"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Duše věrných (4.)

18. října 2009 v 0:00 | Džín |  Fantasy
Netrpělivě jsem se nahnula až k němu a snažila se rozpoznat, jestli nemá rozšířený zorničky, prášek pod jazykem nebo tak něco.
"Fetujete, že jo? Jedete v drogách! Proto ty blbý keci a tenhle pajzl. Oliver si šel právě pro novou dávku!"
Vykulil oči a rozesmál se tak nahlas, že mi málem protrhl ušní bubínky.
"Seš k sežrání Prcku," chechtal se a počechral mě rukou ve vlasech.
"Tak to nevim, jestli je to dobře," zamumlala jsem skepticky.
Připustit si, že sedim na pivu s upírem, mi přišlo naprosto nemožný. V hlavě jsem si znovu a znovu přehrávala jeho rozzuřenou tvář a ty oči…bledě modrý, zářivý oči. Jo jasně, viděla jsem Interview s upírem, četla Drákulu a vztah mezi Bellou a Edwardem mi přišel až nechutně romantickej a sentimentální, ale tohle bylo něco jinýho! Caleb se zdál jako normální hezkej kluk. To, že u sebe nosí bouchačku, oči mu mění barvu a nejspíš mu tu a tam vylezou tesáky, mi nepřipadalo jako dostatečnej upírskej důkaz.
Z úvah mě vyrušil Oliver, kterej mě trhnutím postavil na nohy a kejvnul na Caleba.
"Musíme jet! Lama zachytil nějakej signál z vysílačky a je dost dobře možný, že po nás jdou!"
"Kurva fix, ani pitomý pivo!" zaklek vztekle Caleb a oba mě táhli směrem k autu. Cítila jsem, jak mě jeden z nich chytl pevně za pas, zvedl do vzduchu, všechno kolem se na chvíli rozmazalo a pevný obrysy chytilo hned vzápětí, kdy jsem seděla bezpečně připoutaná v autě.
"To byla rychlost," zalapala jsem po dechu, ale to už jsme se řítili ulicí s upírem za volantem.
"Prcku zase si radši lehni!" houkl na mě a na chvilku jsem měla možnost zadívat se do jeho očí ve zpětnym zrcátku.
"Jestli se k upírství stavíš stejně jako k řízení, tak lituju tvoje oběti. Řídíš jako prase!" obvinila jsem ho namíchnutě, když obkroužil kruháč rychlostí 90 kilometrů v hodině a já se o to, abych si lehla, nemusela ani snažit.
Jel jako šílenec! Klepala jsem se na zadním sedadle hrůzou, aby nás někde nerozsekal a prsty se křečovitě držela, kde se dalo, protože rozmáznout se o přední sklo se mi fakt nechtělo.
Oba vypadali plně zaujatí honičkou po městě - i když jsem neměla páru, jestli nás někdo sleduje, nebo si tu rychlost udržujeme jen tak pro jistotu - tudíž jsem zalovila v kapse džínů a vytáhla mobil.
Musela jsem napsat Štěpánovi a bylo mi jedno, jestli budu znít jako psychicky narušenej jedinec.
"Unesli me nejaky magori. Jeden tvrdi, ze je upir a ted me vezou nekam, kde mi pry vysvetli muj stav. Zkusim se od nich dostat co nejdriv! Mam te rada a davej na sebe pozor!"
Rychle jsem tu šílenost odeslala Štěpánovi a mobil schovala zpátky do kapsy, kdyby mi ho chtěli náhodou zabavit.
Po hodině jízdy, jsme dorazili na místo. Vypadalo to, jako nějaká okrajová čtvrť bůh ví jakýho města. Všude byly honosný vily, před kterýma stály nabušený káry a ve vnitř si očividně hověli snobský majitelé.
"Bezva…připadám si jak v imaginárním seriálu "Snobský a snobštější". Ty lidi co mě k nim vedete, jsou asi mafiáni. Kmotr se dozvěděl o mym úžasnym taktu a lásce k obchodování s lidmi a chce mě angažovat ve svým malým rodinným podniku, co?"
Caleba moje brebentění očividně pobavilo. Se smíchem mě vytáhl z auta a aniž by pustil mojí ruku, táhl mě k vile, u který zaparkoval auto. Čekala jsem tu nějakou masivní ostrahu, který budu muset dát občanku, řidičák a průkazku na autobus, ale nikde nebyla ani noha. Teprve u hlavního vchodu stál nějakej týpek a kouřil, ale ten spíš vypadal, že tu nemá co dělat a fakt si chtěl jenom zakouřit.
"Ale ne…" zavrčel tiše Caleb a sevřel mojí ruku do ocelovýho stisku, jako bych se k tomu týpkovi snad chtěla rozběhnout a znásilnit ho.
"Vida vida…Calebe! Tvoje kořist na dnešní večer? Toho krčku by byla škoda!" protáhl ten kluk lenivě, ale dost živě si mě přeměřoval. Už od prvního okamžiku mi byl nesympatickej. Ne, že by byl ošklivej. Na blonďáka mu to překvapivě seklo, ale výraz jeho tváře mi jasně dokazoval, že to bude arogantní blbeček.
"Ahoj kotě…kdepak tě Caleb schovával."
"No…v gay baru to nebylo, takže by se ti tam asi nelíbilo," povzdechla jsem si rádoby soucitně a hned potom ho obdarovala zamračeným pohledem. Netrvalo mu moc dlouho, než si uvědomil, že jsem si do něj slušně rejpla, ale odpověď už jsem nedostala, jelikož mě Caleb prostrčil dveřma a já se ocitla ve velký hale s obrovskym schodištěm.
"Páni…úplný sídlo Lary Croft," zamumlala jsem do ticha.
"Říkat o Benjamínovi, že je gay, asi nebylo moc správný," zasmál se najednou Oliver a rukou mi naznačil, že půjdeme po schodech nahoru.
"Hmf…jsi jedinej, kdo tu má normální jméno. Caleb…Benjamín…kdo přijde teď? Bořivoj s Přemyslem?"
"Máš u mě plus, mimochodem…jak se jmenuješ ty?"
"Marie…ale opovaž se mi tak říct!"
"A jak ti máme řikat?" ozval se tiše Caleb a kupodivu vypadal naprosto vážně.
"Mery…nenávidim zkomoleniny, jaký ze jména Marie vznikaji!"
"Například Máňo, nebo Mařko?" zasmál se Ver pobaveně a já mu věnovala ránu pěstí do ramene, což ho rozesmálo ještě víc.
Na schodišti zvážněl i on a v tichosti mě vedli k velkým černým dveřím, přímo naproti schodišti.
Caleb zaklepal a bez vyzvání jsme vešli dovnitř.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 fallen fallen | 25. října 2009 v 18:56 | Reagovat

Ahojky, zatim to vypadá fakt dobře..jen tak dál ;-)

2 pity pity | 29. října 2009 v 14:20 | Reagovat

tak šup další;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama