011 v 21:12 | Reagovat

Bombastický! :D Takže já budu taky divná :D Juchuuuu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama