"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Duše věrných (3.)

17. října 2009 v 23:39 | Džín |  Fantasy
"Co takhle zajet k Lamě na něco ostřejšího? Ta malá potřebuje panáka nebo se nám složí a já popravdě taky. Ten chlápek mi trochu hnul nervama. Nikdy bych neřek, že pošlou zrovna jeho," protáhl Beatlesák zadumaně a jeho kumpán jen pokýval hlavou.
Neodvažovala jsem se narovnat. Pořád jsem ležela přimáčknutá obličejem k sedačce a doufala, že se nějakym zázrakem ocitnu v posteli, nebo se proberu z mdlob po srážce s autem!
Beatlesák se nenuceně natáhl k rádiu, navolil na něm cédéčko s Muse a nespokojeně se obrátil. Změřil si zadní sklo a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že všude okolo mě jsou střepy.
Sprostě zanadával a znovu se obrátil. Teprve po hodině a půl jízdy jsme zastavili v nějakym městě. Neměla jsem ponětí, kde jsme. Opatrně jsem se zvedla a v zádech mi trochu zakřupalo, jak jsem strnula takovou dobu v jedný poloze.
Zaplivaná ulička vypadala jako ráj krys, feťáků, bezdomovců a záchodky opilců. Kumpán zaparkoval na kraj chodníku a oba vylezli z auta. Bealtesák mi s ironickým úsměškem a lehkou úklonou otevřel dveře, tudíž mi nezbylo nic jinýho, než vystoupit taky a znechuceně si tuhle část města změřit.
"Útulný," zkonstatovala jsem s protáhnutím a oba se na mě zazubili.
"Už jsem se lek, že ti došla řeč," zasmál se Beatlesák a jemně mě chytil okolo ramen. Naštvaně jsem ho setřásla a bez dalších řečí se nechala zavést do příšerně vypadajícího pajzlu kousek od nás. Uvnitř nebyla ani noha. Po stole se sice válelo pár ožralů, ale ti už si svoje nohy ani neuvědomovali, takže jsem se je kategoricky rozhodla mezi nohy nepočítat.
"Ahoj Lamo," zahlaholil vesele Kumpán na kluka za barem, kterému se po tváři roztáhl široký úsměv.
"Nazdar chlapi…páni…nová kořist?"
"Nebuď nechutnej. Víla je sice lákavá představa, ale nejspíš by nás za to zabili," uchechtl se Beatlesák a zaklepal ukazováčkem na půlt. Dej nám tři velký piva, tři velký tequily a tady víle ještě colu."
"Jasně," mrkl na nás a než jsem se stačila proti tý objednávce nějak ohradit, popadl mě za ruku a táhl za svým kolegou ke stolku kousek od baru.
"Fajn…začínám toho mít plný zuby!! Kdo kurva jste vy dva, a co po mě chcete?!!"
"Ty máš teda slovník vílo, fuj, ještě nás zkazíš," zasmál se Beatlesák a pohodlně se zapřel do židle.
"Když ti ten sekuriťák začal dělat z auta kabriolet, taky sis moc servítky nebral," ušklíbla jsem se a jeho kámoš pobaveně vyprskl smíchy. Teprve teď jsem si ho mohla přádně prohlídnout. I přes ten smrad všude kolem, jsem ucítala jeho vůni. Byla skoro stejně přitažlivá jako Beatlesákova, ale neměla pro mě takové kouzlo, jako vůně jeho kámoše. I on měl tmavý vlasy, ale sestříhaný na ježka, zeleno hnědý oči a takový zvláštní pobavený výraz.
"To bylo zlý," podotkl uraženě, ale nahnul se blíž ke mně. "Takže…kde mám začít?"
"Jména…v mém malém soukromém světě vám říkám Beatlesák a Kumpán, což už mě nebaví tak jako na začátku," ušklíbla jsem se.
"Beatlesák?" houkl zamračeně.
"Kumpán?" ozval se hned po něm jeho kámoš.
S povzdechem jsem dost netrpělivě naznačila, že čekám na odpověď.
"No dobře, tohle je Oliver, většinou mu říkáme jenom Vere a já jsem Caleb," pronesl Beatlesák obřadně a já se zmohla jen na pochybovačný trhnutí hlavou vpřed.
"Caleb? To je pravý?"
Zamračeně si mě přeměřil.
"Jasně, že je pravý…máš něco proti mýmu jménu?"
"Ne, jasně, že ne…jen je na tuhle zemi dost neobvyklý," pokrčila jsem rameny a vrhla se na sklenici coly, kterou mi konečně Lama přinesl.
"Dál?" pobídla jsem je, když jsem konečně měla celou colu v sobě a trochu opožděně si prohlídla skleničku, jestli v ní není třeba zbytek plísně, nebo něčeho mnohem nechutnějšího.
"Dál je to jednoduchý. Jsme tvoje ochranka, která má za úkol dopravit tě bezpečně do bezpečí," ušklíbl se Oliver a pokývnutím hlavy pozvedl pivo, aby se napil.
"Řídíš!" zpražila jsem ho pohledem a svojí pozornost přesměrovala na Caleba.
"Bezpečně do bezpečí. No dobře, pokud pomineme fakt, že mě málem zabil nabušenej a nesmrtelnej sekuriťák a z tohohle místa nedostanu žloutenku, jednu část bezpečnosti máme za sebou. Kde se nachází ta druhá?"
"Ještě tak hodinu cesty odtud. Převezmou si tě tam lidi, který ti vysvětlí tvůj nynější stav."
"Muj stav? Kdyby ses neobjevil, byla bych naprosto v pořádku! Jela bych za Štěpánem, dali bysme film, vínko a zítra bych se mohla v poklidu válet doma, páč je neděle! Místo toho jsem tu s váma, v nějakym zaplivanym pajzlu, kde obsluhuje Lama a pojedu za úchylama, který se od vás určitě moc lišit nebudou!!" Vybuchal jsem navztekaně a pevně sevřela sklenici s pivem, aby se mi tak netřásly ruce.
"Hele klídek. Tohle není naše vina, máme jen úkoly, který plníme a snažíme se je plnit dobře," rozhodil rukama Oliver smířlivě, ale Caleba jsem očividně svým malym záchvatem dost naštvala, protože se nahnul těsně ke mně a prudce mi sevřel zápěstí.
"Kdybych se tam neobjevil, tak už seš mrtvá Prcku, na to nezapomínej! Navíc není zrovna mym nevýslovným potěšením dělat ti ochranku. Já lidi většinou zabijim a nechránim je!!"
Jeho oči zasvítily, což mě vyděsilo víc než jeho chrčivý slova, který mi metal do obličeje. Svítily jako dva diamanty, který prosvítí modrý světlo.
"Dohajzlu!" ujelo mi vyděšeně. Prudce jsem se zvedla, až židle odletěla a chtěla vzít roha, když se znenadání objevil za mými zády a já do něj plnou rychlostí nalítla.
Jak mohl být tak strašně rychlý? Pevně mi sevřel ramena a já se celá roztřásla. Měla jsem snad větší strach než když Sekuriťák střílel na naše auto!
"Uklidni se!" přikázal nesmlouvavě, což jsem moc dobře nechápala. Celý tělo jsem měla strnulý jako v křeči a třes, který mnou procházel, jsem nijak ovládnout nedokázala.
"Nic ti neuděláme jasný? Už jsem ti říkal, že tě musíme dostat do bezpečí, tak nevim, co tu hysterčíš."
"Nic proti Cale, ale ty tvoje očiška, byly dost děsivý," uchechtl se Oliver a já byla vděčná, že se mě aspoň trochu zastal a já nejsem za sraba.
S protočením očí, teď už normálních a tmavě hnědých, mě násilým zatlačil zpátky do židle a sedl si na svoje místo.
"Bezva…" zamumlala jsem pořád trochu roztřeseně a bez upozornění do sebe hodila tequillu. Sůl a citron nám k tomu Lama stejně nedal, tudíž nebylo co řešit.
"Hele, ani si s náma nepřiťukneš jo?" ozval se trochu dotčeně Oliver a já se jen ušklíbla. Hnusná chuť v puse, jako by zahnala největší strach a znovu mě načerpala ironií a sarkasmem.
"S upírama si neťukám!"
"No Calebe…máš smůlu, ale se mnou si tim pádem připít můžeš," zasmál se Ver a hodil do sebe svojí tequillu.
To, že Caleb je upír mě moc nepřekvapilo. Nevim, proč jsem to vzala tak klidně. Nejspíš mi to ještě plně nedocházelo a šok se měl dostavit až dýl.
"A ty jsi zač co?" upřeně jsem se zadívala na Olivera a snažila se na něm najít něco nenormálního. Ta jeho vůně mě přesvědčovala v tom, že člověk určitě nebude.
"Věř mi, nechceš to vědět," mrkl na mě. Dřív než jsem stačila namítnout, že po upírech už zvládnu cokoliv, zvedl se a odešel kamsi za Lamou.
Trochu rozpačitě jsem mrkla, co dělá Caleb. Zíral na mě. Nedíval se, nepřejel po mě náhodou očima…prostě zíral.
"Roste mi třetí oko, nebo co?" nevydržela jsem to po chvilce a znechuceně na něj vyvalila oči.
"Proč?"
"Že na mě tak civíš!"
"Nejspíš…ta tvoje vílí krev. Nejsem na něco takovýho zvyklý," zamumlal otupěle, jako by se zrovna zhulil trávou.
Nechápavě jsem se zamračila. S těma kecama o vílách mě už začínal štvát. Pokud to byla metoda, jak zbalit holku, na mě rozhodně dojem nedělala.
"Muj bože…no jasně, že mě to nenapadlo dřív. Na čem vy dva jedete?"
"Cože?"
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama