"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Sweet girl (5.)

17. května 2010 v 21:50 | Džín |  Sweet girl

5.

Ohromeně zalapu po dechu. Po celém těle mám husí kůži, jak mi rty přejíždí po krku a jeho dech je podivně horký. Nejspíš ode mě už žádnou otázku nečeká, jelikož opustí můj krk a políbí mě stejně vášnivě jako v restauraci. Ovšem s tím malým rozdílem, že jeho tělo cítím na každém milimetru toho svého. Ruku mi zaboří do vlasů, tou druhou mě pevně uchopí v pase a přitiskne k sobě, jako by mi chtěl být ještě o něco blíž. Nedokážu mu nijak vzdorovat a brzy se přistihnu, že mu polibky spontánně oplácím a tisknu se k němu stejně žádostivě, jako on ke mně.
Rychle vymotá ruku z mých vlasů, ovine mi ji kolem pasu a narovná se, čímž mě zvedne asi deset centimetrů nad zem.
Cítím, že vychází z kuchyně, ale je mi to jedno. Před schody mě vezme do náruče a mlčky vystoupá do svého pokoje.
Srdce mi bije jako splašený. Na tohle ještě nejsem připravená! Známe se jenom pár dní a vůbec nic o něm nevim!!
Nejspíš vycítí, že mám strach jelikož chytí můj obličej do dlaní a vrátí se tam, kde skončil pod schody.
Trvá jen chviličku než se Chrisova pravá ruka odpoutá od mé tváře a jemně, ale jistě zamí
ří dolů.
Reakce mého těla mě překvapují pořád víc. Přehlušují všechen zdravý úsudek a logický myšlení.
S přivřenýma očima vnímám dotyk jeho rukou, který mě pomalu zbavují oblečení a i přes svůj stud mu rukama zajedu pod tričko. Líbí se mi jak je pevný a jak zatne břišní svaly, když mu prsty přejedu po břiše.
Aniž bych si to uvědomila, tričko mu přetáhnu přes hlavu a prudce se k němu přitisknu. Tiše zasténá a další nejméně půl hodina se mi jaksi slije do jedné emocemi nabyté šmouhy.
Úplně procitnu až poté, co ucítím ostrou bolest. Trochu vyděšeně se napnu a křečovitě se chytnu jeho paží. Jemnými polibky mě uklidňuje, což se mu po chvíli opravdu podaří a já začnu vnímat i něco jiného. Není to nic světoborného, jak se píše v ujetých románech pro naivní holčičky. Pořád cítím bolesti a pálení, ale přehluší to něco jiného. Pocit, že si jsme vzájemně tak strašně blízko a že je tohle způsob, jak mu udělat dobře.
Rukou zaloví pod polštářem a čímsi zašustí. Otevřu oči a musím se usmát. Ruce se mu neovladatelně třesou, tudíž mu balíček tiše vytáhnu z prstů a ujmu se toho sama. Nevím jak se tváří. Jsem rozpaky celá rudá a nedokážu zvednout hlavu, abych se mu podívala do očí. Jeho prsty mi jemně nadzvednou bradu a když se střetnu s jeho pohledem nedokážu už uhnout. Prudce mě položí zpět do peřin a ta prudkost mu zůstane. Zatíná mi prsty do vlasů a dech se mu zrychlí. Několikrát mě trhaně políbí než se prudce napne a křečovitě sevře má ramena.
Po chvilce se položí vedle mě a jeho paže si mě přitáhnou blíž k tělu. Položím mu hlavu na hrudník a chvíli poslouchám rychlé údery srdce. Připadám si trochu otupěle, ale nelituju toho, co se stalo. Tedy zatím ne…
Unaveně mě políbí do vlasů.
"Miluju tě…kdybys jen věděla jak strašně moc…"
Pomalu se zvedne a sedne si na kraj postele, aby se zbavil našeho protimiminkovského opatření.
Počkám než si znovu lehce ke mně a přitisknu se k němu. Mám zvláštní nutkání udržet si kontakt s jeho tělem. Sama nevím proč. Možná proto, abych měla jistotu, že se to opravdu stalo, nebo proto, že bych v téhle chvíli nesnesla pocit, být sama.
Věnuje mi jemný polibek a ani ne po čtvrt hodině je mi jasný, že vyčerpáním usnul.
Chvíli se na Chrisovu tvář jen tak dívám. Vypadá neuvěřitelně pokojně když spí. Všechny svaly má uvolněné a tváří se spokojeně.
Co nejopatrněji se vymaním z jeho sevření, posbírám své věci poházené jak na posteli, tak i na zemi a tiše vyklouznu na chodbu. Nejradši bych si dala horkou sprchu, ale jsem moc unavená na to, abych si fačovala sádru do igelitovejch pytlíků. Trochu mě překvapí, že mi během toho "všeho" ani trochu nevadila.
Rychle se nasoukám do svých věcí a dobelhám se do kuchyně, kde si naleju kolu.
Připadám si zvláštně a tak nějak nerozhodně. Nemám tušení, jak se k týhle situaci postavit. S povzdechem si dojdu pro mobil a i s kolou otevřu dveře v kuchyni, kterýma se dostanu k venkovnímu sezení.
Čerstvý vítr a pohled na, několik metrů, vzdálený les mě kupodivu trochu uklidní.
Asi po hodině tupýho zírání kamsi do prázdna mi zavibruje telefon.
Ta má snad šestej smysl. Povzdechnu si rozpačitě, když uvidím na displeji jméno Máma.
"Ahoj broučku!" zakřičí nadšeně.
"Ahoj mami."
"Tak co? Jak to tam zvládáte?!"
S povzdechem si prohrábnu vlasy a unaveně se usměju.
"Je to fajn. Opravdu."
"Tak to jsem ráda zlato. Co táta, stará se o tebe?"
"Je na školení. Takže to tu zvládám sama," přiznám trochu neochotně.
"Na školení? Takže jsi doma sama? S tou zlomenou nohou?!"
"Táta ti o tom řekl?" zeptám se mdle a její vyšilování mi začne lézt trochu krkem.
"Jistě že ano! Jak si to vůbec představuje?!"
"Potřebujem peníze a tohle školení je vstupenka k povýšení, tak si to představuje!" zavrčím trochu nevlídně a na druhé straně se rozezní ticho.
"Je to v pohodě mami. Zvládám všechno a…vlastně na to tak sama nejsem."
"Pomáhá ti Magda?"
"No vlastně…" polekaně se zarazím. Možná už je ten pravej čas, zeptat se někoho jinýho, co se vlastně stalo a kdo je vůbec Christopher Adams…

Zaváhání trvá jen chvilku. Sama nevím proč Chrisovi tak důvěřuji a proč ho kreju.
"Jo…pomáhá mi s nákupama, vařenim…a tak…"
"To je hodná."
"A jak se máš ty?" zeptám se jen s nuceným zájmem, jelikož jsem mámě ten podraz s cestou do USA zatím neodpustila.
Nadšeně se rozvypráví o všem co tam zatím viděla a já jí skoro ani nevnímám.
Poté, co se se mnou rozloučí, zavrtám se víc do pohodlného polštářku, který mám za zády. Cítím se strašně unavená. Nevím jestli víc po psychický stránce nebo po tý fyzický, ale nejspíš jedno s druhym úzce souvisí.
Probudí mě až jemný dotek na tváři. Rozespale zamžourám okolo sebe a chvíli mi trvá, než se zorientuju kde vlastně jsem.
V obýváku jsem teda rozhodně neusnula a pochybuju, že bych se sem nějak donesla sama. Chris klečí na zemi u mé hlavy a upřeně mě pozoruje.
"Ahoj," usměje se a něžnost v očích se mu v mžiku změní na vyčítavost.
"Bál jsem se!"
"Čeho?" nechápu a zlehka se protáhnu. Připadám si tak nějak rozbolavěle, ale jinak mi je mnohem líp, než předtím.
"Že jsi odešla…"
"Na to jsem byla moc unavená," zazívám upřímně a se značným úsilím se vytáhnu do sedu. Za okny je ještě světlo, ale je vidět, že už se schyluje k večeru.

"Já…omlouvám se…" hlesne po chvilce a přisedne si ke mně.
Nechápavě zvednu obočí, tudíž pokračuje.
"Za to, že…ani jsem ti nedal prostor k tomu, aby sis to pořádně rozmyslela a vůbec. Nelituju toho, ale…"
"Já taky ne," zamumlám jen tak na půl pusy, protože do očí bych mu to přiznat nedokázala.
"Každopádně…jsi s tim počítal co?"
"Proč si to myslíš?"
"No neříkej mi, že si strkáš kondomy pod polštář pravidelně...jen tak, kdyby náhodou."
"A ne?" baví se a muj vyčítavej pohled ho rozesměje.
"Teď se taková jedna náhoda naskytla a jak se hodil. Nemusíš se bát, že budeš mamina."
Nedokážu se na něj zlobit. S rozcuchanými vlasy a úšklebkem ve tváři se mu prostě nedá odolat. Pobaveně vyprsknu smíchy a oženu se po tom neřádovi rukou.
"Mám strašnej hlad," postěžuje si srdceryvně a jako důkaz se mu žaludek hlasitě rozkručí.
"Co s tím, co s tím?" zasměju se a vyskočím na zdravou nohu.
Zbytek večera strávíme nejprve vytvářením špaget, posléze jedením špaget a nakonec dalšími činnostmi, za které se preventivně červenám až do noci, kdy vyčerpaně ležím v Chrisově náruči.

Probudí mě jakási metalová skladba, řvoucí mi kousek od ucha. Chris cosi nezřetelně usykne a natáhne se po mobilu, který leží na nočním stolku.
"Ale néé," skácí se zpátky na záda a zívne, div si neroztrhá pusu.
"Co je?"
"Musim do práce," zamumlá ochraptěle.
"Můžu jet s tebou?" zeptám se dychtivě a vyhlídka na město plné lidí mě zbaví veškeré únavy.
"Proč?"
Podezřívavě na mě koukne, jako bych snad za jeho zády měla mít rande.
"Nechci tu zůstat sama. Projdu se po městě, kouknu do nějakejch butiků…nic nezákonýho," zasměju se.
"No…dneska musim v práci zůstat dýl. Tak do pěti, budeš se tam nudit."
Lepší, než se nudit tady. Ušklíbnu se v duchu, ale napadne mě naprosto geniální možnost, jak mu setřít i tenhle argument.
"Tak až mě to omrzí, pojedu busem domu. Stejně se chci podívat na poštu a doplatit složenku. Až pojedeš zpátky, zastavíš se pro mě, nebo na tebe počkám u silnice."
Tváří se pořád značně nerozhodně a nejspíš je mu hodně proti srsti, abych šla někam mimo dům, což mě fakt naštve.
"Chceš mě tu držet jako vězně?!" napružím se, ale to už mě chlácholivě obejme a jemně líbne na krk.
"Promiň. Jsem jen trochu…nervózní, aby se ti něco nestalo."
S nádechem se odhodlám vyvrátit mu všechny další řeči a políbím ho. Zatím tuhle iniciativu přebíral na sebe on a já se jen tiše vezla, tudíž ho moje počínání trochu překvapí.
Po chvilce se ode mě odtáhne a povzdechne si. "Co mám dělat, když víš jak na mě."
Spokojeně se vyhrabu z postele, naklušu se zkulturnit do koupelny, kde ze sebe udělám člověka a posléze se obleču do krátké batikované sukně a černého tílka.
Chris mi vrazí do ruky chleba namazaný marmeládou a popohání k autu. Očividně časově nestíhá, jinak by se mě zaručeně snažil ještě překecat, ať zůstanu s tou pochroumanou nohou doma.
Cesta do Tábora, kde pracuje, trvá skoro přes půl hodiny, tudíž pomalu zpracuju chleba a snažím se udržovat pozitivně naladěnou konverzaci i s Chrisem.
"Na!" vtiskne mi do dlaně 2 tisíce, když zastavíme na parkovišti u vlakovýho nádraží a já jen ohromeně vykulim oči.
"Co blbneš?"
"Kup si něco pěknýho princezno," mrkne na mě a já jen zděšeně zavrtim hlavou.
"To nejde…nech si je…já je nechci."
Šlehne po mě tak ostrým a naštvaným pohledem, že by se za něj nestyděl ani profesionální popravčí a mě nezbývá nic jiného než sklopit hlavu a peníze stisknout v dlani.
"Je to to nejmenší, co ti můžu dát," konstatuje tvrdě. Jeho prsty se jemně dotknou mé tváře.
"Pokud tě to moc trápí, tak mi za ně kup něco pěknýho," zašeptá variantu, která je mi o něco milejší, ale pořád si pohrávám s myšlenkou, že při vystupování mu ty prachy hodim na klín a odbelhám se někam do úkrytu.
Jemně mě políbí a nahne se, aby mi otevřel dveře.
"Mobil máš u sebe?"
"Jo."
"Tak chvilku po pátej mě čekej u vás, ale kdyby se cokoliv dělo…rozumíš cokoliv…"
"Dám ti vědět," usměju se a vyskočím z auta.
Na rozloučenou mu mávnu a beze spěchu se začnu kolíbat směrem k centru.
Nemám ani ponětí, co bych mu měla koupit. Sama si vyberu v bankomatu u obchodního domu nějakou hotovost, za kterou si později koupím docela ucházející sukni, tílko a nový plátěný kecky.
Trochu unaveně si sednu na jednu z laviček a vylovím mobil.
Dva nevyzvedlé hovory od táty mě trochu vyděsí, tudíž se rozhodnu, zavolat mu nazpátek.
"Ahoj tati," zavrkám sladce a trochu rozpačitě si přeměřim kluka, který se posadí na lavičku přesně naproti mně.
"Ahoj, snažil jsme se ti dovolat!"
"Jo já vim. Jsem ve městě, takže jsem neslyšela mobil."
"S Magdou?" vyhrkne, jako by se obával něčeho jiného a moje kladná odpověď ho upokojí.
"Jsme na nákupech," upřesním a neodolám, abych po klukovi přede mnou znovu nekoukla. Nevim jestli nachytám já jeho, nebo on mě, každopádně se na mě usměje, což mě trochu vyděsí.
"Říkal jsi něco?" hlesnu vytočeně a nevim kam s očima. Kluk si mě dost vytrvale prohlíží a já nestačim uhýbat pohledy. Je docela pěknej. Tmavě hnědé oči má orámované řasama tak dlouhýma, že by mu je záviděla kdejaká holka a tmavé dredy má svázané vzadu gumičkou.
"Říkal jsem, že přijedu domu dřív!"
Tátova slova mají účinek jako rána palicí.
"Dřív? Kdy dřív?" vyhrknu a jen marně se snažím skrýt ten vyděšený podtón, který se mi tam, tak nějak, samovolně vloudil.
"Řekl bych tak pozítří. Možná už zítra."
Zalapu po dechu.
"Jak to? Měl jsi tam být ještě celej příští tejden?"
"Změna plánu. Navíc je hodně reálná možnost, že to místo dostanu," zajásá pyšně, ale nějak to nedokážu prožívat s ním.
"To je…úžasný."
"To je. Mimochodem…volala mi máma."
"A?"
"No…neděje se u nás něco nezvyklýho?"
Zmateně vykulim oči. Nezvyklýho?
"Co jako?"
"Nepřistěhoval se někdo novej, nebo tak nějak?"
"Proč se ptáš?" hlesnu přiškrceně a ruka v níž svírám mobil se mi začne trochu třást.
"Maminka se dozvěděla, že…to je jedno."
Z hluboka se nadechnu. "Objevil se tu nějakej angličan…Christopher."
"Mluvila jsi s ním?!" vyhrkne táta vyděšeně a já jsem ráda, že nemůže slyšet moje rozdivočelý srdce, který se svojí rychlostí blíží srdečnímu kolapsu.
"Jednou…choval se divně," zalžu a trochu zčervenám. Kdyby jen naši věděli, že s Chrisem mluvíme i jinak, než jen verbálně, nejspíš by se z toho zhroutili.
"Nepřibližuj se k němu! Budu se snažit přijet už zítra, ale nic ti neslibuju. Prostě se od něj drž dál, ano?!"
"Proč?"
"Protože ti to říkám!" vylítne naštvaně.
"Fajn a zavolej mi, až budeš odjíždět z Prahy," štěknu trochu drsněji, než jsem původně chtěla a vztekle ukončim hovor.



Unaveně se sesunu na opěradlo lavičky a zavřu oči. Skrz víčka poznám, že přes slunce přechází mrak. Zlaté hřejivé paprsky nahradí tíživá tma. Připomíná mi to situaci, která se právě děje uvnitř mě. Zářivé štěstí nahradí pochmurné temno…jak snadné!
"Ahoj," ozve se mi po pravici čísi hlas a světlo mi opět udeří na víčka. Pootevřu oči. Na obloze není jediný mrak, jen kluk co seděl naproti mně se najednou rozvaluje na pravé straně lavičky a starostlivě si mě přeměřuje.
"Čau," hlesnu přiškrceně a konečně plně pochopím význam fráze "svázat pohledem". Trvá mi neskutečně dlouho, než se urvu a nerozhodně se opět zadívám na oblohu.
"Máš se?"
"Bídně…" zabručím, což ho rozesměj.
"Jsi úplnej Bídník co? Ale hlavu vzhůru. Galejím už odzvonilo…hurááá."
"Jean Valjean by si tuhle informaci užil víc než já," zasměju se, ale nějak nedokážu zamaskovat ironický podtón.
"Tak jinak. Ahoj, já jsem Lenny," zparoduje hlas a mě nedělá velkej problém poznat, že to vyhrábnul z Příběhu žraloka.
"A já jsem zauzlovaná žížala. Zachráníš mě?" usměju se a když vyprskne smíchy, div mě neohodí, musim se k němu přidat.
"Nebyl to červ?" vyzvídá pobaveně.
"Kdepak. Jen žížaly mají uhrančivý modrý oči."
Počkám než se dosytnosti vysměje, ale když ho bez zjevný příčiny sklátí další záchvat smíchu, mám chuť ho něčim praštit.
"Magor!" zhodnotím ho, když se mu dredy i ramena natřásají jak sukně makový panenky a netrpělivě ho šťouchnu do žeber.
"Ty sis něco šlehnul?"
"No jo, mám moc vitamínu D."
"Aspoň nebudeš mít dnu a nepromáčkne se ti krunýř."
Znovu mě skoro poprská, tudíž začnu zvažovat možnost, pořídit si pláštěnku nebo deštník.
"Nevim co je na tom vtipného. Sestřenky želva dnu měla a krunýř měla jak z plastelíny!"
"Tak jo," vyheká "je to strašně smutný, ale spíš se směju týhle situaci. Je to trochu ironie."
"Co konkrétně?"
"Měl jsem v úmyslu zbalit tě na svoje zaručený hlášky, vtipy a inteligenci a přitom spíš balíš ty mě," zazubí se pobaveně a já rozpačitě uhnu pohledem.
Nervózně si propletu prsty.
"Řekl jsem něco špatně?"
Němě zavrtím hlavou. Připadám si strašně zmateně. S tímhle klukem jsem necelých 5 minut a přitom mě dokázal rozesmát. Proč se s Chrisem nedokážu bavit o takovejch pitomostech? Kdybych na něj vyrukovala s hláškou z kresleného filmu, nejspíš by si zaťukal na čelo. Možná je to tím, že je o osm let starší, nebo co já vím, ale tohle tlachání - kdy si člověk povídá prakticky vzato o ničem a přitom se dobře baví - mi hrozně chybí.
"Někoho máš co?"
"Víš, že ani nevim?" hlesnu v návalu upřímnosti. S Chrisem jsem už několik dnů. Milovali jsme se, líbali a přitom mi pořád cosi brání myslet na něj jako na mého kluka…
"To je potom dost špatný," usoudí zamyšleně a jeho tmavé oči mě propichují jako jahelníček.
"Špatný je slabý slovo," povzdechnu si. "No nic, už půjdu než mě zachvátí vlna sebelítosti. Nebyl by to pěknej pohled."
Pomalu se zvednu, ale chytí mě za ruku.
"Co takhle dát si kafe? Tobě i tvý sebelítosti by určitě udělalo dobře."
Ani nevím proč to dělám, ale nedá mu ani moc práce mě přemluvit.
Zatáhne mě do útulný a docela zastrčený kavárničky, kde mi objedná ledový kafe s vanilkovou zmrzlinou a vafle.
Se zájmem si prohlížím ručně malovaný obrázky a sušený květiny, co visí po stěnách a kvanta svíček rozestavěných po poličkách, parapetech i stolech.
"Balíš takhle holky často?" zeptám se, když si doprohlídnu veškerý vybavení a narazím na jeho upřený pohled.
"Dřív jo, teď už jsem nějak vyměknul," zazubí se.
"Lenny…lamač dívčích srdcí."
"Jsem Matyáš."
"Korvín?" zavtipkuji a zlehka mu sevřu ruku.
"Veronika, ale neříkej mi Verčo…je to hnus."
"Fajn, ale jen když mi nebudeš říkat Matýsku," zakření se a já mu škleb spontánně vrátím.
Připadám si neuvěřitelně rozpolceně. Jako by jedna moje část měla výčitky svědomí, že Chrise podvádím a měla bych okamžitě odejít a druhá - silnější - mě nutí cítit se šťastně.
Matyáš mi připadá oproti Chrisovi, jako závan čerstvého vzduchu v dusné místnosti. Je vtipný, milý, hezký a navíc upřímný.
Snažím se vybavit jediný okamžik, kdy byl ke mě Chris úplně a bez výhrad upřímný, ale brzy to vzdám. To, že mě už dlouho miluje je nejspíš pravda, ale znovu si říkám, to obyčejné "proč".
Mat mě nečekaně vezme za ruku a vytrhne z tý kvanty myšlenek ve kterejch jsem se jaksi ztratila. Jeho ruka je horká a suchá, tudíž se mými zmrzlými prsty rozlije zvláštní úleva.
"V pohodě?"
"Jo…jen jsem se zamyslela, promiň."
Ruku kupodivu neodtáhne.
"Máš zmrzlý ruce…"
"Celoročně," usměju se trochu nervózně a to, že je tak blízko, mě najednou naprosto vyvede z míry. Teprve teď si plně uvědomím, že má hezkou, dohněda, opálenou pleť a pěkně tvarované rty i rysy tváře. Navíc nemá žádné pihy ani puberťácký pupínky, kterýma se pyšnim já. Proč tu se mnou proboha vůbec sedí? Jsem jen obyčejná průměrná holka s utrápenym xichtem!
S rychle bušícím srdcem mu ruku vysmeknu a omluvně se usměju.
Nenápadně v prstech sevřu popruh kabelky.
"Hned přijdu," hlesnu a zamířím k toaletám. Díky bohu jsou blízko vchodu, kde mě nemá šanci vidět.
Rychle se vybelhám ven. Ostré sluneční světlo mě na malý okamžik oslepí, ale nehodlám čekat, až si všimne, že jsem pryč a vydám se opačnou stranou, než jsme přišli. Proletu několika uličkami a nakráčím si to přímo na nejbližší zastávku MHD.
Nemám páru jestli jsem právě neudělala tu největší blbost v životě, ale dokud se nedozvím, co mám s Chrisem společnýho, nemá cenu něco podnikat. Z těch nezodpovězenejch otázek co se kolem něj točí, bych se brzo musela zbláznit.
Nastoupím do městské, která mě doveze na nádraží a tam si půl hodiny počkám, než mi přijede autobus, jedoucí do toho našeho zapadákova.
V kabelce se mi rozvibruje mobil, ale ignoruju ho. Vím kdo to je, ale jsem tak mimo, že mu to nedokážu zvednout. Chris se mi pokouší dovolat celou půl hodinu, než mě autobus vysadí na zastávce a i poté co pajdám k našemu baráčku.
Z nepochopitelného důvodu je mi do pláče. Jenže si nejsem vůbec jistá, kvůli čemu mám brečet víc. Jestli kvůli Chrisovi, který mi není schopný říct pravdu, Matyášovi se kterym jsem se cítila tak podivně šťastná a volná nebo kvůli našim, kteří mi o Chrisovi nikdy nic neřekli a teď jsou strachy bez sebe, abych ho někde nepotkala!!

Nervózně vytáhnu z botníku schované klíče a známá vůně našeho bytečku mi konečně dá něco ze ztraceného klidu. Všechno je tak, jak to má být. Nábytek, obraz na stěně znázorňují v jakési podivné abstrakci dva slony, který jsme před třemi lety vybíraly s mamkou, i krb s tepanými dvířky. Svezu se na plovoucí podlahu a chvilku jen zhluboka dýchám a tupě civím před sebe, přesně na prosklenou vitrínku s broušenými skleničkami, miskami a dózami. Nevím jestli jsem víc klidná nebo spíš otupělá, ale další vibrace mého mobilu utnu už v zárodku a telefon apaticky přiblížim k uchu.
"Veroniko? Proč mi to sakra nebereš?"
"Promiň."
"Kde jsi? Stalo se něco?" vyšiluje a v jednu chvíli mu dokonce přeskočí hlas. Ještě ráno bych se mu za to smála, ale teď mi do smíchu není ani náhodou.
"Doma. Přivezeš mi moje věci?" zeptám se bez jediné emoce v hlase a otazník musím nakonec věty vtlačit jen násilím.
"Věci? Veroniko…co blbneš? Co se děje?" hysterčí, jako by se blížil nejmíň konec světa.
"Zítra přijede táta. Volal mi…nejspíš se vrací dřív kvůli tobě. Ptal se jestli jsem s tebou mluvila a pak říkal, ať se k tobě za žádnou cenu nepřibližuju…nechtěl bys mi to konečně vysvětlit?!!"
Na druhé straně se ozve ticho. Nevím jestli je v šoku, nebo přemýšlí co mi odpovědět, ale konečně mě to nadobro vytrhne z tý šílený apatický nálady a cítím v sobě něco jako prudkej nával vzteku.
"Cos sakra provedl? Táta se choval, jako by si byl minimálně masovej vrah!"
"Tomu sama nevěříš…"
"Já už nevim, čemu mám věřit!" vyštěknu tak hlasitě, že se ozvěna mého hlasu odrazí od stěn a vrátí se zpátky k mým uším.
"Co kdybys věřila mě?!" zavrčí uraženě, což mě donutí k hysterickýmu smíchu.
"Tobě? A čemu mám věřit, když mi nic neřekneš?!!"
"Řekl jsem ti, že tě miluju…myslíš si, že jsem lhal?"
Zuřivě mu hovor típnu. Jsem možná zbabělá, ale nevím co bych mu na to měla odpovědět. Mobil odhodím na stůl a vydám se k našim do ložnice. V tomhle pošahanym baráku přeci musí existovat nějakej důkaz, že tu Chris bydlel a já ten důkaz najdu! Dozvim se o co tu jde, ať už mi v tom někdo pomůže nebo ne!
Důkladně prohledám všechny skříně v ložnici, kouknu i pod postel a systematicky se přesunu dál. Do sklepa se mi sice moc nechce, ale je to silnější než já. Skoro zuřivě prohrabu všechny zaprášený špinavý krabice i bedny. Najdu všechno možný. Od starýho nádobí, plechovky s ananasem až po archivní vína, ale nikde nic. Zhnuseně a naštvaně vylezu po schodech zpět nad povrch zemský a vydám se na opačnou stranu. Tudíž nahoru na půdu. Sádru mám jako čuně, ale tenhle fakt mě zrovna moc neinteresuje. Na půdu mě nikdy mamka nepouštěla a já vlastně ani neměla proč na ní lézt. Vchod je totiž v druhém patře v chodbě. Musím vzít železnou tyč s jakýmsi háčkem, který zasunu do kovového očka na stropě a zatáhnutím spustím poklop s kovovými rozkládacími schody na podlahu, div mě nepraští do hlavy.
Horko těžko vykulhám nahoru a vlna dusného vzduchu mě málem složí. Na půdičce, kterou osvětluje jen jedno malé umouněné okno, je horko jak v sauně. Na tváři i zádech mi vyrazí pot, jenže nehodlám se tak lehce vzdát. Krabic je tu mírně řečeno jak nabobkováno. S povzdechem probírám pěkně jednu po druhé a připadá mi, že jsem na dobré stopě. Ve většině jsou totiž moje staré hračky, oblečení a drobnosti, které mamce přišlo líto vyhodit.
Jindy bych možná sentimentálně vzdychala nad tou záplavou vzpomínek, ale popravdě…mě jde o naprosto jiné vzpomínky. Uprostřed hrabání v jedné krabici se musím protáhnout. Strašlivě mě bolí záda, jak se pořád na něčím hrbím a do očí mě doslova udeří bedna, zašoupnutá v rohu půdičky. Nejspíš by byla stejná jako ty ostatní, kdyby nebyla olepená kvantama lepící pásky a ke všemu převázaná pevným motouzem.
S prudce bušícím srdcem se k ní dokolíbám a pokleknu na špinavá prkna podlahy. Trvá mi zatraceně dlouho, než všechny provázky pečlivě rozvážu a lepenku strhám. Možná by bylo snazší dojít si pro nůž, ale nechci se od krabice hnout ani na krok. Opatrně od sebe roztáhnu kartonové díly víka a zalapu po dechu. Bingo!!!
Krabice přetejká věcma, který moje zaručeně nejsou a nikdy nebyly. Bez dechu beru do prstů několik modelů letadel. Jsou mi tak povědomý…tak zatraceně povědomý, ale vzpomínka na něco konkrétního se mi jaksi nedostavuje. Je tak hrozně blízko a přitom…
Vyskládám tři modely vedle krabice a vytáhnu obálku s jakýmsi dopisem.
"Ahoj Verunko," čtu v douchu a papír se mi v rukách začne neuvěřitelně třást.
"Tolik mě mrzí, že nemůžu být na tvoje narozeniny s tebou. Ale nebuď smutná, pokusím se přijet co nejdřív. Tvoje kulatiny musíme přeci nějak pořádně oslavit ne? Už mám pro tebe koupenej úžasnej dárek, to budeš koukat. Víš, že na psaní dopisů si moc nepotrpim, ale třeba ti udělá aspoň trochu radost a napíšeš mi taky něco pěknýho, ať mi tu není takový smutno. Nezlob doma a pěkně se uč, ať z tebe mají mamka s taťkou radost.
With love Chris."
S prudce bušícím srdcem dopis odložím, načež z krabice vylovím celý balík dalších, které jsou si dost podobné. Každý končí větou "With love Chris".
S hlubokým nádechem sáhnu pro další paklík, který ale není sestaven z dopisů, ale z fotek. Na všech je tmavovlasý klučina s očima černýma jako noc a na víc jak polovině z nich se po jeho boku neobjevuje nikdo jiný, než já. V hlavě mi začne nepříjemně hučet a překvapí mě bolest tak velká, že mi ruce vyletí ke spánkům, které si vyděšeně třu. Fotky se mi vysypou z ruky, ale ještě stačím pohledem přejet jednu z vrchních. Jsem na ní já. Ze zadu visím Chrisovi kolem krku a načuhuju mu přes rameno. Pod našimi hlavami jsou zlatým fixem napsána přesně tři slova, nahrabaná dětským rukopisem. "Mému velkému bratříčkovi"
"Chri!! Chriii!" pláče mi v hlavě vysoký hlásek a hubené ručičky prudce obejmou asi patnáctiletého, na svůj věk malého a vyhublého, kluka kolem pasu.
"Táta lže, že jo? Že lže? Ty nikam nejedeš, budeš tu bydlet s náma jako do teď!"
Něžně mi zaboří ruku do vlasů a druhou si mě tiskne k sobě.
"Má pravdu. Mám moc daleko školu víš? Budu tam muset bydlet přes týden."
"Ale já nechci, abys někam jezdil…budu tu úplně sama!"
Vzpomínka se vytratí stejně náhle jako přišla, ale rychle jí nahradí nová. Tentokrát je mi asi 13 let a netrpělivě přešlapuju na autobusové zastávce. Pocítím úlevu, když se dokodrcá starý autobus a z jeho nitra se vynoří vysoký kluk s velkou krosnou na zádech. Je oblečený do černých tříčtvrťáků a černého trička bez rukávů…vlastně celkově vypadá, jako mafián. Spontánně mu padnu do náruče až vyhekne, ale netrvá moc dlouho, než mě k sobě přitiskne se stejnou vervou jako se moje tělo tiskne k jeho.
"Přijel jsi…" hlesnu šťastně, ale když mě z ničeho nic lehce líbne na ústa polekaně sebou trhnu.
"Slíbil jsem to," usměje se a znovu si mě k sobě přitáhne.
Další série obrázků v mé hlavě je podivně zrychlená a útržkovitá. Vidím v něm statek, koně a nás dva, jak si hladíme hnědou klisnu, kterou nám jakýsi muž sedlá. Dál mě i Chrise v sedle a rozmazané šmouhy, jak koně pohání k stále větší rychlosti. Hlavou se mi prožene další ostrá bolest. Ucítím hrozný strach a Chrisovi vyděšené výkřiky mého jména. Vzpomenu si na prudkou bolest, když mě kůň vyhodil ze sedla a já dopadla na zem…a pak už nic…tma…černo…a žádné vzpomínky na Chrise…
Zděšeně pozpátku couvám od krabice. Nechám jí tak jak je a zbaběle seskáču ze schodů, div nespadnu.
Brácha! Velkej bráška Chris!! Do hajzlu, co to má znamenat?!!!
Nestačím si všimnou, kdy mi slzy opustily oči a začaly smáčet tváře. Doklopýtám do haly a ustrnu.
"Veroniko?"
Vyděšeně couvnu o krok zpět. Připadá mi, jako bych jeho ruce zase cítila po celém těle…jako bych ho cítila v sobě!! A přitom mi hlavou šrotuje jediná věta. "Mému velkému bratříčkovi"
Udělá se mi špatně a musím se zhluboka nadechnout, abych zklidnila rozbouřený žaludek.
"Jsi v pořádku? Jsi…úplně bledá a…Verunko proč brečíš?"
Zoufale si mě přeměřuje a udělá několik kroků mým směrem. Zachvátí mě šílená panika. Prudce natáhnu ruce před sebe, jako bych se chtěla bránit a doucouvám až ke zdi o níž se opřu zády.
Bez toho, aby dbal mých napřažených rukou, přijde až ke mně a poznám, že zvednutou pravičkou, mi chce slzy setřít. V návalu čirý hysterie se prudce rozmáchnu a vší silou mu vrazím facku. Překvapeně mi chytí ruku.
"Ty….TY!!!!" místo trefnýho pojmenování se zhroutím pod dalším přívalem slz.
"Proč jsi mi to sakra udělal?!!!! Proč?"
"Co jsem ti udělal?" povytáhne obočí nechápavě.
"Proč ses se mnou vyspal, když seš…seš můj…" vzlyknu. Nedokážu to dokončit.
"Brácha?" ušklíbne se sarkasticky a já na něj jen zaraženě zírám. Jak to může říct tak klidně? Bez emocí? Bez ničeho???
"Proč, už jsem ti vysvětlil předtím, než jsi mi to tak neurvale típla."
"To nemůžeš myslet vážně!" vyjeknu nevěřícně.
"Klidně ti ukážu, jak vážně to myslim!" zašeptá výhružně a prudce si přitáhne můj obličej k sobě. Jeho prsty mi drtí bradu, abych nemohla ucuknout a jeho jazyk zaútočí na moje rty.
Prudce ho od sebe odstrčím a dýchám tak rychle, jako bych uběhla maratón.
"Vždyť jsi sám říkal, že nejsi…muj…příbuznej!"
Zachmuřeně sklopí hlavu a přimáčkne se svým tělem na mé, abych mu nemohla utéct.
"Nikdy jsem ti jednoznačně neřekl, že nejsem…ale…dejme tomu, jsem nevlastní, jestli tě to potěší. Tvuj milovanej tatík si mě nevědomky pořídil na svý stáží v Anglii a když zjistil, že je máma těhotná, nechal jí v tom samotnou, protože tady už měl tvojí mámu."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama