"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Sweet girl (1.)

17. května 2010 v 21:49 | Džín |  Sweet girl
1)
" Tváříš se jak citron."
"Stejně žlutě?" pozvednu zachmuřené obočí ironicky a Magda jen naštvaně trhne rameny.
"Ne, stejně kysele!"
Zahloubaně si přitáhnu nohy až k bradě a položím na ně čelo. Popravdě mám náladu pod psa. Jo kdo by to byl řekl. Každej normální člověk se ze začátku prázdnin raduje a už plánuje co všechno bude dělat, ale já bohužel normální nejsem a z prvního prázdninového dne mám tak leda pocuchaný nervy. Přesně dneska se totiž naši rozhodli, že rozvod bude ideální pro obě strany. Jo, ale co je ideální pro mě, to nikoho nezajímá. Jasně, možná by se m

i mělo ulevit, vždyť ty věčný hádky a chladný pohledy co na sebe ti dva vrhaly byly nesnesitelný, ale přesto jsem pořád já naivka věřila, že se to urovná.
Teď přede mě postavili otázku s kým chci zůstat. Proboha jak to mám vědět? Mám je ráda oba stejně, copak to jde jednoho z nich se zříct?
Všechno tohle mi krouží hlavou a ani Magda mě z tý zatracený deprese nemůže dostat. Po chvilce marného snažení to vzdá a s pevným obětím se rozloučí.
S povzdechem se svezu do měkké trávy a skrz korunu stromu sleduju, jak tu a tam probleskne záblesk zlatého slunce. Domu se mi vůbec nechce a kamkoliv jinam také ne.
Už poněkolikáté si pokouším vše srovnat v hlavě, ale nevede se mi to. Myšlenky se motají jedna přes druhou, až se mi z toho hlava může rozskočit, tudíž toho nechám. Vím jen jedno. Nechci se stěhovat. Tady jsem doma a toho se jen tak nevzdám.
Na to, že je mi sedmnáct si připadám najednou hrozně stará. Ze všech těch starostí, který mám…některé jsou malicherné to uznávám. Hlavně ty, které se točí okolo toho jaká vlastně jsem. Šedá myš, která nikdy nevybočovala z řady, neměla moc sebevědomí a spíš upřednostňovala samotu, než společnost kohokoliv jiného. Jo jasně, pár lidí mě berou takovou jaká sem hlavně Magda, ale ostatní občas ani neví, že existuju. Tak jo, proto jsem až do dneška bez jakýchkoliv zážitku s klukama, míjí mě nové módní trendy a líčení, ale popravdě…je mi to fuk.
S povzdechem si promnu oči a vstanu. Projdu úzkou lesní pěšinou, která sem vede a malé lesní jezírko i se starou vrbou mi zmizí v zatáčce. Domu to mám docela daleko a nepřijela jsem jako Magda na kole, ale nijak zvlášť mi to nevadí. Jdu těsně okolo pšeničného pole po rozlehlé zelené louce a poprvé za tento den pocítim jakýsi klid. Obrovské množství lučních kobylek mi poskakuje pod nohama a chvilkama to zní, jako pleskavý déšť.

Po celém našem domě je roztahaný nepořádek a obrovské krabice z části již naplněné věcmi. Srdce se mi hlasitě rozbuší a mám co dělat, abych uhlídala svůj hodně rozkolísaný tlak na kterej dost trpim a nesekla sebou uprostřed haly.
Taťka zrovna schází ze schodů a za ním jde mamka. Oba nesou po jedné krabici a zaskočí mě, jak vypadají uvolněně…skoro i…šťastně?
"Pojď se posadit," požádá mě mamka a všichni tři usedneme k našemu kuchyňskému stolu.
"O tom proč rozvod a všechny tyhle věci…o tom jsme mluvili už minule, ale ještě zbývá otázka s kým chceš zůstat Verunko."
Mamka se odmlčí a dívá se na mě, kdybych chtěla náhodou něco říct. Já se však nezmohu ani na primitivní přikývnutí, tudíž se opět chopí slova.
"Nejspíš by pro tebe bylo lepší zůstat tady, kde si doma. Navíc…" šlehne pohledem po tátovi, který se rozhovoru nijak neúčastní tudíž pokračuje dál. "Víš jak jsem dostala tu zakázku v zahraničí, ale odmítla jsem jí…kdyby ti to nevadilo, chtěla bych jí přijmout. Všichni se tím musíme srovnat a tenhle dům patří tátovi a chtěla bych, aby tady zůstal. Já se nastěhuju prozatím k nám na chalupu a až se vrátím, můžeš se rozhodnout u koho chceš zůstat."
Všechno tohle vstřebávám pomalu a do očí se mi víc a víc derou slzy.
"Na jak dlouho ta práce je?" zeptám se trochu přiškrceně a prudce zamrkám, abych ty protivný slaný věci zahnala.
Mamka se zatváří provinile.
"Na rok."
"Na rok," zopakuju šeptem a zachytím tátův pohled.
Povzbudivě mě vezme za ruku.
"My to spolu zvládneme…nemyslíš?"
Smutně pokývám hlavou. Co mi taky jiného zbývá? Nemůžu bránit vlastní matce v tom, po čem touží už nejmíň dva roky.
"Jo…zvládnem," zopakuju po něm tiše a doufám, že to bude pravda.

Dva týdny už uběhly od mámina odjezdu a já se konečně tak napůl smířila s tim, že se teď muj život zásadně změní. Přibylo mi víc domácích povinností a víc samoty, ale jako jedináček jsem na samotu zvyklá, tudíž ta mi až tolik nevadí.
V kuchyni si zapnu rádio a dám se do vyklízení myčky. Nádobí je v něm ještě trochu teplé, ale pro moje věčně studené ruce je to spíš úleva. Vytáhnu velký hrnec a na chvíli na něm spatřím svou tvář. Kaštanově hnědé vlasy, které mi sahají až do půli zad jsou svázané a rovné jak hřebíky. Mandlové zeleno šedé oči se na moment zarazí a zkoumavě přejedou celý odraz, aby se zase zachmuřeně stočily ke skříňce, kam hrnec patří.
Ještě odpoledně udělám večeři, aby si ji táta, až přijde navečer z práce, mohl rovnou ohřát a bez většího účelu vyrazím ven. Sluníčko dneska moc nepálí, ale přeci jen si nechám jen černé bavlněné šaty na ramínka a sandály. Žijeme na vesnici, tudíž mě moc netrápí to, jak vypadám.
Vydám se po silnici a za naší zahradou zabočím na polní cestu. Nechce se mi chodit moc daleko, tudíž vylezu na nízkou švestku která stojí na okraji cesty a chvíli se dívám po okolí, až mojí pozornost upoutá postava, která je na sousední louce. Tak jo, přiznám se, že mám nosit brýle na dálku, ale připadám si v nich jako ještě větší hybrid než normálně jsem, proto na ně povětšinou kašlu. Tudíž, že je to vysoký temně černý kůň s jezdcem v černém oblečení a černém kovbojském klobouku mi dojde, až když je na pěšině, která vede okolo mého stromu.
Jezdec zpomalí koně z cvalu do lehkého klusu a lehce ho poplácá na krku.
Když jsou už těsně u mě, kůň najednou zastaví a neklidně přešlápne. Díky tmavému stínu, který jezdci na tváři způsobuje široký klobouk nemůžu přesně určit jak se tváří nebo vypadá, ale je mi jasný, že to bude muž.
Přitisknu se ještě víc ke kmenu stromu a napětím ani nedýchám. Proboha kdo to je? Tady přeci nikdo koně nemá!!
Muž znovu poplácá koně po krku a se zájmem se rozhlédne až narazí na můj upřený pohled.
Jak vzhlédne osvítí mu obličej světlo, tudíž si můžu všimnout dvou očí, které mají stejnou barvu, jako jeho kůň…černou. Po chvíli mi dojde, že temně černé má i vlasy.
Tvář mi zaleje horko. Ten kluk se tváří strašně vážně a pohledem z mé tváře neuhne ani o píď.
Připadá mi jako věčnost, než se konečně pohne a k mé nesmírné úlevě pobídne koně k pohybu. Během chvíle mi zmizí z očí a já se konečně uvolnim. Proboha co to mělo být?? Proč na mě tak dlouho zíral a proč se tvářil jak masovej vrah?? No jako ne, že by nebyl hezkej, byl a moc…jak by řekla Magda, každej kousek z něj byl krásnej a když se složej dohromady, tak je z toho až vražedná kombinace, ale proč sakra tak divně koukal?? Vypadalo to, jako by se ani neuměl smát.
Po chvíli se konečně otřepu natolik, abych opatrně sklouzla z koruny stromu a zamyšleně se vydala k domovu. Jen si přeju, abych ho cestou znovu nepotkala.

"Co kdyby jsme si udělali lívance?" zaškemrá táta v sobotu ráno, když se stavim k plotně a já se musim zasmát. Sotva vylezl z postele. Tmavé vlasy má rozcuchané, triko ve kterém spal pomačkané a tváří se jako malý kluk, který škemrá maminku, aby mu koupila lízátko.
"Ale pomůžeš mi," udám podmínku a on se jí nadšeně chytne.
Brzy zjistím, že to byla osudová chyba. Táta u toho dělá takový blbosti, že já nemůžu zůstat pozadu a brzy jsme oba umatlaní od mouky i lívancového těsta a v kuchyni to vypadá jako po výbuchu atomovky. Usmátí a úplně zašpinění si vezmeme lívanečky ven k bazénu a hned po jídle v něm i v šatech skončím. Táta mě hned poté co položim talíř, nekompromisně chytne do náruče a tak jak jsem, v šortkách a triku, hodí do chlorované vody. S jekotem se ho na poslední chvíli chytnu jako klíště, tudíž neudrží balanc a se smíchem mě následuje.
V té největší vodní bitvě, kterou kdy viděla bazénová říše, nás zastihne Magda.
"Co tady děláš Magdičko," zašklebí se táta a než se stačí má drahá kamarádka nadechnout, odrazí se ode dna a stáhne jí k nám do bazénu.
Jsem mrtvá smíchy. Magdaleně tečou černá líčidla po tvářích, ale málem se utopí v záchvatu smíchu. Když se ve vodě dostatečně vyřádíme, taťka taktně vyskočí na vydlážděný okraj bazénu a se slovy "Jdu uklidit kuchyň" nás nechá o samotě.
"Tak co že si to chtěla?" zasměju se a pomůžu Magdě na okraj bazénu kde si sedneme a rácháme nohy v teplé vodě.
"Ááá jo," vzpomene si a otírá si z tváří černé šmouhy.
"Dneska je tu diskotéka, takže nechci slyšet žádný protesty…jdeš se mnou!!"
"Nee," protáhnu trpitelsky, ale kamarádčin pohled mě ujistí v tom, že anoo.
"Magdo, už si mě tam vytáhla jednou a mě to úplně stačilo. Zase se tam přidáš k nějakejm svejm kamarádům a já tam budu stát jak kůl v plotě. Jít tam zvládneš i beze mě.
"Kepak, dneska se ti budu věnovat a pořádně to rozbalíme."
" Když…"
"Pane Laiere, že může jít dneska Verča se mnou," zakřičí dřív než jí stihnu zarazit a tatínek, který nejspíš celou dobu poslouchal vystrčí hlavu ze dveří a souhlasně a velmi nadšeně přikývne. "Jen jí vytáhni, pořád sedí doma, tak ať z toho života taky něco má," zasměje se a znovu se ponoří do útrob kuchyně.
"Tak vidíš. Vlastně jsem přišla, abych okoukla tvuj šatník a něco ti vybrala na večer. Jenže jsem ho už viděla tolikrát, že to vlastně nemá cenu. Pučim ti něco ode mě."
Ironicky se zasměju. Magda je vysoká hubená modelka s kaštanovou hřívou a poprsím, který by jí zaviděl každej, kdo je ženskýho pohlaví, takže jsem si nedělala žádné nadějě, že by mi z jejího šatníku něco bylo. Moje námitky však nepadly na úrodnou půdu, tudíž v šest hodin s výrazem odsouzence na smrt, nakráčím do jejího pokoje a ztěžka upadnu na postel.
"Netvař se jak boží umučení, na oblíkání mám čuch, pak tě ještě nalíčim učešu a budeš hvězda večera."
"To jo," vzdychnu ironicky, ale Magda mě už neposlouchá. Otevře svůj obrovský šatník a vyhazuje jednu věc za druhou. Nakonec z toho vznikne obrovská hromada do který mě kus po kuse obléká.
Snad po hodině ode mě konečně odcupitá pár krůčků a souhlasně přikývne, což je poprvé. Předtím to byly samý výkřiky hrůzy.
Chci se rozejít k velkému oválnému zrcadlu na stěně, ale to už mě usazuje na židli a vytahuje celý kosmetický kufřík s líčidly a různými krémy. Radši se ani nedívám na to, co mi na ten muj xicht všechno matlá. S vlasama se patlá další půl hodinu, ale nakonec usoudí, že rozpuštěné budou nejhezčí a přirozené.
"Jo, když si tu naposledy spala, nechala sis tady tu svojí čínskou minci co nosíš na krku. Ta by se k tomu hodila,"
"Konečně něco co bude moje," zašklebim se a uvážu si na krk koženou šňůrku.
Prudce mě zvedne na nohy a dotáhne k zrcadlu.
"Zrcadlo, zrcadlo řekni, kdo je v tomto pokoji nejkrásnější," zazubí se a já malinko šokovaně zírám na svůj odraz, který jsem ještě nikdy takový neviděla.
Lehké líčení mi zvýraznilo obličej, ale nechalo ho přirozený a takový…přírodní. Nikdy v životě jsem na sobě neměla tak krátkou sukni, ale teď mi to bylo docela i jedno. V černém topu jsem se sice necítila moc pohodlně, ale zase…opticky mi zvětšoval prsa, což byl malej zázrak. Než se na sebe dosytnosti nadívám, je už Magda oblečená do svých těsných džínů a růžového tílečka, který jí ještě víc zvýrazňuje křivky a skoro i nalíčená.
Těsně před odchodem na mě ještě nanese oblak parfému a nazuje do svých botek na vyšším podpadku. Díky tanečním se v nich necítím nijak nejistě, ale příjemně mi taky není. Dlouhá šňůrka která z nich vede mi končí obvázaná kolem dokola až někde uprostřed lýtek.
Hudbu slyšíme už z dálky a já najednou ztratim veškerou kuráž, odhodlání a sebevědomí, které jsem měla po pohledu do zrcadla.
Magda můj vzrůstající neklid postřehne, jelikož mě chytne za rámě a odhodlaně nakráčí do budovy, který se tak obecně říká kulturák.
Bože to je lidí. Hrkne ve mně. Zaraženě si koupím vstupenku, nechám si klepnout razítko na ruku a Magda mě táhne prostředkem parketu. Několik známých lidí, kteří mě znají po mě udiveně koukne a pár jich dokonce zapomene pozdravit Magdu.
O muj bože, jak já jsem nerada ve středu pozornosti.
"Tak co si dáte," zakřičí kluk za barem, aby přehlušil hlasitou hudbu a když na něj Magda zařve dvakrát houbu, otočí se k ledničce za svými zády.
"Já nechci pít," bránim se, ale bohužel marně.
Magda si se mnou se zářivým úsměvem cinkne a na jeden zátah do sebe naleje půlku obsahu půllitrové sklenice. Ta její živelnost mě trochu děsí. Ani se nestačim napít a už mě táhne ke stolu, kde sedí naše bývala třída ze základky. Tak jo, hodně z těch lidí nemusim a jedinou holku, kterou jsem z našeho společenství měla vždycky ráda, byla Magda.
Když si přisedneme, většina očí se upírá na mě. Holky se tváří jakýmsi pomlouvacím výrazem a kluci mě sjíždějí očima od shora dolů.
Jeden z kluků, Tomáš se zasnaží se mě na něco zeptat, ale jelikož je hudba opravdu hlasitá vůbec mu nerozumim, tudíž to po chvilce vzdá.
Magda nás nenechá moc dlouho sedět a když začnou hrát rychlou skladbu od Offsrpingů vytáhne mě na parket. Tyhle kluky mám na poslech docela ráda, tudíž jí to nestojí ani moc přemlouvání.
Přiznám se, že takhlejsem se snad v životě neodvázala. Jako malá jsem chodila asi tři roky na moderní tanec tudíž s chvilkou váhání zalovim v paměti a několik kroků a otoček se pokusim praktikovat i v reálu. Zachytim Magdin obdivný úsměv a čísi upřený pohled. Stojíme hned na kraji tancující vřavy tudíž mi srdce úlekem poskočí. Černé oči se do mě vpíjejí s takovou razancí, že mi skoro vezmou dech. Proč zase on?!
Magda zachytí muj pohled a přitočí se ke mně.
"Kdo to je?" zařve mi do ucha a já jen pokrčím rameny. Otočím se k tomu klukovi zády a pokračuju v tancování, které však není tak uvolněné jako na začátku.
"Páni…vypadá fakt…úžasně," vyjde z ní po chvilce uvažování nad správným slovem a vidim jak se na něj přes mé rameno zářivě usměje.
Zůstanu ještě na dvě skladby, ale potom už toho mám dost. Kdykoliv se otočím, narazim na jeho upřený pohled a je stále těžší a těžší se od něj odtrhnout.
"Jdu na vzduch," zařvu Magdě do ucha a bez toho abych si počkala na odpověď se proderu davem a vyjdu před kulturák na čerstvý vzduch.
Kousek ode mě stojí jakási dvojice, která se rozhodla prozkoumat tomu druhému všechna zákoutí dutiny ústní, tudíž přejdu silnici, kde stojí přístřešek a lavička, což je čekárna na autobus. Je to asi to nejtemnější místo na náměstíčku naší vísky, tudíž nerušeně pozoruju lidi, který se trousí z diskotéky nebo na ní a zůstávám skryta před zraky ostatních.
Hlavou se mi honí myšlenky na toho kluka a pořád mi nejde do hlavy, proč na mě pořád tak zírá. To že bych se mu líbila je kolosální blbost, taková naivka nejsem, ale co v tom je pak jinýho? Nepřijde mi, že bych ho někdy viděla, navíc je tak o šest let starší než já.
Asi po půl hodině se rozhodnu na diskotéku vrátit. V davu lidí se snažím rozpoznat Magdu, ale nikde jí nevidím. Bloumání po přeplněném sále a salonku, kde je bar, mě už nebaví, tudíž vystoupám po schodech na balkon, kde by mohl být alespoň trochu klid a odkud bych svou drahou kamarádku mohla vidět.
Na malém dusném balkonku je hrozná tma. Nahmatám okraj zábradlí a pomalu se sunu více ke středu, abych měla lepší rozhled. Jenže cosi se mi připlete pod nohy a vysoký podpatek zapříčiní, že mi hlasitě křupne v kotníku a já padám dopředu…kde spadnu do něčí náruče.
Vyděšená snad ještě víc než z toho pádu se odtáhnu a chci couvnout, ale kotník zabolí tak příšerně, že nebýt svalnatých rukou, které mě opět zachytí, spadla bych na zem.
"Neboj princezno, mám tě," zašeptá čísi hluboký hlas a usadí mě na nejbližší židli.
"Člověk by si řek, že ve tmě uvidíš," zasměje se když mi rukama klouže od kolene až dolů a pomalu prohmatává kotník.
"Nejsem netopýr," syknu odměřeně.
Kotník bolí jako čert, ještě když mi s ním tak cloumá, ale nechci být padavka, takže zatnu zuby a tu bolest se pokouším přetrpět.
"Já myslel spíš na kočku," zasměje se jako by se nechumelilo a mě je jasný, že si ze mě utahuje. Ve tmě přeci ani nemůže vidět jak vypadám a kdyby to věděl, tak něco takovýho neřekne!!
"Nejspíš je vymknutej," zabručí.
"Tak to vim sama a je vymknutej určitě!!" zaprskám snad jako ta kočka a jen na jedný noze se pokoušim vstát.
"Tak to ani náhodou," vyvede mě z omylu a zatlačí zpátky na židli.
"Nějak se domu dostat musim!!"
"Taky že dostaneš," ubezpečí mě a během vteřiny se znovu ocitnu v jeho náruči, až na to, že tentokrát mi zvedne ze země i nohy a já se ho poplašeně chytnu okolo krku.
"Počkej…neblbni…jsem těžká, tohle zvládnu sama," vyjeknu vystrašeně a začnu kopat nohama. Třeba se z něj vyklube nějakej úchyl nebo co já vim a já právě nejsem ve stavu, kdy bych mohla utíkat, čehož by mohl využít. No, nebudu lhát, panika na mě lehne docela řádná, ale on si z toho nejspíš nic nedělá a v náruči mě snese ze schodů. Jakmile se dostaneme na relativní světlo, zalapu po dechu. Proboha vždyť to je on!!!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nikki Nikki | Web | 17. května 2010 v 21:51 | Reagovat

VÝHRA PRO TEBE

2 Sameri Sameri | 24. května 2010 v 15:54 | Reagovat

Tak jsem se odvážila zkusit i tento tvůj díl a musím přiznat,je naprosto úžasný. Znám i tvé spisovatelské schopnosti z literu kde také patříš mezi mé nejoblíbenější. Smekám. :)

3 Džín Džín | 24. května 2010 v 23:31 | Reagovat

Jsem moc ráda, že se ti moje psaní líbí :) a děkuju za pochvalu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama