"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Sweet girl (3.)

17. května 2010 v 21:50 | Džín |  Sweet girl

3.

Uklidním se až po té, co Chris trochu rozpačitě zaklepe na dveře a zeptá se, jestli se mi něco nestalo.
Zčervenalá smíchy otevřu dveře a spustím nanovo, když uvidím, jak mu zacukají koutky.
"Jestli udělám jediný krok tak spadnou," rozesměju se a jemu podezřele zajiskří v očích.
"To zní slibně."
Dřív než začnu protestovat vezme mě za ruku a přitáhne k sobě a stane se to, co jsem prorokovala. Kalhoty se mi sesunou po bocích k zemi a já je jen odkopnu stranou. Odvážu košili, abych před ním nestála polonahá a popostrčím ho před sebou ke schodům.
Ohleduplně mi přinese na gauč, na nějž se uvelebíme, deku a zapne televizi.
Ani moc nevnímám co po
uští. Jsem unavená a monotónní bušení dešťových kapek mě brzy ukolíbá do spánku.
Vyděšeně procitnu až tehdy, když se z venku ozve strašlivé zahřmění. Už nejsem v obýváku. Ležím ve svém podkrovním pokojíku. Musela jsem spát opravdu tvrdě, protože jsem ani nepostřehla, že mě Chris přenesl z gauče sem. Trochu vyděšeně se posadím. Možná jsem slaboch, ale bouřky jsem nikdy neměla ráda a teď, v domě který neznám a jsem v něm skoro sama se bojím o to víc. Chvíli bojuji sama se sebou, ale když domem otřese další hrom, vylétnu na nohy a potichu otevřu dveře na chodbu. Všude je tma, tudíž opatrně natáhnu ruce před sebe a sunu se podle zdi na druhý konec chodby. Dveře do Chrisovi ložnice jsou pootevřené, tudíž do nich s prudce bušícím srdcem strčím a opět mám nutkání překonat svůj strach a jít zpět do své postele. Jenže bouřka je proti mně. Venku se blýská, hřmí a vítr prudce naráží do okenic, které tiše pod náporem rachotí.
Blesky, které venku lítají mi dovolí vidět Chrisovo tělo. Spí na břiše a jeho nahá záda se pravidelně zvedají a zase klesají. Vztekle nad svojí slabostí zatnu pěsti a rozhoupu se k několika váhavým krokům k jeho posteli, kde se opět zastavím.
Mám nebo nemám?
Úder a tiché zavibrování podlahy mě usvědčí v tom, že mám.
Co nejopatrněji si přisednu na okraj jeho postele a potichu mu vklouznu pod deku. Trhne sebou a prudce se obrátí. Vyděšeně vykřiknu a chci se z jeho postele znovu rychle zvednout, ale jemně mě chytí za zápěstí a přitáhne k sobě.
"Ještě pořád se bojíš bouřek?" zašeptá s úsměvem a přitiskne mě k sobě, abychom se vešli pod jednu deku.
"Jo,"
Na to už nic neřekne. Pevně mě obejme rukou okolo pasu a po chvilce se zdá, že opět usnul.
Najednou mi hlavou probleskne vzpomínka. Tak náhlá a jasná, že mě to až vyděsí.
Tehdy byla bouřka, podobná té dnešní. Já byla ještě malá a ve své posteli jsem se cítila strašně zranitelná a měla jsem strašný strach. Zvedla jsem se a šla chodbou našeho domu do tátovi pracovny, ale tehdy to nebyla pracovna. Uvnitř byly světle modré stěny, postel, stůl s počítačem, skříň a spousta plakátů a drobností kvůli kterým jsem tenhle pokoj tak milovala. Zamířila jsem rovnou k posteli a peřina se automaticky zvedla nahoru, jak jí nadzdvihla něčí paže.
"Chri? Já se bojím."
"To nemusíš, jsem tu já," odpověděl klučičí hlas a ze tmy se vyloupl bledý obličej orámovaný hustými černými vlasy.
Vytřeštěně zírám do tmy a přemýšlím, jestli je ta vzpomínka opravdu skutečná. Je možný, že Chris říká pravdu a opravdu se z dřívějška známe? Jenže proč si na něj nevzpomínám? A proč po něm u nás nezbylo nic? Proč o něm nepadla celá ta léta ani zmínka?
Snažím se plně ponořit do té náhlé vzpomínky a začínají se mi vybavovat různé detaily pokoje. Všimnu si staré televize v rohu pokoje, která je po okrajích polepená beruškami.
"Chri? Podívej," ozve se mi v hlavě dětský žvatlavý hlásek a černovlasý chlapec si rozčileně přeměří moje dílo.
"Co to je?!"
"Přece berušky! Máš to tady hrozně smutný."
Nečekaně mě vezme do náruče a se smíchem začne lechtat.
"Ty jsi zlobidlo Verunko. Copak se ke klukovi hodí berušky?" směje se.
Vyděšeně zalapu po dechu a roztřesu se, jako bych měla zimnici.
Prsty mi vylétnou ke spánkům a začnou je roztřeseně třít, jako by to mělo nějakým způsobem pomoct.
"Děje se něco?" ozve se mi těsně u ucha ustaraně.
Vyděšeně sebou trhnu.
"Verunko?"
Ty jsi ale zlobidlo Verunko…
Nepodaří se mi potlačit tichý vzlyk a Chris se polekaně posadí. Snaží se rozsvítit stolní lampičku, ale nejspíš díky bouřce vypadl proud.
"To se tolik bojíš?"
Chri? Já se bojím…
"To je dobrý," hlesnu, abych konečně ty hlasy v hlavě utišila a celým domem otřese další hrom.
Naštvaně mě vytáhne do sedu. "Co je Veroniko?!"
"Berušky…" zamumlám a s jakousi absurdní nadějí, že nejsem cvok se mu zadívám do tváře.
"Co?"
"Na televizi…ke klukovi se berušky nehodí…" koktám zmateně a připadám si jako vypatlaný pako, že ze sebe nedokážu vypravit jedinou srozumitelnou větu.
Mlčky si mě prohlíží a jelikož nedokážu posoudit, jak se tváří, vyložím si to po svém.
Se zasténáním se svalím zpátky na polštář a přikreju si oči rukou.
"Už mám úplně vyhrabáno," hlesnu omluvně.
Spořádaně se vedle mě políží a hlavu si podloží paží.
"Pořád je máš tak ráda?"
Zmateně po něm kouknu a zachytím zamyšlený úsměv, který mu hraje na rtech.
"Berušky…" upřesní.
"Jo…mám."
"Tenkrát si mě strašně vytočila, když si mi je tam nelepila, ale když ses na mě tak šťastně dívala…musel jsem být šťastný taky. Bylo to tak jednoduchý cítit se vedle tebe šťastně…"
Dech se mi zrychlí, jak mě jeho slova vyšokujou.
"Takže…"
"Měla bys spát," poradí mi nevzrušeně.
Chvíli vstřebávám všechny ty nový informace, ale nemůžu se nezeptat. Ta otázka ve mně hlodá jako červ.
"Seš můj brácha?"
Pobaveně se rozesměje a nečekaně se nade mě nahne.
"Kdybych byl…mohl bych udělat tohle?"
Rychle se ke mně skloní a zkušeně přitiskne svoje ústa na má. Jeho vlasy mě jemně polechtají na tváři a na malý okamžik mi přestane proudit kyslík do plic, jak zapomenu dýchat. Zlehka mi přejede jazykem přes pootevřené rty, ale dovnitř se nedobývá. Zlehka mi políbí horní i spodní ret, dech se mu nepatrně zrychlí, ale nakonec se zase složí na svojí polovinu postele a tiše se zasměje.
"To nebylo vtipný," vydechnu přiškrceně a marně se snažím vydolovat z paměti, co jsem si to slibovala, když jsme dneska ráno přijeli. Že by to bylo něco ve stylu "jestli si něco zkusí, půjdu domu třeba pěšky"?
Dřív než stačím přijít na příhodný řešení, jak se mám v týhle situaci zachovat, přitáhne si mě do náruče.
"Dobrou noc," zabrouká se zívnutím a během pěti minut je tuhej.
Jak sakra může v takový situaci spát? Člověku se tady vrací paměť, je z toho fakt jen trochu vypleskej a on si klidně chrní jak dřevo!
Kdybych nebyla srab, vypletu se z jeho rukou a hrdě nakráčim do svýho pokoje, ale jelikož bouřka ani trochu nepolevuje, připadá mi jeho náruč, jako docela dobrý řešení.
S povzdechem zavřu oči a snažim se usnout. Postel mi po chvilce začne být malá a potřebovala bych se pořádně rozvalit. Krk mám úplně zatuhlej, jak ležim místo na polštáři na jeho paži a ruce mi v nepřirozeně zkroucený poloze trochu brní. Usnu až někdy k ránu. Po bouřce už není ani vidu, na okna dopadají provazce deště a obloha za oknem se začíná vyjasňovat. Jsem, ale natolik unavená, že se nedokážu přemístit do svýho pokoje a usínám tam kde jsem.

Dá mi nesmírnou práci odlepit od sebe víčka. Trochu nemotorně si z očí odstranim ospalky a rozhlédnu se po pokoji. V posteli ležím sama a na polštáři vedle mě je položenej kousek papíru. Zamžourám na písmo, který vypadá jako technický a je narychlo načmáraný zelenou pastelkou.
"Ahoj princezno, skoro násilím jsi mě vytlačila z postele, takže jsem nelenil a jel ti domu pro pár věcí a chvilku do práce. V kuchyni máš něco dobrýho k snídani, takže si tu udělej pohodlí.
P.S.:Vrátím se nejpozději v pět. Mám tě rád…
Přečtu si papírek několikrát za sebou a trochu rozpačitě zírám na poslední větu. Když se konečně trochu vzpamatuju, odpajdám do koupelny a opláchnu si obličej. Studená voda mi udělá neuvěřitelně dobře, takže můžu zase racionálně myslet. Trochu rozpačitě nakouknu do jeho skříně. Triko co mi dal včera je sice fajn, ale je mi v něm pořádná zima. Naštěstí najdu vytahanej černej svetr kterej je mi skoro ke kolenům a ukradnu mu i jednu bílou froté ponožku.
Zběžně kouknu na mobil, kolik je hodin. Digitálky ukazujou tři hodiny odpoledne, což je mírně děsivý, ale reálný, když se vezme v potaz, že jsem usnula až ráno.
V kuchyni najdu čerstvej chleba namazenej medem a mlíko. Ten kluk mě prostě nepřstává překvapovat…
Mlsně si všechno přenesu k televizi a líně se proklikám všema kanálama, až zakotvim na HBO.
Do okna pořád buší déšť, sviští hnusnej vítr a tak celkově to vypadá spíš jako podzimní počasí, než letní.
Ještě víc se zachumlám do svetru a schoulim se na gauči. Přepadne mě podivnej splín a samota, takže už se nemůžu dočkat až přijde Chris.
Teprve v půl šestý zaslechnu jeho auto na příjezdový cestě. Chroupání štěrku mě konečně vytrhne z apatie, ale nedonutí, abych si sedla. Přitisknu k sobě polštář, kterej jsem ukořistila z křesla a nejmíň hodinu už trávim jeho objímáním - což je, přiznejme si to, dost zoufalý - a pokoušim se zklidnit srdce.
Slyším jak zabouchne dveře od auta, vejde do předsíně kde se zuje a zašustí bundou a následně vstoupí do obýváku.
"Ahoj," nahne se přes okraj gauče a usměvavě si mě přeměří.
Natáhnu k němu ruku a významně mu před očima zašermuju hodinkama.
"Tohle je pět?"
Místo toho, aby se zatvářil kajícně, nebo něco podobnýho, podrží mi ruku ve vzduchu a jemně políbí na konečky prstů.
"Zdržel jsem se v práci."
Zaraženě přikývnu a tohle vysvětlení mi bůh ví proč stačí.
"Co jsi dělala celej den ty?"
"Už dvě a půl hodiny koukám na televizi."
"A předtím?"
"Jsem spala."
Pobaveně se zasměje a před očima mi zamává velkou sportovní taškou.
"Tvoje věci…který ti asi nedám," usměje se a já se nesouhlasně zamračim.
"A to jako proč?"
"Protože ti to v tom vytahanym svetru hrozně sluší a mě začínaj napadat dost nemravný věci."
Rychle si svetr stáhnu zpátky ke kolenům, odkud se mi vyhrnul až k pasu a obdařim ho vyčítavym pohledem.

"Dobře, asi ti začnu věřit, že nejsi muj brácha," zamumlám a vytrhnu mu tašku s věcmi z ruky.
Tiše se zasměje a odejde do kuchyně.
Prohrabu se svými věcmi a nasoukám se do pohodlných plátěných kalhot. Jeho svetr a tričko si ale nechám. Představa, že lezu do studených věcí mi už teď způsobuje husí kůži, takže tu zlomyslnou mrchu nehodlám podporovat.
"Je tu docela zima co?" ozve se mi za hlavou a bez toho, aby počkal na moje přitakání dojde až ke krbu ve kterém zatopí stejně jako včera.
"Co vůbec děláš?" zeptám se ho, když se unaveně složí vedle mě a se zavřenýma očima si opře hlavu do měkkého polstrování.
"Umírám v důsledku fyzického vypětí a brzkého vstávání k čemuž si mě tak pomstychtivě donutila," prohodí aniž by se na mě kouknul a pak se tiše zasměje.
Trochu zčervenám, ale spíš mi jeho únava přijde vtipná. Já mu v noci zaberu část postele a chudáček opička si nemůže ani pospat.
"Strašně mě to mrzí," uchychtnu se. "Ale spíš než na tohle, jsem se ptala na tvojí práci."
"Managament. Víc ti k tomu asi neřeknu. Je to práce kterou neumim popsat, ale je za ní hodně peněz."
Po očku na mě mrkne a pousměje se.
"Co je?" zeptá se tiše, protože na něj dost vytrvale brejlim.
Nemůžu si pomoct, ale studuju každej detail jeho obličeje, každej pramínek těch černejch rozcuchanejch vlasů i nepatrný kruhy pod očima. Ten kluk se mi začíná až nebezpečně moc líbit, což není moc dobrý. Měla bych tu s nim strávit minimálně dalších deset dnů a to se může stát cokoliv. Ještě jedna bouřka a noc v jeho postele a jsem jasná.
"Nic, ale máš pravdu, vypadáš trochu vyflusle," zasměju se, abych trochu zakryla rozpaky a aktivně se vyhrabu na nohy. Už teď se nemůžu dočkat, až mi tu ohavnou sádru sundaj a já budu zase chodit jako člověk. Kolíbání ve stylu paní Čvachtové mi totiž moc nevyhovuje.
Dopajdám se do kuchyně a dám vařit vodu. Na kuchyňský lince leží nákup, takže se v něm mezitím trochu pohrabu a vyndám kuřecí prsa, nějakou zeleninu a rýži. Trochu se mi uleví, protože krom těstovin, kuřat a vajíček neumim vařit fakt nic.
"Co bude k večeři?" zívne mi za zády a kdybych nebyla zatížená svojí sádrovou nohou, nejspíš bych nadskočil kousek nad zem.
"Musíš se takhle plížit?!"
"Promiň, příště si trochu dupnu…a nebo bafnu, ať to má grády."
S úšklebkem ho přetáhnu po hlavě balíčkem toustů a rozhlédnu se po několika skříňkách, co mám v úrovni očí.
"Kde jsou hrnečky?"
Mlčky je vyndá z jedné skříňky a pak mi k nim přinese i kafe, mlíko a cukr, naštěstí se toho celého ujme sám, takže mi nic nebrání začít dělat večeři. Trochu zmateně se probírám jednotlivýma skříňkama. Je vidět, že v domě moc nejí, ale několik pytlíků s kořením přeci jen najdu a trochu soli taky.
S dalším zívnutím se vyhoupne na linku a s kafem v rukách mě pozoruje.
Když tam tak zničeně sedí, vypadá jak malej feťáček.
"Nechceš si jít lehnout?" zeptám se ho opatrně a když na mě zpomaleně zamžourá, směju se mu už naplno.
"To dám," zabručí a dá si další hlt kafe.
"Když jsi přijel, vypadal jsi živějc."
"Nějak to na mě padlo," zívne div si neroztrhá koutky, ale už mě nenapadá nic, jak ho vyhodit, takže si připravim všechno co potřebuju a dám se do kuchtění.
Po půl hodině tupýho civění a ucucávání kafe se konečně sebere a odejde kamsi nahoru, takže si můžu vydechnout. Neuvěřitelně mě znervózňovalo, když na mě tak blbě civěl.
Po další půl hodině, kdy už mám skoro hotovo, přijde vysprchovanej, oblečenej do volných kalhot a trička a dokonce se jeví trochu oživle, ale je pravda, že k zombíkovi má pořád sakra blízko.
Rychle nandám svůj výtvor na talíř, než zase dostane nějakej parádní zásek a vrazim mu jeho porci i s příborem do ruky.
"Co je tohle červený?" zeptá se pochybovačně a zaostří na kousek čilipapryčky.
"Sakra…a to mi ten týpek říkal, že se arzenik dobře rozpouští. Budu požadovat vrácení peněz," zasměju se a jedním lehkým šťouchnutím ho pakuju z kuchyně.
Se smíchem mi vezme můj talíř a strčí do ruky příbory, což je docela rozumný. Se svou kachní chůzí, bych nejspíš všechno rozsypala. Takhle si tak maximálně odrovnám druhou nohu, až se mi do ní zakuchne vydlička.
Usadíme se v obýváku u stolku a Chris zapne televizi. Začínaji zprávy, což je fajn. Potřebuju se aspoň trochu vrátit do reality a všechny ty vraždy a nehody mi k tomu zaručeně pomůžou.
"Bylo to moc dobrý princezno," pochválí mě, když do sebe všechno nasouká a já si připadám jako balónek, kterej se pomalu plní vzduchem. Ne, že bych měla potíže se zažíváním, to vůbec, ale dmu se čirou pýchou.
"Asi ti tu za chvilku usnu," zamumlá, když skončí sportovní noviny i počasí a nečekaně mi hodí polštářek na klín, kam stejně nečekaně složí hlavu.
"Takhle zaručeně," ušklíbnu se a jaksi automaticku mu zabořím prsty do vlasů.
Chvíli ještě přiblble mžourá do mýho obličeje než nadobro vytuhne.
No bezva, asi se nemusim bát, že se za těch deset dnů něco stane, protože buď je úplně odrovnej on, nebo já!
Nechám si ho ležet na stehnech a opatrně se natáhnu pro ovladač. Díky satelitu si najdu docela fajn filmík a hned za ním ještě jeden. Když konečně začnu být unavená, je chvilku po půlnoci.
Trochu nerozhodně k Chrisovi natáhnu ruku. Ve vzduchu jí několikrát zatnu v pěst, než se konečně odhodlám. Jemně ho pohladim po tváři a lehce zatahám za pramen vlasů, co mu padá do obličeje.
"Chri?"
Vyděšeně vytřeští oči a zmateně se rozhlédne.
"Jdeme spát?"zeptám se.
Trochu přimhouřeně si mě změří a na tváři se mu konečně nezračí zmatek, ale potěšený úsměv.
"Tak jo."
Pomalu se zvedne a nečekaně mě vezme do náručí. Na to, že před minutou chrněl jako špalek, je najednou hrozně pohotovej. Mě kdyby někdo probudil po půlnoci, tak nejsem schopná ani otevřít oči, natož tahat nějakou obludu po schodech.
"Pusť mě…to zvládnu."
"Budeme šetřit tvojí nebohou nožku," zašeptá mi do ucha a mě najednou dojde, že ve své posteli, tuhle noc, spát určitě nebudu.

Moje domněnka je samozřejmě správná, ale Chris mě převeze v tom, když zamíří do úplně jiného pokoje než je jeho.
"Kam jdeme?"
Místo odpovědi se usměje a kopnutím rozrazí dveře do jakési místnosti. Najisto zamíří tou tmou kamsi dozadu a bez varování mě odhodí na postel.
Po chvilce rozsvítí malou lampičku na stole a odejde zhasnout na chodbu a zavřít dveře.
Už je mi jasný proč šel zrovna sem. Přes půlku místnosti se rozkládá manželská postel, takže nehrozí, že bych ho k ránu zase zkopala na zem.
"Bezva,"hlesnu nervózně a začínám se fakt jen trochu bát, co má v plánu.
Spokojeně se natáhne vedle mě a prohne se v zádech až mu v nich zakřupe.
"Co si takhle zítra udělat výlet?"
Skepticky pozvednu jedno obočí. Tak moment. Je tma, všude černo černá noc, ležíme v romantickym pokojíku při svitu ztlumený lampičky na manželský posteli a on začne mluvit o výletu? To chce dneska v noci za ten zítřejší výlet jako odměnu nebo co?!
"Výlet? A kam jako?"
"Nevim, zítra jdu do práce jenom ráno, tak mě napadlo, že si uděláme hezký odpoledne."
"Myslíš jako kino, popcorn, otlapkávání až zhasnou světla a pak rádoby romantická večeře?"
Pobaveně se zasměje a neochotně odlepí víčka, aby na mě mohl zašvidrat.
"Ty nemáš moc dobrý zkušenosti z randění co?"
"Jedna katastrofa za druhou."
Přeměří si mě dost zvláštním pohledem a pak znovu zavře oči. Nevim jestli je tak uvanevej, nebo je tak těžký na mě koukat, ale jsem mu docela vděčná, že ty svoje očiska nechává zamáčknutý.
"Vzal bych tě na slaňování nebo projížďku na koni, ale jelikož máš nohu v gibsu, tak si to nechám jako možné alternativy do budoucna."
"Takže to kino," vzdychnu hraně a ani nestačím postřehnout, kdy se v něm vezme ta síla, když mě jediným pohybem dostane pod sebe a začne lechtat.
"Jasně, že do kina ne," zabručí trochu naštvaně a nejspíš ho nevýslovně těší přejíždět mi rukou po žebrech, zvlášť, když mi tou druhou pevně svírá obě zápěstí nad hlavou.
To, že se nemůžu bránit mě neuvěřitelně vytáčí, ale kopnout se ho, do jeho citlivých míst, jaksi neodvážim. Mohl by se trochu naštvat…
"Dobřeeee…kam…mě…chceš…teda…vzít," vyrážím ze sebe a připadám si hůř, než při středověkym mučení. Ne, že bych ho někdy zažila, ale tohle se mu dost podobá.
"Překvapení," zazubí se a konečně ze mě sleze.
Dřív než se stačím uraženě stáhnout na svojí půlku postele, vezme mě do náruče a přikryje naše propletená těla dekou.
"Proč jsi mi vůbec dával ten pokoj, když jsem v něm stejně ještě ani jednou nespala!"
"Aby si mi neutekla, to je jasný," zasměje se. "Kdybych ti hned na úvod řekl, že budeš spát se mnou, tak bys mě měla za zvrhlíka a vzala by si roha."
"Za zvrhlíka tě mám i tak, to už si neodpářeš."
Dotčeně mě lehce plácne po zadku a odfrkne si.
"Ty seš hrozná, víš to? Tady se jeden snaží a ocenění nikde."
"Jde o to, o co se snaží…" zamumlám a do smíchu už mi vůbec není. Je to všechno tak divný. Není to můj brácha, ale bydlel u nás. Co tam sakra dělal? Proč je naštvanej na tátu a proč mi nechce říct co se stalo?!
"Snažím se o hodně věcí," prohlásí nezvykle vážně a já se cítím podivně zmatená.
"Například?" dožaduji se odpovědi, ale jeho zamračený obličej vypovídá za vše. Dřív než mě stačí nějak trefně odpálkovat předběhnu ho.
"Co se mnou máš vůbec v plánu? Víš, je to docela těžký věřit ti, když nevim co jsi zač, proč ti na mě tolik záleží a proč tolik nenávidíš mýho tátu."
S povzdechem si mě přitáhne blíž a jemně mi přitiskne horké rty na čelo. Trochu zaváhá, ale pokračuje dál neverbálně, což není právě to, co jsem chtěla aby dělal. Nemůžu říct, že je mi nepříjemný, když pomalu, kousek po kousku mapuje můj obličej a pečlivě se vyhýbá rtům, které mě bolí tou vyprovokovanou touhou, ale chtěla bych slyšet alespoň jednu odpověď na otázky, který se mi honí hlavou. Jemně se dotkne mého ucha. Sjede níž až na krk a pak konečně vystoupá až k mým rtům. Jemně se jich dotýká, jako by bojoval sám se sebou. Jako by ho něco nutila odtáhnout se.
Myšlenky se mi nadobro rozutečou a spontánně mu polibky začnu oplácet. Není hrubý. Nedobývá se hned dovnitř ani na nic netlačí. Všechno přichází s jakousi samozřejmostí a plynulostí.
Udýchaně se ode mě odtrhne a odvrátí tvář, čímž mě vyděsí. Nelíbilo se mu to?!
Snažím se uklidnit zběsilý tlukot srdce i dech a těší mě, že on je na tom dost podobně, ale proč se najednou tak odtáhl?
Vytřeštěně zírám na profil Chrisovi tváře a nedokážu si jeho chování nijak vysvětlit.
Na chvilku zavře oči a pak se na mě konečně podívá. Je smutný. Sakra to líbám tak mizerně??
Jemně mě pohladí po tváři, natáhne se po lampičce, kterou zhasne a s povzdechem se položí vedle mě.
"Dobrou noc," zašeptá mi do ucha a jeho dech se po chvilce zklidní do pravidelného oddechování.
Pořád se z toho nedokážu vzpamatovat. Napadají mě jen tři vysvětlení, která by vysvětlovala jeho chování. Za a) má holku a právě mu došlo, že jí zahybá, za b) vůbec se mu to se mnou nelíbilo a byl to jen velkej úlet, kterýho teď lituje, nebo za c) něco dost podstatnýho přede mnou tají, což by vysvětlovalo ten následnej smutek. Má Aids, je gay nebo jsme přeci jen příbuzný a on mi to jen nechce říct, aby na mě mohl zkoušet tyhle oblbovací fígle, což je dost ujetý!!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama