"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Duše věrných (5.)

22. ledna 2010 v 22:50 | Džín |  Fantasy
Místnost vypadala jako knihovna na nějakým zámku. Obrovský police plný v kůži vázaných knih, globus na dřevěným podstavci a úplně vzadu seděli za psacími stoly dva chlápci, kteří se sem naprosto nehodili. Na první pohled nafoukaný kravaťáci.
"Marie. Vítej u nás," usmál se jeden z nich a nadšeně vstal, aby mi potřásl rukou. Druhý na malý okamžik zvedl oči, ale hned se vrátil ke knížce, do které něco zapisoval.
"Dobrej," zamumlala jsem trochu vytočeně, protože ten chlápek, co mi ještě před chvilkou tak vehementně vexloval rukou, mi teď svíral ramena a vypadal, že se štěstím snad rozpustí.
"Hoši, šlo všechno dobře?" otázal se mých dvou bodygárdů.
"Jeden z Marvorů dělal problémy, ale v Budějicích jsme se ho zbavili," zahlásil Caleb tichým, chladným a naprosto věcným tónem a při tý krátký větě byl v pozoru, skoro jako na vojně.
"Dobře, dobře…Marvorové…očekával jsem to. Teď si jděte dát něco k večeři," usmál se chlápek a kluci s krátkým kývnutím odešli. Měla jsem strašnou chuť rozeběhnout se za nima. Sice jsem je neznala, ale střílení, honička a posezení u Lamy, lidi i nelidi přeci jen trochu sblíží. Takhle jsem zůstala v knihovně se dvěma naprosto cizíma chlápkama, z kterých mě jeden ignoroval a druhý vytrvale otlapkával, což nebyla zrovna příznivá situace k tomu, abych vyzařovala klidem.
"Tak Marie, vítej u nás. Jmenuji se Gustav, ale můžeš mi říkat Mistře, jako všichni tady."
Horní ret mi mimovolně vyjel nahoru v náznaku trochu znechucenýho šklebu, ale rychle jsem začala dělat, že říkat týpkovi Mistře, mi přijde naprosto normální zvlášť, když se jmenuje Gustav.
"Nejspíš tě zajímá, proč tu jsi a já ti to hned vysvětlím," usmál se a už na první pohled mi bylo jasný, že na tuhle část se strašně těší.
"To budu moc ráda," zamumlala jsem otráveně a konečně mě začala chytat panika. Ten klid, který jsem v sobě do teď měla, mi dělal trochu starosti, a když mi konečně začala tělem proudit panika, docela se mi ulevilo. Třeba je to nějaká šílená sekta a chystaji se mě obětovat?
"Jak ti to říct, aby ses moc nepolekala? Nic mě bohužel nenapadá, takže narovinu…nejsi člověk."
Obočí mi vyjelo vzhůru a do krku se mi dralo něco mezi vzlykem a hysterickým záchvatem smíchu.
"No bezva…a jaká příšera teda jsem? Mimozemšťan, nebo něco stejně roztomilýho jako je Caleb?"
Gusta, nejspíš hluboce zarmoucen mým sarkasmem, zakroutil hlavou a znovu mi začal ošahávat ramena a paže.
"Zlatíčko, vím, že bude pro tebe těžké tomu uvěřit, ale jsi víla."
"Jasně," protáhla jsem se shovívavým úsměvem a měla nutkání toho pomatence poplácat dobrácky po rameni, než půjdu vytočit číslo na psychiatrii.
"Zamysli se. Cožpak se ti poslední dobou nedějí divné věci? Nevidíš na lidech detaily, které nejsou tak docela lidské a necítíš jejich pach? Nebělají ti vlasy?"
Ohromeně jsem na něj zůstala koukat. Hlavou mi rotovala strašná spousta věci, než jsem dokázala dojít k nějakému normálnímu závěru.
"Sledovali jste mě do čajovny, že jo? Poslouchali jste mě, když jsem to říkala Štěpánovi!"
S povzdechem zakroutí hlavou.
"Marie přestaň se bránit pravdě. Patříš do jiného světa, než je ten lidský. Jsi víla, stejně jako tvá matka a otec."
"No jasně a moje tetička je vodnice!" zasmála jsem se ironicky a snažila se tomu magorovi vykroutit z rukou.
"O tom bych musel něco vědět!" zavrčel chlápek za stolem a naštvaně třísknul razítkem o papír, který před chvilkou podepsal.
"S vodníky si raději nezahrávej. Jak vidíš, nemají nikdy příliš dobrou náladu a navíc, nepatří mezi prototypy dobrosrdečnosti."
"Takže Caleb je upír, on je vodník a co jste Vy, Oliver a ten divnej Benjamín?"
"Já a Oliver jsme démoni. Členění démonů je hodně složité, ale já patřím k těm nejvyšším a Oliver je ze zvláštního klanu. Na světě démonů jako je on, již moc není. No a Benjamín je Ohnivec. Jako jeden z mála se přidal na naší stranu."
Strnule jsem se zasmála a zakroutila hlavou.
"Budeme předstírat, že těm blábolům věřím. Zajímá mě, co tu dělám a co po mě chcete."
"Jsi víla a jako víla, bys měla být ve světě, do kterého patříš."
"To není jediný důvod," zamračila jsem se a naštvaně vyčkávala, co z toho strejky ještě vyleze.
"Máš pravdu, není. Jde o to, že víly…jsou v dnešní době velmi vzácné. Tvoji rodiče byli vlastně jeden z posledních párů s čistou vílí krví. Proto tě musíme chránit. Jsi jejich potomek. Jsi čistokrevná víla a existují bytosti, které by tě velmi rády…zneužili pro to, co jsi."
Zamračeně jsem si ho změřila. Slovo "zneužili" se mi teda fakt nelíbilo.
"Co tím myslíte?" hlesla jsem a najednou mě přepadl strach.
"Chci tím říct," zamumlal a přiblížil tvář těsně ke mně, jako by chtěl podtrhnout tu hrůzostrašnost, která najednou vysela ve vzduchu. "že jen tady budeš v bezpečí. Jen tady jsou lidé, kteří tě chtějí chránit. Dnes po tobě někdo střílel, že ano? Jsou tady bytosti, které si říkají Marvorové. Je to velká rodina jako my. Rodina, do které patří různé rasy. Jenže oni tě nechtějí chránit. Jako víla dokážeš různé věci. Některé, které bys ani nechtěla umět a to oni chtějí. Tvé schopnosti."
O krok jsem ustoupila a zadívala se na zem. Bylo toho na mě moc. Víla, démoni, Marvorové.
"A co po mě chcete vy?"
"Nic Marie. Chceme dodržet slib, který jsme dali tvým rodičům. Postaráme se o tebe a budeme tě chránit."
S úsměvem mi lehce stiskl rameno.
"Myslím, že pro dnešní večer toho už bylo dost. Zítra budeme v rozhovoru pokračovat. Zatím ti Anna ukáže tvůj pokoj," mrknul na mě a stiskl jakési tlačítko na stole. Nic jsem neslyšela, ale jen minutu na to se ozvalo tiché zaklepání a dovnitř vešla malá holčička a obdarovala mě zářivým úsměvem.
"Aničko, ukaž Marii pokoj a pak jí proveď domem a obstarej něco k jídlu."
"Ano Mistře," uklonila se a s bezprostřední veselostí mě popadla za ruku a táhla na chodbu. Neměla jsem sílu se nějak rozloučit, tudíž jsem za sebou zabouchla dveře bez jediného slova a nechala se táhnout na konec chodby.
"Tady to je," usmála se Anna a otevřela bílé dveře s pozlacenou klikou. Trochu vyjeveně jsem si měřila svůj nový pokoj. Uprostřed byla velká postel s nebesy, naproti starožitný vyřezávaný toaletní stolek s velkým zrcadlem a vedle něho stála obrovská skříň. Celá jedna stěna byla prosklená s dveřmi na balkon.
"Tenhle pokoj mám moc ráda. Myslím, že tady už pár let nikdo nebydlel, ale naposledy tu žila určitě víla, je to ještě cítit."
Zhluboka jsem se nadechla a ucítila slabou, jakoby květinovou vůni. Zavřela jsem oči a znovu vdechla vzduch v pokoji. Tentokrát jsem to poznala. Byla to vůně podobná fialkám a lotosu.
"Takhle voní všechny víly?"
"Jo, ty tak taky voníš. Je to příjemné," zasmála se a z ničeho nic mi zabořila hlavičku do trička. Mohlo jí být kolem osmi let. Teprve teď jsem si všimla, že mezi tmavými vlásky má stříbrné slabé pramínky, které jemně odrážely světlo v pokoji.
"Co ty jsi vůbec zač?" zamumlala jsem a jemně jí od sebe odstrčila.
"Já? No přece skřítka," zasmála se a přeběhla pokoj až k prosklené stěně, kde otevřela dveře a vyběhla na balkon.
Dovrávorala jsem až k posteli a s hlasitým žuchnutím na ní upadla. Zkontrolovala jsem, jestli je Anna pořád na balkoně a vytáhla z kapsy mobil.
CO TO MELES?!
V duchu jsem zanadávala. Štěpán mi očividně nevěřil, ale nemohla jsem mu to ani vysvětlit. Ne, že bych nechtěla, ale na tomhle pitomým místě nebyl žádný signál!
Rychle jsem schovala mobil pod polštář a zadívala se na holčičku, která právě přitančila k posteli a začala mě tahat za ruku.
"Půjdeme se najíst jo? Mám hrozný hlad."
Stáhla jsem ze sebe mikinu a nechala se vytáhnout zpět na chodbu. Připadala jsem si neuvěřitelně absurdně a naprosto nepatřičně. Tohle se přeci nemohlo dít doopravdy!
Sestoupali jsme po schodišti zpátky do přízemí a zahnuli doprava. Za tenkou přepážkou byl obrovský obývák se spoustou křesel a gaučem, kam by se vešlo snad padesát lidí! Všechno tu bylo tak…tak…megalomanský!
Trochu znechuceně jsem si všechnu tu nabubřelost měřila a ani nedávala pozor, kudy mě Anna vede.
"Vida, vida…tak co Mer? Jak to šlo se staroušem?"
Oliverova obrovská ruka mi dopadla okolo ramen a jeho rozesmátý obličej se objevil nebezpečně blízko toho mého.
"Pohoda. Měla jsem nahnáno, že mě tu rituálně obětujete, zprzníte nebo na mě budete provádět experimenty, protože zkoušet nový léky a rtěnky na psech je už nuda."
Ver mi vyprskl smíchy do ucha, takže jsem si ho znechuceně otřela a udeřila ho loktem do žeber.
"Stále v dobré náladě?" usmál se na mě od obrovského barového pultu Caleb.
"Mám dar nepřipouštět si věci dřív, než ležim v posteli."
"Páni. Neměl bych tě dneska v noci navštívit? Já to s holkama umim."
Vrazila jsem Oliverovi opět loket mezi žebra a setřásla jeho ruku.
Anna mezitím otevřela obrovskou lednici a na špičkách se snažila zjistit, co by se v ní našlo. Trochu mě nervovalo jak si mě Caleb prohlíží. Jeho oči mě sjely od hlavy až k patě, aby se zase mohly vrátit k mé tváři a zírat do ní s neskrývaným zájmem.
Vybavila se mi jeho slova, která použil v hospodě. O mé vílí krvi, na kterou není zvyklý.
Ti dva tedy od začátku věděli, že jsem víla.
S hlubokým nádechem jsem okolo něj prošla a stoupla si vedle skřítky, která se snažila dosáhnout pro máslo.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sameri sameri | 28. ledna 2010 v 22:18 | Reagovat

Perfektní, ale chce to častější díly. :)

2 Lady_Forgetful Lady_Forgetful | Web | 7. února 2010 v 20:42 | Reagovat

Páni, skvělý! Strašně se mi to líbí, doufám, že brzo přidáš další kapitolu ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama