"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Duše věrných (7.)

12. března 2010 v 20:39 | Džín |  Fantasy
Celé sprchování jsem se snažila nemyslet. Jenže v domě, kde jsou upíři, skřítky, vodníci, ohnivci a démoni, mi to moc nešlo. Koupelna byla zařízená moderně, ale nejspíš jí zařizoval nějakej pošuk. Kachličky na zdech byly šedo-žluté, podlaha červená a všechny doplňky modré. Jenže na nenormálnost jsem si podle všeho musela zvyknout. Oblečení, co jsem si přinesla, mi bylo trochu větší, ale nijak mi to nevadilo. Pořádně jsem si vysušila vlasy ručníkem a nakoukla do poliček vedle zrcadla. Nevěděla jsem, jaká jiná žena tu ještě bydlí, ale podle všeho měla ráda luxus. Veškerá kosmetika, kterou jsem objevila, byla značková. S pokrčením ramen jsem si vyčistila obličej, namazala ho krémem s příměsí kaviáru a navoněla se nekřesťansky drahým parfémem od Chanelu. S podivným uspokojením jsem opustila koupelnu. U Calebova pokoje jsem se snažila dělat schválně hluk, aby měl trochu lepší pocit. Chudák byl očividně dost vyřízený z toho, že mě neslyší a já mu chtěla trochu zvednout náladu. Přeci jen mi zachránil život a to se počítá.
Svoje tričko jsem hodila na postel a vyšla na balkón. Měla jsem výhled na obrovskou zahradu, která k domu patřila. Všude rostla spousta stromů a kdesi v zadu jsem zahlédla jezírko s malým dřevěným altánkem.
Uslyšela jsem tichý zvuk a došlo mi, že někdo položil ruku na kliku. Tahle schopnost mě trochu vyděsila. Odkdy slyšim tak dobře sakra?
Prudce jsem se otočila, když se dveře pomalu zhouply na pantech a narazila na Calebův upřený pohled. Zatvářil se, jako by ho rozbolely zuby. Nejspíš mi chtěl dokázat, že mě umí překvapit, jako já jeho, což se mu moc nepovedlo.
"Jo?"
S povzdechem zavrtěl hlavou a slabě se usmál. "Snídani?"
"Jasně."
Vypadal, že hned po jídle někam zmizí. V jedné ruce držel černou bundu a v druhé klíčky od auta. Oblečený byl ale zvláštně. Tmavé džíny a černé tričko s nápisem byli v pořádku. Jenže dva hnědé pásky volně překřížené okolo pasu, bílý proužel látky nedbale omotaný od dlaně až pod loket a jakási černá rukavička na druhé ruce, která byla přidělaná na masivním prstenu, už vzbuzovaly pozornost.
Pořád ale vypadal jako frajer, tudíž jsem jen protáhla uznale obličej a nijak se k tomu nevyjadřovala.
V celém domě bylo pořád ticho. Jen chrápání jsme slyšeli až do kuchyně, kam jsme došli mlčky.
"Kdo to proboha je?"
"Hm?"
"Ten co tak chrápe," zasmála jsem se a otevřela ledničku.
"No Oliver."
Pobaveně jsem vyprskla smíchy a viděla, že jemu taky zacukaly koutky.
"Na co máš chuť?"
Mlčel. Odtrhla jsem pohled od útrob ledničky a zadívala se na něj. Zamyšleně si mě měřil, což mi způsobilo mrazení v zádech.
Pootevřel ústa a s nadechnutím se lehce zamračil.
Neměla jsem páru, co bych měla dělat. Došlo mi, že chuť by měl podle všeho na mě. Cítila jsem, jak se mi jeho oči propalují do mozku a nechávají v něm lehkou otupělost a povolnost!
"-Dost-!" zavrčela jsem stejným tónem, jako předchozího večera na Benjamína. Otupělost najednou odezněla a já se zhluboka nadechla. Caleb se zatvářil zmateně a udělal nepatrný krok zpět.
"Dohajzlu!" ulevil si tiše a v jakémsi melodramatickém gestu si přitiskl dlaň k čelu.
"Jasně, jasně. Vílí krev," zabručela jsem a znovu se zadívala do ledničky. "Co takhle míchaný vajíčka?"
"Dobrej nápad."
Chvíli ještě nerozhodně postával kus ode mě, než se odhodlal a začal mi pomáhat. S hotovou snídaní jsme se přemístili ke stolu a trochu nerozhodně po sobě koukli.
"Takže upírům nevadí normální jídlo?" nadhodila jsem konverzačně a všimla si, jak sebou lehce trhnul.
"Jo. Jsme spíš jako lidi s cukrovkou," zamumlal přemítavě. "Prostě jsme jen nemocný a musíme brát insulin. Náš insulin je ale krev."
"Nějaký zvláštní schopnosti, krom sluchu?"
Podíval se, aby zjistil, jestli si z něj utahuju, ale nejspíš nenašel nic provokativního.
"Máme trochu lepší čich, jsme rychlejší a pohotovější než normální lidi. Máme lepší postřeh, dokážeme trochu otupit člověka a umíme díky zvuku rozpoznat předměty."
Nechápavě jsem nakrčila čelo.
"Něco jako netopýři. Proto ta častá analogie," zazubil se pobaveně.
"Nebo jako Daredevil," vzpomněla jsem si. "Ten byl slepej, ale díky zvuku se dokázal orientovat."
"Tak nějak."
"A o vílích schopnostech něco víš?"
Nerozhodně si zaplnil pusu vajíčky a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí, co mi říct.
"U vás je to těžký. Každá víla má prý individuální vlastnosti. To co máte většinou společné je čich. Proto dokážete rozpoznat jakoukoliv rasu. Dobrý sluch a létání."
"Co? Já mám ale…"
Zarazila jsem se a zkoumala jeho tvář, jestli si nedělá legraci.
"Co?"
"Strach z výšek," zabručela jsem a slyšela, jak se pobaveně uchechtl.
"Víla s akrofobií," zakroutil hlavou a znovu se zasmál.
"Tak se tomu říká? Akrofobie?"

Představila jsem si samu sebe s jemnými vílími křídly. Ten obrázek sice nebyl nejhorší, ale létat??
"Jo, ale znám jednoho upíra, kterej trpí těžkou aichmofobií. Docela chudák," rozřehtal se.
"To je co? Strach z krve?"
"Yep," zazubil se. "Z krve, injekcí a špičatých předmětů. Snažil se dokonce chodit na nějaký kurzy, ale nemůže se toho zbavit. Když vidí krev, chce se mu zvracet. Jeho přítelkyně mu musí dávat krev do zavřených kelímků a stát nad nim, jak nad malým děckem."
Ta představa byla tak komická, že mě to donutilo k smíchu.
"Jak to všechno víš? Zajímáš se o fóbie, nebo tak?"
"Studoval jsem psychologii. Navíc, když jsi naživu tak dlouho jako já, leccos se naučíš."
"Jak dlouho?"
"Z upířího hlediska sotva 80 let, ale pro lidi je to číslo celkem vysoký," zazubil se. "Vsadim se, že bude následovat otázka, jestli můžeme umřít. Moje odpověď? Nejstaršímu upírovi bylo 300, takže nic moc."
Protáhla jsem obličej a usmála se.
"Na takovýho staříka vypadáš celkem dobře."
Hrdě si oprášil z trička neviditelné smítko a rozpustile zamrkal.
Chvíli jsme jedli mlčky, než mě, i přes myšlenky na jeho věk, dostihlo slovo akrofobie. Kroužilo mi hlavou ve zběsilým tempu a já začala pociťovat lehkou nevolnost.
"Fakt budu umět lítat?"
"Zatím každá víla lítala a řekl bych, že se ti to bude líbit," mrkl na mě povzbudivě.
"Teď mi ještě řekni…proč mě chtěji Marvorové?"
Tahle otázka mě začínala docela trápit. Marvorové měli na svojí straně určitě spoustu zabijáků. Nemohli mě chtít jen proto, že jsem jedna z posledních na světě. Na ochránce ohrožených druhů fakt nevypadali.
"To je trochu složitější," podrbal se ve vlasech. "Tvůj čich je velká výhoda. Jak už jsem říkal, umíš podle vůně rozpoznat rasu a to na relativně velkou vzdálenost. Pak je tady létání. To sice umí víc tvorů, ale je to jedna z výhod. Navíc…umíš manipulovat s lidmi. Teď ještě tolik ne, působíš na nás jaksi nechtěně a nedokážeš to moc ovládat. Jenže až se to naučíš, budeš moct díky tomu i zabíjet. Koukneš na mě, použiješ trochu svojí síly, řekneš Calebe, prostřel si hlavu a já to udělám. Bez přemýšlení. Bez odporování. Udělám to proto, že to po mě chceš."
Vyděšeně jsem na něj zírala. Budu moct jedinou myšlenkou ovládnout člověka?
Sklopila jsem oči na stůl a slyšela, jak mi srdce divoce buší. Řekneš prostřel si hlavu a já to udělám…bez odporu...
Prkenně jsem se zvedla a začala umývat misku i lžíci ve dřezu.
Bez přemýšlení…
Ruce se mi roztřásly a já si uvědomila, že jsem vyděšená k smrti. Chtějí mě, protože budu moct vraždit lidi!!
"Mery?!"
Cítila jsem, jak mi jeho ruce pevně sevřely ramena.
"Já nechci zabíjet lidi!"
Můj tón ho musel hodně vyděsit. Prudce si mě obrátil tváří k sobě a celý pobledl, když se mi zadíval do očí.
Vytřeštěně jsem se mu klepala mezi dlaněmi a snažila se uklidnit. Jenže toho na mě začalo být nějak moc. Budu lítat a jedinou myšlenkou ovládnu člověka. Pokud se dostanu k Marvorům, tak buď budu zabíjet já, nebo zabijou oni mě!
"Nechci zabíjet lidi," hlesla jsem zoufale.
"Nebudeš! Proto jsi tady…tady po tobě nikdo nechce, aby si zabíjela lidi! Jsi tu v bezpečí ano?"
Nemotorně mi začal tří ramena a tvářil se tak zoufale, že jsem mu uvěřila.
"Já ti to neměl říkat," zaúpěl a zlehka mě pohladil po hlavě.
"Asi…asi jsi měl použít jinej příklad," zachraplala jsem. Zaraženě se mi zadíval do očí. Z ničeho nic si kleknul a pevně mi sevřel ruce.
"Slibuju, že nikdy nedovolím, aby ses dostala do situace, kdy budeš nucena někoho zabít," zašeptal a zlehka mi přitiskl rty na hřbet ruky.
Srdce se mi opět divoce rozbušilo, ale tentokrát z naprosto jinýho důvodu. Bylo to jako scéna z rytířskýho eposu, kdy mezi nejvyšší hodnoty každého muže patřila šlechetnost, odvaha a ochrana krásné panny. Blbec!
Trochu nabručeně jsem ho vytáhla na nohy.
"Dobře dobře, ale už žádný klekání, líbání ruky nebo podobný věci. Nosíš bouchačku, ne meč!"
S úsměvem mi pocuchal vlasy.
"Nějak jsem tě z toho musel dostat, ale to co jsem řekl platí."
S vážnou tváří jsem přikývla a trochu se mi ulevilo. Věřila jsem mu. Znala jsem ho jen pár hodin a věřila jsem mu, jako málo komu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pilitu pilitu | 13. března 2010 v 14:52 | Reagovat

konečně další dílek ;-) sem ráda, že se Caleb začal s Mery bavit.a jako vždy,moc hezky napsaný.

2 Sai Sai | 13. března 2010 v 20:40 | Reagovat

Nádhera. :)

3 Taloued Taloued | 13. března 2010 v 22:51 | Reagovat

super dílek... :O)

4 Noctuelle Noctuelle | 16. března 2010 v 11:11 | Reagovat

Perfektní! =) Zrovna jsem si začínala zoufat, že tu nic nepřibývá a objeví se tu další díl. =)

5 Emily Sinister Shadows Emily Sinister Shadows | 18. března 2010 v 16:37 | Reagovat

Parádička:)

6 sameri sameri | 20. března 2010 v 21:48 | Reagovat

Úžasný.

7 pilitu pilitu | 10. dubna 2010 v 16:30 | Reagovat

tak kdy bude další?

8 Noctuelle Noctuelle | 13. dubna 2010 v 17:37 | Reagovat

[7]: Přesně! Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat :)

9 Tezia Raven Tezia Raven | Web | 10. května 2010 v 13:16 | Reagovat

Miluju ty tvoje metafory...:D Fakt že jo... je to něco co mi už dlouho chybělo, protože jsem neměla tu poctu od tebe už dlouho nic číst... :-D

10 Džín Džín | 10. května 2010 v 20:13 | Reagovat

Páni to je komentářů :-) všem moc děkuju a jsem ráda, že se to tak líbí  :-)

11 Džín Džín | 10. května 2010 v 20:15 | Reagovat

[9]: Nějak neni čas na psaní :-D a když už je, tak píšu tuhle lamovinu :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama