"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Duše věrných (10.)

21. května 2010 v 13:43 | Džín |  Fantasy
Vítr mi narážel do paží, které jsem měla omotané kolem brášky a to, jak jsem se k němu tiskla, mi připadalo krapet zvláštní. Po pár kilometrech jsem to pustila z hlavy. Neodvažovala jsem se otočit, abych viděla Caleba. Na motorce mu to muselo slušet, ale byla jsem pořád moc vyšokovaná, než abych po něm zevlovala. Zastavili jsme v jakémsi pochybném motorestu daleko od města. Nohy se mi trochu třásly, když jsme seskakovala, ale tahle projížďka mi neuvěřitelně zvedla náladu. S úsměvem jsem se nechala zavést dovnitř. Vypadalo to tu trochu jako v amerických bistrech. Sedačky a stoly okolo prosklené stěny, dlouhý pult a dvě postarší usměvavé servírky ve stejnokroji.
Posadili jsme se až úplně dozadu a já se úspěšně vyhnula Calebovu pohledu, tím, že jsem se natáhla pro jídelní lístek. Poručila jsem si vafle a velké kafe a trochu nervózně se ošila. Byla jsem ráda, že jsem konečně vypadla z baráku, ale trochu mi tu vadil náš upíří společník.
"Hele Cale, neměl si ještě pobíhat po Praze?"
"Vyřídil jsem to rychle," pousmál se jmenovaný a podepřel si hlavu rukou. Rychle jsem si ho změřila a zjistila, že vypadá hrozně unaveně. Pod očima měl kruhy a teprve teď jsem si všimla, že má krk ovázaný obvazem.
"Co se ti stalo?" zamumlala jsem rádoby bez zájmu.
"Profík s katanou," zasmál se pobaveně. "Nějak jsem nestačil uhnout."
"Hádám, že on je na tom hůř," pousmál se Tom a nechal si před sebe postavil obrovský hrnek s čajem. Automaticky jsem přiložila prsty na ten svůj s kávou a zamyšleně zírala na našlehanou pěnu posypanou skořicí.
"Jel nohama napřed," brouknul nezúčastněně Caleb, jako by nám říkal nějakou banalitu a pohodlně se opřel.
"Není nic lepšího, než snídaňová debata o mrtvolách."
Pobaveně se mé hlášce zasmáli. Tohle téma mi fakt nepřišlo moc dobrý. Jasně, Sekuriťák už tenkrát něco říkal o tom, že Caleb není zrovna ochránce bezbranných, ale to má v popisu práce zabíjet? Prostě se sebere, vezme kamarádku bouchačku a jede někoho oddělat? Tak proč sakra šmíroval mě, když je to nejspíš nájemnej zabiják?
"Nad čim dumáš?" vyrušilo mě brouknutí mýho metalovýho víla brášky.
"Nad něčim, co radši ani nechci vědět," zadívala jsem se Calebovi do tváře a rychle uhnula. Říkal, že mě nikdy nenechá nikoho zabít. Tenkrát mě to uklidnilo, ale teď mi vrtalo hlavou, jestli jsem ráda, že je bude zabíjet za mě.
"Jop, večer vyrazíme na střelnici," mrknul na mě Tom a já se zarazila. V hlavě mi lítala představa pouti, vzduchovky a papírovejch kytek, který smrděly levnou voňavkou pro ultra retro babči. Jenže do týhle představy mi naprosto neseděl metalovej týpek na motorce.
"Cože to?"
"No musíme tě naučit střílet. Jo a Cale? Ty by ses jí mohl věnovat ohledně boje zblízka. Seš v tom lepší než já, ale jen když budeš moct, chtít...no prostě," zasmál se a mě ztuhla krev v žilách. Caleb mě bude učit boj zblízka. Vzájemný karate ošmatávání by mi s nim ještě včera nevadilo, ale dneska jsem si nebyla jistá, jestli to chci absolvovat.
"Jasně, žádnej problém. Zítra můžeme začít. Pozítří musim odjet, ale je to jen na den možná dva, když bude ten démon hodně dobrej. Pokud to nevadí Marii, mě taky ne."
Marii? Odkdy mi tak říká sakra?!
"Mer?"
"Jasně. No problemo," vydechla jsem co nejvíc bezstarostně a pokusila se schovat zoufalství v tváři. Caleb, střílení, boj zblízka…co to sakra je? To ze mě chtěji taky vychovat vraždící mašinu?
Nahlas jsem neřekla ani popel a radši se zaměřila na snídani, kterou mi postarší teta s úsměvem položila přímo pod nos.
"Vypadáš…ustaraně," zasmál se Tom a povzbudivě mi drknul do ramene, až mi z vafle sjela šlehačka.
"Jo. Tebe zastřelim a jemu určitě provedu ještě něco horšího. Ne, že bych byla tak dobrá, ale v těchhle věcech jsem nešikovná a rakvim lidi omylem na potkání. Fakt se na to moc netěšim."
Zabublali smíchy a oba mě nejspíš chtěli pobaveně pocuchat ve vlasech. Tom to stihl dřív, ale i tak jsem viděla Calebovu ruku, která se rychle stáhla zpátky k hrnečku.
"Musim si odskočit."
Ztuhle jsem sledovala, jak se Tomáš zvedá a odchází kamsi ven.
"Už si dělala nějaký bojový sporty?"
Zaraženě jsem otočila hlavou a zadívala se Calebovi do očí. Očividně nechtěl, aby bráška o jeho voayerský úchylce něco věděl. Automaticky jsem k tomu přistoupila taky. Nechtělo se mi to s ním zatím řešit.
"Ne."
"Nevadí. Zítra můžeme začít se základama. Na kurzy sebeobrany jsi taky nechodila?"
"Muj jedinej kurz sebeobrany, byly lovecký potřeby a koupě pepřáku," zasmála jsem se nevesele a ta vzpomínka mě na chvíli vehnala do těžký deprese. Tenkrát jsem tam šla se Štěpánem. Vlastně jsem si doteď neuvědomovala, jak strašně mi chybí. Byl pro mě dokonce důležitější než vlastní bratr a teď byl najednou pryč. Neměla jsem tušení, jestli ho vůbec ještě někdy uvidim. Vzpomněla jsem si na náš rozhovor v čajovně a zamračila se.
"Je nějaká rasa, který neuvěřitelně rychle rostou vlasy, vílám strašně smrdí a po nocích mají potřebu toulat se venku?"
Calebova tvář se zamračila.
"Nemůžeš se s nim sejít. Teď už ne."
"Co je zač…"
S povzdechem si zajel rukou do vlasů a zamyšleně se zadíval z okna.
"Je…vlkodlak?"
Pobaveně vyprskl smíchy.
"Neměla bys tolik koukat na televizi nebo číst ujetý romány."
Vzdorovitě jsem našpulila pusu, což ho rozesmálo ještě víc.
"No dobře dobře. Vlkodlaci neexistujou. Štěpán je…no…v pohádkách se jim říká hejkalové."
"Hej…hejkalové?" vykoktala jsem a obočí mi vyletělo vzhůru takovou rychlostí, že to zabolelo.
Pokrčil rameny a usmál se. Nadechovala jsem se k další otázce, když odmítavě zavrtěl hlavou a nafutroval si do pusy víc slaniny, než by se tam normálnímu jedinci mohlo vejít.
"Ty záchody jsou dost příšerný. Radim vám, zkřižte nohy."
Caleb pobaveně zabublal, ale já byla pořád tak mimo, že jsem se zmohla jen na podivné zachrčení.
"Já to zvládnu," zamumlala jsem neurčitě a rychle se zvedla. Potřebovala jsem na vzduch. Být chvilku sama a všechno to promyslet.
Skácela jsem se na obrubník a zády se opřela o vyblednou omítku motorestu. Hejkal. Chtělo se mi začít hystericky chechtat. Muj nejlepší kamarád je hejkal. Kamarádila jsem vůbec někdy s nějakym člověkem? Teta byla podle všeho lidskýho původu, ale nějak mě to nedokázalo uklidnit. Přitáhla jsem si kolena k bradě a zadívala se na motorku, která zastavila několik metrů ode mě.
Napadlo mě, že bych se měla co nejdřív vrátit, ale nemohla jsem se donutit. Samota byla v tomhle okamžiku podivně osvobozující. Neuvěřitelně se mi stýskalo po mym starym životě. Jediný starosti mi dělaly známky, příjmačky a blížící se maturita. Z očí mi začaly téct slzy. Dokonce ani pitomou maturitu si nebudu moct udělat! Žádná vejška, žádný studentsky prohýřený život. Zhluboka jsem se nadechla a pokoušela se uklidnit. Byla jsem ráda, že mi všechny tyhle věci dochází postupně a ne naráz. Řidič motorky sesedl a obezřetně se blížil směrem ke mně. Rychle jsem si otřela slzy a sklonila hlavu víc ke kolenům.
Pomalu si ke mně přidřepl.
"Jsi v pořádku?"
Díky helmě byl jeho hlas tlumený, ale uklidnil mě.
"To je dobrý," usmála jsem se na něj, ale ve sklopeném hledí jsem viděla jen svou uslzenou tvář, což bylo dost tragický.
"Asi moc ne. Udělal ti někdo něco?"
"Já to nějak zvládnu," hlesla jsem a pokoušela se těm jednoduchým slovům uvěřit. "Zvládnu to."
"Nechceš svézt? Cestou ti koupim hamburgr, zajdem do kina, dáme partičku domina pak spolu budeme mít spoustu sexu a dětí."
Vyjekla jsem smíchy a ten šílený osvobozující řehot mi vydržel dalších pár minut.
"Je to úžasná nabídka, ale asi jí budu muset využít někdy jindy."
Natáhl ke mně ruku v černý rukavici a pomohl vstát.
"Budu si to pamatovat."
S úsměvem jsem mu mávla na pozdrav a s trochu lepší náladou si sedla zpátky k snídani. Ještě nějakou dobu jsem ho viděla, jak stojí u prosklené stěny vedle dveří a dívá se dovnitř. Těsně před tím, než jsme se zvedli k odchodu, odjel.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lady_Forgetful Lady_Forgetful | Web | 21. května 2010 v 17:21 | Reagovat

Hej no honem honem první lekci bojových umění s Calebem! xDD

2 pilitu pilitu | 22. května 2010 v 11:24 | Reagovat

šup šup další dílek.už se taky nemužu dočkat boje s Calebem ;)

3 Tezia Raven Tezia Raven | Web | 22. května 2010 v 17:11 | Reagovat

Super.... těším se na další díl... Ať Adama nebo Věrných.... :-D

4 Sameri Sameri | 23. května 2010 v 17:25 | Reagovat

Super.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama