"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Červen 2010


Adam (6.)

24. června 2010 v 23:14 | Džín |  Adam
Další kousek ;)

Vyděšeně jsem se zvedl a domátožil se do koupelny. Pustil jsem studenou vodou a naférovku strčil hlavu do umyvadla. Tohle bylo divný…fakt divný. Ten chlap měl prostě zvláštní osobnost, proto na mě tak působil! Zase přišel ten pocit, že tu s ním rozhodně nemůžu zůstat dýl jak pár dní. Jenže nájem zadarmo? Vyplivl jsem vodu, která mi natekla do pusy, ale dál si nechal bušit proudy ledový vody do hlavy.
Někdo mi prudce zatáhl za rameno a já překvapeně klopýtnul.
"Co děláš?! Ještě v noci si měl horečku a teď tu na sebe pouštíš ledovou vodu?!"
Musel jsem se v tom umyvadle ráchat fakt dlouho, když takhle vypěnil. Ledový kapičky mi tekly po krku až na záda do tý doby, než mi na hlavu hodil ručník a vlastnoručně mi začal sušit vlasy.
"Chtěl jsem se probrat," zamumlala jsem přidušeně a rozpačitě zíral na jeho nohy. Cítil jsem jeho obrovský dlaně na hlavě a připadal si trochu jako idiot.


* * * * * * * * * *
Netrpělivě jsem zabubnoval prsty o stůl. Co v tý koupelně sakra prováděl?
Nerozhodně jsem se vyhoupl na nohy a chvilku poslouchal u dveří koupelny. Tekla voda v umyvadle, takže bych ho teoreticky neměl při ničem závažným vyrušit. Opatrně jsem nakoukl dovnitř a chvilku jen konsternovaně zíral, jako mu proud vody brázdí po obličeji a odkapává
při doteku s jeho pootevřenými rty. Kohoutek byl otočený na studenou vodu, což mě trochu probralo. Rychle jsem ho vytáhl za rameno a vynadal mu, jak malýmu děcku. Nikdy jsem neměl
potřebu se o někoho starat. Vlastně jsem byl docela sobec a na nikom mi nikdy nijak zvlášť nezáleželo, ale tenhle kluk ze mě začal dělat starostlivýho magora. Popadl jsem ručník a začal mu vysoušet vlasy, ze kterých mu odkapávala ledová voda. Přepadla mě strašná chuť ho obejmout, políbit…prostě cokoliv z toho a dalo mi sakra zabrat, abych zůstal jen u sušení vlasů. Opatrně pozvedl hlavu a nápor těch jeho tmavých očí mě donutil ztuhnout. Srdce se mi prudce rozbušilo a svaly na rukách samovolně zatnuly. Měl jsem co dělat, abych se usmál, jako by se naprosto nic nedělo. Trochu nemotorně jsem mu stáhl ručník z hlavy, pověsil ho zpátky na místo a vyšel ze dveří. Tiše se mi držel v patách a omluvně po mě lupal očima, což mi moc nepomáhalo. Vlastně jsem se ani nedivil, že ho chce Robin tak moc odtáhnout pryč. On v sobě měl něco, co dokázalo člověka pobláznit.
"Chceš cukr, nebo mlíko?" prolomil jsem ticho s úsměvem.
"Dvě kostky a víc mlíka."
Položil jsem před něj hrneček a zašel ještě do pokoje pro tenkou deku, kterou jsem mu hodil přes ramena.
Zaraženě si jí přitáhl k tělu a nervózně se pousmál.
"Jak dlouho už hraješ?"
"Už od mala," pousmál se. "Ta kytara je po tátovi. Měl kapelu a už jako malýho mě na ní nechával hrát."
"Kde jsou tvoji rodiče?" zeptal jsem se a trochu opožděně mi došlo, že pokud bydlí se sestrou, je velká pravděpodobnost, že žádný už nemá.
"Táta měl autonehodu a máma…to prostě neunesla a předávkovala se práškama," zaumumlal a přitiskl prsty na hrnek, aby si je zahřál.
"Promiň."
"To nic. Už je to pár let," trhl rameny jakoby nezúčastněně.
"Robinův táta je teda tvuj bratr?"
"Jo. Nevlastní, ale to jsme nikdy moc neřešili. Jak to je vůbec mezi tebou a Robinem?"
Nechápavě protáhl obličej. "No…kamarádíme spolu. Před necelým rokem jsme se sešli v jedný třídě."
"A jeho orientace ti nevadí?" vyzvídal jsem se zájmem. Bylo mi jedno jestli mu o tom Robin řekl nebo ne.
"No…proč by měla? Jsme kamarádi a on to ví," pokrčil rameny a přiložil si hrneček ke rtům. Ten kluk mě prostě fascinoval.
"Začíná mě zase bolet hlava, nevadí, když si půjde lehnout? Až přijde Robin, tak mě kdyžtak vzbuď."
S očima přilepenýma na jeho tváři jsem přikývl a pak jen sledoval, jak mizí i s hrnečkem v chodbě.
Unaveně jsem se zapřel do opěradla a zadíval se na strop. Nebyl jsem si jistý, jestli ten návrh nechat ho u sebe nebyl moc ukvapený, ale představa, že by měl prostě zmizet z mýho života, byla už teď naprosto nesnesitelná. S povzdechem jsem si promnul oči a zamířil do obýváku k televizi.
Polibek…co by s nim polibek asi udělal? Praštil by mě, utekl by, nebo by se mu to líbilo?!
Nechtěl jsem, aby mě měl za starýho zvrhlíka, ale nemohl jsem se od těch představ oprostit.
Pokoušel jsem se soustředit na televizi, ale prostě to nešlo. Byl jsem skoro rád, když po hodině a půl zazvonil zvonek a já se mohl soustředit na něco jinýho. Můj synovec sice nebyl ten pravý, koho bych tu chtěl bezpodmínečně mít, ale vyřešit se to s nim muselo.
Nedokázal jsem si odpustil ironický úšklebek, když jsem otevřel dveře a zadíval se do jeho udýchané tváře.
"Kde je?!" vyštěkl na uvítanou a nahrnul se mi do bytu, aby se mohl rozběhnout do kuchyně a následně do obýváku.
"V ložnici," usmál jsem se provokativně a to jak pobledl a zatnul pěsti, mě pobavilo.
Dřív, než jsem ho mohl zadržet, namířil si to k pokoji, kde spal Adam a s prudkým třísknutím rozrazil dveře.
"Doprdele já se lek!" ozval se namíchnutě Adam a já vyprskl smíchy.


Ange guardien (11.)

24. června 2010 v 18:28 | Džín |  Ange guardien
* * * * * * * * * *

"To je v háji," hlesla jsem a zavrtala se víc do spacáku.
"Co konkrétně?"
"Začíná pršet a…i když je to hroznej zmetek, tak ho mám ráda."
Pája se pobaveně rozesmála a přetočila se na záda.
"Už to není takovej parchant jako kdysi. Navíc je z tebe dost hotovej kámo."
S povzdechem jsem si promnula oči a zaposlouchala se kapek, který nám bubnovaly do stanu. Venku byla slušná čina a vítr zběsile lomcoval celou konstrukcí.
"Kdy myslíš, že začneme moknout?" broukla jsem.
"Tak do hodiny."
"To budou mít kluci radost."
"Oni asi jo. My už míň."
"Můžeme jít přenocovat pod střechu do kiosku, ale krosny by to chtělo nechat u nich."
"Tak tam vpadneme a domluvíme se," zazívala.
Chvilku jsem zůstala civět na střechu stanu, a když na mě dopadla první kapka, pobaveně jsem se rozesmála.
"No brácho, tak ani hodinu. Už sem leje."
"No dopytle," zabručela a neochotně se vyhrabala ze spacáku.
"Možná jsme je na tuhle alternativu měly připravit," rozesmála jsem se a namačkala všechny věci do útrob batohu, včetně spacáku. Jelikož jsme nikde žádný stan nemohli sehnat, udělali jsme si s Pájou výlet do Tesca a koupili první, který nebyl dražší jak 2 stovky. Bylo nám jasný, že pokud začne pršet, zaplaveme si.
"No jo no, ale to by pak nebyla taková sranda."
Než jsme spakovaly všechny věci, kapalo už do stanu tak moc, že jsme byly mokrý jak myši. Se smíchem jsme vylezly ven, prudce rozepnuly iglú, ve kterém chrápali kluci, a obě vpadly dovnitř.
Oba zařvali, jako bychom jim snad zarazily do břicha velrybářský harpuny.
Propukly jsme v pobavený smích a Pája mě nešetrně strčila dál do stanu, aby za náma mohla zavřít vchod.
"Přišly jsme zkontrolovat, jestli tu neděláte nějaký nemravnosti," zazubila jsem se a snažila se rozpoznat na kom to vlastně ležim.
"Rád bych vám sdělil, o co jsem právě přišel, ale nechci vás moc děsit," zahekal pode mnou Marián a s bolestným usyknutím mě vzal za stehno a odsunul mou nohu stranou.
"Promiň."
"Ondřeji ty čuně, přestaň mi ošahávat zadek!" zavrčela Pája.
"To je zadek?"
Pobaveně jsem se vzepřela na rukou a nohou, abych přestala Mariána pod sebou drtit a skopala krosnu k východu, kde tolik nepřekážela.
"Co tu vůbec děláte?" zamumlal podivně ochraptěle Ondra.
"Nevzaly jsme si šnorchl. Nemáte nějakej?" zachechtala jsem se.
"Nebo nafukovací křesílko. To by bylo možná ještě lepší," dodala Pája zadumaně.
"Vám teče do stanu?"
"Jako ďas pane mistr," přisvědčila jsem.
"Technicky vzato jsem vždycky chtěla svůj malý, ryze soukromý bazének, ale laguna ve stanu? No co to je?" rozčílila se Pája.
"Ale pokud nás tu nechcete, půjdeme si ustlat do kiosku na lavičku," shrnula jsem naší situaci a pobavilo mě, když nás oba začali vehementně ujišťovat, že jim malé noční družení nevadí.
Stan kupodivu nebyl tak malý, jak se zdál, a když se kluci konečně vyhrabali do sedu, nijak zvlášť jsme se ani nemačkali.
"Hele zvrhlíku, neříkal jsi, že má být celý týden sluníčko?" obořila se nakonec Pája na brášku a díky přízvisku "zvhlík" jsme se s Mariánem začali klepat smíchy.
"Já ti nechtěl šahat na zadek!" bránil se. "Teda…možná trochu, ale v tý chvíli ne!"
"O bože…nechci slyšet v jaký jo," zašklebil se Marián.
"Zpátky k tématu. Co ten déšť sakra?"
"Já říkal, že ve dne bude hezky. O noci jsem nemluvil," zazubil se bráška a i v té tmě jsem viděla, jak zvedá ruku a přehazuje Páje přes ramena část svého spacáku.
Bouřka venku sílila, ale kupodivu mi to moc nevadilo. Marián mě objímal kolem pasu, tudíž jsem o něj byla pohodlně opřená a Pája začala vyprávět jakousi šílenou hororovou historku o žebru. Nevěděla jsem, kdy přesně se to stalo, ale usnula jsem. Když jsem se probudila, venku už byl klid. Marián si mě tiskl k sobě a tiše mi oddechoval do vlasů. Spokojeně jsem zavřela oči, pevně stiskla jeho ruku na svém břiše a znovu usnula.

Probudilo mě příšerný horko. Rozlepila jsem oči a chvilku připitoměle pomrkávala.
Do našeho stanu už pražilo sluníčko a já cítila, jak mi po zádech stékají kapičky potu.
Pohled na Páju a Ondru mě přiměl k úsměvu. Moje drahá kamarádka se polovinou těla válela na bráškovi, který jí objímal, obě ruce měl zasunutý pod jejím tričkem a očividně jí žmoulal lopatky.
Zamžourala jsem Maránovi na ruku. Jeho digitálky ukazovaly devět hodin ráno.
"Já asi zdechnu," zachraplal mi do vlasů.
"To mi povídej. Jdeme ven ty zdechlino," zavelela jsem šeptem. Potichu jsme se vyhrabali ze stanu a nechali vchod pootevřený, aby ti dva neumřeli horkem.
Oba jsme se s úlevou nadechli čerstvého vzduchu a protáhli si záda.
"Asi si dojdu dát sprchu," hlesla jsem a odtahováním trička od těla se snažila vysušit zpocené tělo.
"Sprcha je pro žabaře. Polez," zasmál se, popadl mě za ruku a začal táhnout k řece. Násilím mě stáhl na písčitý břeh a stříkl po mě studenou vodou.
Zalapala jsem po dechu. Díky bouřce byla voda pekelně studená.
Naštvaně jsem si ho změřila a zatnula ruce v pěst. Polekaně se narovnal a zatvářil se provinile. Rychle jsem se sehnula a prudkým máchnutím mu chrstla vodu do obličeje, takž tentokrát lapal po dechu on.
"Ty malá bestie!" rozesmál se a popadl mě do náruče. S pubertálním pištěním jsem ho mlátila do zad, když si mě přehodil jako pytel brambor přes rameno a začal jít napříč řekou. Když už mu voda sahala po pas, přehodil si mě zpátky do náruče a chtěl pustit do vody, ale držela jsem se ho jako klíště. S vyjeknutím ztratil rovnováhu a oba jsme zahučeli do vltavských vod.
"Dohajzlu to je ledárna," vyjekla jsem a roztřásla mě zima. Rychle jsem se chytla Mariána, jelikož proud mě začal strhávat a ten mě s pobaveným táhnutím dostal až ke břehu, kde jsme se natáhli do trávy.
Z ničeho nic se nade mě nahnul, zasunul mi jeden z mokrých pramenů za ucho a políbil. Ty tam byly letmé polibky na tvář nebo čelo. Zatrnulo mi v celém těle, když mi jemně zabořil ruku do vlasů a donutil pootevřít ústa.

Srdce mi bušilo tak prudce, že jsem ho cítila i ve spáncích a konečcích prstů. Nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Na jednu stranu se mi to líbilo, ale na druhou mi bylo podivně trapně a nepatřičně.
"Promiň," zašeptal po chvilce, když se odtáhl a já na něj zmateně zašvidrala.
Zhluboka jsem se nadechla a konečně se pevně rozhodla. Stačilo jen malé nadzdvihnutí hlavy, abych se znovu dostala k jeho rtům a mohla si naplno užít další polibek.
"Promiň," usmála jsem se tentokrát já a s odstrčením jeho těla se vyhoupla do sedu.
Přes rameno jsem se mu zadívala do očí. Koutky mi samovolně začaly cukat a oba jsme vyprskli smíchy.
"Mám strašnou chuť si chlapácky zabušit na hruď a zakřičet Mám jí!!"
Pobaveně jsem ho praštila dlaní do břicha, až z jeho trička vystříkla voda.
"Což by mě mohlo trochu urazit."
Vyhoupl se do sedu a zlehka mi přitiskl dlaň na tvář.
"Musim ještě jednou. Třeba si mi vrazila facku a já si toho jen nevšiml."
Se smíchem mě znovu políbil a padl na mě celou vahou, tudíž jsme se skáceli zpátky do trávy. Kdyby mi hlučně nezakručelo v žaludku, drtil by mě pod sebou bůh ví jak dlouho. Takhle mě s širokým úsměvem vytáhl na nohy, pevně sevřel okolo ramen a táhl ke stanu. Potichu vyštrachal z batohu chleba, paštiku a nůž a já vyndala foťák. Ty dvě spící paka nezměnili polohu, tudíž jsem je zvěčnila a se škodolibým smíchem se přidala k Mariánovi.
Pořád z nás kapala voda, ale ani jednoho nás nenapadlo převléct se. Nikdy bych nevěřila, že právě s Mariánem Halasem budu někdy tak šťastná. Rozvalili jsme se v trávě kus od stanu. Blbli jsme, povídali si a Marián jakoby se nedokázal nabažit doteků a polibků, kterým jsem se pokoušela nijak nebránit. Pořád jsme měla nutkání ho odstrčit, ale už nebylo tak silné, jako třeba předchozího dne.
Zrovna, když se na mě pokoušel vyždímat svoje tričko a já se s křikem bránila, probudili se ve stanu ti dva.
"Ondřeji ty seš normální zvrhlík!"
Zaraženě jsem se po sobě podívali a rychle přeběhli ke stanu, kam jsme potichu nakoukli. Pája se zrovna pokoušela udusit brášku spacákem a ten vydával jakýsi trhaný omluvy.
"Co blbnete?" zasmál se Marián a otevřel vchod stanu dokořán.
Ondra se konečně zbavil spacáku, kterým se ho Pája snažila zabít a pobaveně zatřásl hlavou.
"Nebudeme to rozmazávat přátelé. Je něco k snídani?"
Pobaveně jsme přikývli a o chvilku později snídali ve čtyřech. Ti dva se chovali úplně normálně, tudíž se nic moc zvrhlýho přeci jen stát nemohlo. Kolem jedenácté jsme už byli připraveni znovu vyrazit na vodu.
Sluníčko slušně pražilo a díky horku se nám nechtělo absolutně nic dělat. S Pájou jsme se vzájemně namatlaly krémem a pohodlně se uvelebily. Kluci už byli někde vepředu za zatáčkou, takže jsme si mohly užít chvilku klidu.
"Co se ráno dělo v tom stanu?"
"Noo…probudila jsem se a tvuj bratříček měl ruce nasoukaný pod mym trikem. Teda jednu, druhou měl na mym zadku."
Pobaveně jsem se rozesmála a vyhrabala z barelu foťák, abych jí ukázala ranní foto.
"Co jste dělali vy dva?"
Rozpačitě jsem si promnula čelo.
"No…koupali se v řece…a tak no."
"Je mi to jasný. Už tě uhnal," vyprskla smíchy a zlehka mě šťouchla do ramene.
Zadívala jsem se na člun, který pádloval proti proudu a s povzdechem jsem přikývla.
"Jo…a ani mu to nedalo moc práce."
"Kde se flákáte?" zahalekal Ondra a ohnal se pádlem tak moc, že stříkl Mariánovi do obličeje vodu.
"Ty vole," ulevil si pobaveně a ohnal se pádlem, takže bráška schytal pořádný cákanec na záda a hlavu.
Se smíchem jsme se konečně vyhrabaly do sedu a odpádlovaly o kus dál. Ti dva se totiž začali dost masivně bitkařit, což bylo jako malé soukromé divadlo.
Hlasitě jsme začaly aplaudovat, když oba konečně spadli do vody a začali si v záchvatech smíchu nadávat.
"Do člunu opičáci. Krumlov je ještě daleko," uchychtla se Pája a pak jsme musely pořádně zabrat, jinak by nás hodili do řeky.

* * * * * * * * * *


Nemohl jsem tomu uvěřit. Nejen, že mi nevrazila facku, neutekla, nebo mi nezačala nadávat, ona mi to ještě oplácela! Takhle povznesenou náladu jsem už dlouho neměl. Trochu mě štvalo, že s ní nejsem v jedný lodi, ale nějak jsem nevěděl, jak je to mezi Ondrou a Pájou. Vypadali, že to mezi nima takovym prapodivnym způsobem jiskří, ale těžko říct. Pája ho nejspíš měla napůl za perverzní čuně a pan Ondra se jí to pokoušel vyvracet dost hloupým způsobem.
Při přestávce na oběd nás dohnali středoškoláci. Nevadilo mi to přesně do doby, než si k našemu stolu přisedla partička kluků a bez nejmenších rozpaků si začali povídat s holkama. Nás přecházeli s tichou ignorací, což mě neuvěřitelně rozčilovalo. Ti blbečci mohli být stejná věková kategorie jako Adélka a ta jejich oprsklost zasluhovala ránu pěstí.
"Tak ty seš Adélka jo? To je skvělý jméno. Hodí se k tobě."
Musel jsem se zhluboka nadechnout a zatnout pěsti. Debil!
"Jinak já jsem Michal."
Pobaveně jsem vyprskl smíchy a zavrtěl hlavou.
"Jo…seš podobnej typ," zabručel jsem. Ucítil jsem na tváři Adélky pohled. Měl jsem neblahý tušení, že tuhle poznámku jsem si mohl odpustit, ale usmívala se na mě.
"Hele nechcete vypadnout?" vyletěl z ničeho nic Ondra a nevraživě si měřil typana, který něco šeptal Páje do ucha.
"Hele klídek. Jen si povídáme!"
"Možná byste si mohli jít povídat se spolužačkama," ušklíbl jsem se znechuceně a naklopil do sebe zbytek coly. Ti blbečci mi fakt lezli krkem a Ondrovi očividně taky. Než se mohla rozjet nějaká ostřejší hádka, holky se rychle rozloučily a vytáhly nás na nohy.
"Jdeme vy ranaři," zasmála se Pája a spolu s Adélkou nás dostrkaly k lodím.
"Bastardi," ulevil si Ondra na lodi a vztekle hrábnul pádlem tak moc, až jsme se otočili o 90 stupňů.
"Hele…můžu mít takovou, ryze osobní otázku?"
"Hmm?"
"Nemyslíš na takový menší obcování s pani Pájou?"
Prudce se po mě otočil a zděšeně se zadíval, jak daleko jsou od nás holky.
"Drž hubu vole!"
"No bezva, jen jsem se chtěl ujistit," rozřehtal jsem se. "Mimochodem…"
"Říkám ti drž hubu," zasmál se.
"Jen jsem tě chtěl poprosit, jestli můžeme jet rychlejc. Dal bych si cigáro. Díky tvojí sestřičce mám trochu absťák," zazubil jsem se. "Sice jsem pevně odhodlanej toho nechat, ale ty malý šmejdi mi trochu hnuli žlučí."
"Páni. Adelajda z tebe nakonec udělá slušnýho kluka."
"Drž hubu," oplatil jsem mu s úsměvem a vylovil v barelu cigaretu a zapalovač.
Za zatáčkou jsme počkali na ty dvě a přirazili lodě k sobě. Musel jsem uznat, že tohle bylo něco naprosto jinýho, než sjíždění vody s klukama. Nikdo tu nebyl opilej, nevedly se oplzlý řeči a navíc tu byl moje múza. Ty kradmý, trochu plachý pohledy, který mi věnovala, byly na hranici únosnosti. Už jsem se nemohl dočkat, až dorazíme do Krumlova. Zatím jsem nevěděl, jak se zbavit Ondry s Pájou, ale nějak jsem to udělat musel.
Odpoledne jsme si udělali další přestávku. Nechtělo se nám nijak zvlášť chvátat, tudíž jsme zakotvili v kempu před Větřní a s pitím se usadili do trávy kousek od raftů.
Nějak jsem nechápal, proč je mi zrovna s těmahle lidma tak dobře. Moji kamarádi byli úplně jiní a přitom mi právě v tuhle chvíli bylo líp než s nima.
U Adélky jsem to chápal. Miloval jsem jí tak moc, až mě to samotnýho trochu děsilo. Jenže počítačový, vysokoškolský pako a Pája, což byla figurka sama o sobě a naprostej magor, mi naprosto vybočovali z představy o vhodných kamarádech.
"Z tohohle věčnýho polehávání v trávě budeme mít klíšťata až…no…slunce tam moc nesvítí," vyrušila mě z úvah Pája a já vyprskl smíchy.
"On ti je Ondra vyndá. Už v tom má praxi," rozřehtal jsem se a schytal dvě rány do zad. Pani Pája s Ondrou se po mě ohnali v tu samou chvíli a já nevěděl, jestli mám lapat po dechu, nebo se válet smíchy.
Teprve po hodině pošťuchování jsme se vyhrabali k odjezdu. S funěním jsme přepádlovali olej až k jezu.
"Dole, přesně veprostře je šutr. Tak si dejte bacha," houkl k holkám Ondra a nasměroval naší loď na jez. Díky bouřce byl prudší než obvykle. Měli jsme docela práci vyrovnat úzkou loďku, ale i tak jsme byli zmáčený od hlavy až k patám.
Nabrali jsme to ke kraji a otočili se. Holky zrovna najížděly na jez.
"Pádlujte rychlejc!" zařval jsem.
Přesně pod jezem se loď nebezpečně zhoupla a já už jen sledoval, jak moje múza padá do vody. Nedokázal jsem pohnout jediným svalem. Nedokázal jsem ani křičet. Jen jsem zíral na rychle tekoucí vodu v místě, kde Adéla zmizela.

Probudil mě až křik, který se mi ozval za zády. Prudce jsem se odrazil nohama a bez rozmyslu skočil do vody. Holeň jsem si bolestivě narazil o nějakej kamen a proud mě strhával dozadu. Vyděšeně jsem se rozhlížel a připadalo mi to jako věčnost něž se nad vodou se objevila její hlava a ruce. Prudce jsem zabral a rychle si jí přitiskl do náruče.
Voda mi šplouchala do obličeje a několikrát se mi povedlo jí vdechnout, ale to zatím nebylo důležitý. V záchvatu kašle mi sevřela ruku. Musela se pořádně nalokat. Rychle jsem nás dostal ke břehu a položil Adélu na zem. Vteřinu na to, do mě vrazili Pája s Ondrou.
"Je ti něco?"
Měla překrytý obličej rukama a ramena se jí roztřásla. Uvědomil jsem si, že šílím strachy. Celé tělo se mi roztřáslo a po vzduchu jsem musel zběsile lapat.
Najednou si odkryla tvář a vybuchla smíchy. Nevěřícně jsme ní zírali. Obličej měla celý rudý a v záchvatu smíchu si nás všechny přeměřovala.
"Ty vole…seš v cajku?" vydechla Pája a koutky se jí začaly zvedat nahoru.
Prkenně jsem se postavil a odešel několik kroků dál. Bylo mi strašně špatně. Celé tělo se mi orosilo lepkavým potem a před očima se mi začaly množit černý tečky. Rychle jsem si sedl na zem a sklonil hlavu mezi kolena. Měl jsem strašnou chuť jí seřvat. Copak nepochopila, že se mohla utopit?
Její smích po chvilce utichl a začala všechny ujišťovat, že jí nic není.
"Seš v pořádku? Máš odřenou nohu!" vyjekla mi vyděšeně za zády. Rychle si přede mě klekla a opatrně mi položila ruce na tváře.
"Mariáne?"
"Mohla ses utopit!" zařval jsem a samotnýho mě trochu překvapilo, jak hystericky to zní.
"Ale já…"
"Nechci to slyšet! To ses sakra nemohla držet? Proč si myslíš, že jsou tam ty úchyty na nohy?!"
V hlavě mi hučelo a pořád jsem cítil po celém těle jakousi malátnost, ale prudce jsem se zvedl a naštvaně si jí změřil. Na nohách i rukách měla pár odřenin, kapal z ní voda a dívala se na mě zpola překvapeně a zpola naštvaně.
Nadechla se, ale hned na to se zamračila a bez jediného slova zamířila k lodím.
Nevěřícně jsem rozhodil rukama. Pája se kolem mě prosmýkla a dohnala jí. Bez hnutí jsem zíral jak obě nastupují, odrážejí se od břehu a pádlují pryč, jako by se nic nestalo.
"Vypadala, že jí nic není," zkonstatoval mi po boku Ondra a zamyšleně zíral za lodí, která právě mizela v zatáčce.
"To byl blbej obranej reflex," zamumlal jsem.
"Nedivim se ti. Taky jsem měl chuť jí spíš seřvat, než se starat o to, jestli jí nic není."
Chvíli jsem ještě mlčky zíraly na tekoucí vodu, než mě Ondra lehce strčil do ramene.
"Radši pojedem. Před Krumlovem je, mám dojem, další jez."
Zamračeně jsem nasedl a pořádně se opřel do pádla. Potřeboval jsem ten vztek a strach ze sebe nějak dostat. Snad nikdy jsem se jen kvůli strachu takhle nesesypal. Mlčky jsme se zařadily vedle jejich lodi. Věděl jsem, že se na mě Adéla dívá, ale zarputile jsem zíral dopředu a její pohled ignoroval. Choval jsem se jako naprostý hovado, jenže jsem o ní měl takovej strach, že jsem ten vztek prostě nedokázal zastavit.
Teprve po půl hodině mlčení se Pája s Ondrou dali trochu rozpačitě do rozhovoru a osamoceně se bavili až do kempu, kam jsme navečer dorazili. Měl jsem náladu pod psa a padla na mě strašná únava, tudíž, když začala Pája skákat nadšením, že v Krumlově je jakýsi koncert, měl jsem strašnou chuť jí přizabít.
Dal jsem si dlouhou sprchu, unaveně se natáhl do stanu a zaposlouchal se do zvuků kolem. Všude zněl křik a smích.
"Brácho? Jdeme do města na ten koncík a někam na večeři…tak polez."
"Nikam nejdu."
"To tu zůstaneš?"
Nevrle jsem zavřel oči a přikývl.
"Tak jo. Kdyby si nás hledal, tak číslo na mě máš," zamumlal trochu zaraženě Ondra.
Přetočil jsem se na břicho a mlčky poslouchal, jak to venku sděluje ostatním.
"Fakt nejdeš opičáku? Bude hrát Fixa…notáák…zapogujem si," zasmála se Pája.
"Jsem utahanej jak kůň. Užijte si to."
"No dobře dobře."
S povzdechem jsem z batohu vytáhl iPod a nacpal si do uší sluchátka.

* * * * * * * * * *

Připadala jsem si jako hadrová panenka. Kráčela jsem za těma dvěma po úzký pěšince a neměla sílu jakkoliv reagovat na jejich poznámky. Měla jsem na Mariána vztek. Je fakt, že jsem se nijak zvlášť nedržela a pod tou vodou jsem se fakt bála, ale pak mi to všechno přišlo tak vtipný a absurdní, že jsem ten nával smíchu nedokázala zastavit. Pořád jsem viděla ty jeho ustaraný a vyděšený oči.
"Adélo!"
Zachmuřeně jsem odlepila oči od země a zadívala se na brášku. Stáli jsme u dveří nějaký pizzerie. S povzdechem jsem vystoupala těch několik schodů. Posadili jsme se k poslednímu prázdnému stolu, vedle jakési imitaci skály a já se zadívala na plastový lístek.
Vzpomněla jsem si na den, kdy jsme byli prvně spolu v pizzerii. Od tý doby se toho dost změnilo a vlastně to celý zavinil právě ten jeden den.
"Co si dáte?"
Jen se o mě bál. Musel mít strašný strach, takže bych se mu vlastně měla omluvit…
"Adél?"
"Jdu za nim do kempu. Na koncertu si vás kdyžtak najdem," usmála jsem se a bez rozmyslu vyběhla na ulici.
Měla jsem jen hrubou představu kudy se mám vrátit. Několikrát jsem musela zastavit a zeptat se na cestu, což nebylo moc snadný, páč se tu očividně pohybovali jen cizinci.
Teprve u dřevěnýho zastřešenýho mostu jsem si oddychla a vydala se úzkou pěšinou podél řeky. Zamžourala jsem do západu slunce a protočila oči. Zběsilý běh do západu slunce, abych padla někomu kolem krku? Co to sakra je? Prudce jsem zastavila a skousla si ret. Takový melodrama z toho přeci udělat nemůžu! Navíc co mu mám sakra říct?
Bezradně jsem se zadívala na tekoucí vodu a snažila se ignorovat lidi, který mě každou chvilku míjeli.
S narůstající tmou jsem se nerozhodně vydala dál. Tyhle situace jsem neuměla moc řešit a nějaký dodatečný omlouvání mi dělalo celkem problémy.
Zůstala jsem stát před jejich stanem a snažila se vymyslet nějakou větičku, která řekne během chvilky všechno. Promiň, že jsem se málem utopila? Jo, to by nejspíš ocenil, ušklíbla jsem se a pomalu nakoukla dovnitř. Na uších měl sluchátka, ruku přehozenou přes oči a klidně oddechoval.
Sakra. To musí chrápat, když se odhodlám a chci ze sebe udělat blbečka omluvou?
S hlubokým nádechem jsem se vyzula z bot, vykasala si sukni nad kolena, abych se nezabila a popolezla dovnitř.
Nervózně jsem zacvakala zubama a natáhla ruku k jeho obličeji. Pod mým dotykem se trochu ošil a přetočil se na bok. Vypadal úplně jinak, když spal. Pokojně a tak nějak bezbranně. Měla jsem strašnou chuť zabalit ho do deky a přečíst mu pohádku. Pobaveně jsem se uchechtla a vytáhla mu jedno sluchátko. Sklonila jsem se k jeho obličeji a vložila si ho do ucha. Tu písničku jsem neznala, ale líbila se mi.
Pomalu otevřel oči a zadíval se mi do obličeje.
"Co tu děláš?"
"Poslouchám?"
"To bezesporu."
"Taky jsem se přišla omluvit."
"Omluvit?" povytáhl obočí překvapeně.
"No jo. Za to že, jsem se málem utopila, ty si pro mě musel skočit, za to, že jsem se smála a…jo, že jsi o mě měl strach," zakývala jsem hlavou a připadala si trochu jako idiot.
"Dobře. Já se omlouvám, že jsem tak křičel."
"Dobře," usmála jsem se a položila si hlavu na jeho rameno.
"Zítra máme před sebou asi 3 jezy, takže jedu s tebou."
"Jasně, jasně. Jelikož jsem ty dva nechala samotný, tak by to tak stejně asi dopadlo," zasmála jsem se.
Spadl mi kámen ze srdce, že to šlo tak lehce. Představovala jsem si nějaký srdceryvný scény s následným padáním do obětí, ale tohle se mi líbilo mnohem víc.
S narůstající tmou jsem začala být trochu nervózní. Marián mě zlehka hladil po vlasech, na zádech i obličeji a já si plně uvědomila, že je tma a jsem s nim naprosto sama ve stanu.
"Nemáš hlad?" hlesla jsem, když jeho doteky začaly zavánět něčim naprosto jinym a jeho ruka se zarazila.
"Jo…něco bych si dal."
"Já právě…"
Prudce mě přitiskl pod sebe a lehce líbl na rty.
"Tohle…já…zrovna nemyslela," hlesla jsem a srdce mi mlátilo do žeber v naprosto zběsilým rytmu.
"Škoda," pousmál se a já ucítila jeho rty na krku.
"Pizzu. Mám chuť na pizzu."
"Já se z tebe zbláznim," zakvílel se smíchem. "Jeden se tu snaží navodit romantickou chvilku a ona myslí na jídlo."
"Romantickou chvilku? Prostě se mnou chceš…"
"Anoo?" protáhl se smíchem.
"Obcovat!" vykřikla jsem po chvilce vítězoslavně, protože mě v tu chvíli napadaly jen samý přisprostlý a naprosto nevhodný výrazy.
"Obcovat...bezva," zakřenil se. "Dalo by se to pojmenovat i hezčim slovem, ale dobře. Malý a naprosto závazný obcování, by se mi moc líbilo."
"Závazný?"
"No jasně. Kdyby bylo nezávazný, tak seš jen na jednu noc a to by byla škoda. To bych byl špatný chovatel, abych si zvířátko nechával jen na pár dní."
Pobaveně jsem ho praštila do ramene.
"Chci pizzu, žádný obcování nebude chovateli!" zavelela jsem a začala ho od sebe odstrkovat.
"Dobře. Fajn…ty seš tady zvířátko."
Se smíchem si přitáhl mou tvář blíž a já si uvědomila, že se mi líbí dotek jeho těla a rukou.
Polibek kupodivu ukončil on. Přerývavě se nadechl a přitiskl mi rty na čelo.
"Když ty mě takhle vyprovokuješ a to je pak nadlidskej výkon přestat."
"Kecale."
S úsměvem jsem ho vytáhla ze stanu a nadechla se čerstvého vzduchu. Automaticky propletl mé prsty se svými a legračně natočil hlavu.
"Tak jdeme ty muj drobku. Musim to rozchodit."


Horko těžko jsem našla pizzerii, ze které jsem tak narychlo utekla, ale Pája s Ondrou už vevnitř nebyli. Nechtěla jsem si to moc připouštět,
ale byla jsem ráda. Měla jsem Mariána jen sama pro sebe a on se mi věnoval bez toho, aby si všímal těch dvou. Byl to hezký pocit jen tak sedět, dívat se na něj a povídat si s ním.
Když jsme byli tak v polovině jídla, začal být nějaký vážný. Už se nesmál tolik jako na začátku a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí.
"Co ti je?"
Jeho zelené oči se mi na chviličku zadívaly do tváře, než se zase sklopily k talíři.
"Kam chceš jít na školu? Říkala jsi, že už budeš maturovat."
"Ještě nevim. Něco humanitně zaměřenýho," pokrčila jsem rameny.
"Co ty?"
"Já už měl maturovat už letos, ale v prváku jsem propadl,"zasmál se a trochu nervózně si zajel rukou do vlasů.
"Nechci jít na školu. Já…dostal zajímavou nabídku."
Zamračila jsem se a trochu poposedla.
"Jakou?"
"Jet do Států. Mámy přítel tam má jednoho známýho, co dělá do hudby. Mohl bych tam hrát, učit se…dělal bych to, co mě baví, ale…"
Cítila jsem, jak mi srdce prudce buší. Do Států?!
"Kdy? A na jak dlouho?"
Smutně pokrčil rameny.
"Na jak dlouho nevim. Rok, dva? Podle toho jak se mnou bude spokojený a jak se mi tam bude líbit. Odjezd by byl v říjnu, ale ještě jsem se nerozmyslel. "
Zhluboka jsem se nadechla, chvilku zadržela dech a teprve pak všechno vydechla.
"Je to šance," zamumlala jsem a pokusila se na tváři vyloudit úsměv.
"Jo…velká, ale…nechce se mi vůbec odjet."
Cítila jsem, jak mi ruce lehce vybrují. Vidlička se mi v ruce nebezpečně třásla. Rychle jsem ji odložila na talíř a položila dlaně na chladnou desku stolu. Ta představa, že by tu nebyl, mě rozhodila víc, než by měla. Rok nebo dva. Vztahy na dálku sice fungovaly, ale pokud ta dálka byla několik tisíc kilometrů a měla trvat nejmíň rok…
"Člověk by se měl rozhodovat podle sebe. Je to tvůj život a tvoje budoucnost. Na nikom jiným nezáleží."
Horko těžko jsem na tvář vytlačila úsměv a pokoušela se ho tam udržet i přes jeho zkoumavý a trochu smutný pohled. Po chvilce sklopil oči a zamračil se.
"Já nejsem sobec," hlesla jsem omluvně. "V tuhle chvíli bych asi ráda byla, ale nejsem."
Zůstal zticha. Mlčky jsme dojedli, Marián stejně mlčenlivě zaplatil útratu za oba a vyšli jsme na čerstvý vzduch.
Najednou mě přepadla šílená touha zalomcovat mu hystericky rameny a začít škemrat, aby nejezdil. Jenže copak bych dokázala žít s tim, že jsem ho připravila o takovou šanci? Trochu křečovitě jsem sevřela jeho ruku a cítila, jak se mi v očích hromadí slzy. Další milovaný člověk, o kterého přijdu!
Milovaný…Nevěděla jsem jistě, jestli toho pitomce miluju. Naprosto jistě jsem ale věděla, že až odjede, bude ze mě, zase na dlouhou dobu, malá, nešťastná nicka!
Pomalu jsme procházeli Krumlovskými uličkami a já marně dumala nad tím, co mu říct. Trochu jsem se bála, že začnu brečet, nebo budu hysterická, což nebyla moc hezká vyhlídka.
Propletli jsme se až k řece a zůstali stát uprostřed mostu opřeni o zábradlí. Naproti nám se tyčily osvětlené zdi zámku a světlo obrovských reflektorů osvěcovalo i část řeky.
"Co když tam zůstaneš?" hlesla jsem po chvilce.
Překvapeně trhl hlavou a zhluboka se nadechl.
"Nechci tam zůstat."
"To říkáš teď."
"Tak jinak. Nechci o tebe přijít."
Pobaveně jsem se usmála a odtrhla pohled od osvětlené věže.
"Nevim, jestli za to může ta romantická vyhlídka, ale máš moje slovo, že na tebe počkám. Přesně dva roky. Pokud se nevrátíš, najdu si punkovýho bubeníka s pearcinkgem, tetováním a flaškou teplýho rumu."
Chvíli na mě zíral, jako bych snad mluvila dávno vymřelým jazykem, než propukl v šílený výbuch smíchu a zmáčkl mě v náručí tak prudce, až mi prasklo v zádech.
"Ty blbečku, vždyť mě udusíš," vyhekala jsem pobaveně a praštila ho pěstí do lopatky.
"Miluju tě," zašeptal mi do vlasů tak potichu, že jsem na malou chvíli zapochybovala, že to vůbec řekl.
"Ani bys nevěřila, jak strašně moc."
Po těle mi přeběhla husí kůže, když se jeho rty dotkly mého krku a ještě o trochu zesílil obětí.
Bylo tak zvláštní slyšet to. Jedna moje část mu chtěla odpovědět úplně stejně, ale ještě nebyl ten správný čas.
Vibrace, které mi rozechvěly kapsu, mě donutili se od něho odtáhnout.
"Někdo mi volá," zachraplala jsem. S širokým úsměvem se opřel zády o zábradlí a pozorně sledoval každý můj pohyb.
"Ano?"
"Kde se flákáte opičáci?" zařval
Páji hlas, až jsem musela odtáhnout telefon od ucha. Za ní byl strašný řev. Ani jsem nepoznala, kterou zpívají písničku.
Tázavě jsem se podívala na Mariána.
"Půjdeme tam?" šeptla jsem, i když mi bylo víc než jasný, že mě Pája stejně neuslyší, dokud pořádně nezařvu.
"Neprojdeme se radši?" usmál se a udělal krok vpřed, aby mě chytil okolo pasu.
"My nepřijdeme!"
"No dobřé. Soukromničte si!" zasmála se a zavěsila. Trochu nevěřícně jsem povytáhla obočí.
"Ani mě nepřemlouvala. To je divný."
"Očividně si s Ondrou dost rozumí," rozesmál se a bez dalších řečí mě políbil.
Ruku v ruce jsme brouzdali po Krumlově a mě připadalo, že se Marián musel něčim nadopovat. Tahal mě z jedný uličky do druhý. Vyprávěl takový historky, že jsem se občas musela opřít o zeď některého z domů a pořádně se vysmát a do kopce, co vedl k zámku, mě táhl na zádech.
Ta jeho nálada byla nakažlivá a mě se nechtělo myslet ani trochu na to, že i když jsem mu slíbila, že na něj počkám a on slíbil, že se co nejdřív vrátí, přeci jen budeme na dlouhou dobu odloučeni.
Do kempu jsme se dostali až po půlnoci. Nohy mě neuvěřitelně bolely a nemohla jsem se dočkat, až si zalezu do spacáku.
Marián mě před naším stanem z ničeho nic stáhl za ruku o krok dozadu a přiložil si prst přes rty.
Zmateně jsem se na něj zadívala a pak to uslyšela taky. Vyjeveně jsem zamrkala a nekontrolovatelně vyprskla smíchy. Prudce mi přiložil dlaň přes pusu a pobaveně zavrtěl hlavou.
"Oni tam…" nadechla jsem se, ale znovu mě přidusil dlaní a potichu táhl pryč.
"Tvými slovy, slušně obcujou," rozřehtal se potichu a rychle mě zašoupl do svého stanu.
"Ta Fixa byla asi nářez."
"Teď mě trochu mrzí, že jsme tam nešli. Očividně to lidi dost nažhavilo," zazubil se.
Pohoršeně jsem ho svalila do spacáků a znovu nevěřícně zakroutila hlavou.
"Moje nejlepší kamarádka a muj brácha. Možná jsem staromódní, ale připadá mi to trochu zvrhlý. Prasáci!"
Oba jsme se rozřehtali, když k nám ze sousedního stanu dolehlo dost obscéní zahekání.
"Myslíš si, že jsou střízliví?"
"Pochybuju. Tvuj drahej bratříček dejchá jak DarkVader a Pája je hlučná tak, jak by za střízliva nebyla. Jen doufám, že v okruhu sta metrů nespí nějaký děti."
Pobaveně jsem se přetočila na břicho a najednou dostala geniální nápad.
"Máš tužku a papír?"
Nejspíš mu došlo, o co mi jde, protože okamžitě vzal krosnu a vytáhl z ní poznámkový bloček a propisku.
"Tak co jim napíšeme?"
"Mě napadaji samý čuňárny," zahyhňal se a nasvítil na bloček mobilem.
"Jestli tam dáme něco jako Natáčení porna, tak jim tam ráno ještě někdo vleze."
"No právě."
V záchvatech smíchu jsme vymýšlely vhodný slogan nejmíň půl hodiny, než jsme konečně byli spokojení. Potichu jsme se vyplížili ven. Marián odepnul ze svého batohu jeden spínací špendlík, kterým jsme prošpikovali papírek a opatrně jím propíchli i stanovou celtu.
V záchvatu smíchu jsme se vrátili zpátky do stanu a spadli těsně vedle sebe na Mariánův spacák.
"Pane bože. Nevim jestli jsem víc mrtvá smíchy, nebo znechucená."
"Ber to z tý lepší stránky. Do konce života se jim můžeme slušně smát. Teda…jejich života."
"Fajn. Začneme hned zítra."
Pobaveně se zasmál a přetáhl si přes hlavu mikinu.
"Budeš spát u mě ve spacáku, nebo u Ondry?"
Nerozhodně jsem si skousla ret a rázně si stáhla i svojí mikinu, aby mi nebylo horko.
"Ondrův spacák si dáme pod sebe a tvuj na sebe."
Tiše zabručel smíchy a stejně jako já se vysoukal z džínů. Když mě pod rozepnutým spacákem pevně sevřel do náruče, připadalo mi, že jeho odjezd určitě nepřežiju.

Ange guardien (12.)

24. června 2010 v 18:28 | Džín |  Ange guardien
* * * * * * * * * *


Vůbec se mi tomu nechtělo věřit. To, že jsem jí řekl o možnosti jet do Ameriky byla naprosto nepodložená akce. Nějak jsem si nedokázal vzpomenout, proč to ze mě tak najednou vypadlo. Původně jsem jí to chtěl říct tak za měsíc za dva, až mi konečně padne kolem krku a bude jen malá šance, že mě v jedný minutě pošle do kytek. Jenže nejen, že mě na místě nepohřbila, ale dokonce mi slíbila, že na mě počká!
Pevně jsem jí sevřel v náručí, a když se ke mně těsně přisunula i spodní částí těla, musel jsem na malý okamžik zadržet dech.
Probudil mě divný pocit. Něco…mokrého?
Zmateně jsem otevřel oči a zašvidral na prst, ze kterého odkapávala voda přímo na můj obličej.
"Co blbeš?"
Místo odpovědi mi vychrstla zbytek vody z lahve do obličeje a se smíchem vystřelila ze stanu.
S prskáním jsem si otřel obličej a vyhrabal se na všechny čtyři.
"Budíček," zazubila se pobaveně a posunkem naznačila, abych zůstal zticha. Ve vedlejším stanu se ozvalo tiché mumlání.
Popolezli jsme blíž a nehnutě zírali na stanovou celtu.
"Chceš jim to říct?" zašeptal tlumeně Ondra.
"Hmm…spíš ne. Aspoň zatím."
"Fajn."
S tlumeným smíchem jsem se odplížili zpátky k našemu stanu a natáhli se do trávy. Sluníčko už nějakou dobou svítilo, takže jí stihlo vysušit.
Ondra se mátožně vysoukal ze stanu a zaraženě si nás přeměřil.
"Ahoj," zazubila se Adélka. "Tak jaká byla Fixa?"
"Jo no…fajn, fajn," trochu zaraženě se zadíval zpátky ke stanu, odkud vykoukla Páji rozdrbaná hlava.

"Perná noc?" nadhodil jsem škodolibě.
"Hodně piva…"
"A hodně sexu," zamumlala Adéla jen pro moje uši, takže jsme oba vyprskli smíchy.
"Hele, aby bylo jasno…nic se nestalo," rozhodil rukama Ondra nepřesvědčivě, ale to už Pája zírala na papírek připíchnutý ke stanu a do tváře se jí nalila červená.
"Během noci a rána jsme tam chtěli dělat čárky, ale pak jsme vytuhli," rozřehtal jsem se a Ondra nechápavě kouknul na co to Pája brejlí.
"Co sakra…"
"No…tim je to vyřešený," rozesmála se, vyhoupla se na nohy a s pobaveným úsměvem si popleskala na břicho.
"Dobré ráno, teto," zazubila se na Adélku, která vyjekla smíchy a Ondrovi se přes tvář přehnalo zděšení.
"Ehm…my přijdem," zamumlal rychle, popadl svojí pobavenou spolunocležnici za ruku a začal jí táhnout někam směrem k řece.
"Myslíš, že se na ní vykašle?"
S úsměvem jsem zakroutil hlavou. "Podle mě ho vyděsilo to oslovení teto. Jelikož byli nalitý, jde asi zjišťovat, jestli měli nějakou ochranu."
"Jestli ne, budeme se smát?"
"Já jo."
"Tak já taky," rozhodla se pobaveně.
Ti dva vypadali, že se jen tak nevrátí, tudíž jsem si udělali cestu k umývárnám a nakonec zabrali místo u kiosku.
"Můžu mít…hmm osobní dotaz?" zadíval jsem se na ní, a když s tvářema nafutrovanýma koláčem přikývla, trochu jsem znervózněl.
"Když si měla tu vážnou známost. Byl to…plnohodnotný vztah?" vysoukal jsem ze sebe a byl rád, že se dramaticky nezačala tim koláčem dusit.
V klidu ho dopravila do žaludku a zkoumavě natočila hlavu.
"Chceš vědět, jak rychle na mě můžeš jít?"
"No…dokud jsi to neřekla, tak jsem si to neuvědomil, ale asi jo."
"Fajn. Měli jsme, jak tomu říkáš, plnohodnotný vztah, ale to neznamená, že se s tebou hned vyspim," ušklíbla se. Přepadly mě přesně tři emoce. Nenávist k tomu maníkovi, co jí dostal jako první, zklamání, že než jí dostanu já, bude to ještě chvilku trvat a čirá ješitnost, která mě burcovala k tomu, abych jí překecal na společný dovádění ve stanu hned další noc.
"Takže to asi nepůjde tak rychle jako u pani Páji a tvýho brášky," donutil jsem se k uvolněnému úsměvu a když záporně zavrtěla hlavou, pokusil jsem se ho ještě zvětšit.
"No vida…a pak, že ne," zamžourala kamsi za moje rameno. Ti dva si to očividně vyříkali v poklidu. Jen tak mimochodem se drželi za ruce a Ondra se tvářil jako pán tvorstva.
"Ukecal mě," pokrčila rameny Pája a se smíchem začala táhnout, teď už svýho ajťáckýho kluka, pro snídani.
* * * * * * * * * *

Pobaveně jsem se na ty dva dívala. Pořád jsem to trochu rozdejchávala. Bráška a moje nejlepší kamarádka…tohle by mě fakt nikdy nenapadlo, ale zakázat jsem jim to nemohla. Marián vypadal, že Ondrovi upřímně závidí a mně bylo jasný, že ani ne tak Páju, jako to jejich noční obcování.
"Stejně jste parchanti," zamračila se Pája, když se konečně seskládali k nám ke stolku a práskla přede mě papírek.
Ve stejnou chvíli jsme proti sobě namířili s Mariánem prstem a zakřičeli "To ona!" "To on!"
S výbuchem smíchu jsem mu ruku přirazila dlaní ke stolu a zadívala se na papírek s nápisem "Nerušit! Právě jsme na to vlítli!". Jenže pod našim vzkazem bylo kostrbatým písmem dopsáno "Hlavně potichu vy prasáci!"
Musela jsem si přitisknout ruce na břicho. Bránice mě od smíchu neuvěřitelně bolela a teprve po pěti minutách byl Marián schopný vysvětlit, že naše práce je jen první část vzkazu.
Trvalo nám skoro dvě hodiny, než jsme byli schopný naskládat všechny věci do kánoí a vyrazit na cestu. Bez domlouvání jsem automaticky zamířila k Mariánovi a Pája s úsměvem naskočila před Ondru.

Ange guardien (10.)

24. června 2010 v 18:28 | Džín |  Ange guardien

* * * * * * * * * *
Seděla jsem na posteli a nepřítomně v rukách obracela mobilem. Kuráž ze mě vyprchala a už přes hodinu jsem se nutila vytočit Radkovo číslo. Pořád jsem si ho pamatovala. Měla jsem ho vyryté v hlavě jako svoje datum narození nebo číslo účtu.
S hlubokým nádechem jsem zmáčkla zelené tlačítko a přiložila si telefon k uchu. Nezvonil moc dlouho.
"Ano?"
"Ahoj," hlesla jsem přiškrceně a ruce se mi roztřásly tak moc, že jsem si je musela opřít o kolena. Jeho hlas mi připadal podivně známý a cizí zároveň. Pořád v něm byla ta hloubavost a jemnost, ale Mariánův byl hezčí. Trochu drsný, hodně hluboký a neuvěřitelně plný života. Tohle zjištění mi v tuhle chvíli moc nepomohlo.
"Adél?"
"Jo...osobně," pousmála jsem se v chabém náznaku smíchu. "Jak se máš?"
"Jde to a ty?"
"Už bylo i hůř."
Nervózně jsem se ošila. Bylo to tak zvláštní mluvit s ním. Rok odloučení udělal jakousi bariéru, kterou jsem teď nedokázala rozbořit.
"Potkal jsem tvojí mámu. Proto voláš?"
"Jo…chtěla bych ti to vysvětlit."
Chvíle ticha, která následovala, byla k nepřečkání.
"Poslouchám," zamumlal nakonec a já ztěžka polkla. Smrt táty nebyla zrovna věc, o které bych se mohla bavit s ostatníma jen tak mimoděk po telefonu.
"Já…nechtěl by si spíš zajít na čaj?" hlesla jsem trochu zoufale.
"Klidně. Tenhle týden jsem ale pryč. Objíždíme s kamarádem různý vernisáže a výstavy."
Pousmála jsem se. Radek se ani trochu nezměnil, což mě uklidnilo.
"S Adamem?"
"Jo. Je z něj pořád větší cvok," zasmál se pobaveně.
"Tak ho pozdravuj. Já budu pryč příští týden, ale pak ti dám hned vědět. Chci ti to říct."
"Dobře Adél."
Roztřeseně jsem si skousla ret a cítila, jak se mi do očí derou slzy.
"Radku?"
"Jo?"
"Promiň mi to."
Rychle jsem hovor ukončila a s tichými vzlyky zabořila hlavu do polštáře. Ublížila jsem mu a to mě trápilo.
* * * * * * * * * *

Hodil jsem si krosnu k nohám a posadil se na lavičku. Na nádraží byla spousta lidí a já si v tom mumraji připadal lehce nepatřičně. Zalovil jsem v kapse a vytáhl krabičku cigaret. Poslední dobou jsem se to snažil trochu omezovat, ale nijak zvlášť mi to nešlo. Pořádně jsem si potáhl a vypustil z pusy obláček kouře.
Sakra! Rychle jsem cigaretu vytáhl z pusy, típl jí špičkou boty a vylovil v batohu mentosky. Do pusy jsem si nacpal hned tři a začal zběsile žvýkat, až mi díky mentolu znecitlivěla celá pusa a jazyk bolestivě brněl.
"Ahoj," pozdravila mě Adélka s úsměvem a já jí ho křečovitě oplatil. Očividně nic neviděla, jinak by se stoprocentně tvářila jinak.
"Kde je Ondra?" zahuhlal jsem a oči se mi zalily slzami, jak se mi do pusy dostal vzduch.
"Šel koupit lístky a breptal o novym čísle nějakýho časopisu pro ajťáky," zasmála se a zakroutila hlavou, až se jí krátké vlasy zavlnily okolo obličeje.
"A Pája?"
"Psala mi, že zaspala."
"A stihne to?"
"Jasně…sice to bude mít jen tak tak, ale stihne. To si jí ještě neviděl sprintovat na bus."
S další imitací smíchu jsem spolknul ten hnus v puse a s úlevou se konečně usmál jako člověk.
"Těšíš se?" nadhodil jsem a za ruku jí stáhl vedle sebe na lavičku.
"Mamka vypadala, že se složí."
"Proč? Má o vás takový strach?"
"Spíš o mě," broukla a rychle vyloudila na rtech bezstarostný úsměv.
"Tebe to asi hodně baví co? Během měsíce budeš na raftu už podruhý."
"Chtěl jsem jet kvůli tobě."
S uspokojením jsem pozoroval, jak nervózně zabodla oči na nejbližší koleje. Nejspíš chtěla něco říct, ale v tu chvíli k nám přišel Ondra, tudíž se na svého bratra usmála a natáhla k němu ruku, aby jí dal láhev coly.
Vlak nám odjížděl za čtvrt hodiny. Přemístili jsme se na nástupiště a nervózně postávali před připraveným vlakem.
Po třinácti minutách marného čekání to přestala být taková zábava, jako na začátku.
"Já tu holku přetrhnu!" zabručel Ondra. Pobaveně jsem mrknul na svojí múzu, která vypadala víc než v pohodě a ještě se svému bratrovi tiše smála.
"Díky bohu!"
Holka s dlouhými rozevlátými vlasy, batikovanou sukní a červených converskách se vyřítila z podchodu, bez pozdravu nalítla do vagónu a ještě z chodbičky začala řvát, kde se flákáme.
Se smíchem jsem dal sourozencům přednost a od Ondry zaslechl tiché bručení, které znělo jako "Pokud jí nezabiju, tak se s ní oženim!"

Našli jsme volné kupé a s úlevou se tam naskládali.
"Zdar a sláva výletu!" zahlaholil jsem a zadíval se na Adélku, která mi věnovala úsměv. Miloval jsem, když se na mě smála. Zbožňoval jsem jí a strašně rád bych jí to i řekl, ale Pája s Ondrou začali polemizovat o vandalismu, což bylo naprosto mimo.
"Proč jsi vůbec zaspala?" přerušila Adélka jejich rozhovor.
"Naháněla jsem Lexu. Debil jeden!"
Pobaveně jsme vyprskli smíchy a Ondra vykulil oči.
"Běžně naháníš kluky?"
"To je papoušek ty pitomče," rozřehtala se. "Uletěl mi z klece a já ho pak nemohla dostat zpátky."
"Vždyť jsi psala, že jsi zapsala?"
"No jo. Já chvátala, takže zpráva Zaspala sem, je logicky kratší, než Uletěl mi papoušek."
S Ondrou jsem vybuchli smíchy. Ta holka byla strašný pako a já byl neuvěřitelně rád, že kamarádí právě s Adélkou. Potřebovala někoho, kdo bere život s humorem.
"Jak dlouho budeme čekat v Budějicích?"
"Asi hodinu a půl," zamumlal Ondra a z krosny vytáhl nějaký papírek. "Takže ve Vyšáku budeme kolem šestý večer."
"Bezva bezva, stihneme se najíst," zaradoval jsem se. Od rána jsem měl jen narychlo jeden rohlík, takže už teď mi kručelo v břiše.
Nějak se mi nechtělo mluvit, tudíž jsem poslouchal, o čem se ostatní baví a nespouštěl oči z Adélky. Věděla o tom a několikrát se mě posunkem ptala, jestli se něco neděje. Vždy jsem jen odmítavě zavrtěl hlavou a díval se dál.
Nechtělo se mi jí opouštět. Myšlenka na to, jak mi jí někdo bere, byla nesnesitelná.
Budějice se mi jako město líbily. V obchodním domě, který byl jen kousek od nádraží jsme si koupili jídlo a pití a přesunuli se zpátky na vlakáč. Všude se toulali lidi s krosnama, tudíž jsme si našli naše nástupiště a posadili se na rozvrzanou lavičku.
"Je ti něco?" hlesla mým směrem Adélka, když se Ondra s Pájou začali hádat, který film je od Burtona nejlepší a nebyla šance, že by nás slyšeli.
"Jsem v pohodě."
"Nedělá ti něco starosti?" dotírala dál. Přinutil jsem se k úsměvu. Trápilo mě hodně věcí, ale ani s jednou jsem se jí teď nemohl svěřit.
"Ne. Jsem v pořádku. Na dnešek jsem špatně spal," mrknul jsem na ní a doufal, že se v tom nebude dál plácat.
"Nějaká pařba?" zajímala se a ten tón, který nasadila se mi ani trochu nelíbil. Nezněla naštvaně, znechuceně ani podrážděně. Prostě jako kamarádka, která se zajímá o to, co dělal její kamarád.
"Ne, žádná."
Vrtalo mi to hlavou. Od toho dne, kdy na mě byla tak naštvaná jsme se vlastně pořádně neviděli. Párkrát, když jsme všichni čtyři domlouvali detaily a sháněli stan, ale to jsme spolu neměli šanci pořádně mluvit. Teď se ke mně chovala až podezřele mile. Usmívala se, nemluvila obezřetně, nebo naštvaně…
Dumal jsem o tom do tý doby, než přistavili náš vlak. Pak mi došlo, že je okolo mě podezřele moc hluku. Rozhlédl jsem se a ten dav lidí mi zkazil náladu. Nápad jet na vodu, jsme nejspíš neměli jen my.

* * * * * * * * * *

Cesta malým vláčkem, který nás měl vyložit ve vesničce Rybník, byla příšerná. Seděla jsem namačkaná mezi Mariánem a Pájou a tak nějak se pokoušela brát to příkoří s humorem. Na vodu se mi vůbec jet nechtělo, ale všichni byli tak nadšení, že jsem si nedokázala postavit hlavu a říct ne. Ještě před odjezdem jsem se ale pevně rozhodla, že Mariána budu brát čistě jako kamaráda. Podle toho jsem se k němu taky snažila chovat. Jeho počínání s cigaretou mě ovšem dost pobavilo. Očividně si dával záležet, abych ho neviděla kouřit a to jak se hned ráno málem udusil mentoskama mi neuvěřitelně zvedlo náladu. Nakonec jsem se s pěti dny na Vltavě smířila a snažila se užít si každou minutu.
Jenže užívat si mačkanici ve vlaku bylo dost obtížný. Mariánovo rozložité tělo zabíralo půlku sedačky a s Pájou jsme byly namačkaný na okýnku, takže jsme jen lapaly po dechu a neúspěšně vystrkovaly Mariána ze sedačky. Ondra radši zůstal stát a jen se pobaveně řehtal.
Cesta to byla dlouhá a pokračovala ještě po nalodění do vlaku, který nás díky bohu vyklopil ve Vyšáku.
"To byla asi nejhorší cesta v mým životě," zafuněla jsem a hodila si krosnu na záda. Všude byla spousta lidí a vypadalo to, že s námi jela nějaká škola. Mohlo jich být tak padesát. Jakýsi plešatý učitel je na úvod pořádně seřval a začal hnát ven, jako stádo ovcí. Vyděšeně jsme jim uhnuli z cesty a teprve pak si oddechli.
"Vzpomínáš si na ten výlet na Lipno? Jak s námi jela teta se sestřenkou? Tak TO byla nejhorší cesta v životě," zabručel Ondra.
"Pro tebe…mě Lucka nepozvracela a nezapomněla jsem si sluchátka," zasmála jsem se a popadla spacák, který jsem si odložila k nohám.
"Být jedináček je pěkná otrava," hles Marián. "Žádný veselý historky z natáčení…žádná sourozenecká šikana…"
S jistým zadostiučiním jsem ho pohladila po zádech a usmála se.
"Já budu klidně tvoje náhradní sestra. Ondra se o mě určitě rád podělí."
"Jasně brácho. Moje sestra je i tvoje sestra."
Všichni jsem vyprskli smíchy, jelikož Marián se zatvářil napůl vyděšeně, napůl nešťastně a všichni, včetně mě, jsme si plně uvědomovali, proč nasadil takový výraz.
"Děkuju za nabídku, ale spíš ne," ucedil nakonec.
Se smíchem jsme se vydali směrem ke kempu.
Já osobně jsem byla neuvěřitelně utahaná. Krosna byla těžká, cesta dlouhá, a když jsme si konečně na stanový louce našli prázdný místo spadla jsem na znak do trávy.
"Zdar a sláva výletu," zopakovala jsem Mariánova slova unaveně a okolo mě se ozval jen bručivý smích. Chvíli jsme jen tak leželi, než Ondra zavelel ke stavění stanů.
Unaveně jsem se vytáhla do sedu a zadívala se na Páju, která se rozpačitě škrábala na hlavě.
"Ale néé," zavyla jsem a nevěřícně si jí měřila.
"Asi spíš jo," uchychtla se nervózně.
"No bezva."
"Co je?" houkl Ondra, který už zápolil s umisťováním tyček.
Aktivně jsem se vyhrabala na nohy a dvakrát tleskla, abych si zjednala patřičnou pozornost.
"Vyhlašuji první hru tohoto dne. Bojovku s názvem "Měj kde spát!"."
Ondra s Mariánem na nás nevěřícně zíraly.
"Vy nemáte stan?!"
"Jsem si skoro jistá, že jsem ho nechala buď ve vlaku sem do Vyšáku, nebo na místním vlakáči," přikývla Pája zadumaně.
"Já - tě - jednou - fakt - zabiju!!!" zakvílel Ondra naštvaně a popadl jí za ruku.
"Pomoz Mariánovi, my vám jdeme najít bydlení!"
Nemohla jsem si pomoct. Celá ta situace mi přišla až absurdně komická. S Mariánem jsme si vyměnily jediný pohled a vybuchli sehraně smíchy.
Skácely jsme se do trávy a jen se vedle sebe tiše pochechtávali.
"Jsem zvědavá, kde budeme spát."
"To já taky. Do mýho stanu se vejdem stěží dva, natož čtyři," zasmál se.
"No já to vidim jednoduše. Vy dva budete spát pod širákem a gentlemansky nám přenecháte místo ve stanu."
"Hezky sis to vymyslela."
"Jojo. Teď to pojď dodělat, nebo Ondrovi rupne žíla na čele, až se dostane do fáze cholerickýho záchvatu."
Poslušně se vytáhl na nohy a společnými silami jsme se pustili do stavění iglú.
"Řekl bych, že je spíš kliďas."
"Velkej, ale když se snaží zapůsobit na holku, chová se divně a má trochu…přehnaný reakce," pousmála jsem se.
"Zapůsobit?"
"No jo. Řekla bych, že s Pájou si rozumí víc než dobře. Proč myslíš, že šel hledat ten stan s ní a ne se mnou?" zasmála jsem se.
"Aby nás dva, nechal o samotě?" nadhodil svatouškovsky.
Nevěděla jsem, co na to odpovědět, tudíž jsem mlčela.
Stan už dávno stál a ti dva se ještě nevraceli. Nerozhodně jsme vedle sebe seděli v trávě a já marně dumala nad něčím, o čem bych si s ním mohla povídat. Vlastně mě napadalo hrozně moc věcí, ale Marián se tvářil strašně spokojeně a já se bála začít tlacháním o blbostech.
S nepatřičným pocitem jsem se zadívala na tlupu, která s námi jela vlakem. Nejspíš to byli všechno středoškoláci. Právě se usazovali na zem a před nimi stál plešatý učitel, který na ně tak strašně řval. Marián se taky díval jejich směrem a na rtech mu hrál úsměv, když se učitel pustil do zákazů. Žádný alkohol, žádné cigarety, pokud někoho nachytá jede domů a tak dále.
Oba jsme se slušně bavili.
"Nemaji to lehký," zamumlal se smíchem.
"Třeba bys jim mohl dát několik rad," rýpla jsem si, ale neopouštěla mě dobrá a pravda, trochu škodolibá, nálada.
"Já? Proč já?"
"Já to ráno viděla," zazubila jsem se.
"Co?"
"Jak dlouho si po těch bonbonech necítil pusu? Voněly z tebe ještě v Budějicích."
"Asi hodinu," svěsil ramena.
"Doufám, že timhle způsobem tě odnaučim kouřit," zasmála jsme se a zlehka ho drcla ramenem do paže.
"Budeme spolu 5 dní v kuse, třeba jo," usmál se. Nečekaně si přitáhl mou hlavu k sobě a políbil mě nejdřív na čelo a pak lehce na rty. Ten krátký, něžný dotyk mi rozbušil srdce.
"Už jdou," zamumlal a zvedl mě na nohy.

Pája měla pusu roztaženou do širokého úsměvu a pobaveně cupitala pár kroku za Ondrou. Ten se na místo toho tvářil neuvěřitelně namíchnutě.
"Kde byl?" rozesmál se Marián.
"Ve vlaku," zavrčel bráška, odhodil zabalený stan, až tyčky uvnitř zachrastily a posadil se na zem.
"Dostal desetiminutový kázání od průvodčího na téma zodpovědnost a pak dalších deset minut na téma antikoncepce," uchychtla se Pája pobaveně.
"Proč antikoncepce?"
"Asi to vypadalo, že jdeme do toho vlaku dělat něco jinýho než hledat stan. Ten milý člověk se bál, aby mě tvůj bráška nezbouchnul," rozřehtala se.
"A co ti poradil?" zajímal se Marián a nepokrytě se bavil na Ondrův účet. Ten jen tiše vrčel na zemi a vrhal vražedný pohledy na všechny strany.
"Asi pětkrát zopakoval slovo abstinence. Pak nám vyjmenoval strašně moc nemocí, který můžeme chytit a nakonec se dostal až k jeho manželce. Což bylo dost nechutný a věřte mi, že to nechcete slyšet.
S hlasitým smíchem jsem skočila Ondrovi na záda.
"Tak ty si chtěl ve vlaku obcovat s Pájou jo?"
S několika nadávkami mě setřásl na zem a s povzdechem se postavil, aby s Mariánem dali dohromady náš stan.
Pořád v záchvatech smíchu jsem naházeli dovnitř naše věci, rozbalily si spacáky a vyndaly večeři. Se vším jsme se přesunuly na kamenné schůdky k řece a zůstali tam dlouho do noci. Ondru naštěstí vztek rychle přešel a s Mariánem se předháněli v historkách, u kterých jsme s Pájou padaly smíchy.
Když jsem pozdě v noci zalézala do spacáku, bylo mi neuvěřitelně dobře a lehko. Těšila jsem se na další den.

Probudila jsem se kolem půl šestý ráno. Všude už řvali ptáci, ale sluníčko ještě nevylezlo. Aktivně jsem se vyhrabala ze spacáku, a co nejtišeji vykoukla ven. Na trávě byla čerstvě napadaná rosa, všude se povalovala ranní mlha a každou chvilku mělo svítat.
Pája byla zakuklená ve spacáku, ale když jsem začala štrachat v krosně, převalila se a vyčítavě na mě zabrejlila.
"Co blbneš?"
"Jdu fotit," sykla jsem a konečně nahmatala popruh od foťáku.
"Magore!" zamumlala a otočila se na druhou stranu.
S úsměvem jsem po čtyřech vylezla ze stanu a nazula se do sandálů.
Na chvilku jsem nerozhodně zůstala stát. Měla bych vzbudit Mariána? Nakonec jsem se neodhodlala a vydala se po cestičce pryč od našeho stanu.
Táta by měl ze mě radost. Miloval focení a já si ho oblíbila díky němu. Co umřel, neměla jsem na focení náladu, ale ta nechuť byla najednou pryč. Procházela jsem kempem a fotila vše, co se mi zdálo jen trochu zajímavé.
Sluníčko už bylo vysoko nad obzorem, když jsem sešla pár schodů k řece a posadila se. Voda příjemně plynula a já se zhluboka nadechla svěžího vzduchu. Byla to nádhera. Nádhera do té doby, než jsem zaslechla tiché kroky, které tlumila tráva. Škrtnutí zapalovače mě donutilo víc se přikrčit a opatrně zvrátit hlavu. Kousek od schodů stál Marián. Na sobě měl jen černé kalhoty, což mi na malou chvilku vzalo dech. Stál sice natočený bokem, ale neušel mi mohutný oblak kouře, který vyfoukl. Opatrně jsem sundala krytku foťáku, zaostřila a významně si odkašlala.
S úšklebkem jsem si prohlédla fotku. Měl na ní zkoumavý výraz a cigaretu nedbale zasunutou v koutku úst. Z fotografického hlediska to byla vlastně strašně bezva fotka, ale z toho osobního, bych ho nejradši několikrát udeřila kovovým zapalovačem do hlavy.
"Co tu děláš?" zamumlal překvapeně a trochu opožděně odhodil cigaretu na zem a začal se tvářit nenápadně, což mě rozesmálo.
"Teď už nic," pokrčila jsem rameny a nechala ho, aby si sedl vedle mě.
"Ty ses rozhodla, že mě to fakt odnaučíš, co?"
"Jojo s Pájou jsme celou noc hlídkovaly jestli si nejdeš zapálit a vidíš? Vyplatilo se to. Jen doufám, že nemáš nějaký ošklivý absťáky. Cholerický záchvaty zuřivosti, nebo trapný svíjení v agonii."
Pobaveně zavrtěl hlavou a zalovil v kapse, odkud vyndal žvýkačky. S povzdechem si jednu hodil do pusy a začal zuřivě přežvykovat.
To, že byl polonahý, mě znervózňovalo. On, to očividně nijak neřešil. Ve mně ovšem rostlo přesvědčení, že bez trička vypadá nebezpečně dobře, což mě trochu děsilo.
"Můžu se podívat na ty fotky?"
Mlčky jsem mu podala foťák a prohlížela si svoje výtvory s ním. Byl to mnohem lepší nápad, než zírat na jeho vypracovaný paže a vystupující klíční kosti.
"Musim je ještě trošku upravit, ale některý budou hezký," poznamenala jsem trochu rozpačitě.
"Jsou moc hezký a…tvýmu tátovi by se určitě moc líbily," zamumlal po chvilce a mě se bolestivě sevřel hrudník.
S mírným úsměvem mi jemně zajel prsty do vlasů. Přitáhl si mou hlavu trochu blíž a zlehka políbil na spánek. Pak přitiskl své čelo k mému a spokojeně vydechl.
"V kiosku už bude otevřeno. Zajdeme si na snídani?"
Neurčitě jsem přikývla a nechala se dovést za ruku k jejich stanu. Marián se konečně nasoukal do trička, nazul si kecky a s peněženkou v ruce zavřel stan, kde polohlasně chrápal bráška.
U kiosku jsme byli první. Marián nám vzal šest koblih a dva čaje a posadili jsme se na jednu z laviček, na kterou už svítilo sluníčko.
Líbilo se mi povídat si s ním. Došlo mi, že tohle je snad poprvé, kdy si spolu povídáme jen tak, bez toho, abych se ho k smrti bála, měla rozbitou hlavu, nebo mě málem znásilnil nějaký idiot. Všechno bylo podivně v pořádku, což bylo dobře, ale neurčitě mě to znepokojovalo.
Ondra s Pájou se k nám přidali teprve kolem půl desátý ráno. Ondra musel Páju vytáhnout ze stanu násilím, takže mu asi další půl hodinu nadávala do tupců, ignorantů a magorů, což jsme s Mariánem komentovali jen záchvaty smíchu.
Teprve před jedenáctou jsme měli všechno zabalené a mohli se vydat do půjčovny raftů. Bohužel jsme se nevyhnuli středoškolský tlupě. Všude bylo strašně lidí, tudíž jsme se s pomocí loktů prodrali do zaplněné garáže. Rychle jsme si vybrali pádla a vesty a počkali, než odjede pár raftů, abychom mohli přinést ty naše. Kluci nám půjčily jakési úzké nafukovací cosi, což se zákonitě muselo hned převrhnout!
"Háček nebo kormidelník?" vyhrkla na mě Pája.
"Háček…jasnej háček."
"Sakra!" trhla hlavou a pobaveně strčila člun na vodu.
"Čím to čím, že mi připadáš jako velmi nezkušený kormidelník?"
"Jednou jsem kormidlovala nafukovací lehátko," zamumlala temně, což mě rozesmálo.
S pobaveným řehotem jsem opatrně nasedly a odpíchli se od břehu. Kluci vyrazili hned za náma a oba začali trochu vystresovaně pořvávat, když jsme začali kličkovat po vodě jako užovka.
"Už ten princip asi chápu," pokývala Pája po chvilce hlavou.
"Adél ty hlaš kameny!" zakřičel na mě Ondra.
"Jojo," zazubila jsem se. "Jak bude pod raftem, hned vám o něm řeknu."
Zachytila jsem Mariánův pobavený úsměv a rychle se na něj zašklebila.

* * * * * * * * * *

Měnila se mi před očima a to doslova. Z tý tichý ustrašený holky byl najednou někdo naprosto jiný. Bylo to zvláštní, ale každý den se mi líbili víc a víc. Předtím jsem byl posedlí tou její křehkostí a jakousi milou naivitou. Teď se mi líbily její skřítkovské vlasy a rozpustilý úsměv, když si z někoho dělala srandu, nebo se pošťuchovala s Pájou.
Po sjetí prvního jezu, dostala záchvat smíchu, zatímco já se klepal strachy, aby nevypadla. Uklidnil jsem se teprve při pauze na oběd. Tajně jsem si dal za budovou kiosku cigaretu a připadal si jako hroznej slaboch, že to bez nikotinu nevydržim ani pár hodin.
Před Rožmberkem nás dohnaly tři rafty obsazený nejspíš lidma z tý školy, co jsme s ní byli v kempu a rozpoutala se vodní bitka. Ani jsem si nevšiml, jak se to stalo, ale najednou se Adélka ocitla na jednom z raftů a než se kdo nadál, schodila polovinu osazenstva do vody. Přeskočila zpátky za Pájou a rychle pádlovaly, což jim kupodivu šlo, i přes záchvat smíchu.
Pobaveně jsme je s Ondrou dohnali a já natáhl proti Adélce zaťanou pěst, o kterou s jakousi samozřejmostí bouchla svojí.
"Dobře ty," zhodnotil jsem její výkon a pocuchal jí v mokrých vlasech.
"Jestli nám jako pomstu ukradnou poslední sušenky, tak s tebou tejden nepromluvim!" zavrčela výhružně Pája.
V kempu před Rožmberkem jsme přistáli už kolem páté. Rozbalili jsme stany a pohodlně se uvelebili na sluníčku v trávě.
"Zahrajeme si něco?"
Pobaveně jsem na svojí múzu zašvidral zpod přivřených víček.
"Slovní fotbal!" navrhla Pája.
"Na poslední slabiku!"
"Tak začínej."
S Ondrou jsme po sobě trochu vyděšeně koukli, ale očividně jsme neměli na vybranou.
Nakonec jsme se hodinu v kuse bavili vymýšlením slov a skončili v momentě, kdy kousek od nás začaly řvát nějaký holky. Podle všeho jim nešly postavit stany a vrhaly směrem k nám významné pohledy.
"Nejdeme se projít do města? Je to jen kousek lesem," navrhl jsem rychle a celkem se mi ulevilo, když všichni přikývli.
V Rožmberku jsme si dali večeři a vyškrabali se na zámek, kde měla být noční prohlídka. Nálada se nám zkazila až v kempu. Nebylo to ani bandou středoškoláků, který se všude potulovali, ale blesky a hřměním. Když jsme přišli ke stanům, zvedal se už slušně vítr a ve vzduchu byl cítit déšť.
"Za bouřky vylézají odporní Bouřničáci ze svých skrýší…" začala okolo nás brousit přikrčeně Pája a temně nám šeptala do uší, což mě dost pobavilo.
"Taky vylejzaji žížaly a lidi, co nemaji sprchu," pokrčila rameny Adélka, kterou očividně vyhlídka na Bouřničáky nijak nerozrušila a z ničeho nic mi zajela rukou do kapsy kalhot, až jsem úlekem nadskočil.
"No smoking my honey," zaculila se a s klidem došla k odpadkovému koši, kam vyhodila nově koupenou krabičku cigaret.
"Jo kámo…nemáš to lehký," poklepal mi po rameni Ondra a s pobaveným úsměvem začal obcházet stan, aby zarazil do země uvolněné kolíky.
"Pivo mám povolený?" zamrkal jsem na ní, když se vrátila a dostalo se mi zkoumavého pohledu.
"Jo, ale jen za podmínky, že taky jedno dostanu."
Pobaveně jsem jí nabídl rámě. Druhou rukou jsem popadl Páju, která se smíchem vzala ohnutého Ondru zezadu za tričko, takže začal znovu nadávat.
Na tom klukovi bylo vidět, že slečna Pája se mu dost líbí a mě neuvěřitelně bavilo, že se kvůli tomu chová jako magor.
Namačkali jsme se na jednu z laviček a přiťukli si plastovými kelímky.
"Ahoj," zatahal mě kdosi zezadu za rukáv a já se překvapeně otočil. Tu holku jsem nikdy neviděl. Nervózně jsem se usmál a oplatil jí pozdrav. Že bych jí potkal na nějaký akci? Bylo to dost dobře možný, takže jsem se rozpačitě uculoval a čekal, co z ní vyleze.
"Jak se máš?" usmála se a já se zamračil. Tvářila se podle jejího mínění asi svůdně, ale mě to spíš znechucovalo. Podmračeně jsem otočil hlavu a narazil na šedo-zelené oči, které mě se zájmem pozorovaly. S uspokojením jsem propletl prsty s jejími a zlehka jí políbil na hřbet ruky. Adélka se trochu překvapně usmála.
"Mám se bezvadně," prohodil jsem ještě k tý holce a zlehka objal svojí múzu okolo ramen. Nebránila se. Trochu se o mě opřela a spokojeně se zaposlouchala do rozhovoru, který spolu vedli Ondra s Pájou.
O půlnoci jsme se rozhodli jít spát. Blesky stále křižovaly oblohu, ale nic jiného se nedělo, tudíž jsme si popřáli dobrou noc a zalezli do stanů.
Chvilku předtím, než jsem usnul, mi došlo, že v tuhle chvíli toužím přesně po dvou věcech. Po svojí múze, kterou bych měl spoře oděnou ve spacáku a po cigaretě, kterou bych ten úspěch oslavil!

Ange guardien (9.)

24. června 2010 v 18:28 | Džín |  Ange guardien
* * * * * * * * * *

Probudilo mě hrozný horko a žízeň. Připadala jsem si jako sušenka a postel se se mnou pořád trochu nepříjemně točila. Rychle jsem otevřela oči, abych se z toho pocitu, ze kterýho se mi dělalo špatně, nepozvracela a unaveně se vytáhla do sedu. Teprve pak jsem si všimla Páji, která ležela stulená na kraji postele.
Opatrně jsem se přes ní natáhla pro hrnek s vodou, stojící na stolku a vypila ho na jeden zátah.
Ten šmejd mě opil! Uvědomila jsem si a čim víc mě začínala bolet hlava, tim víc jsem Mariána nenáviděla.
Navíc jsem měla takovej neblahej pocit, že jsem včera vyváděla něco, za co si budu muset strčit pěst do pusy, abych neřvala.
Opatrně jsem se sesunula do nohou postele a potichu se doplazila do koupelny. Omyla jsem si obličej ledovou vodou a zhrozila se toho hnusu, co jsem měla místo vlasů. Hlavou mi probleskla vzpomínka na déšť. Jo, byla hrozná bouřka a…Moje tvář byla v zrcadle najednou bledší než před malou chvilkou. Já po něm vyjela!! Vrávoravě jsem se přemístila do kuchyně a složila se na židličku. Dokonce jsem si vybavila tu část, kdy se ode mě odtrhnul a začal mlít něco o tom, že pokud budu chtít, budeme pokračovat za střízliva. Celá jsem se rozklepala. Sakra, sakra, sakra!!
Roztržitě jsem se narovnala a dopotácela se do Ondrova pokoje. Proč mě s nim nechal jít samotnou?!
Jenže muj drahej bráška tu nebyl. Chvíli jsem jen tupě zírala na jeho prázdnou postel a zase se pěkně vrátila do kuchyně, kde jsem si udělala čaj a než se mi vylouhoval, dopřála si dávku prášků na bolení hlavy.
Kocovinu jsem neměla už hodně dlouho a nijak mi nechyběla. Tohle bylo klouznutí vedle. Proč jsem se od něj nechala tak opít proboha?!
Spát se mi už nechtělo, což bylo dost divný, vzhledem k tomu, že bylo teprve šest ráno. K čaji jsem si vzala rohlík a posadila se na gauč k televizi. V paměti přehrávače jsem vybrala jakousi komedii, kterou si nejspíš nahrála mamka a začala se soustředit na děj, abych nemusela myslet na to, že je mi celkem blbě, Ondra není doma a v noci jsem se docela bez ostychu ňuchala ve strašným slejváku s Mariánem. V sedm hodin mě vylekalo zarachocení zámku. Vyskočila jsem na nohy a opatrně nakoukla do chodby, kam se vpotácel Ondra.
"Ahoooj," zaburácel se smíchem a při zouvání se zamotal tak nešikovně, že se rozmáz na zemi.
"Proboha, kde si byl?" vyjekla jsem šeptem a začala mu pomáhat na nohy.
"Já…" prudce jsem mu připlácla dlaň na pusu a zamračila se.
"Probudíš mámu a bude průšvih. Polez, dělej."
Naštvaně jsem ho dostrkala do jeho pokoje a zavřela dveře.
Skácel se na postel a začal se řehtat tak nahlas, že jsem mu musela na tvář přitisknout polštář.
"Ty sis něco šlehnul!"
"Trávu," zašeptal dramaticky a spiklenecky na mě mrknul.
"Děláš si srandu?!" vyjekla jsem nevěřícně a opatrně mu přivoněla k mikině. "Ty si strávil noc v marijánovým doupěti, ne?!"
"Néé u Martina," zachichotal se a začal se neuvěřitelně komicky vyprosťovat z oblečení. Kdybych na něj nebyla naštvaná, asi bych se smála. Takhle jsem mu vztekle strhala hadry a hodila na něj čistý tričko.
"Kde si nechal Mariána?" zahučela jsem naštvaně a otevřela okno dokořán, abych se zbavila toho smradu, co z něj táhnul.
"Ten je ještě u Martina. Já si neměl kam lehnout, tak jsem šel domů," zasmál se a stáhl mě k sobě do postele.
"Marián taky kouřil trávu?!" vylítla jsem popuzeně a vyloženě se děsila toho, co mi řekne.
"Ten hulí jak fabrika," zařenil se a mně se vzteky zatmělo před očima. Prudce jsem vstala, až se mi udělalo znova špatně, vzala do náruče jeho věci a šla přímo do koupelny. Kdyby se máma dozvěděla, že její synáček se opil a zhulil pod obraz, nejspíš by nebyla nadšená. Prohledala jsem Ondrovo kapsy a vytáhla z každé jeden mobil. Zaraženě jsem zůstala zírat na svojí nokii. Proč má sakra v kapse muj mobil? Kloudná odpověď mě nenapadla žádná, tudíž jsem zkontrolovala volaná čísla, a jelikož jsem v nich nic nenašla, najela jsem na odeslané zprávy. Vyděšeně jsem zalapala po dechu. Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem si přečetla sms, kterou jsem údajně poslala Michalovi! Psala jsem mu, že se s ním toužim setkat a o všem si promluvit, protože mi hrozně chybí! Zbrkle jsem najela na přijaté a přečetla si jeho odpověď, ve který se všim souhlasil.
"Co to sakra je?!" zachrčela jsem jen tak sama pro sebe, abych mohla najít oporu ve svým hlase a posadila se na rohožku před sprchou. Pořád dokola jsem pročítala obě zprávy, než mi to konečně došlo! Tak tohle byl nakonec ten jejich plán! Napsat mu z mýho mobilu a někde ho seřezat. Cloumala se mnou celá škála pocitů. Od strachu po vztek!
"Co tady blbneš?" houkla Pája od dveří a ospala na mě zamžourala.
"Co tady vůbec děláš?"
"To je mi přivítání. Marián tě přitáhnul nepříliš střízlivou, tož jsem tě dostala na povel. Aby ses neudávila vlastníma zvratkama, nebo tak něco," uchychtla se a nasála vzduch v koupelně.
"Ty tu hulíš?"
Vztekle jsem se zvedla ze země a naházela Ondrovo oblečení do pračky s dalšíma věcma.
"Ten idiot přišel zhulenej jak rastafarián," zavrčela jsem.
"Není nad veselou Máňu," zašklebila se pobaveně a se zíváním si začala u zrcadla upravovat vlasy.
"Snídani?" hlesla jsem unaveně a rovnou se rozešla do kuchyně, kde jsem postavila na kafe a do trouby dala rozpéct tři rohlíky.
"Vypadáš nějak rozhozeně," vyšimla si Pája, když už jsme seděly naproti sobě u stolu a ládovala se, div jí nezaskočilo.
"Říkal ti Marián něco? Proč máš přijít?"
"Nic moc. Říkal, že si musí s Ondrou něco zařídit a nechce tě nechat samotnou," zahuhňala s plnou pusou a pokrčila rameny.
"Jo, šli si vyřídit účty s jednim týpkem, co mě tak trochu otravoval," zasmála jsem se sarkasticky.
"Nejspíš se jim to povedlo, protože se pak slezli u Mariánova kámoše, opili se a zhulili," vyprskla jsem poslední slovo znechuceně a dosrkla zbytek čaje.
"Jsou to chlapi, co bys chtěla," zahučela filozoficky, což mě moc neuklidnilo.
"Já káča si myslela, že je ten prevít v ramci možností slušnej!"
Pája vyprskla smíchy, čimž jen kousek ode mě dopadla část rozžvejkanýho rohlíku.
"Ty čuně," rozesmála jsem se znechuceně a došla pro utěrku, abych tu spoušť setřela.
"Sorry. Jenže Marián ani nevypadá jako slušňák. Přece od něj nemůžeš čekat, že bude převádět babičky přes přechod a pořádat dobročinný sbírky na záchranu ohrožených zvířat."
"To je mi jasný, jen…kouření trávy se mi hnusí, stejně jako cigaret!"
"Můžeš pořád doufat, že tě má natolik rád, aby s tim seknul, nebo se aspoň snažil, aby ses o tom nedozvěděla."
Nepříliš klidná jsem sklidila nádobí do myčky a pak jsme se s Pájou usadily k televizi, kde jsme strávily celé dopoledne. Mamka se vyhrabala z postele někdy kolem půl devátý a dost chaoticky začala pobíhat po bytě s tim, že zaspala. V posledních dnech jsem jí vůbec nevídala. Chvíli mi vrtalo hlavou, jestli šatky s odvážným výstřihem nosí už dlouho, ale brzy jsem to pustila z hlavy.
Žaludek se do oběda trochu uklidnil, ale i tak jsme si udělaly jenom míchaný vajíčka s chlebem a znovu se zašily před televizí. Ve dvě hodiny mi na stolku zavibroval mobil. Ruce se mi roztřásly strachy. Co když je to Michal?
AHOJ BERUSKO :) JAKPAK SE MAS? NEBOLI TE MOC HLAVA? :D
Vztekle jsem začala drtit mobil v dlani. I když se mi ukázalo neznámý číslo, bylo mi naprosto jasný, kdo mi píše! Nejdřív jsem se musela několikrát zhluboka nadechnout, abych se trochu uklidnila, a teprve pak jsem byla schopná napsat odpověď.
TEZKA JSOU RANA OPILCOVA. ALE TO ZHULENCOVA TAKY, NEMAM PRAVUDU?!
Netrvalo moc dlouho, než mi přišla odpověď. Tentokrát mi nokie začala vibrovat v dlani, ale i tak jsem se musela chvilku k přečtení nutit.
TO VYPADAL ONDRA TAK HROZNE? :D
Ten pitomec tu narážku nepochopil! Běsnila jsem v duchu.
NEJSPIS NEBYL SAM.
"Ty bláho, dala bych si zmrzlinu," vyhrkla najednou Pája a aktivně mi zatřásla rukou v jakémsi nenadálém afektovaném záchvatu.
"V mrazáku máme takovou velkou pixlu," mrkla jsem na ní, abych zakryla naštvání na Mariána, aktivně jsem se vyhrabala na nohy a donesla dvě lžíce i tříbarevnou zmrzku.
"Hustě tyyy," protáhla labužnicky a nabagrovala si vrchovatou lžíci, kterou strčila bez zaváhání do pusy.
JE TU NECO O CEM BYCH MEL VEDET?
Odhodila jsem telefon vedle sebe na sedačku a vzala si druhou lžíci.
"Čau holky," zazíval za náma mohutně Ondra. Obě jsme polekaně nadskočily a vybuchly smíchy, když jsme si ho změřily. Přešlapoval nám za zády jen v boxerkách a s mohutným zíváním se drbal ve vlasech.
"Tak co Adél, jak je?" změřil si mě pobaveně, díky čemuž mi zmizel úsměv z tváře a nahradil ho sarkasmus a ironie.
"Dobře…neprohulila jsem celou noc, což se o tobě říct nedá!"
Rozpačitě se poškrábal za uchem a pokrčil rameny.
"Nějak se nám to slavení vymklo z rukou…jsem jenom člověk," zazíval s dalším trhnutím ramen a doploužil se do koupelny.
"Tvuj brácha je docela odvaz," zasmála se Pája s uznáním a já měla chuť, začít já rvát zmrzlinu do nosu.
NEMAM NALADU S TEBOU NĚCO RESIT!
Nacvakala jsem odpověď Mariánovi a trochu zbaběle vypnula mobil. Neměla jsem náladu se s nim rozčilovat. Ondra si napustil sklenici vody a odploužil se zpátky do svýho pokoje, což mě moc nepřekvapilo. Celonoční paření a zmlácení Michala mu nejspíš dalo zabrat.
Mohlo být okolo páté hodiny, když se rozdrnčel domovní zvonek.
"Ale néé," zasténala jsem potichu. Už předem jsem totiž věděla, kdo to je a co mi chce. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou nejít tam, nebo se nechat Pájou zapřít, ale nakonec jsem si vynadala do srabů a docourala se ke dveřím.
Mariánovu tvář zdobil pod každým okem jeden monokl a přes nos měl přelepenou náplast.
"No páni! Úplnej Rocky," procedila jsem skrz zaťatý zuby ironicky a pohrdavě si ho měřila.
"Nepozveš mě dál?" ušklíbl se tak protivně, že jsem měla hroznou chuť mu nadělat ještě dalších pár modřin.
"Ne!"
"Adél, co je?" zakroutil hlavou.
"Co je? Děláš si legraci? Opil jsi mě, abyste mohli jít zmlátit Michala!"
"To tě tak žere?"
"Ne tolik, jako ta tráva!!" zavrčela jsem vztekle. Pořád jsem se nedokázala smířit s tim, že Marián se očividně zuby nehty drží svýho jména a kouří marijánu!
"Děláš si srandu?" pozvedl obočí nevěřícně, jako bych mu snad vyčítala, že nosí kalhoty místo kiltu a o krok se ke mně přiblížil.
"Vypadám na to?!" zakřičela jsem už nepříčetně a prudce odstrčila jeho ruku, kterou ke mně natahoval.
"Co tu blbnete?" zívnul mi za zády Ondra a pobaveně se na Mariána zašklebil.
"Nazdar, nazdar…manželská hádka. To bude v pohodě," zasmál se ten zelenookej blbeček, jako by se vlastně nic nedělo a ležérně se opřel ramenem o futra dveří.
"Tak to jo," uchychtl se Ondra. "Hele, Pájoslavo, vypadáš značně znechuceně, tak je nebudeme rušit a pudeme se schovat do protiraketovýho krytu."
Čekala jsem, že ho kamarádka nějak setře, ale kupodivu se rozřehtala a poslušně nakráčela s Ondrou do jeho pokoje, kde se zavřeli.
"Tak fajn, teď mi v klidu řekni, co tě tak strašně namíchlo," vyzval mě s přimhouřenýma očima a založil si ruce na prsou.
"Už jsem ti to řekla! Vůbec jste se mi neobtěžovali říct, co se chystáte udělat a radši jste mě opili a nakonec se opili a zhulili sami! Tráva je zakázaná z dobrýho důvodu!"
Chvilku mi mlčky zíral do očí, což mě neuvěřitelně znervóznilo.
"Řekl jsem ti, že nejsem žádnej svatoušek! Přiznám, občas si dám práska a kouřim. Jestli jsem se ti díky tomu nějak znechutil, tak se omlouvám. Pokud jde o Michala…příště, až se tě bude snažit znásilnit nějakej idiot, nechám to ležet, ať si na tebe skočí třeba obden a prochází mu to."
Vyděšeně jsem zalapala po dechu. Odříkal to s tak ledovým klidem, až mi přeběhla po rukách husí kůže.
"Nic takovýho jsem neřekla," zachraplala jsem trochu vyděšeně.
"Ne?" protáhl tiše a díval se na mě z té výšky, jako na malý nevychovaný děcko, který by mělo dostat pár facek.
"Jen jsem chtěla, abys byl ke mně upřímný a nemusel přede mnou zatloukat fakta, jako před malym dítětem. Nic jinýho!"
"Takže tebe neštve to, že jsme ho zmlátili, ale to, že jsme ti neřekli o tom, že ho jdeme zmlátit?" nakrčil obočí a jeden koutek úst se mu pomalu vytáhl nahoru.
"A cos myslel jinýho?!" rozčílila jsem se nad jeho tupostí a znovu netrpělivě odstrčila ruku, kterou ke mně natáhl. Vzpomínka na moje morální selhání na mostě, byla ještě moc živá na to, abych na sebe nechala jen tak sahat!
"Když řeknu, že mě to strašně mrzí, bude mi odpuštěno?" zakmital nevině řasami a přitáhl si mě k sobě, což mi způsobilo malou srdeční arytmii.
Snažila jsem se vykroutit z jeho sevření, ale pevně si mě k sobě přitiskl a nemínil pustit, i když jsem se vztekala a kroutila sebevíc.
Když mi konečně nechal trochu osobního prostoru, zavřel se smíchem dveře, zhoupl se na špičkách, jak ze sebe skopal boty a popadl mě za ruku.
"Dal bych si čaj," mrknul s úsměvem a pohodlně se usadil na gauč, kde jsme si ještě před chvilkou hověly s Pájou.
Prkenně jsem se přemístila ke kuchyňský lince. Vzteky se mi třásly ruce a bojovala jsem s pokušením mu ten horkej čaj vychrstnout do klína, nebo ho aspoň udělat tak hnusnej, že se pozvrací. Nakonec jsem se uchýlila jen k tomu, že jsem udělala černý čaj, dostatečně silný, aby mu ani trochu nechutnal a bez cukřenky ho před něj postavila.
"Děkuju," roztáhl pusu v úsměvu.
"Máš za co," protočila jsem oči a posadila se na opačný konec gauče.
"To se takhle budeš tvářit už pořád?" sondoval při foukání tý horký břečky a přisedl si blíž ke mně.
"Nevim, jak se tvářit jinak."
"Můžeš se třeba smát. Dalších pár dní budu vypadat permanentně jako klaun," zašklebil se ironicky.
"Já bych to dokázala definovat i jinak," ušklíbla jsem se pohrdavě.
S povzdechem si loknul čaje a zkroutil obličej.
"Co to proboha je?"
"Čaj?"
"V tom případě si do toho něco zamíchala. Arzenik ne, to už bych byl tuhej…kdy umřu? Kolik minut mám na to, abych se ti vyznal z horoucí lásky, než padnu k zemi?"
Vyděšeně postavil čaj na stolek a začal mnou v panický hrůze třást, což mě rozesmálo.
"Já tu umírám a ona se směje!" vykřikl pobouřeně a znělo to tak strašně vážně a ublíženě, že jsem měla strašnou chuť ho obejmout a začít ho ujišťovat, že ho nechci zabít.
"Co se děje?" rozrazil dveře od pokoje Ondra a za ním se hned vyhrnula Pája, která vypadala, že je jí špatně a celá se třásla.
Chvíli jsme na ně zírali a pak vyprskli smíchy.
"Chystejte máry, kopejte hrob…" rozesmál se Marián a pobaveně si změřil mou kamarádku, která klesla do křesla a začala se i přes ustupující bledou barvu, tvářit naštvaně.
"Ty debile," zasípala a mrskla po Mariánovi novinama, který je obratně zachytil těsně před mým obličejem a spořádaně položil na stolek vedle čaje.
"Kašlu na muziku a dám se na herectví. Hudlání mi stejně zatím moc nevyneslo a dotáhnout se na Brada Pitta nebude zas takovej problém," zasmál se a na důkaz síly ohnul ruce v loktech a zatnul svaly.
"No kámo, bez Lary Croft se nehneš, takže smůla," vrazil mu Ondra herdu mezi lopatky, ale to už si mě přitiskl pravičkou k sobě.
"Já mám něco lepšího než Laru Croft," mrknul na mě s úsměvem.
Se znechuceným hmf, jsem se vykroutila z jeho sevření a bez rozmyslu zamířila do kuchyně. Vlastně jsem v ní vůbec nic nepotřebovala, jen jsem se chtěla dostat z jeho dosahu. Dneska mi neuvěřitelně pil krev a ty jeho samolibí řečičky mi byly tak strašně proti srsti, že jsem měla strašnou chuť začít na něj křičet.
Neuvěřitelně se mi ulevilo, když v předsíni zarachotil klíč a mamka se udiveně rozhlédla po přeplněném obýváku.
Po Páji a Mariánově zdvořilém pozdravení Ondra vyprskl smíchy a já zahlédla mamky podmračený pohled, kterým sjela Mariána.
"Ahoj," pozdravila jsem jí z kuchyně.
"Ahoj, ahoj…prosimtě, ten kluk…"
"Marián," přikývla jsem a čekala, co z ní vypadne za moudro.
"On pracuje v ochrance nebo co? Vidim ho asi podruhý v životě a vždycky je barevnej jak malířská paleta!"
Pobaveně jsem vyprskla smíchy a váhavě přikývla.
"Jo, asi něco takovýho bude."
"Vy spolu…chodíte?" nadhodila rádoby bez zájmu.
Zavrtěla jsem hlavou a nalila si do sklenice džus, který mamka vybalila z nákupní tašky.
"Je to…něco jako kamarád," zamumlala jsem s pokrčením ramen.
Ucítila jsem její pátravý pohled na tváři, ale nechtěla jsem se o Mariánovi dál bavit.
"Dneska jsem potkala Radka," prohodila po chvilce ticha a mě málem zaskočilo.
"Ptal se, co děláš a jestli jsi doma. Nechci ti mluvit do svědomí Adél, ale měla bys mu konečně říct, proč jsi ho tenkrát, tak z ničeho nic, pustila k vodě!"
Cítila jsem, jak mi srdce divoce buší a ruce se potí a chladnou. Radek…
"Co jsi mu řekla?" hlesla jsem tiše a zadívala se do obýváku, kde se Ondra i Pája smáli něčemu, co vyprávěl Marián.
"Že ti řeknu, ať se mu ozveš."
Myšlenka na to, že mu zavolám, ve mně rostla bolestně a podivně naléhavě, jako by to už dlouho k tomuhle rozhodnutí směřovalo. Najednou jsem netoužila po ničem jiném, než ho zase vidět a poslouchat. Slyšet ten jeho hluboký, ale čistý a veselý hlas, kterým opěvoval každou věc, která se mu kdy líbila.
"Zavolám mu," vysoukala jsem ze sebe odhodlaně a přešla zpátky k té trojici, která byla najednou na míle vzdálená ode mě i od mých myšlenek. Nedokázala jsem se soustředit. Přešel mě dokonce i vztek na Mariána, jen jsem toužila po tom, aby už konečně odešli a já si mohla v klidu rozmyslet, co večer povím svému ex příteli, kterému jsem před rokem asi dost hnusně zlomila srdce.

Zírala jsem do prázdna a ani moc nevnímala. Párkrát jsem neurčitě přikývla a usmála se, když jsem postřehla, že se mě ostatní na něco ptají, ale jinak jsem byla myšlenkama mimo. Marián, Michal, Radek…připadala jsem si trochu jako malá roztřesená gazela, okolo který krouží parta hladových lvů.
S povzdechem jsem si promnula oči a konečně začala vnímat o čem se ostatní baví.
"Takže bezva. Ještě si dáme vědět," uzavřel nějakou debatu Ondra a protáhl si záda, až mu v nich hlasitě zakřupalo.
"Já už asi půjdu, potřebuju sprchu. Můžu s tebou ještě mluvit?"
Neochotně jsem se zvedla a doprovodila Mariána ke dveřím. Mlčky se nazul do botasek a nerozhodně se jednou rukou podrbal ve vlasech.
"Omlouvám se," hlesl z ničeho nic tiše. "Nechtěl jsem…"
"Já vim," přerušila jsem ho a nijak se nebránila, když mě krátce stiskl v náručí a zlehka políbil do koutku úst.
"Zavolám ti."
S přikývnutím jsem za ním zavřela dveře a narazila na mamčin upřený pohled. Smutně jsem pokrčila rameny a svalila se na gauč vedle Páji a Ondry, kteří zrovna vybírali, co si pustíme na dvd.
"Musíme někde splašit ten druhej stan," drcnul do mě Ondra, když se konečně shodli na prvním Pánovi prstenů a já překvapeně zamrkala.
"Stan?"
"Jo, Pája nemá a Marián má jen jeden, takže technicky vzato nemáte kde spát."
"Spát?"
Oba se pobaveně rozřehtali, ale já fakt neměla páru, která bije.
"No…pokud chceš jet pět dní non stop, tak ti nebudu bránit, ale já se chci vyspat a s klukama v jednom pelešinci nocovat nehodlám."
"Mně asi něco uniklo," zamumlala jsem pořád dost zmateně na to, abych si z nich dělala srandu, což ostatně sami pochopili a znova propukli v řehot.
"Asi před patnácti minutama jsem se tu dohodli, že pojedeme Vltavu. Z Vyššího Brodu k Budějicům."
Nechápavě jsem na Ondru zůstala koukat a zavrtěla hlavou.
"Já.."
"Byla mimo," doplnila za mě Pája a pobaveně mi začala ukazováčkem píchat do čela, nejspíš abych se vzpamatovala.
"Na vodu."
Oba přikývli.
"S váma dvěma a Mariánem."
Znovu přikývnutí.
"Děláte si srandu?"
Tentokrát negativní zavrtění hlavou.
"Ale já…"
"Pojedu," přikývl Ondra a rukou mi pocuchal vlasy.
"A kdy proboha?!" vyděsila jsem se. Chytla mě najednou hrozná panika. Na vodu jsem sice vždycky chtěla, ale s Mariánem?
"Za týden. Zamluvíme raft a frčíme."
Tuhle informaci jsem zpracovávala polovinu filmu, než jsem z toho všeho usnula.

* * * * * * * * * *


Rozrazil jsem dveře našeho bytu a neuvěřitelně se mi ulevilo. Venku bylo horko na padnutí, tričko se mi lepilo nepříjemně k tělu a díky noční pitce mi nebylo zrovna nejlíp. Tak nějak jsem byl rád, že jsem se cestou nepozvracel, nebo někde neomdlel.
"Ahoj zlato," usmála se na mě mamka v kuchyni a já si znechuceně změřil chlápka, co se rozvaloval na židli u stolu.
"No nazdar."
Neměl jsem náladu seznamovat se s dalším idiotem, se kterym máma chodila.

"Panebože, jak to vypadáš?!"
Prsty mi začala zkoumat obličej a přeražený nos. Netrpělivě jsem jí odstrčil a pokrčil rameny.
"Trochu jsem se popral. To je dobrý."
"Každej chlap se jednou serve," mrkl na mě přehnaně přátelsky ten maník a já měl chuť mu jednu natáhnout. Pak by si tyhle kecy rozmyslel!
"Mariáne tohle je Ivoš," usmála se s povzdechem máma a já jen protočil oči.
"Bezva, jdu do sprchy," zabručel jsem a dřív než stačila říct cokoliv dalšího, zamlkl jsem se v koupelně a posadil se na chladný dlaždičky. Trochu se mi točila hlava a připadal jsem si jak zpráskanej pes. Zavřel jsem oči, hlavu si opřel o chladnou zeď a představil si ten polibek na mostě. Na vodě budu mít šanci, s tím jsem počítal. Trochu mě překvapilo, že Adéla nebyla nijak radikálně proti, ale rozhodl jsem se toho plně využít.
Vysoukal jsem se na nohy, konečně ze sebe strhal všechno oblečení a dal si dlouhou sprchu.
Sice se mi chtělo hrozně spát, ale místo toho jsem vytáhl housle, otevřel dokořán okno, aby mi do pokoje proudil čerstvý vzduch a začal hrát. Venku se pomalu stmívalo a já stále neměl dost. Jako bych se potřeboval z toho všeho dostat. Housle jsem vystřídal za kytaru a po chvilce vyndal i klávesy.
Tiché zaklepání, které se ozvalo kolem desáté, mě donutilo zavrčet.
"Co je?!"
"Nechtěla jsem tě rušit, ale něco bych s tebou chtěla probrat."
Zaraženě jsem se zvedl a posadil se na postel. Máma většinou nebyla takhle vážná.
"No?"
Zaraženě jsem poslouchal, co mi říkala a snažil se to všechno vstřebat.
"Děláš si srandu?" vydechl jsem nakonec. Záporně zavrtěla hlavou.
"Proč by to pro nás Ivoš dělal?"
"Má mě rád."
"Jasně," ušklíbl jsem se. "Prostě se mě chcete zbavit."
"To není pravda. Jen je to pro tebe dobrá šance. Nevím, jestli kdy dostaneš lepší."
"Budu o tom přemýšlet."
Pohledem jsem jí vyprovodil ze dveří a nepřítomně položil prsty na klávesy. Šance…ale za jakou cenu?

Ange guardien (8.)

24. června 2010 v 18:28 | Džín |  Ange guardien
* * * * * * * * * *

Srdce mi bušilo neuvěřitelnou rychlostí. Skoro bez dechu jsem zírala do těch jeho sytě zelených očí, které se lehce přimhouřily a začaly se přibližovat. Cítila jsem jeho dech na rtech a hlavou mi problesklo, že musim okamžitě udělat krok zpátky. Prkenně jsem pohnula nohou vzad, ale tělem jsem se nehnula ani o píď. Jeho rty se lehounce přitiskly na moje. V ten samý okamžik jsem uslyšela zarachocení v koupelně a Ondrovo nadávky, což mi pomohlo udělat druhý krok a odlepit se od Mariánovy tváře.
"Se z toho sušáku poseru, zase mi spadnul!" vyletěl Ondra z koupelny a vztekle praštil ručníkem na židli u jídelního stolu.
Srdce mi pořád mlátilo hrozně rychle, ale vyprskla jsem smíchy, nad tou absurdní situací a přiměla jsem se k chůzi. Zavřela jsem se v koupelně a zapřela se rukama o umyvadlo. Bez hnutí jsem zírala na svůj odraz v zrcadle, které bylo po krajích zamlžené.
Sakra, sakra, sakra!!
Omyla jsem si obličej studenou vodou a sáhla po kartáčku na zuby. Ještě, že jsme se nelíbali. Napadlo mě a při tý představě jsem trochu zrudla. Nedokázala jsem si srovnat v hlavě, co s tim klukem mám dělat! Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli je dobrý nápad, pouštět si ho k tělu zrovna timhle způsobem. Jenže on se kamarádit očividně moc nechtěl.
Vyplivla jsem zubní pastu a vypláchla si pusu. Ty jeho zelený oči mi zase svítily v hlavě a já se jich nedokázala zbavit, jako toho jemnýho dotyku jeho rtů.
"Pitomec!" zasyčela jsem vztekle a konečně se rozhodla. Marián byl bezva kluk, ale já ještě nebyla připravená na nějaký intimnosti. Žádný muchlování s nim provozovat nebudu a basta!
Konečně trochu klidná, jsem vyndala z lékárničky náplast a vyšla ven. Ondru jsem slyšela šramotit v jeho pokoji a Marián stál přesně na tom místě, kde jsem ho nechala. Bez řečí jsem mu přelepila prst, omyla nůž ušpiněný jeho krví a začala krájet zbytek salámu a následně i papriku.
"Co to vůbec bude?"
Nahnul se ke mně a já se trochu odtáhla.
"Zapečený těstoviny."
"Hmm…těstoviny," protáhl zasněně a já vyprskla smíchy. Poznala jsem, že imitoval Homera Simpsona a jeho očividně potěšilo, že sklidil takový úspěch. Ať už jsem si ho chtěl pouštět k tělu nebo ne, nedokázala jsem si představit, že by najednou odešel z mýho života.
"Mariáne?" zakřičel brácha ze svýho pokoje.
"Povinnost volá," zasmál se mi do ucha a zamířil za bráškou. Teprve poté, co jsem vyndala těstoviny a smíchala je na pekáči s paprikou, šunkou a vajíčkem, mi došlo, že tam Mariána buď zahlcuje dílama Star gate, nebo svýma ujetýma střílečkama. Opatrně jsem nakoukla do pokoje a pobaveně zakroutila hlavou. Brácha seděl u počítače, Marián měl na kraji stolu jeho laptop a oba vypadali, že pokud se nebudou dostatečně soustředit, bude to znamenat konec světa, tak jak ho známe.
Dala jsem těstoviny zapéct do trouby a uvelebila se v křesle s knížkou. Vždycky, když se z pokoje ozvaly výkřiky, nebo nadávky, nedokázala jsem v sobě zadusit smích. Uvědomila jsem si, že teď se směju často. Často zapomínám na to, co se stalo a žiju tak, jak by si to táta přál. Žiju díky Mariánovi…

Hned po obědě, kdy jsem je k němu musela pod hrozbou zabavení laptopů zahnat, znovu zmizeli do pokoje a já zůstala pro změnu sama. Neměla jsem náladu stát jim za zády. Neměla jsem náladu prakticky na nic, takže jsem se natáhla na gauč, pustila si filmík a dřív, než jsem se stačila začít vůbec soustředit, přemohl mě spánek.
Vzbudil mě až někdo, kdo netrpělivě cloumal mým ramenem.
"Ale no tak, já tu ruku budu ještě potřebovat," zazívala jsem trochu nevrle a podle tichého smíchu, jsem poznala Ondru.
"To už jste dopařili?"
"Marián už dávno odešel. Vstávej a obleč se."
Zmateně jsem se posadila a chvilku tupě zírala na jedno místo, než mnou Ondra zase zatřás.
"Co ti šibe?" zavrčela jsem naštvaně. Byla jsem rozespalá, takže jsem měla právo chvilku ten šok z probuzení vydýchat.
"Zajdeme si na večeři, tak polez. Volal jsem mamce a není proti."
"Na večeři?"
"Jéé ty seš jak zpomalenej film," zasmál se a dost nešetrně mě vytáhl na nohy.
"Mně se nikam nechce," zaskučela jsem a doufala, že od tohohle plánu co nejdřív upustí.
"Smůla sestřičko," pokrčil rameny a zatáhl mě do pokoje.
"Obleč se a jdeme!"
Unaveně jsem se doploužila ke skříni, do který jsem dalších pět minut tupě zírala, než jsem se konečně trošku probrala a donutila se k oblíkání. Přepadl mě zvláštní pocit…ten který jsem celý rok zdárně potlačovala. Dneska večer jsem chtěla být vidět. Nechtěla jsem, aby mě ostatní přehlíželi…
Nasoukala jsem se do sepraných džínů a tmavě zeleného trička s hlavou Paula Franka, navrch hodila černou džínovou vestičku a do velký kabelky nacpala svetr. Zadumaně jsem se měřila v zrcadle a najednou ze mě spadlo něco strašně těžkýho. Zase jsem to byla já. Ne úplně ta stará bezstarostná Adéla, ale něco z ní se konečně vrátilo. Rok byl pořád dost krátká doba, abych se dokázala se všim vyrovat, ale dost dlouhá doba, abych se dostala z nejhoršího. Táta by nechtěl, abych se takhle trápila…nechtěl by to! Upravila jsem si křížek na krku a chvilku na něm nechala prsty.
"Tak jdeš?" zařval z chodby brácha, tudíž jsem si hodila na rameno kabelku a vyšla z pokoje. Snažila jsem se nevšímat jeho zaujatého výrazu a nazula se do sandálů.
Brácha zamknul, hodil mi klíček do kabelky a s pobavenou úklonou mě pustil hlavním vchodem na ulici.
"Tak kam zajdeme?" optala jsem ho a nasála vlahý vzduch, který byl cítit po dešti. Na západě jsem zpozorovala tmavě šedý mraky, který toho byly nejspíš příčinou.
"Do pizzerie na náměstí."
"Mamka tam už je?"
"Mamka? Co by tam dělala?"
"Vždyť jsi říkal, že nebyla proti?" vyhrkla jsem trochu nechápavě.
"Což souhlasí," zasmál se pobaveně. "Ale nebude tam."
Naštvaně jsem ho praštila do břicha.
"Mohla jsem klidně zůstat doma!"
"Muj nápad to nebyl," zazubil se tak nějak samolibě a já jen povytáhla obočí.
"Marián začal skučet, že nemá doma nic k jídlu a že má strašnou chuť na pizzu a že určitě musíme přijít."
Při vyslovení jeho jména mi projede tělem něco mezi prudkým nárazem srdce a vlnou adrenalinu. Ten kluk se mnou fakt dělal divy. Při vzpomínce na jeho rty mě polilo horko, za což jsem si v duchu nadávávala.
"Máš sebou mobil?" houkla jsem, abych se konečně začala soustředit na něco jinýho a brácha se podezíravě zamračil.
"Proč?"
"Já si ho zapomněla doma, tak kdyby se něco dělo."
Zamračení vystřídal úsměv a místo odpovědi přikývl. Město bylo dneska neobvykle tiché. Z restaurací i hospod zněl smích, ale po ulicích se moc lidí nepotloukalo. Znovu jsem nasála vodou nasáklý vzduch do plic, a když jsme došli na most, neodolala jsem, abych si nestoupla doprostřed k zábradlí a nezadívala se na tekoucí proud. Teprve po chvilce zamyšlení jsem zaregistrovala proti sobě raft plný vodáků.
"Ahooooj," zakřičeli všichni sborově a dřív než jsem se nadechla k odpovědi, dva kluci na háčku se rozmáchli vesly a já byla mokrá jako myš. Polekaně jsem zaječela a ti blbečci se málem pobili pádlama, jak se řehtali. Brácha byl vysmátej možná ještě víc než oni a musel se opřít o zábradlí kousek ode mě. Díky bohu jsem si zavčas všimla partičky, která jela za těma, co mě postříkali, tudíž jsem při pohledu na jejich nepříliš dobrácký obličeje, rychle couvla a plnou dávku vody schytal Ondráš. Tentokrát jsem šla do kolen já.
"Vy šmejdi, rafťácký!" zařval naštvaně, ale když viděl, jak se dusim smíchy, spustil i on a řehtali jsme se na mostě jak páreček magorů, který právě zjistili, že výraz "chlupatý" se používá pro policajty a ne pro extrémě zarostlý jedince.
Pořád dost vysmátý jsme se posadili na dřevěný obrubník u zábradlí a já si rukou prohrábla vlhký zplihlý vlasy.
"Jsem rád, že se zase směješ," prohodil po chvilce ticha, kdy jsme se ještě tu a tam pochechtávali a já si opřela hlavu o jeho rameno.
"Já taky."
"Od tý doby, co jsi s Mariánem, vypadáš šťastnější."
"Marián je…dost zvláštní člověk," pousmála jsem se a zkoumavě se zadívala Ondrovi do tváře.
"Ty jsi šťastný?"
"O mě přeci nejde," zavrtěl odmítavě hlavou.
"Tak to kecáš pěkný kraviny!" rozčílila jsem se, čemuž se jen zasmál.
"Teď už jsem, když to chceš vědět. Nebylo to zrovna lehký, zvlášť když jsem viděl, jak strašně tě to, co se stalo, ničí."
Díky jeho prohlášení jsem dostala strašný výčitky svědomí. Musel se s tim vypořádat sám a ještě mě dokázal podporovat. Utrápeně jsem ho objala.
"Omlouvám se."
"Nemáš za co. Máme jeden druhýho ne? Nějak už to všechno zvládneme."
Přitiskla jsem ho k sobě ještě pevněji a cítila, jak se mi v očích hromadí slzy. Dřív, než mi stačily stéct po tvářích, vytáhl mě Ondra na nohy a lehce pocuchal ve vlasech.
"Jdeme, nebo se Marián rozhodne vystopovat ruskou mafii za to, že nás unesla."
"Nebo Jakuzu," nadhodila jsem a oba jsme se začali smát. Díky mokrýmu tričku i vlasům mi po chvilce začala být trochu zima, ale byla jsem moc líná vyndat si svetr. Okamžik, kdy jsme přecházeli náměstí, a na druhém konci na nás mával Marián, byl příliš hezký na to, abych si ho nechala něčím kazit.
"Řekl vám už někdo, že do sprchy se nejdřív musí člověk svlíknout?" rozesmál se, když nás oba sjel zkoumavým pohledem a rukou mi pocuchal mokrý vlasy, až z nich vylétly kapičky vody.
"Já už to někde slyšel, ale říkal jsem si, že to bude obecně rozšířená lež."
Všichni jsme vyprskli smíchy a vtrhli do pizzerie. Obsadili jsme zastrčený stolek pro čtyři osoby a hned potom, co jsme se smíchem dovyprávěli storku s vodákama, si objednali z menu. Marián vypadal nadmíru spokojeně, že jsme přišli. Vrhal na mě jeden úsměv za druhým, probíral s Ondrou nějakou střílečku a chvilkama nám vyprávěl zážitky z vody tak rychle, že jsem ho ani nestačila sledovat a bylo mi jasný, že z toho kluka musim dostat zákonitě tik v oku.
"Adél? Chutná ti sangrie?" vyhrkl na mě z ničeho nic v půlce jídla a já jen neurčitě přikývla, dřív, než bych si to mohla důkladně promyslet.
"Bezva. Přineste nám velkou sangrii," poprosil pohotově číšnici, když mu odnášela skleničku od coly.
"Tady jí mají fakt dobrou," vysvětlil, když narazil na můj udivený pohled a nevinně pokrčil rameny. Po chvilce nám na stole přistál snad třílitrový džbán plný červené sangrie a ledu. Vyděšeně jsem si to monstrum změřila.
"Toho je pro 10 lidí ne?"
Se smíchem mi nalil vrchovatou skleničku a já k ní nedůvěřivě přivoněla. Tohle pití jsem sice znala, ale nějak jsem si nevzpomínala jak chutná, nebo co s člověkem vůbec dělá.
"Na zdraví," přiťukli si se mnou oba a já na tvář vytlačila úsměv.

* * * * * * * * * *
Nenápadně jsem Adéle doléval sangrii pokaždé, když jí měla ve skleničce míň jak polovinu a Ondra moje počínání sledoval trochu rozpolceně. Souhlasil s plánem Adélu opít, aby jí naše dnešní akce, kterou jsme plánovali, nedělala starosti, ale očividně se mu vidina, že se jeho sestřička opije do němoty, moc nelíbila. Pro úspěšnost akce jsem objednal dvakrát tequilu, ale třetí už jsem nestihl. V kapse mi zavibroval telefon, takže jsem na Ondru významně koukl a odešel od stolu. Vylezl jsem před pizzerku a zůstal u dveří, jelikož se spustil hroznej slejvák. Tu a tam se zablesklo, ale ještě nehřmělo. Vyndal jsem z kapsy Adélky mobil a přečetl si příchozí zprávu.
"Budu tam!"
Ušklíbl jsem se. Tenhle plán byl geniální. Celý odpoledne jsme si lámali s Ondrou hlavu, jak Michala vylákat ven, bez toho, aby něco tušil a opravdu přišel a nakonec jsme na to přišli. Vzali jsme Adélky mobil a napsali tomu šmejdovi, že se s nim chceme setkat. Samozřejmě si myslel, že mu píše Adéla. S uspokojením jsem zandal mobil zpátky do kapsy a vytáhl ten svůj. Vytočil jsem jedno z čísel, které jsem si opsal z Adélky mobilu a přiložil telefon k uchu.
"Jo?" ozvalo se nejistě.
"To jsem já. Myslim, že už je čas na přesun."
"Dobře. Za tohle chlapečku, budu chtít víc, jak belgickou čokoládu," ozvalo se se smíchem.
"Za tohle ti složim třeba celou operu o belgický čokoládě."
Vyprskla smíchy a když se uklidnila, potvrdila, že bude na domluveným místě. Rychle jsem vytočil další číslo a počkal, než mi to Martin vezme.
"Tak co?"
"Za hodinu a půl se sejdeme v pizzerce."
"Jasně kámo."
Spokojeně jsem zavěsil a nadechl se vzduchu, který voněl deštěm.
Michal bude litovat, že se vůbec kdy narodil!
Mojí úlohu dolévače převzal Ondra. Dřív, než jsem si sedl, popadl džbán a posunkem se dotázal na stav. Zvednutým palcem jsem mu ukázal, že všechno klape, takže i přes Adéliny protesty jí dolil skleničku.
"Začínám se trochu motat," přiznala po chvilce a zašvidrala do skleničky, jakoby její obsah viděla poprví v životě.
"Ale je to dobrý," uchychtla se.
Pobaveně jsem svojí malou múzu sledoval. Tváře měla červené a oči se jí podivně leskly. Nechal jsem jí vypít ještě několik skleniček a teprve, když si začala znatelně šlapat na jazyk se rozhodl, že je čas odtáhnout jí pryč.
"Dovedu tě domů," usmál jsem se na ní a pomohl jí zvednout se ze židle. Se smíchem se zapotácela a plnou vahou se do mě zavěsila.
"Do hodiny budu zpátky," pokýval jsem na Ondru a táhl Adélu k východu. Venku strašně lilo, takže jsem jí vydoloval z kabelky svetr a ještě jí nacpal do svojí bundy.
"Prší," vypískla vesele a vrhla se na klouzavý kočičí hlavy, div neupadla.
"Ale no tak, nezlob!" napomenul jsem jí, a co nejrychleji se jí snažil převést přes náměstí. S opileckým smíchem nastavovala tvář dešti a vrávoravě cupitala po mym boku. Nešlo než se nesmát, když navíc vypadala tak roztomile. Na mostě mě z ničeho nic pustila a doběhla k zábradlí.
"Adél pojď, hrozně prší."
Zasmála se a přitáhla si mě k sobě, divže jsem na mokrých prknech neuklouzl. Pevně mě objala okolo pasu a musela se vytáhnout na špičky, aby mi lípla pusu na bradu.
"Déšť je bezva," zašeptala a snažila se vytáhnout ještě o něco výš.
Nedokázal jsem se ovládnout. Uvědomoval jsem si, že je opilá a za střízliva by se takhle nechovala, ale nedokázal jsem to zastavit.
Sklonil jsem se a prudce jí políbil. Nebránila se. Ruce sice odtáhla, ale jen proto, aby mi mohla prsty zabořit do vlasů a přitáhnout si mojí hlavu blíž. Roztouženě jsem si jí k sobě přitiskl a po chvíli vjel rukama pod její tričko. Adély kůže byla krásně rozpálená a hebká, tak jak jsem si jí představoval. Myslel jsem, že zešílim, pokud si jí nevezmu hned a přesně uprostřed toho mostu na kterym jsme mokli a pod náma hučela řeka. Nikde nebylo živáčka, takže jsem v tom neviděl problém. Její ruce mi jezdily pod promoklým tričkem a já začal ztrácet kontrolu. Přitiskl jsem jí k vysokému zábradlí a trochu zadýchaně se začal potýkat s jejím knoflíčkem u džínů. Nebránila se ani teď. Dychtivě mi opětovala polibky i doteky a moje džíny začaly být neuvěřitelně těsný.
S největším sebezapřením jsem se od ní odtrhl a prudce jí chytil za zápěstí.
"Co?" zachraplala zmateně.
"Pokud budeš chtít pokračovat i zítra, až nebudeš opilá…nebudu proti," vydoloval jsem ze sebe a v duchu si nadával do posranejch moralistů. Mohl jsem jí mít hned, teď a tady, kdyby nebylo mýho debilního svědomí!
Nechtěl jsem riskovat, že si to nakonec rozmyslim, takže jsem jí popadl za ruku a táhl ulicí k jejich domu.
Pod stříškou u hlavního vchodu se krčila Pája. Nechtěl jsem riskovat a nechat v tomhle stavu Adélu samotnou doma.
"Ahoj. To je dost, připadám si jak vodnická au-pair na hlídání pulců. Víc svinský počasí sis na tyhle srandy vybrat nemohl!" zpražila mě na úvod, ale vypadala značně pobaveně, když jsem Adélku opřel o dveře a začal se hrabat v její kabelce, abych našel klíče. Společnými silami jsme jí dostali k nim do bytu a následně do koupelny. Podle Ondry, by jejich máma měla přijít až po půlnoci, ale radši jsem opatrně nakouknul do všech místností, abych měl jistotu.
"Zvládneš to?"
"Jasně, opilou jí nevidim poprví," zasmála se její kamarádka a po pás dlouhé vlasy si stáhla gumičkou, aby jí nepřekážely, když začala stahovat z Adély bundu.
"Tys jí teda dal," zakroutila hlavou. "Cos do ní všechno lil? Jestli bude zvracet…"
"Měla asi dvě tequilly a hoodně sangrie."
Nesouhlasně si odfrkla.
"Já chci jít spinkat," hlesla Adéla a tvář si položila na Páji rameno, což mě rozesmálo.
"Pomůžu ti."
Se značnou námahou, protože náš malý opilec usínal v sedě, jsme z ní stáhli svetr, vestičku, triko i džíny a zatímco jsem svojí polonahou múzu přenášel do jejího pokoje, Pája vyhrabala z její skříně tričko, do kterýho jsme jí následně nasoukali.
"No nic, já mizim. Díky, že si mě neposlala do háje."
Pobaveně protočila oči.
"Nedělám to pro tebe, ale pro ní. Někomu, kdo mě zavřel na pánských záchodech, nepomáhám."
Přátelsky jsem jí drcnul do ramene, naposledy se zadíval Adélce do tváře a vypadl z jejich bytu.
S klukama jsme měli spicha v pizzerce, kde zůstal Ondra. Nechtěl jsem je nechat čekat moc dlouho, takže jsem chvilkama popobíhal a doufal, že někde nehodim držku.
Všichni už tam byli, když jsem udýchaně vrazil dovnitř a nahrnul se k jejich stolu.
"Ahoj. Všechno v pohodě?"
Do jednoho přikývli. V Ondrovo kamarádovi jsem poznal Pepu, který se na mě přátelsky zazubil a celkově vypadal, že je dnešní adrenalinovou akcí dost nadšenej.
"Za půl hodiny by se měl objevit u skály. Navrhuju, rozdělit se. Dva půjdou zprava a dva zleva. Musíme ho nechat projít bez toho, aby nás viděl, pak už nebude mít kam zdrhnout, leda do řeky."
"Počasí je ideální, nebudou nám tam courat lidi," nadhodil Ondra spokojeně a na znamení jeho slov se venku zablesklo a mohutně zahřmělo.
"Mobily máte? Budeme hlídkovat každej kus od vás, a kdyby někdo šel, dáme si vědět, nebo pro vás rovnou doběhneme."
Souhlasně jsem přikývl a zvedl se.
"Bude litovat, že si se mnou něco začal, bastard hnusnej!" zachrčel jsem namíchnutě a zřetelně cítil, jak mi nová vlna nenávisti proudí tělem. Nenáviděl jsem toho kluka celou svojí duší a tělem. Nenáviděl jsem ho tak moc, že jsem to cítil dokonce i fyzicky.
Bez dalších řečí jsme zaplatili a vydali se do bouřky, která venku zuřila. Kráčeli jsme mlčky, semknutý do hloučku a já si připadal podivně povzneseně a prostě borecky. Za mnou stála parta kámošů, která byla ochotná jít v tomhle svinskym počasí a pomstít jednu malou bezbrannou holku.
U odbočky ke skále jsme zastavili. Ondra s Pepou se vydali doprava a my s Martinem zůstali na místě.
"Kam se schováme?" nadhodil tlumeně.
"Za poslední barák," rozhodl jsem po chvíli. Vydali jsme se po cestě a za plotem posledního baráku se zašili co nejblíž ke skále, kdy rostlo několik keřů.
"Bezva. Jen doufám, že se ten magor ukáže!" zachrčel jsem vztekle a vytáhl Adély mobil. Žádná zpráva nepřišla, což mě trochu uklidnilo. Měl ještě 15 minut. 15 minut jeho zbytečnýho života, kdy ho bude trápit tak maximálně promočený tričko.
"Takže ty a ta malá žába, co s náma byla na pizze jo?" nahodil Martin z ničeho nic a vztekle si odhodil ofinu, ze který mu tekla voda do očí.
"Nejspíš."
"Nejspíš? To po tobě ještě neskočila?" zasmál se trochu překvapeně, což mě trochu rozladilo.
"Každá se mnu nechodí jen kvůli sexu!"
"To taky netvrdim, ale ty máš rád tyhle postelový známosti."
"Adéla je jiná!" Pobaveně se rozřehatl, jako bych mu řekl bezva vtip, ale nijak to nekomentoval.
Tohle čekání mě ubíjelo. Každou chvilku jsem netrpělivě kontroloval oba mobily a otíral si oči od mokra. Bouřka nabrala na intenzitě. Prudký vítr do nás narážel i s dešťovýma kapkama, blesky každou chvilku osvítily prostor před námi, takže jsem jasně viděl vysokou skálu a rozbouřenou řeku, která se kus od nás valila korytem, a hromy duněly tak hlasitě, že jsem měl chuť zacpat si uši.
Mobil v kapse mi zavibroval. Rychle jsem ho vytáhl a přijal hovor.
"Právě nás minul. Pudu za nim."
"Kdyby někdo šel, dej vědět," drcnul jsem do Martina a ten přikývl.
Celým tělem se mi rozlila vlna adrenalinu, která mě roztřásla. Ne strachem, ale čirou nedočkavostí.
Pomalu jsem kráčel a jeho postavu jsem zahlédl až v zatáčce u splavu. Ondru jsem ještě neviděl, což mi nevadilo. Nejradši bych po tom všivákovi hned skočil, ale držel jsem pěsti pevně u těla.
"Vida vida…to je náhoda," protáhl jsem sarkasticky, když se na mě otočil a o krok couvl.
"Co tady sakra děláš?!"
"Přece sis nemyslel, že tu Adéla bude!"
"Co se do toho vůbec sereš?!" zařval nepříčetně. "To se mě tak bála, že na mě poslala tebe?!"
"Ta nemá ani tušení, že tu seš!" zavrčel mu za zády Ondra.
Brejloun zmateně těkal pohledem z jednoho na druhýho, než se mu na tváři roztáhl arogantní úšklebek.
"To chcete jít dva na jednoho vy srabi?!"
"Srabi?" nevydržel to Ondra a prudce svého bývalého kámoše chytnul pod krkem.
"Ale když jsi málem znásilnil mojí sestru, to si nebyl srab ty svině?!"
"Ona po mě vyjela sama!"
Tentokrát jsem nevydržel ani já a prudce toho šmejda nabral pěstí do břicha.
"Co to meleš za sračky? Kdyby to chtěla sama, tak neběží přes celý město bosky a pološílená strachy!!"
"Takže ta malá coura běžela za tebou jo?!"
Ondra ho pustil, ale jen proto, aby ho mohl praštit do obličeje. Nad hlavou nám zahřmělo, takže nikdo nemohl slyšet Michalovo zařvání, když jsem mu dal do obličeje další ránu. Z ničeho nic se na mě prudce vrhnul a začal mi mlátit do obličeje hlava nehlava. První ani druhou ránu jsem nečekal, takže je nebyla šance vykrýt, ale na třetí jsem se připravil a vyhnul se jí. Ondra ho trhnutím srazil k zemi a prudce do něj kopl.

"Opovaž se k Adéle ještě někdy přiblížit ty hajzle! Jednou k ní budeš blíž jak na padesát metrů, slyšíš ty xichte?! Stačí jednou a dostaneš takovou nakládačku, že tě budou muset z toho chodníku seškrábat!!"
Michal na zemi vyplivl chuchvalec krve. Prudce jsem ho nakopl do žeber, což si neodpustil ani Ondra.
Nahnul jsem se k němu a za vlasy zvednul jeho hlavu ze země.
"Ještě jednou mi vlezeš do cesty ty srabe a už nebudeme jenom dva! Mimochodem…jestli nás nabonzuješ a je mi jasný, že se ti bude chtít, tak si to hodně rychle rozmysli. Adéla tě může udat za znásilnění a tobě nikdo, rozumíš nikdo, nedosvědčí, že jsme tě zmlátili my!! Máme lidi, který nás budou krýt, takže si to promysli dobře!!"
Prudce jsem jeho hlavu pustil a v tu chvíli mi zavibroval v kapse mobil.
"Jo?"
"Jdětě k Pepovi! Brousí tu fízl, tak radši zmizte! Počkám, až odtáhne a sejdeme se na náměstí," zašeptal Martin, takže ho přes déšť nebylo skoro slyšet, ale většinu jsem pochopil. Naposledy jsem žďouchnul špičkou boty do svíjejícího se Brejlouna a popadl Ondru za mikinu.
"Padáme vole!"
Běželi jsme až k Pepovi, který byl přitisknutý ve vchodu jednoho z domů a podmračeně vykuřoval.
"To byla akce volové. Sem mokrej jak debil a ke všemu sem ani nikoho nezmlátil!"
Pobaveně jsme se rozřehtali a vytáhli Pepu z podchodu, takže nám nadával celou cestu až na náměstí do kreténu, protože mu zmokla cigareta. Nemělo cenu se někam schovávat, když jsme i tak byli zmáčený do poslední nitky. Posadili jsme se na kašnu uprostřed náměstí, a když jsme se s Ondrou zadívali jeden na druhýho, vyprskli jsme smíchy na novo.
"Víš, že jsem se v životě nepral?" svěřil se mi po chvilce a rozesmátě zavrtěl hlavou.
"S tebou se Adéla nudit nebude."
Dřív, než jsem nad tim mohl začít nějak víc hloubat, doběhl k nám Martin a udejchaně se chytil za bok.
"Ty krááávo! Jestli si nezajdem na panáka a brko, tak zhebnu!"
Pobaveně jsme všichni naráz rozesmáli a zmáčení se vydali městem k Martinovi, kterej měl kvartýr jen sám pro sebe.

Ange guardien (7.)

24. června 2010 v 18:28 | Džín |  Ange guardien
* * * * * * * * * *

Byla jsem unavená jako už dlouho ne. Pět hodin ráno mi nepřišlo jako ideální čas na kakaový dýchánky, ale představa, že by se mi zase něco zdálo, mě odradila od jakýchkoliv protestů. Navíc Marián vypadal…kawai, jak by řekli Japonci. Černý vlasy měl uličnicky rozdrbaný a nápad s kakaem se mu očividně dost zalíbil, takže z něj vyzařovalo něco, čemu jsem nedokázala odolat. Po neuváženým přiznání, že už jsem měla vážnou známost se zdál jaksi zamyšlený. Radka jsem měla opravdu ráda. Chodili jsme spolu dva roky a výborně nám to klapalo, jenže pak se to všechno pokazilo. Já to všechno pokazila. Po tom, co se mi stalo, jsem už nedokázala být taková jako před tím a nechtěla jsem mu přidělávat starosti. Zrovna jemu!
S tichou nostalgií jsem si vybavila jeho tvář. Bylo to dlouho, co jsem na něj myslela naposled. Uvědomila jsem si, že ta jeho usměvavá tvář, zeleno modrý oči, nakrčené čelo když nad něčím přemýšlel, nebo pozvednuté obočí když se něčemu divil, mi opravdu chybí.
Jenže Radek byl přesný opak Mariána. Marián byl silná osobnost, které si všiml každý. I fyzicky se od sebe tihle dva lišili. Radek byl vychrtlý blonďáček s bledou kůží, zatímco Marián měl vypracovanou postavu, byl hodně vysoký a snědý. Možná proto jsem z něj měla pořád trochu strach a udržovala jsem si odstup. Z Mariána dýchalo něco…neuvěřitelně živýho a nespoutanýho. Radek měl rád klid, muzea, výstavy, galerie a vždycky vymyslel nějaký krásný místo, kam jsme spolu šli. Jazzový kluby, výstavy různých fotografů, jednou mě dokonce táhl přes půlku republiky, abychom nezmeškaly Veletrh umění.
"Posloucháš mě vůbec?"
Polekaně jsem zaostřila na kluka přede mnou. Marián mi mával před očima rukou a já si všimla, že vlasy má ještě rozdrbanější než předtím. Automaticky jsem natáhla ruku a jemně mu je začala urovnávat na hlavě.
"Tak co jsi říkal?" zeptala jsem se, když už konečně vypadal trochu míň jako Racochejl a opatrně jsem si lokla kakaa.
"Radši nic," zasmál se a s povzdechem se zadíval ven, kde se obloha barvila do oranžova.
"Mám nápad!" vykřikl z ničeho nic, což mě vyděsilo, ale dřív než jsem se stačila zeptat, popadl mě za ruku a táhl kuchyní na chodbu. Rychle se nazul do botasek, mně hodil pantofle, vzal klíče a vytáhl mě na chladnou chodbu, kde mě rozklepala zima.
Jediným máčknutím přivolal výtah a zářivě se na mě usmál, když zmáčkl tlačítko do nejvyššího patra.
Nedokázala jsem z něj spustit oči. Ta jeho živost, vitalita a dobrá nálada mě uchvacovali.
V posledním patře mi s lehkou úklonou podržel dveře a sešli jsme několik kroků do mezipatra, kde byl jakýsi zasklený balkon.
S nádechem jsem položila dlaně na chladné sklo a zadívala se na tu nádheru. Všechno bylo tak malý a nicotný. Na kopcích se povalovala mlha, na sídlišti už tu a tam projížděla auta a oranžová barva nabírala na intenzitě.
"Někdy pojedeme na vodu, chceš?" šťouchl mě najednou do ramene.
"Jak tě to teď napadlo?"
"Tam jsou rána mnohem hezčí. Muj spolunocležník se většinou strašně ožral, takže mě k ránu ty výpary vyhnaly dost brzo na čerstvej vzduch."
Pobaveně jsem se zasmála.
"Ty přeci s pitím nemáš problémy, ne?" rýpla jsem si a s jistým zadostiučiněním sledovala, jak se s nevolí zašklebil.
"Ty ses nikdy neopila?"
"Každý se někdy opije," zamumlala jsem. Nebo nadopuje práškama. Doplnila jsem v duchu hořce větu a vyhnala si z hlavy nepříjemný vzpomínky na období, které jsem naprosto nezvládla.
První sluneční paprsky nás brzy zalily světlem. S trochu bušícím srdcem jsem vyhledala jeho ruku a pevně jí stiskla. Byla na rozdíl od té mé krásně teplá a neúměrně veliká. Zvrátila jsem hlavu, abych mu viděla do očí a tiše se zasmála.
"Hm?"
"Jsi hrozně vysokej."
"Ne, to ty jsi moc malá," oplatil mi úsměv a druhou rukou mě pohladil po hlavě. Dosahovala jsem mu stěží pod prsa a po chvilce zírání do jeho obličeje, mě začalo bolet za krkem. Kdybych se měla s timhle klukem líbat ve stoje, tak by moje krční páteř značně trpěla. Trochu jsem se ošila, když jsem si uvědomila, o čem to vůbec uvažuju a zase se pohledem vrátila k oknu. Tak krásný ráno jsem už dlouho nezažila. Vrátili jsme se teprve po hodně dlouhé době, kdy už slunce bylo velký kus nad horizontem. V jejich bytě toho nebylo zrovna moc k jídlu, takže jsme v záchvatech smíchu vybrali ze skříně nějaký Mariánovo oblečení, který už mu bylo malý, a já se do něj snažila vnést trochu normality, abych nevypadala ve městě jako exot. Jenže všechno mi bylo hrozně velký, takže na chvilku zmizel a vrátil se s kopičkou oblečení, který muselo patřit jeho mámě. Nebylo mi moc příjemný, že si bez jejího svolení budu půjčovat věci, který jí patří, ale Marián slíbil, že jakmile dorazíme k nám domu, vezme ho hned zpátky, takže jsem se nasoukala do obyčejných vínových minišatů, které z té kupy oblečení vypadaly nejlevnější, a trochu kriticky jsem se zadívala do zrcadla. Nebyla jsem zvyklá na tak krátký sukně a Mariánův pohled mě neuvěřitelně znervózňoval.
Půjčil mi ještě starý tenisky, který vyštrachal někde na dně botníku a já v nich trochu plavala a přes ramena mi hodil svojí černou plátěnou bundu.
Venku jsem se nadechla nádherně čerstvého vzduchu, který se měl hodinu od hodiny zhoršovat.
"Máš nápad, kam si zajít na snídani?" zeptal se mě po chvilce chůze a natáhl se pro mojí ruku, kterou pevně sevřel.
"Jeden podnik blízko náměstí má výborný snídaně a mají otevřeno i v neděli. Taková kavárna, tak jestli chceš…"
"Fajn," usmál se a nastavil tvář sluníčku.
Nechtěla jsem, aby bylo ticho, takže jsme začala blábolit ty největší kraviny, který mě zrovna napadaly a povídání o malichernostech nám vydrželo, až do kavárny. Vonělo to v ní po kávě a pečivu, což jsem měla ráda. Byli jsme první zákazníci, čemuž jsem se díky dost časným hodinám moc nedivila. Posadili jsme se k prosklené stěně, která byla polepená lístečky břečťanu a objednali si velkou kávu a dva jablečný záviny.
"Hned doma ti dám peníze," omlouvala jsem se, když za nás za oba všechno zaplatil, ale jen nesouhlasně zavrtěl hlavou.
"To bych se urazil a pojď už, jinak toho chlapa zabiju!" zavrčel vztekle.
"Cože?"
Zmateně jsem se rozhlédla a narazila na upřený pohled chlápka u vedlejšího stolu.
"Co je s ním?" nechápala jsem a nechala se vytáhnout před kavárnu.
"Civěl na tebe, jak na pojízdnej krámek s Playboyem!"
Tomu přirovnání se nešlo nezasmát. Ploužili jsme se ruku v ruce uličkami a teprve po půl hodině došli k našemu domu. Nechtělo se mi zvonit, takže jsem na zemi našla pár kamínků a celkem úspěšně je začala házet Ondrovi na okno. Teprve po patnáctym hodu se uráčil vystrčit hlavu.
"Ahoj vy dva. Nějak brzo ne?" zazíval a zamžoural do sluníčka.
"Trochu. Otevřeš nám?" pobídla jsem ho trochu netrpělivě.
"Venku to bude lepší. Chvilku vydržte. Já slezu dolu a pak vymyslíme plán bitvy."
Nechápavě jsem zvedla obočí a zadívala se na Mariána.
"Plán bitvy?"
"Copak sis myslela, že to s Michalem necháme jen tak? Nebuď hloupá," usmál se něžně a zlehka mě pohladil po tváři.
Trvalo snad půl hodiny, než se Ondráš konečně vykopal z baráku.
"To ses ještě holil, nebo co?" zpražila jsem ho na úvod.
"Ne, probudila se máma, takže jsem tě pomocí důmyslně řečených lží kryl. Kdyby zjistila, že jsi spala u něj, tak tě zabije," ušklíbl se a mě sklaplo.
"Nakecal jsem jí, že jdeš nakoupit a já nechci, aby si tahala těžký nákupy, takže nejdřív obchod a pak zábava," vzdychl.
Nechtěli jsme chodit moc daleko, takže jsme vpadli do prvních potravit, který jsme našli a já naházela do košíku všechno, čeho se mi doma zdálo nedostatek.
"Ještě vem něco k obědu. Máma říkala, že jde někam pryč, takže si máme uvařit."
"V neděli?" divila jsem se. "Včera večer byla taky pryč."
"Neptal jsem se jí, ale asi už bude v tahu, takže nám to zlehčuje situaci."
Ondra zacvakal nákup a Marián mi vzal z rukou nákupní tašku, kterou jsem měla v úmyslu nést, jelikož tak moc těžká nebyla.
Byt byl opravdu prázdný. V chodbě jsem ještě cítila vůni mámina parfému, ale už tu nebyla.
Vyskládala jsem nákup na kuchyňskou linku a z police sundala kuchařku.
"Adél? Uděláš mi kafe?" zaprosil Ondra od stolu, u kterého už s Mariánem seděli, a zdálo se, že spíš chystaji plán, jak přepadnout banku.
"Chceš taky?" otočila jsem se k Mariánovi, ale ten jen zavrtěl hlavou.
"Vyřešíme to sami, nebo do toho zatáhneme poldy?" zeptal se po chvilce ticha zamyšleně.
"Poldy se mi do toho tahat nechce," zaváhal brácha a zkoumavě se na mě zadíval.
"Nebo to chceš nahlásit Adél? Pokus o znásilnění…mohla bys."
Nervózně jsem těkala pohledem z jednoho na druhého.
"Já o tom ještě nepřemýšlela, ale…když si to s nim budete chtít vyřídit, tak vás ještě někdo chytí a dostanete podmínku, nebo něco podobnýho."
"Jo, jenže já mám strašnou chuť toho šmejda zabít, takže je mi nějaká podmínka ukradená," zavrčel Ondra a naštvaně zaťal pěst.
"Souhlasim. Navíc nás nebude moct žalovat, protože ví, že by pak měl problémy i on," přikývl Marián a já jen s povzdechem vyndala balíček těstovin. Nemělo cenu se do jejich plánů motat. Na Michala jsem měla neuvěřitelný vztek. Nenáviděla jsem ho za další hnusnou vzpomínku, která se mi připojila v hlavě k těm ostatním.
"Teď další problém. My dva, nebo ještě přibereme do party pár členů?"
"Tahat do toho ještě někoho?" zamyslel se Ondra.
"Spíš jako dozor, kdyby někdo šel náhodou kolem."
"Máš to promyšlený, koukám."
"Jo to mám."
"Myslim, že jeden muj kámoš by nám mohl píchnout."
"Taky někoho seženu. Ten parchant dostane takovou nakládačku, že se z toho bude dlouho vzpamatovávat!"
"Já toho šmejda zabiju..zabiju ho!" drmolil Ondra namíchnutě.
Pořád jsem nevěděla, jak se k tomu jejich plánu stavět. Neměla bych jim to zarazit? Ještě se kvůli mně dostanou do problémů.
"Pořád nevim, jestli je to dobrý nápad," vzdychla jsem a opřela se o kuchyňskou linku.
"Adél, málem tě znásilnil! To ho chceš nechat jen tak? Co když si to bude chtít někdy zopakovat a tentokrát mu neutečeš?"
V zelených očích jsem četla rozčílení a silnej nesouhlas. Měl pravdu. Nedokázala bych se mu podruhý ubránit a oni mě nemůžou mít pořád na očích.
Nerozhodně jsem se k nim otočila zády.
"My nemáme vajíčka!" zabrblala jsem naštvaně, když jsem nakoukla do ledničky a s povzdechem si vzala z hrnečku nad linkou peníze. Hodilo se mi to. Chtěla jsem zůstat chvilku sama a urovnat si všechno v hlavě.
"Musim ještě do obchodu," houkla jsem k těm dvěma a nazula se do sandálů. Chviličku jsem se zadívala Mariánovi do očí a pak rychle vyšla na chodbu.


* * * * * * * * * * *
                                                                                              

Díval jsem se na ní dokud neodešla, a když konečně zmizela za dveřmi, trochu se mi ulevilo.
"Tak hele, narovinu ti řeknu, že toho bastrada zmlátim, ať už bude Adéla pro nebo ne. Nebude první a řekl bych ani poslední. Potřebujeme nejmíň dva kluky, který nám píchnou, jestli do toho jdeš se mnou. Pak to chce nějaký místo, kam ho vylákáme. Stranou od lidí."
"Nikdy bych neřekl, že ten šmejd udělá něco takovýho. Muj kámoš a málem mi znásilní sestru!"
S nevolí jsem si uvědomil, že kdybych byl jen o trochu míň morální a nesnažil bych se na Adélu zapůsobit, asi bych udělal něco podobnýho jako Brejloun.
"Popravdě se mu ani moc nedivim," ozval jsem se zadumaně a ignoroval, když se Ondra pobouřeně napřímil.
"Klídek, jen jsem chtěl říct, že ona…já nevim, prostě tak asi na určitý lidi působí. Což samozřejmě neospravedlňuje to, co ten bastrard udělal."
"Co ty vůbec plánuješ s mojí sestrou? Nic proti, ale co jsem tak slyšel, nejsi zrovna kluk na chození."
"Poprví v životě mám pocit, že mi na někom fakt záleží, ale jestli mě někde budeš citovat, zabiju tě," zasmál jsem se, abych trochu odlehčil to napětí ve vzduchu, což se mi moc nepovedlo. Ondra zůstal naprosto vážnej a jen přikývl.
"Mělo by ti na ní záležet. To mě dostává k něčemu, co jsem s tebou chtěl probrat."
Jeho tón mě zaujal. Tvářil se vážně a napůl nerozhodně, jakoby sám nevěděl, jestli dělá dobře.
"O co jde?"
"Řekla ti Adéla…něco o tom, co se jí stalo?"
Zamračil jsem se.
"Ne, neřekla."
"V tom případě nevim, jestli ti to mám říkat já, ale asi bude lepší, když o ní budeš něco vědět."
Netrpělivě jsem se nahnul dopředu. Ondra trochu zbledl a chvilku zíral do neurčita, jako by se mu v hlavě honily nějaký dost děsivý vzpomínky.

"Před rokem měla bouračku," hlesl po chvilce. "Dost těžkou bouračku. Fyzicky na tom nebyla nejhůř. Měla zlomenou nohu a ruku, hodně modřin, odraženin a řeznejch ran, ale psychicky na tom je pořád dost špatně. Změnila se. Rozešla se s Radkem, přestala vídat kamarády, chodit ven. Dostávala se z toho hodně špatně."
Nevěřícně jsem si ho měřil.
"Bouračku…no jasně o tom mi něco povídala!" zabručel jsem.
"Říkám ti to proto, že nechci, aby se dál trápila. Jestli jí cokoliv provedeš a to říkám cokoliv, tak si to s tebou vyřídim! Kupodivu s tebou vypadá šťastně, konečně víc sama sebou, takže jí nebudu bránit, aby tě měla ráda, ale vim, co jsi zač. Nechci, aby kvůli tobě byla nešťastná. Je ti to jasný?"
"Úplně jasný," vydoloval jsem ze sebe chrčivě a sklopil oči na stůl. Bouračku. Najednou to do sebe všechno zapadalo.
"Bezva," přikývl a utrápeně si položil hlavu do dlaní.
"Kdo řídil?" zeptal jsem se opatrně, ale hned jak se na mě podíval, věděl jsem to.
"Táta…"
Tuhle informaci jsem nesl hůř, než bych čekal. Adéle umřel táta. Seděl vedle ní, když umřel? Viděla ho? Při představě, JAK ho mohla vidět, se mi udělalo skoro špatně. Trochu roztěkaně jsem se natáhl pro Ondrovo kafe a pořádně se napil.
Najednou jsem naprosto netušil, jak se k Adéle chovat. Chtěl jsem, aby mi o tom řekla sama a co nejdřív, abych se nemusel tvářit, že o ničem nevim, jenže k tomu se nejspíš nechystala. Měla už spoustu příležitostí mi to říct a ani jednou se o to nepokusila.
"On o tom ví?" zachrčel jsem a z pachuti, co mi zůstala po napití v puse, se mi udělalo zle.
"Michal? Jo…ví to."
"Ten…ten…bastrad!" vyletěl jsem nepříčetně, a kdybych ho měl právě po ruce, asi bych ho bez výčitek fakt zabil. Jak jí mohl něco takovýho udělat, i když věděl, čim si prošla?!
Nedokázal jsem stát na místě, takže jsem začal pochodovat po jejich malý kuchyni sem a tam a teprve, když někdo zabouchal na dveře, uvědomil jsem si, že se chovám trochu jako cvok.
Prudce jsem otevřel dveře a ještě prudčeji zatáhl Adélu dovnitř, div jí vajíčka nevypadly z ruky.
"Co blbneš?" hekla a s úsměvem mě dloubla do břicha.
Vyzula se z bot a chvilku si mě přeměřovala, než trochu vyděšeně koukla na Ondru.
"Co se stalo?"
"Řekl jsem mu, že nesnášíš dvoumetrový chlapi a miluješ pražený žížaly. Nějak to nemůže vydejchat," zasmál se a teprve když vyprskla smíchy, probral jsem se z toho divnýho tranzu ve kterym bych jí nejradši objal a blábolil, jako to bude všechno dobrý.
"Ty žížaly mi nevadí, aby bylo jasno," mrknul jsem na ní a snažil se do toho vložit veškerej klid, kterýho jsem v tu chvíli byl schopnej.
Trochu nervózně jsem ještě chvilku přešlapoval a těkal mezi těma dvěma očima, než jsem se odhodlal k bezstarostnému úsměvu a opřel se vedle Adélky o kuchyňskou linku.
"Chceš s něčim pomoct?"
"Ty umíš vařit?" změřila si mě nedůvěřivě a zaklonila hlavu, aby mi viděla do tváře.
"Jasně, že jo. Třeba vajíčka, kafe…nebo taky vajíčka…"
Se smíchem mě plácla rukou do břicha a napustila do hrnce vodu, do který pak nasypala pytlík těstovin.
"Tak jak jste se dohodli?" zamumlala po chvilce.
"Dostane přes držku," zavrčel Ondra od stolu nekompromisně a zvedl se. "Jdu si dát sprchu, musim ze sebe dostat ten hospodskej smrad," houkl těsně před tím, než zmizel v koupelně.
"Ty s tim moc nesouhlasíš, co?"
Mlčky zamíchala těstoviny a pak pokrčila rameny.
"Budu šílet strachy, jestli se vám něco nestalo."
Chvilku jsem nad tim co řekla uvažoval, než mě napadla naprosto geniální myšlenka.
"To bude v pohodě," usmál jsem se chlácholivě a dostal neuvěřitelně dobrou náladu. Právě jsem zabil, jednim nápadem, dvě mouchy a to jednou ranou.
"Začneš mi na kostičky krájet salám a papriku? Zatím bych se převlíkla…"
"Ááá…jo," protáhl jsem s dalším úsměvem a trochu zděšeně se zadíval na obrovskej nůž, kterej držela v ruce.
"Není to vykosťovací nůž, nebo tak něco? S tim by se dala zabít i velryba."
Pobaveně zakroutila hlavou a vrazila mi ho do ruky.
"Nepořež se a nezapichuj se," napomenula mě přísně, a když jsem jí se smíchem pocuchal ve vlasech, odešla do svého pokoje.
Trochu skepticky jsem si znovu přeměřil kudlu, co jsem měl v ruce.
"Tak tohle bude zajímavý," zabručel jsem si sám pro sebe a opatrně začal krájet salám.
Zaposlouchal jsem se do zvuku tekoucí sprchy a myšlenky se mi rozběhly na všechny strany. Teprve po chvilce mi došlo, že už nemyslim na nic jinýho, než na Adélu, nebo na věci, který s ní bezprostředně souvisí.
Kdy naposledy jsem sednul za klávesy, nebo vzal do ruky housle? Umanul jsem si, že večer to napravim a pokusim se dopsat písničku, nad kterou jsem se trápil už hodně dlouho. V hlavě jsem si vybavil celou skladbu a kousek po kousku si jí přehrával.
"Ježiši!"
Zvuk klavíru a houslí přerušil Adély hlas a já se po ní zmateně otočil.
Vyděšeně mi vytrhla nůž z ruky a druhou mi prudce strčila do dřezu. Teprve v okamžiku, kdy jsem se zadíval na zakrvácenej ukazováček, jsem ucítil i pulzující bolest.
"No sakra," zasmál jsem se pořád trochu nevěřícně.
"Ty seš horší než malý dítě!" vztekala se. Pobledle mi omývala ruku a zkoumala ranku, která slušně krvácela.
"Já se zamyslel a najednou…fik," rozesmál jsem se a důvěrně se sklonil k její tváři.
"Ještě, že tu mám tebe. Z krve se mi dělá špatně."
Pomalu otočila hlavu a trochu ucukla, když zjistila, jak blízko u sebe jsme obličeji.
"Měla bych ti to…zalepit," hlesla přiškrceně, ale ani se pohnula. Tohle byla přesně ta chvíle…
"To počká," zašeptal jsem a začal zkracovat tu vzdálenost, která mě dělila od jejích rtů.

Ange guardien (6.)

24. června 2010 v 18:28 | Džín |  Ange guardien
* * * * * * * * * *


Byl jsem rád, když jsem dorazil domu. Sjíždění Vltavy s partou kámošů mělo sice svoje kouzlo, ale připadal jsem si trochu mimo. Žádná holka, a že jich tam bylo, pro mě neměla takový kouzlo, abych si jí pustil víc k tělu. Myšlenkama jsem byl pořád u Adélky. Ta holka mi kolovala hlavou a bylo naprosto nemožný jí odtud vyhodit. V sobotu večer jsem byl konečně doma a hned v neděli jsem jí chtěl navštívit. Připadal jsem si neuvěřitelně unaveně. Záda i ramena jsem měl spálený od sluníčka, smrděl jsem jak mrtvej vodník a po celym dnu cestování se mi chtělo jenom jediný, spadnout do postele a minimálně 12 hodin v ní zůstat.
Domu jsem dorazil teprve v deset večer. Byt byl tichý a prázdný, což mě nijak nepřekvapovalo. Krosnu jsem nechal rovnou u pračky, dal si horkou sprchu a z posledních sil, začal hledat po bytě něco, čim bych si namatlal popálený ramena. Domovní zvonek mě neuvěřitelně naštval. Měl jsem podezření, že přišla mámě nějaká pánská návštěva, nebo ta holka s kosmetikou, co se mě snažila uhnat na rande. Namíchnutě jsem třísknul krabicí narvanou lékama o podlahu a zvedl sluchátko s odhodláním seřvat kohokoliv, kdo dole stepuje a chce mě mermomocí navštívit.
"Jo?" houkl jsem a muj strašně naštvanej tón se vytratil v zívnutí, který jsem nedokázal potlačit.
Ve sluchátku to trochu praskalo, ale to bylo asi jediný.
"Tak co je?!" zařval jsem. Určitě nějaký děcka, co nemaji takhle večer nic jinýho na práci. Naštvaně jsem nechal sluchátko vyset ve vzduchu, popadl klíčky a vylít na chodbu. Teď ty parchanti něco zažijou! Bosky jsem seběhl dvě patra a prudce rozrazil vchodový dveře. Měl jsem chuť pořádně zmlátit nějakýho malýho smrada, co mě takhle idiotsky otravuje, ale to co jsem uviděl mě naprosto ohromilo a možná trochu vyděsilo.
Malá křehká postava v bílý košili už byla několik kroků od vchodu,
ale rachot dveří jí donutil rychle se obrátit. Vypadala jako přízrak. Krátké rozcuchané vlasy jí povlávaly okolo vyděšeného obličeje a lem noční košile stěží dosahoval ke kolenům. Stála tam bosky, polonahá, ostřihaná, vyděšená a očividně neuvěřitelně ráda, že mě vidí. V jeden okamžik jsem se na tu malou osůbku díval a nedokázal uvěřit, že je to opravdu ona a v té druhé mi vzlykala v náručí a chrlila ze sebe jednu omluvu za druhou.
Nedokázal jsem si to v hlavě srovnat, ale bylo víc než jasný, že se jí muselo něco stát. Holka, která se potlouká v noci po sídlišti v noční košili a bez bot…tý se určitě muselo něco stát.
Přinutil jsem se k trochu logickýmu myšlení. Šetrně jsem se vymanil z jejího sevření a beze slova jí zatáhl do chodby, kde jsem si jí vyhoupl do náruče. Opřela si hlavu o moje rameno a zavřela oči, jakoby se teprve teď cítila v pořádku a v bezpečí. Pocit, který mě při pohledu na ní pohltil, byl úžasnej.
Teprve při odemykání bytu otevřela oči a rozpačitě a jakoby provinile se mi zadívala do obličeje.
Posadil jsem jí v kuchyni na židli a zkoumavě si jí změřil. Netušil jsem, jestli mám odlehčit atmosféru nějakým žertováním, nebo začít hned na vážno.
"Co se stalo?" zašeptal jsem s tím, že odlehčení budeme určitě potřebovat později, ale když její obličej zbledl, měl jsem chuť dát si ránu pěstí.
"Já…nevěděla co dělat a…au," vyjekla a překvapeně se zadívala na svoje nohy.
Vyděšeně jsem si prohlédl její chodidla. Měla je špinavý, okopaný a místy odřený do krve. Poplašeně
zvedla nohy do vzduchu a místo, aby se o ně starala, začala si prohlížel podlahu, jestli jí neušpinila. Rychle jsem si jí znovu hodil do náruče, posadil jí na vanu a pustil vlažnou vodu.
"Tak povídej!" nařídil jsem jí nekompromisně a opatrně jí začal smývat z nohou ten sajrajt a všechno co do nich měla zadřený. Usykávala bolestí, ale poslušně začala vyprávět. Nejdřív zmateně blábolila o Michalovi a o nějaký svojí kamarádce. Na Brejlouna jsem vztek měl, ale bylo mi jasný, že za tu dobu, co budu pryč, se jí přijde omluvit a s tim, že se bude chtít omlouvat častějc, než jen jednou, jsem taky počítal, ale zatím jsem neviděl důvod, proč mi o tom vykládá. S hlubokým nádechem se pustila do vyprávění, že za ní přišel i dneska. Některá slova jsem si musel domýšlet, jelikož zanikala ve vzlycích, který se jí draly z pusy, ale čim víc mi toho říkala, tim víc jsem zuřil. Pevně jsem sevřel okraj vany, abych udržel vztek. Jak si vůbec něco takovýho mohl dovolit!!!
"Já mu utekla…nic se nestalo opravdu!" vyhrkla zoufale a zlehka mi sevřela rameno.
"Nestalo?!" vyjekl jsem a nevěřícně si jí měřil.
"To hovado tě mohlo znásilnit, uvědomuješ si to?!"
"Jasně, že jo! Proto na mě nemusíš křičet!! Já za to nemůžu, že mu hráblo a já byla prostě moc slabá, abych se mu vykroutila už na začátku!!" křičela vztekle a z očí se jí vyvalil nový příval slz. Prudce jsem si jí přitiskl do náruče a cítil její ruce, které kolem mě vší silou omotala.
"Já toho šmejda snad zibiju!" vrčel jsem vztekle.
"Je to jako kruh. Když se konečně začnu z něčeho vzpamatovávat, přijde něco dalšího, co mě srazí," vzlykala tichounce. Nevěděl jsem přesně, o čem mluví, ale chápal jsem jí...naprosto! Dělalo mi neuvěřitelně dobře, držet jí v náručí, hladit po zádech a vlasech a cítit, jak se ke mně tiskne. Po chvilce přestala plakat. Zhluboka se nadechovala a mě došlo, že bych jí měl říct něco, co jí uklidní.
"Už se neboj. Jsem tu já…teď už bude všechno dobrý…" mumlal jsem ty nejotřepanější fráze, který mě napadaly a po chvilce se mi začala třást v náručí. S povzdechem jsem čekal na další záchvat pláče a říkal si, jakej jsem borec, že jsem jí takhle dojal, ale najednou se začala strašně nahlas a trochu hystericky smát. Trochu se odtáhla a jednou rukou mě zlehka poplácala po hlavě jako psa, kterej jí přinesl aportovanej klacek.
"Tady nejsme v telenovele, aby ses nutil do sentimentálních frází typu: čas všechno vyléčí," zasmála se pobaveně a zlehka mě pohladila po tváři.
"Stačí, že jsem tě našla a nebudeš se mě snažit znásilnit," usmála se.
"Hmm…co máš pod tou košilkou?" usmál jsem se ďábelsky a vyinkasoval její pobouřený pohled a lehké plácnutí do tváře rukou, kterou mě před chvilkou hladila.
"Hloupej vtip," uznal jsem se smíchem.
Chvilku mi trvalo, než jsem našel náplasti, ale trpělivě na mě čekala v koupelně a s úsměvem sledovala, jak jí přelepuju ranky na nohách a nakonec jí soukám do svých ponožek.
Opatrně našlápla na chodidla a zvedla se.
"Děkuju."
Trochu rozpačitě jsem se poškrábal na hlavě a pokrčil rameny, jako že není za co, což byla pravda.
"Já…nechci tě dál otravovat," hlesla, ale přerušil jsem jí netrpělivým mávnutím ruky. Nehodlal jsem jí nikam doprovázet, nebo posílat. Myšlenka, že by odešla se mi ani trochu nelíbila, tudíž jsem jí popadl za ruku a rozhodně zavedl k sobě do pokoje.
Bordel jsem tam díky bohu neměl takovej jako normálně, takže jsem jí posadil na postel, rozsvítil lampičku a zatáhl závěsy.
"Máš něco proti tomu, abys tu přespala?"
Vykulila oči a nerozhodně si začala hrát s prsty.
"Já…co tvoji rodiče a…"
"Máma spí u jednoho ze svých přítelů řekl bych a táta se od nás odstěhoval už dávno, takže žádný problém."
Nedůvěřivě si mě přeměřila a nakonec se usmála.
"Někdy člověk musí riskovat, co?"
Přesně jsem její otázku nepochopil, ale zdálo se, že to zní jako "ano, ráda tu s tebou zůstanu", takže jsem se tim nehodlal zaobírat. Nechal jsem jí v pokoji a šel udělat čaj. Únava ze mě spadla strašně rychle a já měl hroznou chuť povídat si s ní celou noc. Vlastně jsem měl chuť i na jiný věci, ale kdybych se na ní vrhnul stejně jako ten brejlatej mamlas, akorát bych tim všechno podělal. Věděl jsem, že za nějakou dobu to bude chtít sama…byl jsem si tím naprosto jistej!
V ledničce nebylo vůbec nic, ale ve skříňce zůstaly nějaký sušenky. Máma s tou svojí podělanou dietou skoro nejedla, takže tu buď nebylo k jídlu nic, nebo kalorický jídla, který jsem natruc kupoval já, aby viděla, že se dá jíst i normálně.
Vysypal jsem krabici sušenek do misky a i s čajem se vrátil do pokoje.
Adélka klečela v rohu pokoje a prsty přejížděla po strunách kytary.
"Líbí se mi ten zvuk," usmála se bez toho, aby se otočila.
"Jo…mě taky," zamumlal jsem, položil podnos na stolek a posadil se na malý gauč, který u něho byl. Ještě chvilku si prohlížela muj pokoj, než si konečně sedla vedle mě a unaveně si opřela hlavu o moje rameno.
"Jaká byla vůbec voda?"
"Teplá," zasmál jsem se.
"Seznámil ses s nějakym sexy klučinou?" zašklebila se, aniž by otevřela oči.
"Jo…jmenoval se Zikmund a měl strašně rád Britney Spiers."
"Takže jsi neodolal a šel jsi do něj, viď?"
"Si piš…prosouložili jsme 5 dní a nocí."
Vyprskla smíchy a zlehka mě zatahala za vlasy, což jsem jí oplatil.
"Proč jsi změnila vílí vizáž za skřítkovskou?" zeptal jsem se a překvapeně si uvědomil, že jí to takhle strašně sluší.
"Změna je někdy důležitá. Nelíbí se ti to?" hlesla a připadalo mi, že jí na názoru ode mě záleží víc, než dává najevo.
"Líbí, dokonce moc…"
"Fajn…" broukla spokojeně.
"Chceš se na něco dívat?"
"Ne, dokud mi něco neřekneš."
Všiml jsem si, že se její výraz změnil. Vypadala najednou nějak naštvaně.
"No?"
"Slíbil jsi, že napíšeš," hlesla, ale znělo to spíš smutně než vyčítavě.
"Psal jsem ti…fakt…každej den. No…já zapomněl platit účty, takže se mi bloknul mobil, ale psal jsem ti od kámoše!" blekotal jsem zmateně.
"Nic mi nepřišlo," pokrčila rameny.
"Mě bylo divný, proč neodepisuješ," zamumlal jsem a začal lovit v paměti její číslo.
Že bych si ho doma špatně opsal?
"To je jedno," protáhla se najednou zase s úsměvem a zazívala. "Pustíš ten film?"
Její změny nálad a to, jak se dokázala s některými věcmi rychle vyrovnávat, mě trochu zaráželo. S trhnutím jsem se vzpamatoval a pustil první film, co mi padl pod ruku a přišel mi pro dnešní večer vhodný.
"Tajemství hradu v Karpatech?" usmála se potěšeně a já měl strašnou chuť jí políbit. Právě teď, v tuhle chvíli. Najednou mě nezajímalo, jestli jí tim nějak ublížim nebo ne. Chtěl jsem ochutnat její rty a byl jsem pevně odhodlaný to udělat. Pomalu jsem k ní skláněl hlavu, když mě znovu poplácala rukou po hlavě.
"Hodnéééj," zabroukala, což bylo jako rána palicí.
Svezl jsem se vedle ní a uvažoval, jestli má ta holka vůbec ponětí, jak moc po ní toužim. Copak si těch signálů a toho jak na ní koukám, nevšimla? Z boku jsem si jí prohlédl a její spokojený a nevinný výraz mi dal jasný důkaz toho, že nevšimla!

Uprostřed filmu jsem to napětí nevydržel. Rychle jsem se zvedl a s omluvným výrazem zmizel do kuchyně. Musel jsem si přiznat, že ta holka se mnou slušně mává a vlastně jsem se ani nedivil Brejlounovi, že po ní vyjel.
S povzdechem jsem se sesunul na židli a chvilku tupě zíral do prázdna, než mě napadlo, že bych měl dát vědět Ondrovi. Mobil byl ovšem pořád nepoužitelnej, tudíž jsem se přemístil k pevný lince, kterou moje sentimentální máma neměla zatím to srdce odpojit. Horko těžko jsem vydoloval z paměti číslo na Milana a doufal, že ten už mi poradí.
"Jo?" ozval se trochu nedůvěřivě, což mě rozesmálo.
"Nazdar, tady Marián."
"Ty sis mě za ten tejden hodně oblíbil co? Ale brzdi chlape, žádný nemravný návrhy," rozesmál se.
"Vole," otituloval jsem ho a bez dalších průtahů mu řekl, co vlastně chci.
"Tak Ondra jo? Hmm…na toho číslo nemám, ale znám lidi, který by ho měli mít. Tak vydrž, za 5 minut ti brnknu."
"Jasně. Díky."
Trochu unaveně jsem se posadil vedle telefonu a zadíval se na zavřený dveře pokoje. Asi bych jí měl pučit něco na sebe, napadlo mě scestně. Ta její košilka toho moc nezakryla a já měl v tomhle směru dost bujnou fantazii.
Snažil jsem si vyhnat z hlavy všechny ty nemravný vize, který se mi v ní honily, když otevřela opatrně dveře a nakoukla do chodby. Trochu nervózně popošla několik kroků, než si mě všimla. Nelekla se. Legračně naklonila hlavu na stranu a bez většího zaváhání si klekla vedle mě.
"Chceš, abych šla?"
Nevěřícně jsem si jí změřil. Co jí to proboha napadlo? Teprve pak mi došlo, že asi musí působit dost divně, když z ničeho nic odejdu a pak vysedávám za dveřma na chodbě.
Opatrně, aby se nevyděsila, jsem jí položil ruku okolo pasu a přitáhl si jí k sobě.
"Ty jsi občas tak dětinská," zasmál jsem se a zlehka jí líbnul do vlasů.
"Čekám, až mi zavolá jeden kamarád."
"Aha," hlesla.
"Tak mě napadá…nechtěla by sis dát sprchu? Určitě jo, viď?" aktivně jsem Adélku zvedl ze země a skoro násilím dotáhl do koupelny. Ve skříni jsem vyštrachal ručník a ještě jí přinesl svoje tričko a kraťasy na spaní.
"Ehm…díky," zasmála se, jako by jí moje počínání dost pobavilo a šťouchnutím mě vystrnadila ze dveří. Přesně v tom okamžiku se rozdrnčel telefon.
"Jo?"
"Ten kluk je snad tajnej agent nebo co. Musel jsem obvolat asi šest lidí!"
"Tak povídej."
Rychle jsem si vyndal tužku a papír z šuplíku pod telefonem a opsal si všech devět číslic, který mi Milan asi pětkrát zopakoval, aby si užil, že je tak dobrej a sehnal je.
"Díky moc kámo, máš u mě pivo."
"Nejmíň tři," zasmál se.
Narychlo jsme se smluvili, že ve středu zajdeme někam do hospody a pak už mi nic nebránilo namačkat číslo Adélky bratra. Chvilku trvalo, než mi to zvedl.
"Ano?" ozval se trochu udejchaně a typicky hospodskej šum za jeho zády pomalu slábnul, takže bylo znát, že utíkal někam na chodbu nebo ven.
"Ahoj tady Marián."
"Ahoj…děje se něco?"
"Jo to děje."
Ve zkratce jsem mu vylíčil většinu toho, co se dneska stalo, a chvilku poslouchal, jak rozčileně nadává.
"Já toho bastarda zabiju!"
"Hele nechám tu Adélu přes noc nevadí? Ten kretén určitě čeká někde u vás a já nemám náladu se s nim zase poprat. Postarám se o ní a zítra někdy ráno přijdeme."
"Jasně a domluvíme se, co s nim uděláme. Mám sto chutí si na něj někde počkat a pořádně mu rozbít hubu!"
"Jo, taky už mě to napadlo. Zítra se domluvíme."
"Máš to u mě," zabručel s povzdechem, což mě rozesmálo.
"V tom případě to mám já u Michala."
Pobaveně se zasmál. "Hlavně jí nic neproveď!"
"Nejsem blbej."
Vrátil jsem sluchátko na místo a zavřel oči. Zvuk šumící vody z koupelny na mě měl dva účinky. Duševně mě uklidňoval, ale fyzicky spíš naopak. Představy, který se mi zase začaly líhnout v hlavě, mě donutily vstát a toporně odejít do pokoje. Nerozhodně jsem se zadíval zpátky do chodby a pral se s pokušením, jít do sprchy za ní.
Nejsem blbej! Nejsem blbej! Opakoval jsem si pořád dokola a s největším sebezapřením se svalil na gauč a zavřel oči. Uvědomoval jsem si, že jednou moje lepší a morálnější já, stejně prohraje…

* * * * * * * * * *


Horká voda mě uklidňovala. Bez větších rozpaků jsem si vybrala z poličky jeden z nepřebernýho množství sprchových gelů a šampon. Mariánova máma musela být naprosto ulítlá na kosmetiku. Nad umyvadlem měla vyřádkovaný ty nejdražší pleťový i tělový krémy, různý vodičky, parfémy a odličovače. Zabalená v ručníku jsem si prohlédla, co se dalo. Parfémy mě zaujaly asi nejvíc. Desítky nabroušených flakonek s vůněma, který by vydaly za moje tří mesíční kapesný. S povzdechem jsem si vysušila vlasy a nedůvěřivě se zadívala na hromádku Mariánova oblečení. Tričko mi sahalo až nad kolena, což bylo jen dobře, protože v jeho šortkách jsem vypadala jako magor a tričko je z velký části schovalo. Chvilku jsem se přeměřovala v zrcadle, než jsem se odhodlala zhasnout a vylézt na chodbu. Všude byla tma, jen z jeho pokoje probleskovalo světlo. Potichu jsem vlezla dovnitř a zavřela dveře. Nadechla jsem se, abych poděkovala za sprchu, ale zarazila jsem se. Ležel na gauči a tvář mu osvětlovalo slabé světlo z televize. Opatrně jsem došla až k němu a klekla si na zem k jeho obličeji. Vypadal tak klidně, když spal. Pravidelně oddychoval s jednou rukou za hlavou a mě najednou přepadla hrozná touha se ho dotknout. Ruka se mi trochu třásla, když jsem jí k němu natahovala, ale uklidnila se, když jsem konečky prstů přitiskla na jeho tvář. Zlehka jsem ho pohladila po tváři a trochu mě polekalo, když se skoro neznatelně usmál.
"Ty nespíš!" obvinila jsem ho šeptem, což jeho úsměv zvětšilo.
"Měl jsem strach, aby ses neutopila."
"Náhodou, už na základce jsem byla v plavání delfínek."
Se smíchem se přetočil na bok a stáhl mě k sobě.
"Hezky voníš," zamumlal a pevně mě sevřel v náruči.
Cítila jsem, jak se mi prudce rozbušilo srdce. Neměla bych ho odstrčit?!
"Já…si půjčila…"
"To je dobře," přerušil mě.
Přitiskla jsem tvář k jeho krku a uvažovala, co bych měla teď proboha dělat. Tahle situace pro mě přeci nebyla úplně nová, tak proč to teď prožívám takhle silně?
Zajímalo mě, jak se v tuhle chvíli cítí on. Nejspíš už tu měl plno holek…
"Chrápeš?" hlesla jsem, abych přerušila ty dotěrný myšlenky, který mě začínaly trochu užírat.
"Ještě ne, ale za chvilku budu," zívnul.
"Já se neptala jestli spíš," zasmála jsem se tiše.
"Jo tak. Víš, že ani nevim? Zatím si nikdo neztěžoval."
"Aha. Já jen…hmm…skřípu zubama," vysoukala jsem ze sebe neochotně.
"To dělaji malý děti ne?" rozesmál se.
"No, mě to zůstalo. Mám sice takovej gumovej chránič na spodní patro, ale ne sebou."
"Cože? Ty nosíš chrániče na zuby, aby si neskřípala?"
Vypadalo to, že jsem ho svým přiznáním dost pobavila.
"Jo," odsekla jsem namíchnutě. "Kdybych ho nenosila, zničila bych si sklovinu!"
"Máš nějakou úchylku?" zeptal se najednou naprosto mimo téma, což mě zmátlo.
"Cože? Jako jestli nejsem na malý chlapečky, nebo neočuchávám prádlo?"
Vyprskl smíchy a zlehka mě pocuchal ve vlasech.
"Něco v tom smyslu."
Zamyšleně jsem se odtáhla od jeho krku a položila si hlavu, tak, abych mu viděla do obličeje.
"Počítaji se animovaný seriály za úchylku?"
"Dost vážnou."
"Sakra."
Naráz jsme vyprskli smíchy a já ho šťouchla do žeber ukazováčkem.
"Tvoje úchylka?"
"To radši nechtěj vědět," usmál se.
"Fetišismus?"
"Ale no tak!"
"Běháš nahej po parku?"
"Ty si koleduješ!"
"Dobřéé takže šmíruješ vyvinutý sousedky z protějšího paneláku."
"Říkala sis o to!"
Vyprskla jsem smíchy, když mě pustil ze sevření a začal lechtat, kde se jen dalo. Snažila jsem se bránit, ale když se člověk dusí smíchy a snaží se při tom nikoho nepoprskat, jde to dost obtížně.
"Prosím, už dost," škemrala jsem v dalším záchvatu smíchu a unaveně mu padla bradou na prsa, až vyheknul.
"Dobře, ještě donedávna byla moje velká úchylka hraní."
"Což je pěkně neoriginální," dobírala jsem si ho. "A teď už není?"
"Teď už jsem si našel jinou úchylku."
"A to?" dorážela jsem na něj.
"Zachraňovat sličné panny v nouzi. Už to mám dokonale vymyšlený. Pořídim si koně, meč z hvězdných válek a budu zachraňovat děvy před násilníky a společenskými příkořími."
"A každou oblbneš na úvod větou o tom, jak moc toužíš po tom, počít s ní dítě, co?"
"Tedá," protáhl uznale. "Ty mi budeš dělat manažera."
Znovu jsme sehraně vyprskli smíchy. Ten kluk se mi začínal líbit tak moc, že mě to děsilo. Jeho bručivý hluboký smích mu rezonoval tělem a já ho cítila i na tváři a na rukách, který jsem k němu měla přitisknutý.
"Mě se z hvězdných válek vždycky nejvíc líbil Žvejkal," usmála jsem se.
"Takže další úchylku máš na chlupatý uslintaný potvory?"
"Jo, proto se mi tak líbíš," zakřenila jsem se a ospale mu zívla do trička.
"Teď jsem opravdu nešťastnej," zahuhlal a jednou rukou mi mimoděk zajel do vlhkých vlasů.
"Mně se vždycky líbily jiný postavy, než ostatním."
"Takže hádám, že ve Sněhurce tě neohromil Šmudla."
Pobaveně jsem se zasmála. "Jo, nejlepší je Brumla."
"Takže mám vlastně slušnou naději, mít s tebou kupu dětí a krásný manželství," zabručel s úsměvem.
"Ty seš Brumla?"
"Ne, ale nejsem stejnej jako ostatní," vysvětlil s pýchou v hlase a já musela přiznat, že má pravdu. Nikdy se nesnažil zapadnout a nikdy si nenechal nic líbit. Uvědomila jsem si, že mi to vlastně imponuje. Ten strach, který jsem měla na začátku byl najednou pryč. Slabá stopa po něm sice zůstala, ale už ne tak velká, abych si nedokázala přiznat pár skutečností.
"To nejsi, proto by mě zajímalo, proč chceš být se mnou."
Zamyšleně mě pohladil po tváři a palcem mi zlehka přejel po rtech.
"Protože jsi taky jiná. Úplně jiná než já a než většina holek co znám. Nejsi žádná zmalovaná afektovaná fiflena, kterou zajímaji jenom drby, dieta a kluci. Seš taková…křehká."
"Proto jsem si ostřihala ty vlasy," přiznala jsem tiše. "Nechci tak působil na lidi. Tim slabým a křehkym dojmem! Připadám si jako malomocná!"
Místo, abych ho tim prohlášením zarazila, tiše se zasmál.
"Adél teď mi připadáš stejně křehká a zranitelná jako před tím. Nemůžu si pomoct, možná je to tim jak vypadáš, možná tim jak se chováš a mluvíš. Navíc teď je tu možnost, že ti udělá něco ten pitomec…nesmíš mi vyčítat, že se o tebe chci postarat."
"Nevyčítám ti to," hlesla jsem a cítila, jak se mi v očích zase hromadí slzy. Mluvil, jako by o mě měl opravdu strach a nechtěl, aby se mi něco stalo. Byl to úžasný pocit, cítit, že je tu někdo pro mě. Někdo ke komu můžu běžet v jedenáct v noci a vím, že mě nenechá plácat se v problémech.
Z té úlevy se mi rozlila celým tělem strašlivá únava. Jeho teplé paže a tělo mě zahřívaly a víčka mi sama klesla. Věděla jsem, že mi ještě něco říká, ale nedokázala jsem vnímat co…

* * * * * * * * * *

"Víš…nikdy se mi žádná holka nelíbila jako ty. Je to trochu sobecký, ale jsem rád, že mě potřebuješ a ty tvoje problémy, i když mi neříkáš všechno, co tě trápí...no máš teď mě a můžeš mi říct všechno. Jsem tu pro tebe Adél. Z tvojí strany jen jako kamarád a z mojí…" trochu jsem se zarazil a nervózně se ošil.
"Já to jako kamarádství neberu. Jsi najednou to nejcennější, co mám a já tě…"
S nádechem jsem se jí zadíval do tváře a strnul. Měla lehce pootevřenou pusu, zavřené oči a spokojeně oddechovala s naprostou ignorací mých pracně vypocených vět, jak jí říct, že jsem do ní vlastně zamilovanej až po uši.
S povzdechem jsem uvolnil tělo z křeče a rukou si přejel po čele.
"Ty si to teda umíš načasovat," zabručel jsem trochu naštvaně a zadíval se jí do tváře. I s pootevřenou pusou a rozcuchanými vlasy vypadala kouzelně. Jak mě tahle holka mohla tak zblbnout? Obyčejná holka, která mi byla na základce pro smích a připadala mi tuctová a nezajímavá. Jenže ta samá holka mi teď ležela v náručí a já od ní nemohl odtrhnout oči. Křehká, malinká a bledá. Měl jsem chuť Michala zabít, jen když jsem si představil, jak tohle stvoření běží bosky a pološílený strachy městem. Miloval jsem jí, o tom nebylo pochyb. Jenže "milovat" mi v tom okamžiku připadalo jako naprosto sentimentální a nedostačující slovo, který nikdy nemůže plně vystihnout emoce, který jsem v sobě měl.
Opatrně jsem jí pohladil po tváři a nahnul se nad ní. Řasy jí dělaly pod očima černé stíny a díky světlu z televize, vypadala ještě bledší než obvykle. Políbil jsem, tak jemně, jak jsem to v tu chvíli dokázal. Řasy se jí trochu zachvěly, ale neprobudila se. Připadalo mi nemožný přestat se jí dotýkat. Teprve, když se mi začala v náruči trochu ošívat, odtáhl jsem se.
Chovám se jako magor. Uvědomil jsem si pobaveně. Líbám tu holku a jsem naprosto odvařenej z faktu, že zděšeně neutíká, protože spí.
Unaveně jsem položil hlavu vedle její a zadíval se do stropu. Měl jsem před ní celkem dost holek, tak proč mě to tentokrát tak vyvádí z míry? Proč mi není jedno, co si o mně myslí, nebo jestli mě má vůbec ráda? Teprve po hodině jsem si dokázal vytěsnit všechny tyhle myšlenky z hlavy a podařilo se mi usnout.
Srdce mi začalo prudce bušit a já si uvědomil, že jsem se něčeho strašně leknul a ležim na zemi, kam jsem musel spadnout. Dezorientovaně jsem se rozhlédl. Za okny už slabě svítalo a televize pořád svítila.
"Adél? Co je?" vyděsil jsem se, když jsem uviděl její postavu, která se v sedě choulila do klubíčka.
Vyhrabal jsem se na nohy a přitáhl si jí k sobě.
"Co se děje?"
Rychle si setřela z očí slzy a slabě se usmála.
"Něco…se mi zdálo. Já…promiň, asi jsem tě shodila na zem."
"Co se ti zdálo?"
Strašně zvláštně se na mě zadívala, jakoby zvažovala, jestli jsem opravdu tak důležitý, aby mi to řekla, ale nakonec jen zavrtěla hlavou.
"To je jedno."
Chtěl jsem odporovat, ale z ničeho nic mě objala a hlavu si unaveně položila na moje rameno.
"Jsem tak nerada, když si o mě lidi dělaji starosti," hlesla. "Mámu ty starosti málem zničily."
"Co se ti vůbec stalo? Řekneš mi to?"
Strnula a odtáhla se.
"Nic se mi nestalo."
"Adélo, nelži mi!" naštval jsem se a vzal jí za bradu, když se ode mě chtěla odvrátit.
"Nechci o tom mluvit. Nechci na to myslet…nechci!"
Hystericky si přiložila dlaně na spánky a zběsile začala kroutit hlavou.
"Adél…Adélo!" Rychle jsem jí chytil za zápěstí a trhnutím jí je odlepil od hlavy.
"Sice si myslim, že by se ti mohlo ulevit, ale klídek…dáme si kakao a budeme mluvit o tvý nejoblíbenější animovaný postavě," usmál jsem se smířlivě, abych trochu odlehčil atmosféru a sledoval, jak se její obličej uvolnil.
"Kakao?"
"Jo. Je…" vzal jsem ovladač a kouknul se na čas. "Přesně pět hodin a deset minut, takže je naprosto perfektní čas na jedno hodně silný kakao."
Zvedl jsem jí z gauče a táhl za sebou do kuchyně. Usadil jsem jí na židli k jídelnímu stolu a dal do mikrovlnky ohřát dva hrnky s mlíkem. Vůbec mi nevadilo, že je teprve pět ráno a naspal jsem asi tak dvě hodiny. Moje múza se ospale protahovala na židličce, ale vypadala, že je ráda za tak brzký vstávání. Ten sen jí nejspíš musel hodně vyděsit.
"Škoda, že animovaný postavy jsme už probíraly," usmála se a promnula si oči.
"Nevadí, najdeme jiný téma."
"Třeba?"
"Co ty a kluci?" nadhodil jsem nevině a docela mě zajímalo, jak z odpovědi vykličkuje.
"To jsou témata. Co takhle nejdřív nějakou muziku?"
Pobaveně jsem zakroutil hlavou.
"Tebe baví odbíhat od hovorů, co ti nejsou příjemný, co?"
"No…já ti klidně odpovim, jen jsem chtěla, abys pustil rádio," zasmála se a vstala. Jemně mi z ruky vzala lžičku, kterou jsem chtěl dát do hrnečků granko a když jsem na ní zůstal připitoměle zírat, vykulila oči a posunkem mě přiměla k pohybu.
"Muziku…jasně…" zabručel jsem a přešel k oknu, kde bylo na stolku naše rádio, který už značně přesluhovalo. Chvilku jsem se pachtil s hledáním nějaký bezva frekvence, ale nakonec jsem to vzdal a nechal to na první, která nehrála s šuměním a divným praskáním v reprácích.
Adélka už seděla na židli a prsty si hřála o svůj hrneček.
"Tak povídej," pobídl jsem jí, a když protočila oči, rozesmál jsem se.
"To po mě chceš výčet všech kluků, se kterýma jsem kdy něco měla?"
"Páni…to jich bylo tolik?"
"Pár," pokrčila rameny. Se zájmem jsem si jí změřil. Moje Adélka už někdy s někym chodila?!
"Jednou vážně a dvakrát...no spíš chvilkově, ale je hrozně divný bavit se o tom s tebou," zasmála se nervózně.
"Potom to nechápu."
"Co nechápeš?"
"Máš ze mě strach a kdykoliv se k tobě víc přiblížim, chováš se…já nevim, jako bych byl první kluk, kterýho máš takhle blízko u sebe," rozhodil jsem rukama nechápavě.
"Jak už jsi řekl…nejsi stejnej jako ostatní."
S povzdechem jsem si vzal hrnek a pořádně se napil.
"Dohajzlu," ujelo mi hekavě, když jsem spolknul vařící kakao.
"Je to horký," zaxichtila se ta malá potvora a nevinně zakmitala řasama. Dřív než jsem se stačil naštvat, vyskočila na nohy a ze stojánku na zdi sundala hrneček, do kterýho napustila studenou vodu.
"A pak kdo se tu o koho musí starat," utrousila, když jsem lokal ledovou vodu a snažil se zahnat myšlenku, že mám uvařenej jazyk.
"Lepší?"
Mlčky jsem otevřel pusu a s nasátím vzduchu vystrčil jazyk, což jí rozesmálo.
"Chudinko opičko," politovala mě hraně. Nahnula se těsně ke mně a začala mi foukat do pusy. Se smíchem jsem se odklonil a chtěl si já stáhnout k sobě na klín, ale to už stála u okna, který otevřela.
"Myslíš, že čerstvej vzduch mi pomůže na popálenou dutinu ústní?"
"Ne, ale jelikož máte okna na východ a jsme na kopci, tak to bude hezký ráno."
"To jo…svítání na sídlišti. Není nic lepšího," zasmál jsem se ironicky, za což mě obdarovala takovým prazvláštním shovívavým úsměvem.
Chvíli stála v okně a vdechovala ranní vzduch, než se obrátila a sedla si zpět na svojí židli.
"Tak teď ty!"
"Co já?"
"Kolik jsi měl holek?"
Nervózně jsem se ošil a začal zvedat prsty, jako že počítám.
"Asi mi nebudou stačit prsty," zamrkla jsem na ní.
"Což je spíš smutný," odtušila s pokrčením ramen. Pobavilo mě, jak je najednou rozladěná.
"Tak hrozný to není. Nikdy jsem neměl žádnou vážnější známost a těch příložitostnejch. No nechci ti lhát, bylo jich docela dost, ale na žádný mi nijak zvlášť nezáleželo."
"Což je ještě smutnější. To ses nikdy nezamiloval?"
Kdybys mi neusnula, tak víš, že zamiloval a já bych tam nemusel blábolit jak magor sám pro sebe! Běsnil jsem v duchu, ale na její otázku jsem zareagoval jen pokrčením ramen. Teď když jsme byli každý na druhé straně stolu, já měl brutálně popálenej jazyk a v rádiu hráli Tři sesry jsem ztratil kuráž jí cokoliv o svý zamilovanosti říkat.

Ange guardien (4.)

24. června 2010 v 18:27 | Džín |  Ange guardien
* * * * * * * * * *


Měl jsem strašlivou chuť toho parchanta zabít. Tuhle touhu jsem krotil celej večer a teď mi dal příležitost si to s nim vyřídit. Byl od dobrých deset čísel menší než já, ale sílu měl, to musim uznat. Jeho ranám jsem se úspěšně vyhybal, nebo je zarazil rukou, ale pár jich vykrýt prostě nešlo a já schytal několik úderů do žaludku a jednu kousek pod oko. Nejradši bych do toho šmejda bušil hlava nehlava, ale pořád mi v hlavě šrotovalo, jak by se na to asi Adéla tvářila. Jestli ho má ráda, tak mu přeci nemůžu rozbít mordu, i kdybych sebevíc chtěl! Jenže…třeba ho ráda nemá! Prudce jsem ho od sebe odstrčil, což ho nejspíš dost rozzuřilo. Brejle měl celý nakřivo, ale to mu nebránilo v tom, rozmáchnout se pěstí a znova na mě skočit. Přesně v tu nejnevhodnější chvíli se mezi nás vrhla Adéla. Vyděšeně jsem natáhl ruce, abych jí odstrčil z dostřelu, ale mohl jsem jen sledovat, jak pěst toho debila naráží do jejího spánku. Ani jsem nestačil postřehnout její tvář, když mi spadla do natažených paží. Rychle jsem si jí přitiskl k tělu a odtáhl ji na druhej konec chodby.
"Ty kreténe!!"
Vyděšeně jsem se sesunul k zemi a přitáhl si její drobné schoulené tělo k sobě.
"Adél?"
Připadal jsem si vyděšený a rozzuřený jako nikdy v životě. Opatrně jsem vzal její tvář do dlaní a zvedl ji k sobě. Brečela, ale bez jediného hlesnutí, nebo zasténání, což bylo možná horší, než kdyby měla hysterický záchvat.
"Adélko…"
Otevřela oči a trochu vystrašeně se na mě zadívala.
"To bude dobrý," zachraplal jsem, vystřelil na nohy a vzal jí do náruče.
"Kam si myslíš, že s ní jdeš?!" vyjel na mě ten idiot dotčeně a já měl sto chutí se na nějaký rytířský chování vykašlat a rozbít tomu debilovi brejlatýmu kušnu!
"Do nemocnice ty exote, kam jinam!"
Pohledem jsem zavadil o zabouchnutý dveře do jejího bytu a vzdal se nápadu natáhnout na ní něco jako mikinu a vzít kartičku pojišťovny.
"Mariáne…já jsem v pořádku," hlesla tiše. Její obličej byl skoro průsvitný a třásla se mi v pažích tak moc, že jsem si jí musel přitisknout blíž k tělu.
"To teda nejsi. Nebudu riskovat, že ti tady ten zamindrákovanej, megalomanskej hajzl, způsobil otřes mozku!"
"Je mi z tebe na blití!" zavrčel jsem směrem k Michalovi, kterej stál u zdi a ruce zatínal v pěst.
Rychle jsem seběhl schody a vyšel na ulici.
"Do tý nemocnice jí dostanu já!" Ozvalo se za mnou chraplavě a mě se začaly dělat rudý skvrny před očima. Bez jedinýho slova jsem došel k levičce u sousedního baráku, kde jsem svojí múzu položil a obrátil se. Brejloun vypadal, že pokud mu Adélu nedám do jeho - jak názorně ukázal - pečujících rukou, dostane hysterickej záchvat, což jsem nemohl riskovat. Nemělo cenu ho na něco připravovat, tudíž jsem do pravý ruky vložil co nejvíc síly a skolil to hovado k zemi.
"Prudíš vole!" sykl jsem naštvaně a vylovil z kapsy džínů mobil. Pořád byl trochu navlhlej, díky noční koupely, kdy jsem na něj úplně zapomněl, ale díky bohu fungoval. Nechtělo se mi plašit a volat hned rychlou, tudíž jsem vylovil v seznamu Martinovo jméno a dal si telefon k uchu. Spát ještě nemohl a pokud jsme věděl, žádnou chlastačku dneska neměl.
"Čau, co je?" ozvalo se překvapeně z druhého konce.
"Potřebuju píchnout a to fofrem. Máš auto?"
"Jo…jo jasně. Co se stalo?"
"Přijeď k mostu, pak ti to vysvětlim. Cvaknu ti benzín…co chceš…"
"Za 5 minut jsem tam."
Spokojeně jsem zandal mobil zpátky do kapsy a vzal Adélu zase do náruče. Vypadala pořád otřeseně.
"Nemůžeš ho tu nechat," zasténala. Jednu ruku si opatrně přiložila k místům, kam jí dopadla rána a druhou mi pevně omotala kolem krku.
Pohrdavě jsem si postavu na zemi změřil.
"Bude v pohodě!" zabručel jsem naštvaně, když jsem si všiml, že se ten idiot začíná hrabat zpátky na nohy.
Rychle jsem se vydal ulicí směrem od centra a ani ne po pěti minutách se zastavil u lavičky za mostem. Opatrně jsem ji posadil vedle sebe a zlehka jí přitiskl rty na čelo.
"Nesmíš spát, slyšíš?"
"Nebudu spát."
"Bolí to moc?"
"Bolí mě hlava," zamumlala s povzdechem. "Ale otřes mozku to nebude. Už jsem ho jednou měla."
Chtěl jsem se zeptat, kde zrova ona k němu přišla, ale to už jsem zaregistroval červenou stodesítku a Martina, který s ní zastavil jen kousek od nás a rychle vyskočil z auta.
"Ty vole co se děje?"
"Nemel a otevři dveře!"
"No dobře, dobře," zabručel nespokojeně a nechal mě, abych Adélu posadil na zadní sedadlo a připnul, přes ní pás.
Najednou vypadala strašně vystrašeně a třaslavě mě chytila za zápěstí.
"Já…já nechci…já nechci jet v autě!" vyjekla a zdálo se, že se znovu rozbrečí, ale tentokrát z úplně absurdního důvodu.
"Adél musíš do nemocnice. Musí se na tebe podívat doktor a pěšky je to strašně daleko. Neboj, budu vzadu s tebou, Martin pojede pomalu…nic se nestane, opravdu!"
Než jsem stačil obejít auto a sednout si vedle ní, po tvářích jí tekly proudem slzy a tentokrát vzlykala nahlas.
"Ty vole co je jí? Je zfetovaná nebo co?"
Martin vypadal stejně zmateně jako já. Zdálo se, že je snad víc vyřízená z jízdy autem, než z toho, že dostala pěstí.

* * * * * * * * * *

Hlava mi třeštila jako snad nikdy v životě. Bylo mi jasný, že mi Michal nechtěl nijak ublížit, ani ustřelit hlavu pěstí, ale i tak jsem na něj byla naštvaná. I přes šílenou bolest hlavy jsem si jasně uvědomovala Mariánovu přítomnost. Kořeněná vůně, která se kolem něj vznášela jak aura, mi najednou byla strašně nepříjemná a dělalo se mi z ní trochu špatně. Něco jako když v parnym letnim dni, jedete s člověkem, co má v autě čerstvě rozbalenej vanilkovej stromeček a vy víte, že se maximálně za třetí zatáčku musíte zákonitě pozvracet.
Neměla jsem sílu věnovat se ničemu jinýmu, než hlavě a tomu, abych se nepozvracela z jeho voňavky, tudíž moment, kdy mě posadil z nenadání do auta, byl šokující. Zachvátila mě strašná panika. Věděla jsem, že se chovám jako hysterka a kdybych nedostala ránu do hlavy, nejspíš bych vyskočila a utíkala tak rychle, jak by mi to bosý nohy dovolovaly, ale takhle jsem se nestačila pořádně zorientovat a už mě Marián pevně svíral v náruči a auto se s hromovým rachotem motoru rozjelo.
Zřetelně jsem slyšela, jak mi z pusy vychází hlasitý hysterický vzlyky a dokonce i nějaký slova, který jsem blábolila jako šílenec. Třásla se mnou zimnice a přitom jsem se orosila lepkavým potem. Pouliční světla…ostatní auta…musela jsem zavřít oči a chtě nechtěla zabořit hlavu do Mariánova trička. Připadalo mi, že strachy zešílím.
"Adél dýchej…uklidni se, za chviličku jsme tam. Jen chviličku ano? Pokud doktor řekne, že jsi v pořádku, tak půjdeme pěšky. Ponesu tě třeba celou cestu, ale teď se musíš uklidnit."
"Já chci ven…prosím…chci ven," skučela jsem tiše a snažila se zahnat všechny vzpomínky, který se mi promítaly hlavou, i když jsem se je snažila potlačit, jako už několik měsíců. Zalykavě jsem se nadechla, když mě z ničeho nic Mariánovy ruce vytáhly z auta, popadly do náruče a po chvilce posadily na lavičku u zdi pohotovosti.
"Dýchej…pořádně se nadechni."
Bez přemýšlení jsem ho poslechla. Zhluboka jsem vdechovala do plic studený noční vzduch a konečně se mi udělalo trochu dobře.
Cítila jsem, jak mi jemně otírá tváře, hladí mě po vlasech a zahřívá zkřehlé prsty.
"Omlouvám se," zašeptala jsem.
"Nic se nestalo. Můžeš mi to vysvětlit potom, teď najdeme někoho, kdo tě vyšetří," usmál se a znovu mě pohladil po vlasech. Nebránila jsem se, když mě už po několikáté vzal do náruče a chvíli bloudil po chodbách, než narazil na asi čtyřicetiletého doktora, který mě vzal do ordinace.

Absolvovala jsem prohlídku s trochu tupým výrazem, protože mi až moc připomínala tu minulou. Otřes mozku jsem neměla, což bylo Michalovo jediný štěstí. Doktor mě vyvedl z ordinace a zkoumavě se zadíval na Mariána, který k nám okamžitě přiskočil.
"Příště svojí přítelkyni netahejte do rvaček," prohodil při pohledu na Mariánova zvětšujícího se monokla pod pravým okem a zapadl znovu do ordinace. Trochu rozpačitě jsem pokrčila rameny a opatrně se vydala k východu. Nemocniční vzduch mi nedělal dobře jak po fyzický, tak po psychický stránce, tudíž jsem se nemohla dočkat, až budu konečně venku. Ledové dlaždičky mě studily do bosých nohou a cítila jsem se neuvěřitelně vyčerpaná.
"Martin na nás pořád čeká. Mám mu říct, že půjdeme pěšky?" optal se tiše, když jsme si venku sedli na lavičku a já nabrala do plic vzduch, který nesmrděl po nemocničních chemikáliích.
Nerozhodně jsem zatěkala očima k parkovišti. Další jízda autem, nebo dvě hodiny v Mariánově náručí, až mě potáhne domu? Už takhle jsem byla Mariánovi vděčná za to, že se o mě postaral, teď bych mu navíc musela děkovat za to, že se se mnou takovou dobu táhnul až domu. Jenže do auta jsem ani za nic nechtěla. Tahle jízda byla to nejhorší, co jsem za poslední měsíce zažila.
"Já to nedokážu. Nedokážu do toho znova sednout!"
"Nevadí," usmál se mile a bez dalších řečí si mě vyhoupl do náruče.
"Autobusů se taky tak bojíš?" vyzvídal a namířil si to k parkovišti, kde stál o auto opřený jeho kamarád a kouřil.
"Těch ne, ale auta…"
"Takže bys neměla nic proti, svézt se kousek městskou?" vpadl mi do řeči.
"To asi ne."
Spokojeně vysvětlil Martinovi, že dál si poradíme sami a prohodil něco v tom smyslu, že zítra mu to všechno vysvětlí a srovnají se za benzín. Neměla jsem sílu se na ně dívat a nechtělo se mi příliš poslouchat, o čem se baví. Propadla jsem se do jakéhosi slabého polospánku a probudil mě z něj až Mariánův hlas.
"Jede nám to za půl hodiny, vydržíš to?"
"Jasně," vzmohla jsem se na odpověď a nechala se usadit na dřevěnou lavičku u značky pro autobusy. Nohy jsem si skrčila k tělu, abych se udržela trochu v teple a bez přemýšlení si opřela hlavu o jeho rameno.
"Můžu se na něco zeptat?" přerušil po chvilce ticho a já věděla, na co se chce ptát. Musel mít fůru otázek.
"Pokud se to týká toho záchvatu v autě…já se za něj moc omlouvám, ale…"
Vyčkávavě mi hleděl do očí a já si zoufale objala nohy. Nechtělo se mi o tom mluvit!
"Měla jsem bouračku…to ti musí stačit."
"Myslel jsem si to," přikývl věcně.
Znovu jsem začala vnímat tu nervozitu, že je tak blízko mě. Levou ruku, o kterou jsem se mu opírala, měl v klidu, ale pravou tu a tam zvedl, aby mi zastrčil vlasy za ucho, třel paži, jako kdybych se klepala zimou, nebo mi jemně stiskl propletené prsty na kolenou.
"Promiň, že jsem ti přizabil kamaráda," zasmál se najednou a už podle hlasu ho to nemrzelo ani trošku. Neubránila jsem se slabému úsměvu.
"Začal si první. Do chvíle, než jsi ho skolil na ulici to byla jen sebeobrana."
Pobaveně se zašklebil a zatahal mě za pramen vlasů.
"Pak už to byla obrana. Bál jsem se, že tě někde dorazí."
I přes svou únavu jsem vyprskla smíchy.
"Tohle byl hodně dlouhej den," povzdechla jsem si.
"Líbil by se mi, kdyby se Brejloun držel dál," namítl zamyšleně.
"Nikdy bych neřekla, že bude mít takový sklony k agresivitě."
Michal vypadal jako hodnej slušňák, který viděl pěstní souboje jenom v televizi, ale Mariánův monokl byl pestrej důkaz toho, že je zná docela dobře.
Soucitně jsem se na tu zvětšující se modřinu zadívala. Za pár dní určitě chytne tu ohavnou žluto zelenou barvu, kterou jsem jednou měla skoro po celém těle. Otřásla jsem se odporem a s úlevou si chvilku prohlížela jeho oči. Zelená barva, která mě jindy nervovala, mi kupodivu dodala klid.
"Adél…mám ještě jednu otázku," vyrušil moje zírání trochu nejistě.
"A jakou?"
"Co jsem ti udělal?"
Zaskočeně jsem zamrkala.
"Nemluvím o tom, jak jsem se opil a vystrašil tě v tý uličce, nebo v tom parku…měl jsem špatnou náladu, ale ještě předtím."
Vyděšeně jsem zrudla. Neměla jsem potřebu mu nejtrapnější momenty svýho života vyprávět, zvlášť když za ně mohl on. Dostala jsem na něj vztek. Způsobil mi takový ponížení a ani si to není schopný pamatovat!
"Už je to dávno," odsekla jsem trochu napruženě.
"Adél promiň mi to. Já…tenkrát jsem byl hroznej parchant. Neříkám, že teď jsem svatej, ale…prosím řekni."
Spontánně jsem se schoulila do ještě pevnějšího klubíčka a sklopila hlavu k chodníku.
"Měli jsme výtvarku. Spojenou pamatuješ? Učitelka musela odejít, takže mě určila jako dozor a každýho, kdo bude vyrušovat, jsem měla zapsat. Den před tím si zavřel na klučičí záchody jednu moji spolužačku. Měla jsem na tebe vztek, takže jsem tě napsala, hned jak jsi začal dělat kravál. Říkala jsem si, že je to fajn, že taky jednou narazíš a nebude se všechno dít, tak jak pískáš. Bohužel pro mě ses hrozně naštval a…prostě jsi mě začal hrozně zesměšňovat, nadávat mi a pak i…před všema osahávat. Nějakej tvuj kamarád hlídkoval u dveří, a když se učitelka vracela, sedl sis zase do lavice a mě se nikdo nezastal. Nikdo neřekl, co se stalo. Naštěstí to byla asi předposlední hodina před letníma prázdninama. Do konce roku jsem se ti vyhýbala a po létu jsi nevypadal, že by sis na mě vůbec vzpomněl."

* * * * * * * * * *

Vyděšeně jsem si jí měřil. S obavami se na mě podívala a vypadalo to, jakoby se bála, že si vzpomenu a budu to chtít zopakovat. Chtěl jsem jí obejmout a uklidnit, jenže člověk, který někdy někomu ublíží, nedokáže svou oběť utěšit!
Všechno najednou dávalo smysl. To proč ze mě měla takový strach a cítila nedůvěru. Musel jsem se jí hnusit, a přesto byla ochotná se mnou kamarádit.
"Já…omlouvám se," zachraplal jsem ztěžka, ale další omluvy přerušila odmítavým zavrtěním hlavy.
"Jak jsem řekla. Je to dávno."
"Jo jenže…"
"Nechci se o tom bavit," vzdychla prosebně, tudíž jsem zavřel pusu a nešťastně si ji měřil.
Připadal jsem si příšerně. Trochu jako netvor z filmu Moucha nebo hrabě Drákula, který vysává krev z krásné Lucy.
"Můžu se na něco zeptat?" loupla po mě očima nerozhodně a vypadalo to, že bojuje sama se sebou, jestli má nebo nemá.
"Ty můžeš všechno."
Nervózně si proplétala prsty a očima nepohnutě zírala na chodník.
"Ty…děláš nějakou muziku, že jo?"
Překvapeně jsem povytáhl obočí.
"Jo…dělám."
"Jakou?"
Nechápal jsem, o co jí jde. Zdálo se, že se do hovoru vyloženě nutí, nejspíš aby nebylo trapný ticho, nebo abych se nevracel k předchozímu tématu.
"No…hraju na housle, klavír a kytaru a kdysi jsem uměl docela dobře na flétnu, ale ta mě nijak neoslovila."
"Skládáš i vlastní hudbu, že jo?"
"Jo skládám." V hlavě se mi promítla melodie, kterou jsem složil dalo by se říct pro ní. Nedokázal jsem si představit, že bych jí to měl někdy pouštět nebo hrát, zvlášť když ta skladba nebyla pořád dokončená.
"Musí to být super…mít na něco talent," usmála se a já cítil, jak mi vibruje každý nerv v těle…no…spíš v jeho spodní části.
Připadal jsem si jako monstrum a sexuchtivej úchylák!! Jenže při pohledu na ní a zvlášť, když se chovala mile, jsem na svojí malou múzu měl takovou chuť, že mi dávalo sakra zabrat, abych se choval slušně.
S obtížema jsem si vyhnal představu Adély, mě a mojí postele z hlavy, protože jsem cítil, že džíny mi jsou najednou nějak těsnější. Když jsem se konečně trochu uklidnil a ten nával chtivosti rozdejchal, přijel autobus. S novým návalem jsem vzal Adélu do náruče a usadil jí na sedačku. Znovu si skrčila nohy k tělu, aby je neměla na špinavé poplivané podlaze autobusu a já mezitím koupil u řidiče dva lístky.
Autobus nás vyhodil asi půl kilometru od jejího domu.
Trochu roztrpčeně si prohlédla chodník, po kterém se válely nedopalky cigaret a tu a tam nějaký střep a automaticky se mi pověsila na krk, abych jí mohl nést.
"Budeš mít ze mě kýlu."
Pobaveně jsem se zasmál a trochu si jí nadhodil v rukách, až vyjekla.
"Vždyť ty vážíš 20 kilo i s postelí."
Nic na to neřekla a v tichosti zůstala do chvíle, než jsem došel k jejímu domu.
"Doufám, že bude Ondra doma."
Posadil jsem jí na lavičku, kde už dneska jednou seděla, a vytáhl z kapsy mobil.
"Co je?"
Zavrtěl jsem hlavou a vytočil Milanovo číslo.
Vzal mi to až po hodně dlouhý chvíli.
"Nazdar průseráři," rozchechtal se.
"Průseráři?"
"No jo…Michala jsi pěkně vylepšil, to ti řeknu."
"On za váma přišel?" uchechtl jsem se sarkasticky a doufal, že nenakecal Ondrovi nějaký kraviny.
"No jo…spíš se doplazil."
S pocitem dobře vykonaný práce jsem se zasmál a začal sondovat, jestli je Adély brácha ještě s nima.
"Kdepak kámo. Nevim, co mu ten blbec řekl, ale šel rovnou domu."
"Tak fajn. Díky moc."
Zandal jsem mobil zpátky do kapsy a usmál se na Adélu.
"Měl by být doma," mrkl jsem na ní.
Trochu mi poskočilo srdce, když ke mně natáhla ruce a objala mě kolem krku. Teprve po několika vteřinách mi došlo, že to nedělá z vděčnosti, nebo čehokoliv jinýho, ale chce jen, abych jí odnesl domu.
S povzdechem jsem vylezl do patra a přede dveřmi jí pustil na zem. Nedočkavě zaklepala na dveře, které se hned na to prudce otevřely.
Její brácha vypadal, že se mu hrozně ulevilo, což se o mě říct nedalo. Kluk, který se vyloupl za jeho zády mě už od pohledu naštval a zároveň i dost pobavil. Michal měl stejně jako já monokla, ale k tomu ještě rozbitej ret a stál nějak divně, takže jsem mu nejspíš narazil pár žeber. Celkově vypadal docela zdrchaně.
"Možná tě potěší, že otřes mozku nemá. Což poukazuje na dvě věci. Máš sakra štěstí a boxuješ jak holka," ušklíbl jsem se pohrdavě.
Michal vypadal, že brzo vystartuje a v naší "malý" potyčce budeme ještě dneska pokračovat. Začínal jsem se na to připravovat a přikrčil se, kdyby ho náhodou napadlo po mě skočit, ale ze soustředění mě vytrhla ruka, kterou mi Adéla přitiskla k hrudníku.
"Ty," ukázala na Michala "mi už radši dneska nechoď na oči a ty," zadívala se na mě "ho přestaň provokovat."
Pobaveně jsem pokrčil rameny a uvolnil se. Domu se mi teda vůbec nechtělo, ale moje múza vypadala unaveně a určitě jí bolela hlava, i když si na to neztěžovala.
"Už půjdu. Musíš si odpočinout," mrkl jsem na ní s úsměvem.
Věnoval jsem Brejlounovi nenávistný pohled a s jistým zadostiučiněním políbil Adélu na tvář, jen nepatrný kousek nad rty.
"Dobrou Adél…a ještě jednou se omlouvám. Ty víš za co," usmál jsem se smutně, pohladil jí po tváři a vyběhl rychle na ulici.

Ange guardien (5.)

24. června 2010 v 18:27 | Džín |  Ange guardien
* * * * * * * * * *


"Jsi v pořádku?" stiskl mi Ondra rameno a pořád trochu vyděšeně si mě prohlížel.
Unaveně jsem se usmála a přikývla. Hlava mě popravdě neuvěřitelně třeštila a už jsem se nemohla dočkat, až zalezu do postele.
Michalovi jsem nevěnovala jediný pohled. Natočila jsem si sklenici vody, v koupelně vyloupla z lékárničky jeden ibalgin a zalezla do svého pokoje. Tenhle den mi přišel neuvěřitelně dlouhý. Mariánův obličej jsem měla před očima, i když jsem je měla otevřené a stále se mi promítal jeho výraz, když jsem mu řekla, co mi kdysi provedl. Vypadal, že je zhnusený sám sebou. Těch emocí, které dal dneska najevo, jsem si začala vážit, stejně jako jeho samotného, což mě trochu děsilo. Děsilo mě, kam to až může zajít. Nevěděla jsem, jestli mě zachvátila paranoia, ale moje kamarádění s Marianem směřovalo k zániku a na jeho konci se mělo transformovat do něčeho úplně jinýho. S povzdechem jsem zabořila obličej do polštáře a všechno si snažila násilím vyhnat z hlavy.

Probudilo mě klepání na dveře. Ospale jsem se natáhla pro mobil a zjistila, že je teprve devět hodin ráno.
"Joo?" zachraplala jsem a upadla zpátky do polštáře, protože mě příšerně rozbolela hlava.
"Aduš? Máš tu návštěvu," zašeptala mezi dveřmi trochu nejistě mamka a já se neohrabaně zvedla do sedu.
"Koho?"
"Nějaký kluk. Vysoký, tmavé vlasy…"
Nerozhodně jsem se poškrábala na hlavě. Mamka měla na sobě kostýmek, tudíž bylo jasné, že jde do práce a Ondra nevstane dřív, jak v jednu.
S třeštící hlavou jsem se vyhrabala z postele, natáhla si džíny a tričko a se zíváním vyšla do kuchyně, kde už si mamka brala kabelku a šla na chodbičku ke dveřím. Opatrně jsem se loudala za ní a nenápadně se přidržovala nábytku a stěn, abych sebou nesekla.
"Oběd máte v ledničce, takže si to ohřejte," houkla na mě mamka, otevřela dveře a odešla pryč s odměřeným "nashledanou", které věnovala Mariánovi. Jeho tvář se vyloupla ze stínu chodby a postavil se mezi dveře se zkoumavým výrazem. Monokl měl skoro přes půlku obličeje, tudíž jsem se mamce nedivila, že se na něj tvářila tak nenadšeně.
"Ahoj Adél. Nevypadáš moc dobře, i když ty džíny ti moc sluší."
"Ty taky nejsi adept na postavičku Krasoně," houkla jsem unaveně. Pobaveně zkřivil rty do úsměvu a sehnul se za roh dveří, aby něco sebral. Napřímil se. V Jedné ruce držel průhledný květináč s bílou orchidejí a ve druhé malou taštičku.
"Něco pro maroda," usmál se mile a jediným krokem zrušil vzdálenost mezi námi. Opatrně mi vtiskl pusu na čelo a zavřel dveře.
"Já…" zaraženě jsem se dívala na bílé květy, které se houpaly, jak si zouval boty a pak na jeho tvář, která hrála všemožnými barvami a vypadala tak mile, že se mi z toho trochu splašilo srdce.
"Promiň, že jsem tě vzbudil, ale odpoledne odjíždím, tak jsem tě chtěl ještě vidět."
Pomalu jsem se došourala do kuchyně a svezla se na židli.
"Kam jedeš?" optala jsem se bez valného zájmu, jelikož se mi příšerně točila hlava a měla jsem co dělat, abych se nesvezla na zem.
"Slíbil jsem kamarádům, že s nima pojedu na vodu. Nechce se mi, ale…slib je slib. Mimochodem tohle je taky tvoje," pousmál se a přistrčil mi dárkovou taštičku.
Ztěžka jsem si jí přitáhl blíž a nahlédla dovnitř. Vytáhla jsem balíček bonbonů a jakousi knížku. Poslední knížka od Pratchetta.
"Doufám, že jí už nemáš," vyhrkl, jelikož si moje mlčení vyložil po svém.
"Ne…nemám," zamumlala jsem. "Proč mi to dáváš?"
"Popravdě…spíš ze sobeckých důvodů," zasmál se nevesele.
Byla jsem moc líná přemýšlet, tudíž jsem nasadila nechápavý výraz.
"Ublížil jsem ti…hodně a nejspíš ti ubližuju pořád a tak to chci nějak…vykompenzovat."
"Děkuju ti, ale…"
Nedokázala jsem větu doříct. Hlava se mi zamotala, před očima se mi objevily černé mžitky, které se slily v jednu, a po celém těle jsem cítila ledový pot. Prsty, kterými jsem křečovitě svírala stůl, se najednou rozevřely a já cítila, jak padám ke straně.
Věděla jsem, že mě Marián chytí. Jako bych v něm v tomhle padacím směru měla za včerejšek vybudovanou neochvějnou jistotu.
Probrala jsem se, už když mě pokládal na postel.
"Adél…Adélko…lásko prosím probuď se," škemral vyděšeně a slovo lásko mě vyburcovalo natolik, abych otevřela oči.
"Co to tu meleš…" zaskučila jsem trochu namíchnutě a přitiskla si ruce k obličeji.
"Jak je ti? Mám zavolat sanitku?"
"Ne, ne…bolí mě hrozně hlava a po ránu občas trochu zkolabuju, protože mám nízkej tlak…nezmatkuj!"
"Nezmatkuj," vyjekl. "Ty mi omdlíš a já nemám zmatkovat?!"
"Já omdlím a ty mi hned začneš dávat podivný přízviska," zabručela jsem a s povzdechem se mu zadívala do obličeje.
"Dones mi vodu prosím a v lednici je cola, tak ještě tu."
Nestačila jsem si ani vydechnout a už byl zpátky. Pomohl mi do sedu a já vypila nejdřív na jeden zátah vodu a pak začala ucucávat colu. Cukr a kofein mi udělali dobře, tudíž jsem se opřela o pelest postele a zamyšleně si změřila kluka, který seděl jen kousek ode mne a hleděl na mě tak upřeně, že mi z toho naskočila husí kůže.
"Nejradši bych nikam nejezdil!"
"Proč?"
"Týden pryč…ty mi tu ještě párkrát omdlíš, nebo tě další pitomec zmlátí a já najdu malýho mrzáčka."
Pobaveně jsem vyprskla smíchy a spontánně ho pocuchala ve vlasech.
"Promiň, že ti dneska nebudu dělat hostitelku, ale nějak se na to necítim."
"Co to plácáš. Hlad ale mám," zamyslel se a v mžiku byl na nohou.
"Můžu si vzít tvoje klíčky od bytu, abys pak nemusela vstávat? Budu zpátky za deset minut slibuju."
Beze slova jsem přikývla a sledovala jeho záda, jak mizí z mého pokoje. Tu chvilku klidu jsem využila k došourání se na záchod, vyčištění zubů a spolykání dalšího prášku proti bolesti hlavy. Sotva jsem se stačila zavrtat do postele a do klína si dát novou knížku, cvakly dveře.
"Beruškooo, jsem dooomááá," zahlaholil od dveří a vtrhl do mého pokoje jako velká voda.
"Venku jsou samí pitomečci. Koukaji na mě, jako bych měl monokla nebo co," zazubil se a položil mi do klína papírový pytlík.
"Teď něco zažiješ," slíbil mi natěšeně a vytáhl ze sáčku jakousi pokrouceninu, kterou jsem občas viděla v pekařství, ale neměla odvahu jí ochutnat.
"Představuji ti čokoládového šneka a…" zanořil znovu ruku do sáčku "ledové kafe."
"Páni…dneska jsem toho dostala víc jak o Vánocích," usmála jsem se na něj.
Zatímco jsem oždibovala svojí snídani, rozhlížel se po pokoji.
"Máš…zajímavý obrazy," poukázal na moje zaplněné stěny.
"Fotil je táta," hlesla jsem trochu přidušeně a nedokázala potlačit knedlík, který se mi udělal v krku.
"On je fotograf? Páni…opravdu zajímavý fotky. Líbí se mi tahle," ukázal na jednu, kousek od postele. Na černobílé fotografii byla dívka s neuvěřitelně ušpiněnými tvářemi, která v bílých letních šatičkách stála na sedátku houpačky a ve stoje se houpala tak, že jí dlouhé vlasy i šaty vlály ve větru.
"To jsem já."
"Myslel jsem si to. Jako prcek sis na hygienu moc nepotrpěla co?" zasmál se, ale muj výraz ho zarazil.
"Adél?"
"Chceš si půjčit nějakou knížku?" usmála jsem se trochu smutně a ukázala na poličku kousek od psacího stolu.
Trochu zmateně se zadíval směrem, který jsem ukazovala.
"Hmm…snažíš se zjistit, jestli mám rád knížky?"
"Možná trochu," usmála jsem se uvolněně, že změnu tématu nijak nekomentuje.
Zvědavě se zvedl a poklekl k mé malé soukromé knihovničce.
"Půjčil bych si Nebe nezná vyvolených, pokud ti to nevadí."
"Filozofická romantika?" usmála jsem se pobaveně. "U tebe bych spíš čekala něco jako Spalovače mrtvol, nebo Smrt je mým řemeslem."
Obdivně si mě přeměřil a zamával knížkou.
"O smrti se mi teď číst nechce."
"Tak to máš smůlu, v týhle knížce zemřou na konci oba."
Vyprskla jsem smíchy, když se jeho obličej protáhl do úšklebku.
"Hmf…no i tak si jí půjčim, ale teď už poletim, ať se stihnu zbalit. Ty mi jen slib, že se ti nic nestane, dokud se nevrátim."
"Budu se snažit."
Bez dovolení se natáhl pro můj mobil, vyťukal na něm pár čísel a prozvonil se.
"Napíšu ti," mrknul na mě. Jeho hlava se přiblížila k mému obličeji a on znatelně zaváhal.
S bušícím srdcem jsem mu nastavila tvář a dostala polibek na lícní kost.
"Uzdrav se mi," houkl ještě od dveří s úsměvem a zamával na rozloučenou.
Po jeho odchodu se mi strašlivě ulevilo, ale kupodivu na mě dolehlo i cosi jako osamělost a touha, aby tu se mnou ještě chvilku byl. Moje večerní úvahy byly víc než pravdivý. Oslovení lásko, by se dalo pokládat za velmi dostačující důkaz!
Celý zbytek dne jsme hodlala proležet. Ondra mi v půl druhý přinesl dokonce oběd do postele, abych se nemusela zvedat a poobědval se mnou.
Po chvíli jsem si přestala být jistá, že po jeho přítomnosti toužím natolik, abych poslouchala ty jeho řeči.
Marián mu připadal jako velmi nosné téma a ta včerejší rvačka taky. Musela jsem mu říct všechno, co se stalo a určitý pasáže i několikrát opakovat.
"Tobě se Marián líbí?" zeptal se, když už jsem měla za sebou několikátou reprízu Michalova pravého háku a jeho otázka mě zaskočila značně nepřipravenou.
"C…co?"
"Líbí?" dorážel s typicky Rossovskym úsměvem.
"Nevím," přiznala jsem po pravdě. Po vzhledové stránce moc, ale tím ostatním jsem si pořád nebyla jistá. Nechtěla jsem uvěřit tomu, jak moc se změnil. Nechávala jsem si odstup, kdyby se objevila jeho tyranská stránka, která mě pořád dost děsila.
"Připadal mi v pohodě. Je sice vůl, že se nechal vyprovokovat, ale jak říkáš, Michal mu nedal zrovna moc na vybranou. Mimochodem…to zelí na stole sem chceš hodit?"
Na orchidej stojící v kuchyni jsem úplně zapomněla, tudíž jsem nechala Ondru, aby mi jí přinesl a dal na noční stolek.
Nastalé ticho přerušilo táhlé zabzučení zvonku. Hrklo ve mně. Že by si to opravdu rozmyslel a nikam nejel? Prala se ve mně absurdní naděje a strach, že to tak opravdu je.
Ondra nechal nedojedený talíř na židličce, kterou si přitáhl k mé posteli a šel otevřít. Neslyšela jsem žádný hovor, proto mě překvapil Michal, který se vynořil mezi dveřmi do mého pokoje.
"Ahoj…" pozdravil trochu nesměle, ale já mu nehodlala odpovídat.
"Přišel jsem se ti omluvit za to, co se včera stalo."
"Dobře," pokrčila jsem rameny a měla hovor za ukončený, ale to se Michalovi moc nelíbilo. S povzdechem si přisedl na okraj postele a s výrazem mučedníka se na mě zadíval.
"Omluvil ses…já to přijímám, takže můžeš zase jít."
"Adél no tak…to už ti ten…ten…tak zblbnul hlavu? Poštval tě proti mně?"
Trochu otráveně jsem protočila oči.
"Marián mi o tobě nic neříkal. Na rozdíl od tebe se umí ovládat."
Jeho pohled mě trochu znervóznil. Najednou jsem si uvědomila, že tu Mariána hájím…ještě před pár dny, bych si tuhle situaci nedokázala ani představit a teď?
"Dobře…zachoval jsem se trochu moc...prudce, ale nechtěl jsem ti ublížit Adél, ani trochu, opravdu."
"Já ti věřím," pokrčila jsem rameny.
Michal v tu chvíli vypadal jako ztělesnění nevinnosti a navíc jsem nikdy neměla povahu, abych někomu něco vyčítala.
Ulehčeně se na mě usmál a lehce mě pohladil po tváři. Hlavou mi proběhl ten děsivý rozdíl. Jak se lišilo jeho pohlazení od Mariánova. Málem jsem zrudla, když jsem si uvědomila, jak na mě Marián působil. Michalovy prsty se mnou nic nedělaly.
"Jsem unavená, asi bys měl jít," zamumlala jsem.
"Dobře, ale zítra můžu přijít, že jo?"
S tichým povzdechnutím a ještě tišší nevolí jsem přikývla. Když konečně vypadl, vyhrabala jsem se z postele a trochu nerozhodně otevřela klíčkem zamčený šuplík na mém stole. Jediný pohled na tmavě hnědou flétnu mě donutil, abych ho zase rychle přibouchla a zalezla do postele.
Za všechno může Marián!

Snášela jsem Michalovy návštěvy každý den. Nejspíš si vzal do hlavy, že se o mě musí starat. Nevim co s tim on a Marián měli! Jako bych se o sebe neuměla starat sama!
Ondra jeho návštěvy kupodivu nijak nekomentoval a většinou se vypařil někam ven.
V Michalově přítomnosti jsem se cítila příjemně a po hodině povídání mi přestalo vadit i to, že ho mám celý den naloženého u sebe v pokoji. Jenže po čtyřech dnech bez návštěvy někoho úplně jiného, jsem se začínala cítit trochu podrážděně. Nechápala jsem, jak mi Marián může tolik chybět. Vždyť jsem ho prakticky vzato nenáviděla!!
V pátek už jsem všeho měla plné zuby. Michal se choval divně, já se chovala divně, Marián mi od našeho rozloučení neposlal ani jednu zprávu, i když mi to slibovat a všechno mi najednou přišlo zoufale stereotypní.
Ve čtyři jsem vypakovala "Brejlouna" z bytu a zavolala Páje, jestli nechce zajít na kafe. Potřebovala jsem se vypovídat někomu jinýmu, než byla parta kluků s citem ulomenýho lišejníku. Smluvily jsme si spicha v naší oblíbené kavárně a v osm si objednaly první vanilkové latté.
"Tak co je novýho?" vyzvídala a zkoumavě si mě měřila, jako bych měla Mariánovo jméno napsaný na čele.
To, jestli jí o něm řeknu, jsem rozmýšlela celou cestu a nakonec se rozhodla, že bude nejlepší, když se z toho vykecám.
"Marián? Děláš si prdel?" vyjekla a koutky jí pobaveně zacukaly.
"Vypadám na to?"
"No dobře, dobře," zasmála se. Chvilku vydržela zírat naprosto vážně, než znovu vyprskla smíchy a já jí nepříliš jemně praštila do ruky.
"Takže v kostce…máš otřes mozku, balí tě největší šmejd a mimochodem největší boreček z okolí, dál tě nabaluje intelektuálskej vysokoškolák, kterej, pokud by měl půlku xichtu ochrnutou, by byl Rocky a ty seš tak trochu bouchlá do obou."
"Nejsem!" bránila jsem se naštvaně.
"Takže jenom do Mariána."
"Nejsem!" zakvílela jsem znovu, ale tentokrát s mnohem menší jistotou.
"Možná…jen trochu?…" hlesla jsem váhavě a vyinkasovala další pobavený řehot.
"Hmm…na základce jsem toho trotla nesnášela. Zamknul mě na klučicím záchodě," zamumlala zadumaně a já se neudržela a vyprskla smíchy.
"Jo já vim…zařídim, aby se ti omluvil," uchychtla jsem se pobaveně.
"Si piš, že se mi omluví. Složí pro mě omluvnou serenádu a koupí mi belgickou čokoládu, mrzák jeden!"
Naráz jsme se rozesmály na celou kavárnu a několik lidí po nás pohoršeně kouklo, což vyvolalo další vlnu smíchu.
"Každopádně musim uznat, že vypadáš dobře. Začínáš se trochu vracet do starejch kolejí…"
Stiskla jsem pevně rty a zhluboka se nadechla. Starý koleje…stará Adéla. Muj život mi připadal složený ze dvou částí. Život před, kdy jsem byla veselá, průrazná, odhodlaná a život po…tichá, malá a nenápadná. Rychle jsem si vyhnala způsob té proměny z hlavy a naklopila do sebe zbytek latté.
Byla jsem ráda, když jsme se přehouply do jiného tématu a já na chvilku zapomněla na všechny svoje starosti. Vydržely jsme upíjet kafe až do jedenácti a rozloučily se před kavárnou. Pája jela další den na jakousi rodinou oslavu, tudíž jsme se dohodly, že se příští týden znovu sejdeme a rozešly se každá svým směrem. Pořád mi hlavou kroužila ta poznámka, že se vracím do starých kolejí. Možná by to bylo jen dobře, uvědomila jsem si. Necítila bych se jako neprůbojná chudinka, která potřebuje osobní ochranku. Jenže přenést se přes tuhle chudinkovskou a slabošskou část osobnosti, kterou jsem si za poslední rok vypěstovala, mi připadalo nemožný.
Doploužila jsem se domů a zamířila rovnou do koupelny, kde jsem si dala sprchu. Svaly se mi trochu uvolnily a horká voda konečně zahřála zmrzlý nohy, který mě v sandálech celou dobu zábly. Zabalila jsem se do ručníku a stoupla si před zrcadlo. Nelíbila jsem se sama sobě. Nijaká barva vlasů s neurčitým střihem, který mi moc neslušel a ještě dodával mému obličeji na naivitě a tý divný nevinnosti, která u všech vyvolávala ten absurdní pocit chránit mě. Odhodlaně jsem vytáhla z šuplíku nůžky a nerozhodně podržela první pramen mezi nabroušenými kovovými hroty. S nádechem jsem střihla a chvilku nevěřícně zírala na pramen, který mohl mít čtyřicet centimetrů.
"Nevinná!" prskla jsem naštvaně a s novým elánem a odhodláním se pustila do střihání. Bylo mi naprosto fuk, že každý pramen střihám jinak dlouhý a teprve v závěru mi došlo, že si to budu muset trochu zastřihat, abych nevypadala jako idiot. Všechny vlasy jsem vyhodila do koše, pročechrala si zbytek, co mi zůstal na hlavě a spokojeně se zadívala na odraz. Připadala jsem si trochu jako skřítek. Nejdelší vlasy mi sahaly stěží nad ramena a měla jsem je střapatý a prostřihaný do všech možných délek. Nechtělo se mi zjišťovat, jestli někde nemám zub, nebo nedostříhanej pramen. Po roce jsem konečně udělala něco spontánního! Rychle jsem se nasoukala na noční košile a přeběhla bez klepání do Ondrova pokoje. Seděl pro změnu před počítačem a vyřizoval si účty s nějakýma zelenýma ohavnýma příšerama.
"Ondro?"
"Hmm?" zamumlal nesoustředěně a jednou ranou skolil skřeta, který se mu připlet do cesty.
"Já...podívej."
"Vydrrrrrž," protáhl a po chvilce s vítězným výkřikem skolil nějakou další zrůdu.
"Jo?" otočil se na židli s úsměvem, který se mu změnil v ohromený.
"Je to blbý?" vyděsila jsem se, při představě, že místo výrazně vypadajícího jedince, jsem ze sebe udělala naprostýho vola a automaticky si zajela do rozcuchaných vlasů rukou.
Z ničeho nic se Ondra vymrštil ze židle a pevně mě sevřel v náručí.
"Co…blbneš?" vyhekla jsem, a když se se mnou to pako zatočilo několikrát po místnosti, se smíchem jsem mu začala bušit do zad.
"Hráblo ti?" vyprskla jsem pobaveně a nechápala proč je tak nadšenej.
"Vypadáš fantasticky!"
Po další sérii mačkání mýho nebohýho těla, jsem se odpotácela do postele a připadala si trochu jako hrozinka. Najednou jsem si byla naprosto jistá, že to zvládnu! Od teď už bude všechno jenom lepší!
Celou sobotu jsem se cítila úžasně. Mamka vypadala mými vlasy stejně nadšená jako Ondra a najednou se mi zdála nějaká šťastnější a mladší. Nechtělo se mi chodit nikam ven a Michala jsem nečekala, tudíž jsem se nechala přemluvit Ondrou na nějakou pošahanou fantasy hru, kterou jsme hráli proti sobě po síti, a samotnou mě udivilo, jak mě to baví.
V deset večer mě zvonek rezonující bytem docela vyděsil. S kletbou jsem si dočistila narychlo zuby a jen v noční košili šla otevřít. Michalova tvář se na mě pobaveně zazubila. Nevěděla jsem, co tu chce takhle pozdě večer, ale rozhodla jsem se, že mu dám čas, aby mi to mohl vysvětlit.
"Páni…ty vlasy!...a ta košilka…seš kočka," dostal ze sebe nesouvisle se a já ho jen s protočením očí zavedla k sobě do pokoje.
"Co tady děláš tak pozdě?"
"Já…máš někoho doma?"
Houkl jakoby bez zájmu a vypadalo to, že poslouchá zvuky v domě, přičemž si mě pořád dost neomaleně prohlížel.
"Ne. Mamka šla někam s kolegyní z práce a Ondra je někde venku.
Oči mu zazářily a potěšeně se usmál.
"Páni. Mám tě jenom pro sebe?"
"Chtěla jsem jít spát!" zpražila jsem ho tiše.
Pobaveně si sedl těsně vedle mě, což mi kupodivu nebylo moc příjemný.
"Nevadí,"šeptl a z ničeho nic si přitáhl můj obličej ke svému. Chvilku mi trvalo, než jsem se probrala z ohromení, prudce se dlaněmi zapřela do jeho obličeje a odtáhla se.
"Co to sakra…"
Nenechal mě domluvit. Znovu přitiskl svoje rty na mé a prudce se do nich začal dobývat jazykem. Jeho ruce mi skoro až surově přejížděly po těle a já nevěděla co dělat. Volat o pomoc? Hystericky jsem ho od sebe začala odstrkovat. Bušila jsem do něj pěstmi, štípala do rukou a vyděšeně se ho snažila i kousnout, ale nedal se odradit.
"Nech toho!!" zaječela jsem zoufale.
Prudce mě přitiskl na matraci. Jedna jeho ruka pevně sevřela obě moje zápěstí a druhou začal pomalu sjížděl po mém břiše směrem dolů. Snažila jsem se z jeho sevření vykroutit, ale čím víc jsem sebou zmítala, tím větší byl jeho stisk.
"Jsi tak krásná," vydechl tiše a já cítila, jak se mi začíná dělat zle.
Michalova pravačka se sunula stále níž a já s tím nedokázala vůbec nic dělat. Cítila jsem se tak zoufale slabá. Věděla jsem, že nemá cenu se s ním prát. Musím na to jít jinak. Udýchaně jsem se mu přestala bránit, a když se jeho prsty dotkly mého klína, vyloudila jsem z hrdla něco na způsob slastného vydechnutí. Žaludek jsem cítila až v krku, ale jeho sevření trochu polevilo. Prudce ze mě strhal kalhotky a ještě prudčeji do mě zajel prsty tak nečekaně, až jsem vykřikla.
Vyložil si to po svém. Pustil mi ruce a usmál se.
Vší silou jsem ho praštila loktem do obličeje a prudce vylétla z postele. Nedokázala jsem přemýšlet. Rychle jsem otevřela domovní dveře, přeběhla chodbu a tryskem vyběhla na ulici.
Mohlo být okolo půl jedenácté. Běžela jsem tak rychle, jak mi to jen nohy a plíce dovolovaly. U řeky jsem prudce zahnula do leva a schovala se ve výklenku jednoho z domů. V boku mě neuvěřitelně píchalo a sotva jsem díky běhu a vzlykům popadala dech. Při vzpomínce na jeho prsty a na místo, kde jsem je měla, jsem se otřásla odporem a musela si přitisknout dlaň na pusu. Zřetelně jsem viděla jeho postavu, která se objevila v zatáčce a vběhla na most. Nezastavil se. Nezaváhal. Běžel pořád rovně a mně se neuvěřitelně ulevilo.
Roztřásla mě zima. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem jenom v noční košili. Namáčknutá ve vchodu jsem se klepala asi deset minut, než jsem ho znovu uviděla na mostě. Vracel se zpátky a mě bylo jasný, že domu jít nemůžu. Bude tam na mě čekat. Ze zoufalství jsem se zase rozbrečela. Nevěděla jsem, co mám dělat.
Jediný, kdo mi koloval v hlavě, byl Marián.
Třeba už bude z vody nazpátek!
Horko těžko jsem z paměti dolovala, kde vůbec bydlí a nerozhodně jsem se rozběhla městem. Něco mi říkalo, že bydlí nad městem na sídlišti. Nevadilo mi, že je to do kopce a na úplném kraji města. Utíkala jsem, co mi síly stačily a tu a tam se musela schovat před lidmi, co ještě chodili po ulicích. Neměla jsem zrovna potřebu, ukazovat se lidem v noční košilce a dávat podněty k tomu, aby se mě další idiot snažil znásilnit!!
Trochu zoufale jsem se zastavila u prvního paneláku a u hlavního vchodu se začetla do seznamu jmen u zvonků. Jméno Halas, nebo Halasová tam nebylo. Rozeběhla jsem se k druhému, třetímu, čtvrtému a konečně na pátém paneláku našla jeho příjmení.
Roztřeseně jsem krátce zmáčkla zvonek a rozklepala se od hlavy až k patě.
Trvalo dlouho, než v mluvítku zachrastilo.
"Jo?!" zachraplal na druhém konci rozespale.
Otevřela jsem pusu, ale najednou jsem ztratila odvahu se ozvat. Měla jsem chuť utéct někam jinam a schovat se tam třeba až do rána.
"Tak co je?!" zařval naštvaně, což mě probralo.
Chvilku jsem se odhodlávala, ale pak mi došlo, že timhle tempem brzo zavěsí, nebo začne znovu řvát.
"Mariáne?" hlesla jsem a hlas mi dvakrát přeskočil, jelikož se mi chtělo znovu brečet.
Ticho, který následovalo
mě vystresovalo tak moc, že jsem se neudržela a po tvářích mi začaly téct slzy.
"Promiň já…já nechtěla," vzlykla jsem a začala pomalu od mluvítka couvat
Pořád ticho. Třeba to vůbec nebyl on! Utěšovala jsem se chabě, ale naprosto přesně jsem věděla, že to byl on! Jako v mrákotách jsem se otočila a snažila se vymyslet, co mám dělat dál, když se prudce rozlétly dveře od hlavního vchodu.
Strašlivě jsem se lekla, ale pohled na jeho vyděšenou a starostlivou tvář mě uklidnil. Bez rozmyslu, jsem doklopýtala k němu a prudce ho objala.
"Já…já nevěděla kam…kam jinam jít," omlouvala jsem se v nenadálým záchvatu pláče.

Ange guardien (2.)

24. června 2010 v 18:27 | Džín |  Ange guardien
* * * * * * * * *

Prudce jsem se posadila a vyděšeně zabořila tvář do peřiny. Všude byla ještě tma, ale už brzy mělo svítat. Zřetelně jsem slyšela popeláře pod pootevřeným oknem a ptáky, kteří si začínaly hlasitě prozpěvovat. Udýchaně jsem zašátrala rukou po nočním stolku, abych mohla rozsvítit lampičku a napít se z lahve, která stála u nohou postele.
Teprve žluté světlo mi vrátilo něco ze ztraceného klidu. Sytě zelené oči v mojí hlavě konečně ustoupily do ústraní a já si oddechla.
Hltavě jsem se napila a položila hlavu na pokrčená kolena. Nedokázala jsem si ho vymazat z hlavy. Je pravda, že jsem o něm poslední dobou přemýšlela často a snažila se mu vyhýbat ještě víc než dřív. Téměř každý den jsem ho viděla, jak prochází městem a téměř každý den jsem se před ním schovávala, kde se dalo. Nevím, proč mě vůči jeho osobě zachvátil takový strach.
Asi před týdnem jsem viděla, jak sedí v parku. Nedokázala jsem se jen tak otočit a utéct. Schovala jsem se za strom a jen ho pozorovala. Nikdy jsem u něj neviděla takový výraz, který nosil posledních pár dnů. Vypadal smutně…zoufale a frustrovaně. Možná bych ho i litovala, nebýt té příhody, kvůli které jsem teď měla jednu noční můru za druhou. Neustále se mi před očima objevovala jeho tvář a alkoholem zastřené oči. Zřetelně jsem cítila tu hrůzu, když mě přitiskl v té tmavé uličce ke zdi, táhly z něj cigarety a zvětralé pivo a jak zvláštně se na mě díval. Skoro až…uchváceně!
Do očí se mi nahrnuly slzy. Co po mě kruci chce? Copak nestačí to, co mě potkalo? Musí se do toho přimíchat ještě on?!
"Neboj se mě prosím!"
Zoufale jsem si zakryla rukama uši, jako by to snad mělo nějak pomoct. Uklidnila jsem se teprve po další hodině, ale i pak jsem usnula jen s velkými obtížemi.
Vstala jsem až k obědu. Rychle jsem si opláchla obličej a pod oči nanesla trochu zklidňujícího gelu, aby zmizely tmavé kruhy, které by mohly mamku rozrušit. Nechtěla jsem, aby se trápila víc, než bylo nezbytně nutné.
K prostřenému stolu jsem usedla s lehkým úsměvem, který mi opětoval jenom bráška. Musela jsem se zasmát. Místo očí měl malé unavené štěrbinky a na tváři mu rostlo několikadenní strniště, tudíž působil jako by už pár let pravidelně pil, nebo fetoval.
"Máš zase novou hru?" zeptala jsem se smíchem.
"Ne…koukal jsem na seriál…"
"Zase Star gate?" zasmála jsem se a uhnula rukama ze stolu, aby mi mamka mohla nalít polévku.
"No jo…ale to je úplně jiná řada, Star gate: Atlantis, je tam dokonce jeden Čech…fakt hustý."
Zmohla jsem se jen na nevěřícné zakroucení hlavou. Bráška byl dobrej pošuk a jedinej se ke mně dokázal chovat normálně. Jako by se nic nestalo a já byla naprosto v pořádku…
"Měl bys ten počítač trochu omezit," zamračila se mamka a s nelibostí si Ondru přeměřila.
"Jsi vysokoškolák, měl bys mít trochu rozum. V dnešní době se všude povídá o elektrosmogu a jak škodí zdraví…"
Ondra se pobaveně rozesmál a rukou si prohrábl rozcuchané černé vlasy.
"Tak abys neřekla, dneska půjdu ven. Chceme jít s pár lidma oslavit konec roku a Adelajda by mohla jít se mnou ne?"
Vyděšeně jsem zachroptěla, když mi kapání z polévky uvízlo úlekem v krku.
"Cože?"
"Proč ne? Je konec roku, krásný počasí…neboj, bude to fajn. Zajdeme do kina, na pizzu dáme pivo…pohoda," mrkl na mě s úsměvem.
Ruce se mi mírně roztřásly. Bráška nejspíš vytušil, že teď na tom nejsem psychicky moc dobře, ale nevěděla jsem, jestli mi tímhle návrhem nepocuchá
nervy ještě víc. Teprve u špaget, který nám mamka udělala jako druhý chod, jsem se uklidnila. Ondrovi kamarády jsem sice moc neznala, ale byli to dospělí lidé a navíc…kdyby se něco zvrtlo, Ondra by se mě určitě zastal. Pokradmu jsem po něm koukla a musela se usmát. Připomínal mi Rosse ze seriálu Přátelé. Jak vzhledem, tak i povahou, ale s tím rozdílem, že to nebyl zapálený historik, ale počítačový maniak.
"A v kolik půjdeme?" optala jsem se opatrně a bráchovi potutelně zajiskřilo v očích. Vypadal potěšeně, že půjdu.
"Kolem pátý. Staví se tu pro nás Michal a pak obejdeme pár známých, takže to bude i s procházkou."
"Opravdu chceš jít?" zeptala se trochu ztrápeně mamka a mě dalo strašnou práci, vyhnout se jejímu pohledu.
"Chci mami."
"Pamatuj, že se nesmíš přepínat. Pokud by to na tebe bylo moc, klidně zavolej a já pro tebe dojedu."
"Jasně mami, ale budu určitě v pořádku," usmála jsem se chlácholivě a jemně sevřela její zápěstí. Oplatila mi smutný úsměv a zvedla se, aby uklidila nádobí.
Na zbytek dne jsem se zavřela v pokoji. Otevřela jsem dokořán okno, pustila svůj oblíbený mix písniček a v leže na posteli se pustila do čtení další knížky z knihovny. Teprve ve čtyři jsem se rozlámaně protáhla a líně se přemístila do koupelny. Trochu zamyšleně jsem si rozpustila cop a roztřepala vlasy po ramenou. Dnes jsem chtěla vypadat jinak. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale pečlivě jsem si vlasy rozčesala, přední prameny přichytila po stranách sponkami a na řasy nanesla trochu řasenky. Nikdy jsem nebyla zvyklá se líčit, tudíž i mámina řasenka pro mě byla novinkou. Ze skříně jsem vyndala bílo zelenou batikovanou sukni, která mi sahala ke kolenům, bílé tílko a slabý bílý svetr. Ještě jsem si urovnala koženou šňůrku s malým stříbrným křížkem na krku a trochu rozpačitě zaklepala na dveře Ondrova pokoje.
Neozval se, tudíž jsem bez vyzvání vešla dovnitř. Opět seděl u počítače a prstem zběsile klikal na myš. Pobaveně jsem mu nakoukla přes rameno.
Polekaně nadskočil a jakýsi terorista ho díky tomu vyřadil ze hry.
"Sakra jsem se lek!" vydechl a roztržitě zamžoural na hodinky. S nadávkou se vymrštil ze židle a odběhl kamsi do koupelny.
S tichým smíchem jsem si sedla na jeho postel a nevěřícně si měřila nepořádek a chaos, který panoval v té jeho kobce. Všude se válelo oblečení, cédéčka, obaly od dvd a několik papírků od sušenek.
Celým bytem se ozvalo táhlé bzučení, jak někdo nalehl na domovní zvonek.
"Adél? Dojdeš mu otevřít? Musim si dát sprchu!" zakřičel Ondrův hlas zoufale.
S nevolí jsem se zvedla a otevřela dveře do bytu. Michala už jsem neviděla dlouho. Byl to hubený, ale sympatický kluk s mandlovýma očima a intelektuálskýma brejličkama. Vypadal potěšeně, že jsem mu otevřela zrovna já. Zářivě se na mě usmál a rukou naznačil pohyb od shora dolu.
"Sluší ti to."
Cítila jsem, jak se mi do tváře dostává horko, tudíž jsem odstoupila od dveří, aby mohl vejít.
"Ondra je ještě ve sprše…"
"To je vůl, hlavně, že vyšiloval, ať tu jsem přesně v pět," zasmál se pobaveně.
"Chceš něco k pití?" hlesla jsem nejistě.
"Jo…stačí voda, díky." Vděčná, že mám alespoň na minutu co dělat, jsem mu natočila z barelu vodu a pak si sedla k němu ke stolu. Neměla jsem tušení co říct, ale Michal moje starosti nijak nesdílel. Během minuty mě vtáhl do hovoru tak bezprostředně, že jsem se tomu sama divila. Teprve po půl hodině vyběhl brácha z koupelny. Okolo beder měl jen ručník, ale byl hladce oholený a vlasy měl pečlivě nagelovaný.
"No kámo…ještě chvilku tu takhle brouzdej a asi se neudržim," vyprskl smíchy Michal a já se k němu přidala.
Teprve po další čtvrt hodině jsme konečně vyrazili. Musela jsem uznat, že to bráchovi sekne a měla jsem podezření, že s námi pude nějaká slečna, pro kterou bylo tohle všechno určený.
V baráku u náměstí jsme nabrali další tři lidi. Dvě holky, Irmu a Ivu a jejich kamaráda Milana, který v půli cesty odběhl ještě pro nějaký kamarády se kterýma nás dožene.
Kupodivu jsem se mezi všemi těmi cizími lidmi cítila dobře. Holky si se mnou povídaly a Ondra s Michalem měli jakousi absurdní potřebu mě chránit. Šli vedle mě, jako moje malá soukromá ochranka a zůstali tak i v letním kině, kam jsme šli na reprízu starého snímku Snídaně u Tiffanyho. Dřív než jsem se pohodlně uvelebila, odvázal si Michal mikinu, kterou měl okolo pasu a s milým úsměvem mi ji přehodil přes ramena.
Už už se mi draly z pusy protesty, když mi jemně položil ukazováček na rty, zakroutil odmítavě hlavou a beze slova se opřel o dřevěné opěradlo.
Srdce se mi prudce rozbušilo z toho náhlého a jemného gesta. Poslušně jsem se zachumlala do jeho mikiny a teprve se začátkem filmu jsem přestala vše okolo sebe vnímat…

* * * * * * * * * *

Nehty se mi nenávistně zaryly do dlaní, jak moc jsem zatínal pěsti. Ne, že bych měl často sklony k agresivitě a měl nutkavou potřebu někomu vylepšit zevnějšek, ale toho kluka bych nejradši zabil. Co si to sakra dovoluje na ní sahat?! Nebýt řady, která nás od sebe dělila, nejspíš by ten parchant jednu schytal. Takhle jsem jen bezmocně přihlížel tomu, jak jí to brejlatý pako dává mikinu, sahá jí na rty a v půlce filmu používá to rádoby protahovací gesto, kdy omylem zapomene ruku za jejími zády.
Nevěděl jsem, jestli mám Milana za to vytáhnutí do kina nenávidět, nebo milovat. Je pravda, že mě ten čtyřokej prevít maximálně vytáčel, ale na druhou stranu jsem se konečně mohl před ní ukázat v lepším světla. Pokaždé, když mě viděla, tak jsem se choval jako naprostej magor.
Ten film byl neuvěřitelně dlouhej a nudnej. Měl jsem velký nutkání odejít, zakouřit si a počkat na ostatní v nějaký hospodě, ale na to jsem se moc bál, co pan Čtyřoký ještě vymyslí za fígle. Málem jsem začal nahlas aplaudovat, když v tom stupidním filmu konečně našli tu pitomou kočku a hlavní hrdinka si uvědomila, jak je do toho svýho kámoše zamilovaná.
"To byla sra…"zaúpěl Milan, ale zbytek slova zanikl ve všeobecném šumu, jak se lidé zvedali z laviček. Každopádně jsem si ho dost dobře dokázal domyslet a plně jsem s tímhle názorem sympatizoval.
"Co se bude dít teď?" zeptal jsem se rádoby bez zájmu.
"Jde se na pizzu s pány vysokoškoláky a následně do nějaký hospody. Mimochodem, vidíš támhle toho týpka? To je ten machr přes počítače, jak jsem ti říkal. Mohl by ti splašit ten program na to tvoje hudlání, jak pořád sháníš."
Bez zájmu jsem si ho prohlédl a v davu vyhledal postavu, která mě zajímala o moc víc. Vypadala nádherně. Takovým tím podivným způsobem, který by se mi za jiných okolností nelíbil, ale u ní mi způsoboval výkyvy v mé sexuální zdrženlivosti. S trochu ostýchavým úsměvem si stáhla mikinu a vrátila ji svému doprovodu. Byl čas se do toho vložit.
Trochu jsem si urovnal vlasy a protáhl se davem odcházejících lidí.
Natáhl jsem ruku s tím, že jí chytnu za loket, ale v poslední chvíli jsem ji stáhnul. Musím na ní pomalu. Matně jsem si vzpomínal na období, kdy mi mamka, jako malýmu, koupila k narozeninám králíčka a kladla mi na srdce, že bude trvat dlouho, než ke mně bude mít důvěru. Pobaveně jsem si jí změřil. Trochu vypadala jako něco ustrašenýho a roztomilýho.
"Je fajn, že jsi dneska šla s námi," usmál se na ní brejloun právě ve chvíli, kdy jsem řešil své vnitřní dilema.
"Taky jsem…" tiše se zajíkla, když její zrak spočinul na mě.
"Ahoj," usmál jsem se a okázale ignoroval brejlouna, který si mě obezřetně přeměřil. Uspokojilo mě, že to co vidí se mu nejspíš moc nezamlouvá.
"Ahoj," hlesla a vypadala ještě bledší, než když jsem jí viděl naposledy. Ruce měla zatnuté v pěst a lehce se jí třásly, což mě pobavilo a trochu rozmrzelo, jelikož bylo víc než jasné, že ze mě má pořád strach.
"Jak se ti líbil film?" zeptal jsem se jak nejmileji a nejpozorněji jsem dokázal a důvěrně se zařadil po jejím druhém boku, abychom se vydali ven z kina, jako většina lidí. Nedůvěřivě se mi zahleděla do očí.
"No…mám ho ráda."
"Taky se mi líbil, i když…kdybys tu nebyla, asi by se mi líbil míň,"předběhl mě s odpovědí její doprovod, nejspíš aby opět získal ztracenou pozornost a nenápadně se snažil zakormidlovat jejich kroky jiným směrem. S pobaveným úsměvem jsem se jich držel.
"No, kdybych lhal, asi bych řekl to co tady brejloun, ale mě to přišlo hrozně dlouhý a nudný. Nicméně bylo fajn, rozšířit si filmovej rozhled."
S podivným zadostiučiněním jsem sledoval, jak se jí na tváři mihlo hned několik protichůdných emocí. Byl tam všudypřítomný strach a ostražitost, které se najednou pomíchali se zájmem a pobavením.
Zrychlil jsem, předstihl ji o několik kroků a otočil se k ní tváří, aniž bych přerušil chůzi. Chtěl jsem brejlouna naštvat ještě víc a navíc jsem měl konečně možnost, dát své múze a posedlosti jméno.
"Mimochodem, já jsem Marián," napřáhl jsem k ní ruku s širokým úsměvem.
"Vím, kdo jsi," šeptla trochu ochraptěle, nicméně zpomalila krok a trochu váhavě pozvedla ruku. Konečky studených prstů mi přejela po dlani a stiskla, tak jemně a křehce, že jsem měl na chvíli strach, abych jí jen lehkým sevřením ruky neublížil.
"Adéla," hlesla, rychle ruku stáhla a i se svou gardedámou, která se na mě zpod brýlí mračila jako bych byl prznitel malých dětí, přidala do kroku.


Ange guardien (3.)

24. června 2010 v 18:27 | Džín |  Ange guardien
* * * * * * * * *

Měla jsem dojem, že z tolika pocitů, které mnou procházely se musím zákonitě zbláznit. Začalo to Michalovým chováním, které bylo vůči mé osobně jiné a dost nezvyklé. Nechtělo se mi věřit, že se mnou skrytě flirtuje, i když zrovna tohle slovo mi bylo hodně proti srsti. Jeho nenadálý zájem mě trochu znervózňoval. Jenže aby toho nebylo málo objevil se tu Marián. Jediný pohled na něj, jak na mě upírá své sytě zelené oči a na tváři má ten podivný výraz, mi způsoboval skoro až fyzickou nevolnost.
"Je ti něco?" přerušil mě v uvažování a v bitvě všech těch protichůdných pocitů, Michalův hlas. Naštvaný výraz, který měl do doby než se od nás Marián odpojil a i po jeho odchodu, byl pryč a povzbudivě se na mě usmál.
"Ne…to nic. Jen jsem se zamyslela."
"Nad tím klukem? Nic proti Adél, ale drž se od něj dál."
Zvědavě jsem si prohlédla jeho tvář a musela se usmát nad tím co jsem viděla. Vypadal hodně naštvaně a mandlové oči měl přimhouřené do malých štěrbinek.
"Proč?"
"Nelíbí se mi. Na jedný straně jsou jeho fanynky který prej střídá jak ponožky a na druhý lidi se kterýma se každou chvilku porve, protože ho zesměšňujou kvůli muzice."
"Chodila jsem s ním do školy, vím co je zač. Teda…alespoň si myslím, že to vím," opravila jsem se trochu zdráhavě a na mysl mi vplula jeho mile se usmívající tvář a pak opilecký blábolivý hlas o tom jak mě hledal a ať se ho nebojím.
Mlčky jsem si povzdechla a rozhlédla se, abych zjistila, kde je bráška. Hrklo ve mně, když jsem narazila na pár sytě zelených očí a do tváří se mi nalila podivná horkost. Marián se pousmál a stočil pohled před sebe. Jeho výraz se změnil. Vypadal soustředěně a trochu se mračil. Teprve potom jsem si všimla, že vedle něho jde Ondra a cosi mu říká. Neslyšela jsem o čem si povídají, což ve mně probudilo strašlivou zvědavost. Marián přikývl a podmračeně začal cosi vysvětlovat.
Přistiženě jsem trhla hlavou, když znovu pozvedl hlavu a já na něho stále tak upřeně a zkoumavě zírala.
Už teď jsem se děsila těch několika hodin, které jsem dnes večer měla strávit v jeho přítomnosti. Trochu sobecky jsem se usmála na Michala a doufala, že můj odhad v jeho náklonnosti ke mně je pravdivý. Představa, jak trávím večer s Michalem, byla přeci jen snesitelnější, než společnost a podivné chování kluka, který mi sytě zelnou barvu svých očí vpálil hluboko do mozku.
V restauraci, do které jsme o deset minut později dorazili, nastal hrozný zmatek s výběrem místa a sešupováním stolů. Nechtělo se mi do toho mumraje zasahovat, tudíž jsem se držela opodál nalepená na bar, abych nepřekážela a poté se rychle vecpala na židli vedle Michala a jakési dívky, která měla po druhém boku Ondru. Jen po očku jsem sledovala Mariána na kterého místo nezbylo.
"Třeba tě někdo vezme na klín," zasmál se kluk, kterého jsem si pamatovala pod jménem Milan. Od slunce vybělené vlasy mu padaly do obličeje s velkýma modrýma očima a v něčem mi hrozně připomínal Mariána. Oba byli velmi vysocí a i když štíhlý, tak s rozložitými rameny a svalnatýma rukama. Ale v tom to nebylo. Zkoumavě jsem přejížděla pohledem z jednoho na druhého.
Marián se krátce zasmál, rozhlédl se po okolních stolech a zdvořile požádal jakýsi postarší pár vedle o židli, kterou měli navíc. Vypadalo to, že si sedne vedle Milana a dívky jménem Irma, která tím vypadala potěšená, ale najednou se zarazil. Po tváři se mu mihl jakýsi škleb, který jsem uměla přirovnat jen ke škodolibosti a k mému nesmírnému úžasu začal židli cpát mezi mě a Michala. Vyděšeně jsem se přisunula k Michalovi dřív, než to mohl udělat. Pobavené uchechtnutí za mými zády mi způsobilo husí kůži, která se následně držela mého těla jako klíště. Rychle zasunul židli mezi mě a tu dívku a s lehkým otřením si konečně sedl. S nevolí jsem vdechla zajímavý parfém, rozvířený jeho příchodem ve vzduchu a na okamžik jsem zavřela oči. Začínala jsem toho kluka z hlouby duše nenávidět!
Trochu zoufale jsem se zadívala na Ondru, který se vesele bavil s dívkou po svém boku a kvůli čemusi si jí dobíral. Ucítila jsem na tváři Mariánův pohled, ale snažila jsem se ho ignorovat. Celá nesvá jsem se natáhla pro plastikový jídelní lístek s nabídkou pizz, různých těstovin a salátů a vyplašeně zalapala po dechu, když mě ovanula čirá esence kořeněné vůně a její majitel si opřel ruku o mou židli, tudíž mě jemně objímal.
"Budu koukat s tebou nevadí? Je tu těch lístků málo," usmál se zblízka.
Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se do bezstarostného úsměvu.
"Jo, klidně."
Podezřívavě přimhouřil oči, které mu trochu potemněly, tudíž jsem se rychle začala věnovat zkoumáním co na které pizze je, ale jeho těsná blízkost způsobovala v mém těle podivné chvění.
"Dvacítka vypadá dobře," prohodil po chvilce konverzačně a zapíchl prst na pizzu se šunkou, sýrem a žampiony.
"Patnáctka je lepší."
Vyhledal očima můj výběr a zasmál se.
"Máš pravdu," šeptl a zadíval se mi do očí tak blízko, že se mi prudce rozbušilo srdce. Rychle jsem se odtáhla a rozhlédla se po ostatních. Většina z nich ještě vybírala a našeho důvěrného šepotu si nejspíš nikdo nevšiml krom Michala, který si Mariána zamyšleně měřil.
Potřebovala jsem najít tracený klid, tudíž jsme se zaposlouchala do rozhovoru, který se sice týkal školy, ale přeci jen mě dokázal rozptýlit. Marián si mě díky bohu přestal všímat a aktivně se zapojoval do debaty. Tu a tam se na mě usmál, což mi sice zvyšovalo tepovou frekvenci, ale ne v tak koncentrované formě, jako když se mnou mluvil. Sama jsem nechápala, proč jsem z něj tak hotová. Je fakt, že jsem z něj měla odjakživa strach…z jeho chování, posměchu a nežádoucí pozornosti, kterou na základce věnoval těm, které šikanoval. Jenže teď se zdál jiný, dospělejší, a přece jsem se nedokázala zbavit tý protivný úzkosti, kterou jsem v jeho blízkosti měla.
U jídla jsem se naštvala sama na sebe. Chovám se jako ušlápnutá puťka! Nikdy jsem neměla potřebu být středem pozornosti, ale taky jsem nikdy neseděla v koutě jako nějaká kudrnatá Baby. Hovor mezitím přešel na filmy, což bylo celkem nosný téma, který mi vyhovovalo a dovolilo mi vmíchat se do debaty.
Mezi mluvením jsem do sebe pomalu nasoukala celou pizzu a měla pocit, že musim zákonitě prasknout. Jako malá jsem měla strach, že když se moc najím, roztrhá se mi břicho a všechno jídlo vypadne ven, teď bych tuhle možnost spíš uvítala.
"Tak co lidi, změníme lokál?" houkl Ondra a když se ozvalo souhlasné bručení, mávl na číšníka a každý zaplatil co tu dnes propil a projedl. Teda kromě mojí osoby, protože za mě platil bratříček.
Noční vzduch, který se mi venku opřel do obličeje mi vyloudil na tváři úsměv. Michala odtáhl Ondra, aby s ním cosi probral, tudíž jsem se loudala vzadu za ostatními a vychutnávala si pohled na uličky osvětlené žlutým pouličním světlem, lesklé kočičí hlavy na které jsem opatrně našlapovala, zvuky kroků a hlasů přede mnou a útržky rozhovorů z otevřených oken domů.
"Kde jsi?" vytrhl mě z toho všeho známý hlas a já polekaně trhla hlavou.
"Na konci davu?" zkusila jsem opatrně, ale Marián jen zavrtěl hlavou.
"Myšlenkama."
Trochu jsem se natočila a ukázala na baráček s otevřeným oknem, ze kterého k nám doléhala písnička Pokoj v duši. Zastavil se a já z jakéhosi pochybného důvodu zastavila taky. Tuhle písničku jsem měla ráda a poslouchat ji ve ztichlé ulici s někým jako je on, bylo zvláštní.
Chvíli se zamyšleně díval do černého okna, odkud hudba vycházela a pak se s lehkým úsměvem otočil zpátky na mě.
"Co život rozdělí, smrt spojí na věky. To je pěkný…"
Snad poprvé v životě jsem se na něho usmála bez toho, aby v tom byla jízlivost, nebo bych se do toho musela nutit. Úsměv mi vrátil a v tichosti jsme doposlouchali písničku až do konce. Jakmile dozněl poslední tón, rozešli jsme se ulicí za ostatními, kteří už nám někde zmizeli.


* * * * * * * * * *


Ta holka mě uhranula, jinak jsem si nedokázal to všechno vysvětlit. Nedokázal jsem od ní odtrhnout oči. Malá porcelánová panenka, která na mě mrkala velkýma, pro mě až nechutně nevinnýma očima a měla mě pod palcem, jako žádná jiná. Několikrát za večer mě přepadla strašná touha mít jí jen sám pro sebe…mít její tělo, ústa, vlasy...Chvilkama jsem si připadal jako sexuchtivej úchylák, jenže ta holka mě naprosto vyváděla z míry. Jak jsem z ní mohl sakra takhle zblbnout? Matně jsem si díky jejímu bráchovi vzpomínal, že jsme chodili do stejný školy. Malá ušlápnutá chudinka, která mi byla vždycky jen pro smích. Tak co teď sakra blbnu?
Díval jsem se na ní, jak si vychutnává písničku hrající z okna, jak je uvolněná a spokojená. Najednou ze mě nebyla nervózní. Klidně kráčela vedle mě tichou ulicí a já si všiml, jak opatrně našlapuje. Bála se, že spadne? Nebo schválně našlapovala na jednotlivé dlaždice a nestoupala na spáry?
"Víš vůbec, kam šli?" zvedla hlavu a mírně ji naklonila, jako by chtěla nějakým gestem podložit svojí otázku.
Věděl jsem to. Přiznávám, že naprosto přesně, ale nedokázal jsem se přinutit říct pravdu.
"Nevím, ale vím, kam půjdeme my."
Polekaně se zastavila a já se musel hodně ovládat, abych jí nevzal za ruku. Kdybych jí teď chytnul, nejspíš by se vyděsila o to víc, utekla a to by nezapadalo do plánu, který se mi pomalu vyloupl v hlavě.
"Adél no tak," hlesl jsem prosebně. "Ty si myslíš, že bych ti něco udělal? Na rovinu ti řeknu, že bych chtěl, ale…ale to se nikdy nestane, pokud bys to nechtěla taky. Je mi jasný, že nechtěla, takže můžeme být aspoň…kamarádi," dostal jsem poslední slovo s nechutí přes rty a natáhl k ní pravičku.
"Kamarádi? Já a ty?" vydechla s nevěřícnou ironií, což se mě trochu dotklo.
"Proč ne? Na kamarádství není nic špatnýho."
Nerozhodně se nadechla, chvilku zadržela dech a s výdechem mi lehce stiskla ruku.
"Tak kam půjdeme?" povytáhla obočí a já se potěšeně usmál.
"Do jedný zahrady."
Rychle jsem se podíval na hodinky a popadl jí za ruku.
"Musíme si chvátnout, jinak to prošvihneme, ale bude to stát za to, uvidíš."
Věděl jsem, že má strach a pořád mi nevěří, ale byl jsem si téměř jistý, že to co jí chci ukázat, většinu toho změní.
Šli jsme hodně rychle. Její dlaň mě opatrně svírala, jako by se bála, že jí někde zapomenu a poběžím sám a přitom vypadala, že by ode mě nejradši utekla co nejdál. Udýchaně jsme zastavili před plotem jedné z vil.
"Slečna první," mrknul jsem na ní.
"To tam polezeme přes plot? Co když nás někdo uvidí?"
"Tak budeme utíkat."
Místo, aby se ustrašeně stáhla zpátky, jak jsem čekal, vyprskla smíchy a vytáhla se na kamennou podezdívku.
"Opovaž se na mě šáhnout," houkla přes rameno, když postřehla moje ruce, které automaticky vystřelily k jejímu tělu, aby jí přidržely.
"Buď opatrná."
Bez dalších slov se zapřela na rukách, vysoukala se nahoru a seskočila na druhou stranu do zahrady. Moje malá porcelánová panenka umí lézt přes ploty a nevadí jí vkrást se do cizí zahrady…
Pobaveně a pořád trochu v úžasu, protože jsem se připravoval na sáhodlouhé přesvědčování, jsem se přehoupl za ní, znovu jí vzal za ruku a rozeběhl se podél plotu dál do zahrady, aby nás nikdo neviděl.
"Sundej si svetr," prohodil jsem, když jsme konečně zastavili a sám jsem se rychle vysoukal z trička.
Vyděšeně ustoupila o krok dál.
"Ježiši já se z tebe zbláznim. Tak si ho nech, ale bude ti hrozná kosa, až půjdeme domu. Poradil bych ti, aby sis nejlíp sundala i tu sukni, ale to už bys mi mohla jednu vrazit, utéct, nebo začít řvát, takže to po tobě chtít nebudu."
"Proč si ho mám sundat?"
"Tím bys mi zkazila překvapení. Prostě si tu ten svetr nech a pojď za mnou."
S povzdechem si stáhla svetřík, hodila ho k plotu na podezdívku jako já tričko a trochu nerozhodně se vydala za mnou. Zahrada týhle vilky byla fakt velká a plácek na který jsem měl namířeno byl krytý z jedné části zakrslými stromky a keříky, tudíž na člověka nebylo od domu vůbec vidět. Pohodlně jsem se položil do měkké trávy a trpělivě počkal, než se natáhne vedle mě.
"S tebou někam jít je zážitek," broukla nespokojeně.
"Dělám, co můžu. Jen za to asi dostanu do držky co?"
"Proč?"
Pobaveně jsem si v hlavě přehrál nenávistný pohledy který po mě Brejloun házel.
"No od toho tvýho…"
"Ondry?" podivila se.
"Ne…Michala. Nevypadal, že bych se mu líbil."
Vleže pokrčila nahými rameny. "Mně se taky nelíbíš a ještě jsem ti žádnou neubalila."
"Tak to ti děkuju," zasmál jsem se, ale slovo "nelíbíš" ve mně nenechalo zrovna pocit štěstí.
Kousek od nás se ozval chrčivý zvuk.
"Teď se dívej," šeptl jsem.
Nad námi proletěl pruh třpytivé vody, ke kterému se během několika vteřiny přidala spousta dalších. Drobné kapičky vody mi dopadaly na tvář i nahý hrudník a vsakovaly se do džínů. Všude kolem nás šuměla voda ze zahradních ostřikovačů a proudy vody se nám křížily nad hlavami a smáčely od hlavy až k patě. Opatrně jsem vyhledal v trávě Adély ruku. Byla mokrá stejně jako ta moje a její prsty mi pevně stiskly dlaň…

* * * * * * * * * *


Veškerý strach a neklid byl najednou pryč. Připadalo mi neskutečný, že tu ležim v trávě, mokrá jako myš a tisknu ruku někomu, koho jsem nenáviděla. Bez pohnutí jsem pozorovala proudy vody, křížící se na obloze a uvažovala, jestli bych měla na Mariána přehodnotit názor. Choval se zdvořile a mile. Možná…možná bych s ním mohla kamarádit. Nenápadně jsem pootočila hlavu a podívala se na něj. Pozoroval mě. Nebyla jsem si jistá, jestli se takhle dívá už dlouho, ale rychle jsem ucukla pohledem. Kamarád. Ne…Marián se nechtěl jen kamarádit.
"Půjdeme? Klepeš se zimou."
Trochu polekaně jsem sebou trhla a uvědomila si, že mluví pravdu. Mokré šaty mě studily na těle a ruce i nohy jsem měla skrz na skrz promrzlý.
Bez dalších slov jsme se zvedli a ruku v ruce přeběhli k zídce. Dřív, než jsem se mohla natáhnout pro svetr, strčil mi Marián do ruky svoje tričko a obrátil se zády.
"Nebudu se dívat," zamumlal.
Už už jsem se nadechovala k takový tý frázi, že mu bude zima a že tohle přeci nejde, ale něco mě zarazilo. Nerozhodně jsem se zadívala na ten kus černý látky, co jsem měla v ruce.
S povzdechem jsem přetáhla přes hlavu tílko a rychle se nasoukala do jeho trička. Připadala jsem si jako v noční košili, tudíž jsem si po straně udělala uzel, aby mi těsně obepínalo boky, přehodila přes sebe ještě svetr a utrápeně mu sáhla na lopatku. Trochu sebou škubl a pomalu se obrátil. Připadala jsem si jako idiot. S úšklebkem jsem si představovala všechny ty filmový hvězdičky v televizi, který i mokrý a ve vytahaným tričku, vypadaly úžasně.
Mlčky si mě prohlížel a na rtech se mu mihl rychlý úsměv.
"Radši už půjdeme," přerušila jsem jeho zírání trochu roztrpčeně a vydala se k místu, kde jsme přelézali plot. Šel za mnou. Ne vedle mě, nebo přede mnou, ale za mnou. Znervózňovalo mě, že na něj nevidím…že nevidím, kam se kouká a na co!
Teprve poté, co jsme nechali vilku s trávníkem a ostřikovači za zády, se zařadil po mém boku a trochu nejistě se na mě usmál.
"Chodíš tam často?" optala jsem se rychle a soustředila se na štěrkovou příjezdovou cestu, po které jsme šli. Nechtělo se mi dívat do jeho tváře…ani do jeho očí.
"Jen když mám těžký období," zasmál se krátce.
"Teď ho máš?"
"Ne…teď ho nemám, ale chtěl jsem, abys to viděla. Promiň, že jsi kvůli tomu mokrá."
Z hrdla mi vyšel tichý smích, což mě samotnou udivilo. Nechtěla jsem si to tak lehce přiznat, ale pod těma ostřikovačema se mi líbilo. Vlastně i jeho přítomnost nebyla špatná. Trochu mě ale děsily ty následky. Člověka, se kterým prožijete něco takového, nemůžete druhý den jen tak odkopnout a ignorovat. Nemůžete mu říct, že si na nic nepamatujete a že s ním nechcete mluvit, protože po probuzení vám to připadá vzdálený a neskutečný.
"To je v pořádku," zamumlala jsem a sklopila hlavu ještě níž než před tím.
Nevěděla jsem, co si s ním povídat. S námahou jsem vzpomínala na časopisy, které jsem si vždycky pročítala na gyndě a kde byly rady podobného typu, ale z ničeho nic se zeptat na jeho oblíbený filmy, nebo knížky, mi přišlo naprosto absurdní. Navíc…já ho nechtěla poznávat, jen přerušit to hloupý ticho!
Jemu mlčení očividně nevadilo. Pomalu kráčel po mém boku a pokaždé, když se srazil s mýma očima, roztáhl se mu na tváři spokojený úsměv.
Nechtělo se mi tahat ho až k nám domu, ale pokud jsem se nechtěla svlíkat na ulici, musela jsem. Nevěděla jsem, co mi dělá větší problémy. Představa, že by mě viděl nahou, nebo představa, jak každý den naléhá na domovní zvonek a tahá mě ven.
Třeba za mnou chodit nebude, utěšovala jsem se chabě. Třeba se mu jen dneska nakřápla šedá kúra mozková a až mu sroste, ani si na mě nevzpomene!
"Tady bydlím," zachraplala jsem s obtížemi před vchodem do našeho baráčku, který jsme sdíleli ještě s dvěma dalšími rodinami a nerozhodně si ho změřila. Pobaveně se zasmál a zatahal mě za tričko.
"Rád bych ti ho nechal, ale je mi hrozná zima."
Střeva se mi zběsile kroutila, když jsem ho vedla chodbou do patra a roztřeseně odemykala náš byt.
Marián Halas v mym pokoji. Proč zrovna on?!
Při představě jak sedí na mojí posteli se mi udělalo skoro až špatně.
Kamarád! Je to kamarád! Opakovala jsem si v hlavě zaklínadlo, ale nijak se nedokázala zbavit zakořeněnýho přesvědčení, že tenhle kluk je jedna z mých životních položek, kterou nenávidim.
Roztřeseně jsem ukázala na kuchyňskou židli.
"Sedni si, já se převleču a…a přinesu ti to tričko."
Dřív, než mohl pořádně něco namítnout, zapadla jsem do pokoje a zamknula za sebou dveře. Bleskurychle jsem se nasoukala do volného trička na spaní, vzala si pyžamový kalhoty a s hlasitým odemknutím přeběhla kuchyň, abych mu položila tričko do natažené dlaně.
"Pěkný," ohodnotil můj nový outfit a s úsměvem rozmotal zmenšovací uzel na tričku, aby si ho mohl natáhnout.
Nervózně jsem udělala krok zpět, když se postavil. Ta jeho výška mě děsila. Byl o dobrých 40 čísel vyšší než já a připomínal mi jednoho herce. Nedokázala jsem si vzpomenout na jméno, ale měl skoro stejně široké rty, tmavé rozcuchané vlasy a takový ten zvláštní hloubavý pohled.
Trochu prkeně jsem se přemístila ke dveřím a otevřela je.
"Asi bys měl…" vyjeveně jsem zůstala zírat na osobu, která rozzuřeně vyšla z chodby.
"A..hoj," zakoktala jsem se.
Michal vypadal, děsivě. Jeho tvář křivil vztek a vypadalo to, že já i Marián schytáme ránu pěstí.
"Hledal jsem tě!" vyštěkl napruženě a já si teprve teď uvědomila, že jsme bez jedinýho slova ode všech utekli. Strach musel mít i brácha.
"Já…"
"Neřvi na ní!" zavrčel za mými zády Marián. "Za a) její máma spí, takže bys jí asi neměl budit, za b) na Adélu nebude křičet nikdo, opakuji nikdo a za c) se chováš značně hystericky, když vezmeme v úvahu, že spolu nic nemáte a já na ní dával celou dobu pozor!"
Michalova pravačka prudce vyrazila vpřed a škubnutím vytáhla Mariána na chodbu, kde se do něj pustil pěstma. Vyděšeně jsem za sebou zabouchla dveře a zkoprněle pozorovala ty dva, jak do sebe buší hlava nehlava a zahrnují se nadávkami.
Nedokázala jsem vymyslet, co s nima udělat. Dva pitomci co se mi perou na chodbě před bytem, byli pro mě novinkou.
"Mohli byste toho laskavě nechat?" houkla jsem unaveně k těm dvěma.
"Očividně nemohli," povzdechla jsem si a hodlala se vrátit zpět do bytu. Zabouchnutý dveře a prázdná klíčová dírka mě vyděsily.
Vztekle jsem zaklela. Kvůli těm idiotům jsem si zabouchla a nevzala si klíče! Napruženě jsem přešla k nim a nasoukala se mezi ně, aby mě konečně vzali na vědomí.

Ange guardien (1.)

24. června 2010 v 18:27 | Džín |  Ange guardien

To, že jsem vylezl z tý zatuchlý kamenný budovy, kterou jsem postupem času začal víc a víc nenávidět mi konečně udělalo trochu dobře. Žaludek se pomalu a škodolibě vracel zpátky na své místo a já se spontánně opřel o ohavnou žlutou zeď, která mě chladila do zad. Zhluboka jsem vdechl do plic voňavý letní vzduch a konečně se zberchal natolik, abych si přes rameno přehodil popruh tašky a potácivě se vydal dlážděnou ulicí pryč od zdroje dnešního utrpení.
Děkoval jsem bohu, i když jsem zarputilý ateista, že už je skoro konec roku.
Slunce mi nemilosrdně pražilo do obličeje a černýho trička. U náměstí jsem si koupil ledovou tříšť a šel rovnou k řece, kde jsem si chtěl v klidu povegetit. Včely a čmeláci co všude kolem bzučely, mě neuvěřitelně rozčilovaly. Měl jsem chuť něco rozmlátit…rozbít, zničit…
To, že na mý oblíbený lavičce někdo seděl, mě namíchlo ještě víc. Nasupeně jsem si toho vetřelce změřil. Byla to holka. Seděla se skloněnou hlavou a četla si jakousi knihu. Naštvaně jsem zpomalil, ale nahromaděný vztek vzal za své a já došel až k ní a posadil se na pravou stranu lavičky.
Vyštípu jí třeba ručně, když nepochopí, že by měla vypadnout!
Pomalu a s jakousi zvláštní rozvahou zvedla hlavu. Šedo zelené oči se na mě upřely s nehraným překvapením a ruce, v nichž držela knihu, se jí lehce roztřásly.
Preventivně jsem se proti tomu nevinnýmu a naivně vypadajícímu pohledu obrnil pořádným zamračením. Vyděšeně vytřeštila oči, pozvedla obočí a rychle se znovu sklonila ke své knize.
Se zavrčením jsem začal hlasitě usrkávat zbytek tříště a vztekle nakopával nohou kamínky na cestě.
"Hele nechtěla bys už jít?!" nevydržel jsem to a naštvaně mrsknul kelímkem přes její klín až do koše.
"Proč bych měla? Byla jsem tu první a v parku je spousta jiných laviček, na který se můžeš posadit," pronesla tichým, ale podivně tvrdým hlasem. Neobtěžovala se ke mně zvednout ani oči a stále jimi přejížděla po řádcích v knížce.
Nasupeně jsem se rozvalil, co to jen šlo a nešetrně jí praštil loktem do ruky. Nikdy jsem neměl násilnický sklony vůči holkám, ale tenhle blbej den a ty její nevinný ustrašený oči, mě dováděly k nepříčetnosti.
"Už je ti líp?" šeptla apaticky, a i když se o to nesnažila, ty čtyři slova ve mně vyvolaly neuvěřitelný výčitky svědomí. Trochu vykolejeně jsem si jí znovu prohlédl. Vypadala strašlivě křehce…jako malá bílá květina z foukaného skla, se kterou když nezacházíte opatrně, rozsype se na spoustu malých střepů.
"Promiň," hlesl jsem a oči sklopil k jejím rukám.
V bledých, útlých prstech stále svírala knížku. Se zájmem jsem se lehce nahnul, abych viděl hřbet. Těžké melodično od Terryho Prachetta. Mimoděk jsem se usmál, což mě překvapilo. Nečekal bych, že mě pobaví právě taková banálnost jako je holka, která čte to samé co já.
Z ničeho nic knížku zaklapla a pozvedla oči. Bylo zvláštní jak dlouhé a černé byly její řasy. Nemusela se ani líčit, aby vypadala…jak vlastně? Nepatřila zrovna k mému ideálu krásy. Byla neuvěřitelně bledá, jako by už pár měsíců nevyšla na sluníčko a s bronzově hnědými vlasy, spletenými do copu, působila celkově dost nevýrazně. Jenže ta její křehkost a velké oči, které někdy zazářily zeleně a jindy se změnily na ocelovou šeď, mě uchvátily.
Chvíli mi bez pohnutí zírala do očí, načež si přehodila přes rameno popruh tašky, knihu vhodila do jejích útrob a s lehkostí se vyhoupla na nohy.
"Slušně poprosit nikdy nikoho nezabilo," poznamenala se smutným úsměvem a pomalou lehkou chůzí se vydala podél řeky. Bílá sukně se jí lehce vlnila těsně nad koleny a světle modré tílko jakoby dokreslovalo tu absurdní křehkost, která se kolem ní vznášela. Teprve když zmizela za ohybem cesty, dokázal jsem odtrhnout hlavu od míst, ve kterých se mi ztratila.
"Sakra," zaklel jsem tiše a pořád trochu omámeně zašátral po kapsách, abych našel cigaretu a zapalovač.
Potáhnutí z cigarety mě kupodivu neuklidnilo. Po dlouhé době, kdy jsem kouřil, mi ta tenká, návyková "tuberiho" tyčinka nechutnala.
Vztekle jsem ještě několikrát potáhl, než jsem celou proceduru zakončil típnutím nedopalku o kovovou stěnu koše.
Tvář té holky mi pořád kroužila v hlavě. Ty její nevinný vystrašený oči, když jsem jí chtěl tak hnusně vyhodit. Byl jsem znechucenej sám sebou!
Po chvilce tupého zírání na ubíhající vodu, která se v širokém korytu valila pár stop ode mě, jsem z tašky vytáhl kus papíru a propisku. Začal jsem mít nutkavou potřebu nějak tu podivuhodnou křehkost a krásu zachytit.
Mimoděk jsem si vzpomněl na minulý týden, kdy mě jedna holka ze školy prosila, ať pro ní napíšu písničku. Vysmál jsem se jí. Jo pravda, asi dost hnusně a nevybíravě, protože jinak by s pláčem neutekla ze školy, ale okolo byli kámoši a ztrapňovat se skládáním nějaký zamilovaný blbosti pro holku, mi přišlo jako pěkná kravina. Už takhle mě spousta lidí zesměšňovala, kde se dalo.
Zhnuseně jsem si všechny urážky a obličeje, který se mi vysmívaly, vyhnal z hlavy a začal se soustředit zase na tu holku.
Propiska se mi po chvilce soustředění rozkmitala po papíře a já začínal tušit, že tahle skladba bude jedna z nejlepších, co jsem zatím napsal!

* * * * * * * * * * * *

Tenhle den mi škola připadala nesnesitelně dlouhá. Už na konci čtvrté hodiny jsem se rozhodla, že koncem roku mi nikdo nic neudělá, když prostě a jednoduše uteču. Pája mě už od rána častovala ustaranými pohledy, jako poslední dobou často, což mě rozčilovalo ještě víc, než sezení v tmavé studené třídě.
Jakmile se ozval nepříjemný, ale nesmírně osvobozující zvuk školního zvonku, naskládala jsem si všechny věci do tašky a s rychlým rozloučením vyběhla před školu. Sluníčko nádherně hřálo a mě konečně začal opouštět chlad, který se mi za ty čtyři hodiny vkradl do rukou i nohou. Neměla jsem moc jasnou představu kam jít. Chvíli jsem se jen loudala městem a s trochu melancholickou náladou nahlížela do výloh obchodů, vyhýbala se turistům a nakonec zamířila do knihovny. Tohle místo jsem milovala. Byl tu zvláštní klid a mír. Nikdo nekřičel, nikdo se vám neposmíval, nikdo se nepokoušel na nikoho zapůsobit. S úsměvem jsem u pultu vrátila knížky a kartičku jsem nechala postarší paní knihovnici, abych si mohla vybrat ještě něco nového.
Poctivě jsem obešla všechna písmenka u beletrie a fantasy a teprve po hodině jsem se vrátila k pultu. Knížky, co jsem měla v náruči, mi připadaly strašlivě těžké a už teď jsem si nadávala za to, že se s nimi budu muset táhnout až domů.
Knihovnice mi s milým úsměvem načetla to, co jsem si vybrala a trpělivě počkala, než si všechno naskládám do tašky.
"Nashledanou," oplatila jsem jí úsměv a vyšla na prosluněnou ulici.
Taška mě nepříjemně tlačila na rameni, tudíž jsem se vydala nejbližší cestou k řece. Útulná lavička na sluníčku a jedna z knížek, byla snesitelnou alternativou, jak strávit zbytek odpoledne. Domů se mi ještě nechtělo a zavřít se kamkoliv, kde není slunce a čerstvý vítr taky ne.
Sedla jsem si na jednu ze svých oblíbených laviček. Byla zastrčená od hlavních cest parku a navíc jen kousíček od řeky, která tu plynule ubíhala a nedaleko šplouchala na mělčině plné kamenů. Dřív než jsem si vytáhla malou knížku v měkké vazbě, do níž jsem měla chuť se pustit, zaposlouchala jsem se do zvuků kolem. Všechny starosti a depresivní myšlenky vystrnadil nenadálý a křehký pocit štěstí. Věděla jsem, že se brzy zase vytratí, ale teď jsem si ho plně užívala. Nedaleké stromy zašuměly v lehkém náporu větru, který sebou přinesl vůni šeříku. Divila jsem se, že ještě někde roste, zvlášť když už bylo téměř léto.
S úsměvem jsem otevřela Těžké melodično a dala se do čtení.
Nevím, jak dlouho jsem četla, ale vzhlédnout mě donutil až hluk po mé pravici. Připadalo mi zvláštní, že se vedle mě posadil cizí člověk, ale to by mě samo o sobě nevyděsilo jako fakt, že ten člověk je naštvaně vypadající kluk a navíc kluk, kterého jsem se bála už od základky!
Tenhle strach a přirozenou averzi jsem si na něj vypěstovala už v šesté třídě. Byl o rok starší než já a jednou mě zesměšnil před celou třídou, když jsme měli společnou hodinu výtvarné výchovy.
Nejspíš si na mě nepamatoval a já se mu ani moc nedivila. Naštvaně si mě měřil, tudíž jsem ucukla pohledem a dala se znovu do čtení. Soustředit se, byl najednou nadlidský výkon. S vulgární hlasitostí vysával brčkem zbytek tříště, nakopával nohou v černé skatové botě skřípavý štěrk a choval se tak neomaleně jako vždycky. Nechápala jsem, jako ho vůbec někdo může obdivovat. Je možná pravda, že skládal výbornou hudbu a na svůj věk, byl neobyčejně talentovaný, ale pro mě nebyl nic víc, než buran, který tyranizoval každého, kdo byl slabší než on.
"Hele nechtěla bys už jít?!" zavrčel po chvilce a několik kapiček vody mi spadlo do klína, jak přese mě hodil kelímek od tříště. Neměla jsem chuť se s ním hádat. Proto jsem zvolila neutrální, ale trochu tvrdší tón a ze strachu jak se bude tvářit, jsem se na něj ani nepodívala.
"Proč bych měla? Byla jsem tu první a v parku je spousta jiných laviček, na který se můžeš posadit."
Musela jsem ho opravdu rozzuřit, jelikož se ležérně opřel a jeho loket mi bolestivě narazil do paže. Neměla jsem ponětí, jestli to udělal schválně nebo ne. Přepadla mě zvláštní melancholická apatie. Najednou jsem byla smířená se svým osudem a připadal mi mnohem smysluplnější, než ten jeho.
"Už je ti líp?"
"Promiň," vyhrkl tiše a já cítila, jak si mě zkoumavě měří. Vypadal najednou hrozně zmateně a provinile, což mě udivilo. Po chvilce se lehce nahnul a usmál se. Začínala jsem ho mít plný zuby a ústup, i když trochu zbabělý, mi přešel jako nejlepší řešení. V parku byla přeci jen spousta laviček, tak proč si nechat kazit den…
Rozhodně jsem zaklapla knihu, věnovala mu poslední pohled a zvedla se. Nikdy jsem si nevšimla, jak zářivě zelený jsou jeho oči. Mimoděk jsem si vzpomněla na úryvek z Harryho Pottera "oči máš zelené jako žába v láku".
"Slušně poprosit nikdy nikoho nezabilo," usmála jsem se smutně a vydala se pryč.
Jeho sytě zelené oči jsem měla ještě dlouhou dobu vypálené do hlavy jako usvědčující cejch…

* * * * * * * * * *

Zvedl jsem se až někdy k večeru. Slunce pomalu zapadalo a řeka byla díky tomu sytě oranžová, což mě donutilo dojít těch několik kroků těsně ke břehu. Zhluboka jsem vdechl svěží vzduch a překvapilo mě, že cítím šeřík. Nikdy jsem neměl květiny moc rád, ale tahle slabá vůně, kterou ke mně vítr přinášel jen po troškách a v krátkých intervalech, mě nadchla. Pevně jsem v dlani sevřel několik popsaných papírů a najednou mi bylo do pláče. Už to bylo dávno, co jsem naposledy dal najevo tenhle druh pocitu a teď mě zastihl zcela nepřipraveného. Štípání v nose jsem se snažil zahnat zběsilým zatřepáním hlavy a několika hlubokými nádechy. Ještě chvíli jsem tam stál, než se mi konečně udělalo líp a já se vydal domů.
Tři týdny do konce školy mi připadaly nekonečné. Většinou jsem ve školní budově pobyl jen ráno a pak jednoduše utekl pryč a toulal se městem. Nechtěl jsem si to moc připouštět, ale bylo to hlavně kvůli ní. Dokázal jsem se hodiny proplétat mezi lidmi, vysedávat v parku a čekat, kde se konečně objeví. Přeci jsem si jí nevymyslel!
Po večerech jsem dával dohromady novou skladbu. Klavír i housle jsem měl už dokonale sleděné, ale pořád mi v tom celém něco unikalo…věděl jsem, že za to všechno může nedodělaný konec. Potřeboval jsem jí najít už jen kvůli tomu, abych to dokončil! Jenže ona nebyla k nalezení!
Byl jsem rád, že poslední školní den, nás už moc dlouho nedusili. Učitelka vypadala, že se nás velice ráda na dva měsíce zbaví, tudíž nám rozdala vysvědčení a propustila dřív, než skončily ostatní třídy. Neměl jsem na nic náladu, ale i tak jsem se nechal přemluvit na pivo. Nepil jsem už hodně dlouho a najednou jsem si potřeboval připadat, jako normální kluk. Ne jako psychopat, který se stal závislý na holce, kterou viděl jedinkrát v životě!
Vybrali jsme si hospodu nedaleko školy a vyskládali se ven pod široké slunečníky. Do debat jsem se moc nezapojoval. Tu a tam jsem utrousil něco k tématu, ale spíš jsem poslouchal. Nebylo to tím, že bych byl nespolečenský, nebo málomluvný. Spíš se mi toho dne mluvit vůbec nechtělo.
Tiše jsem poslouchal plány kamarádů na prázdniny a jejich nadšení z toho, kolik bude všude holek…
"Hele Mariáne, co ty vůbec budeš o prázdninách dělat?"
Většina očí se na mě upřeně zadívala.
"Co já vim," broukl jsem s pokrčením ramen a z krabičky na stole vylovil jednu cigaretu.
"Tak pojeď s náma vole. Minulej rok si s náma na vodu nechtěl a pak tě to mrzelo…"
Dřív než jsem si rozmyslel odpověď, potáhl jsem z cigarety a požitkářsky vyfoukl štiplavý kouř.
"A kdy jedete?"
"Za tejden. Co s tebou poslední dobou je? Se chováš jako kdyby si byl zamilovanej," rozřehtal se Martin pobaveně a ostatní se k němu přidali. Neměl jsem potřebu něco jim vysvětlovat, tudíž jsem jen neutrálně trhl hlavou a znovu vložil cigaretu mezi rty.
Popravdě se mi nechtělo vůbec nikam, ale najednou jsem měl pocit, že pokud zůstanu trčet tady, hrábne mi docela!
"Tak jo…jestli se k vám někam vmáčknu," utrousil jsem apaticky a Martin mě pobaveně praštil do ramene.
"Si piš, že jo. Vem si spacák, prachy a kondomy. Nic jinýho nepotřebuješ," zasmál se Radim z pravé strany a kupodivu mi vyloudil slabý úsměv na rtech.
Zvedl jsem se teprve kolem pátý hodiny. Většina detailů okolo tý šílenosti, ke který jsem se dobrovolně upsal, byla dohodnutá a já měl značně upito, tudíž jsem se chtěl dostat domů, dokud jsem se mohl udržet na nohou.
Potácivě jsem se plácal mezi uličkami a kočičí hlavy pod nohama mi připadaly neuvěřitelně kluzký.
Trochu se mi točila hlava, ale nebylo to tak zlý, abych si nevšiml pomalu jdoucí postavy přede mnou.
Srdce se mi prudce rozbušilo a já mimoděk přidal do kroku.
Nemusel jsem ani moc dlouho hádat jestli je to opravdu ona. Stejně jako minule měla bílou sukni, vlasy zapletené do copu a barevnou tašku přes rameno.
Najednou mi přišlo neuvěřitelně správné se jí připomenout. Ještě víc jsem zrychlil a nemotorně jí popadl za ruku. Zastavil jsem se a trhnutím jí k sobě obrátil. Hlava i nohy se mi zamotaly, tudíž jsem jí nešetrně přitiskl ke zdi nejbližšího baráku a pěstmi se o něj opřel, tak, abych jí měl mezi rukama.
Hlava se mi motala snad ještě víc než předtím a nebýt té zdi, o kterou jsem se opíral, nejspíš bych se odporoučel k zemi.
Byla strašně maličká. Jako malá porcelánová panenka, která je vystrašená k smrti.
"Omlouvám se…že…že jsem tak opilej…já tě chtěl najít a jsem opilej…" soukal jsem ze sebe a myšlenky se mi samovolně pletly jedna přes druhou. Silou vůle jsem se pokoušel zklidnit, snažil jsem se potlačit to, aby ze mě mluvil alkohol, ale vůle byla jaksi mimo a naprosto mě neposlouchala.
"Já tě hledal, víš? Od tý…od tý doby co jsem tě viděl v parku…já tě hledal…"
Připadal jsem si jako hroznej magor. Vystrašeně se mi klepala mezi rukama a oči měla vytřeštěný hrůzou, jako bych na ní snad mířil pistolí nebo jí ohrožoval nožem. Zoufale jsem odlepil jednu ruku od zdi a se vší jemností, na kterou jsem se v tu chvíli zmohl, jsem jí položil dlaň na tvář.
"Neboj se mě…prosííím," hlesl jsem zoufale.
"Nech mě být Mariáne!" vyhrkla zděšeně a rychle se mi prosmýkla mezi rukama. Nehybně jsem zíral do míst, kde jsem ještě před okamžikem svíral její tvář a tiché pleskání jejích nohou mě naplňovalo děsivým zoufalstvím.

Duše věrných (12.)

23. června 2010 v 22:20 | Džín |  Fantasy
Další kousek :) Psáno u písničky od Shinedown - If You Only Knew ;)

"Musela to být otrava," zamumlala jsem s úsměvem.
"Hlídat tě? To ne. Konečně jsem měl v životě pocit, že dělám něco správně."
"Proč to vůbec padlo na tebe?"
"Tvoji rodiče mi hodně pomohli. Smířit se s tim, co jsem, najít v životě místo, prostě jsem se rozhodl, že tě budu chránit."
Nervózně jsem si skousla ret a pozvedla hlavu, abych mu viděla do očí.
"Kolik Marvorů si kvůli mně zabil?"
Překvapeně pootevřel pusu. Tuhle otázku nejspíš vůbec nečekal a nepřesvědčivě se usmál.
"Tohle nechceš vědět, opravdu. Není to tak hrozný, ale…o to se vůbec nestarej."
"Ale…"
Pobaveně zakroutil hlavou a zničeho nic mě čapl za bradu a natočil mi hlavu bokem.
"Ta náušnice je moje."
"Co to meleš?"
"No jo, dal jsem ti jí."
Nechápavě jsem pozvedla ruku a nahmatala stříbrnou náušničku, kterou jsem nosila k obyčejným náušnicím. Ani jsem si nepamatovala, kde jsem k ní přišla, ale když jsem si před třemi lety nechávala nastřelit ucho, hodila se mi.
"Kdy?"
"Bylo ti tak pět. Tvoje teta tě vzala na dětský hřiště a zapovídala se s nějakou kamarádkou. Ty ses nějakým zázrakem vyšplhala až na vrchol lezecký stěny a nevěděla jak dolu. Teta v nedohlednu a ty ses naférovku pustila. Bylo to o fous, ale chytil jsem tě. Byla si tak vystrašená, že si ani nezačala vřískat. Možná, proto se bojíš výšek, každopádně jsme si začali povídat. Najednou si zjistila, že ti chybí náušnice a začala brečet, tak jsem ti dal svojí."
Nedokázala jsem od něj odtrhnout oči. Díval se někam do neurčita a ta něha v jeho tváři, mi brala dech. Nedokázala jsem si na tohle naše setkání vzpomenout a neuvěřitelně mě to mrzelo.
"Škoda, že si to nepamatuju," broukla jsem a oči mi padly na zavřený laptop.
"Takže je mi odpuštěno?"
S úsměvem jsem se položila, pod hlavu si nacpala jeho polštář a z pod přivřených víček si ho přeměřila.
"Není co, ty chůvo," zazubila jsem se. Spokojeně se položil vedle mě a propletl mé prsty se svými.
"Jako tvoje chůva mám spoustu veselých historek. Chceš nějakou slyšet?"
"Ale néé…kolikrát jsem tě jako škvrně pozvracela?"
Pobaveně se rozesmál, zvedl mi ruku do vzduchu a zlehka políbil na hřbet ruky.
"Ani nevíš, jak jsem rád, že už je ti osmnáct."
"Tak to znělo trochu perverzně," zakřenila jsem se. "Nebo si chtěl jen poukázat na fakt, že už mě nemusíš přebalovat?"
"Možná oboje," rozesmál se pobaveně.
"Máš na notebooku kromě mých fotek nějaký filmy?"
"Ne, ale v šuplíku jich mám hodně."
Aktivně jsem se vyhoupla do sedu a zamžourala na psací stůl. "V jakym konkrétně?"
S povzdechem vyskočil na nohy a vyskládal mi na klín všechno, co našel.
"Netvař se tak kysele. Pokud tě to potěší, můžeš to brát jako naše první rande," zasmála jsem se. Popravdě jsem se bála, kam by naše další konverzace směřovala. Film byl způsob, jak s ním zůstat o něco dýl, ale bez mluvení. Za posledních pár dní jsem se toho dozvěděla víc než dost. Připadalo mi, že pokud by těch šokujících novinek na mě lehlo moc, nejspíš bych to neustála. Navíc, další den jsme měli začít můj výcvik a já tak nějak tušila, že mi toho poví ještě víc než dost.
Pohodlně jsem se natáhla na postel, zatímco strkal jedno z dvd do počítače. S lehkým zaváháním došel ještě zhasnout a položil se vedle mě.
"A já si říkal, že dnešní holky preferujou rande spíš v kině, nebo na diskotéce."
"Některý možná. Mně by se líbilo tohle první rande. Teda…za předpokladu, že proběhne ve vší počestnosti."
Pobaveně se přetočil na bok a zblízka mi zamžoural do očí. "Takže žádnej sex? To je teda první rande…" zamumlal znechuceně, ale koutky mu pobaveně zacukaly.
"Víš, co seš? Devadesátiletej perverzák. V tvým věku, by se tohle mohlo brát jako pedofilie, ne?"
"Teda…tohle trochu zabolelo."
Ten jeho výraz mě donutil vyprsknou nahlas smíchy. Zlehka jsem mu přitiskla rty na tvář a než se pokusil o něco víc, otočila jsem hlavu směrem k monitoru.

Probudilo mě lomcování, jak mi někdo neurvale třásl ramenem. Tyhle budíčky jsem nesnášela. Většinou na mě bylo po ránu nebezpečný i mluvit, natož prováděl nějaký násilný fyzický ataky.
"Umři!" zachrapala jsem bez znalosti identity toho vraha, co mě chtěl očividně vytřást z postele a ještě víc, jsem se zahrabala pod peřinu.
"Začínáme trénink, tak šup šup šup."
Caleb ze mě bez lítosti strhl peřinu a znovu mi zalomcoval ramenem.
"Říkal si, že mě máš chránit…ne zabít!" zabručela jsem uraženě a překryla si hlavu rukama. Ani mi nebylo divný, že jsem pořád v jeho posteli. Co jsem si tak vzpomínala, někdy uprostřed filmu jsem vytuhla jak špalek.
"No právě…tohle k tomu patří. Tak vstávej, ty lenivá vílo!" zasmál se pobaveně a surově mě vytáhl za ramena do sedu.
"Začínám tě nenávidět," broukla jsem otráveně a skoro poslepu se domátožila ke dveřím. Ani jsem nechtěla zjišťovat kolik je hodin. S protíráním očí jsem se ploužila chodbou směrem ke koupelně, když mi kdosi zahradil cestu.
"Ahoj vílo," zašeptal sametový hlas a okolo mě se rozprostřela silná kořeněná vůně.
"Nazdra ohnivče," broukla jsem s mohutným zívnutím a bez zájmu ho obešla, než mi zase vlezl přes cestu.
"Co takhle větší nadšení, že mě znovu vidíš?" usmál se arogantně. Tákhle ráno jsem na nějaký egoistycký mouly neměla vůbec náladu, tudíž jsem ho znovu obešla a bez jediného slova zapadla do koupelny, kde jsem se pro jistotu zamknula.

Trvalo mi snad půl hodiny, než jsem se jakž takž probudila usilovným omýváním obličeje ledovou vodou. Caleb už stepoval na chodbě, když jsem se konečně rozhodla dojít do svého pokoje. Významně si zaťukal na sportovní hodinky a já se nezmohla na víc, než protočení očí. Nasoukala jsem se do černých elasťáků a černého trička. Vlasy svázala do culíku a podmračeně se zadívala do zrcadla. V koupelně jsem si toho nevšimla, ale takhle na denním světle, už byly zase vidět stříbrný odrosty.
"To to trvalo," zašklebil se na mě Caleb a za ruku mě táhl kamsi po schodech dolů.
"A co snídaně?" hlesla jsem opatrně, ale jen mávl rukou a táhl mě k nějakým dveřím za kterými byly další schody. 
Pod nimi, v potemnělé chodbě, ukázal vlevo. "Tam je bazén, kdyby ses chtěla někdy vykoupat a na pravo tělocvična."
Se zájmem jsem se zadívala směrem, kde měl být bazén, zatímco mě táhl na opačnou stranu.
"Co takhle lekce plavání. To by mi šlo určitě líp než nějaký bojový umění."
"Plavat můžeš v rámci tréninku ve svém volném čase," zazubil se pedantsky a otevřel široké dveře vedle kterých nahmatal vypínač. Tahle hala byla o hodně větší než jakou jsme měli ve škole. Začínala jsem se trochu bát. Ne, že by mi pohyb a sportování vyloženě vadili, ale dostat nakládačku od upíra, už se mi moc nelíbilo.
"Nejdřív rozcvička," zazubil se na mě a touhle větou započaly ty nejhorší hodiny tělocviky, jaký jsem kdy měla tu smůlu zažít.

Adam (5.)

18. června 2010 v 0:46 | Džín |  Adam
dsaf

Probudil mě chlad na čele.
"Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit. Teplotu už nemáš. Cítíš se líp?"
Díky zívnutí mě rozbolel krk, ale to bylo tak všechno. Pořád jsem se cítil hodně unaveně, ale už mi nebylo tak hrozně. Vydrápal jsem se do sedu a protáhl si páteř.
"Kolik je?"
"Asi dvě hodiny odpoledne," pousmál se.
Nervózně jsem
se podrbal ve vlasech. Ten chlap byl přeci jen naprosto cizí a musel se o mě starat, což mi přišlo strašně trapný.
"Děkuju. Jsem…rád, že si mě tu nechal," vydoloval jsem ze sebe s námahou.
"Přestaň už blbě kecat. Na stole jsem ti nechal nějaký svoje věci, tak se obleč. Měl bys něco sníst."
S přikývnutím jsem vyskočil na nohy, což byla chyba. Díky zvracení, noci v horečce a rychlému pohybu se mi zamotala hlava. Cítil jsem,
jak se jeho ruce kolem mě omotaly a přitiskly k jeho tělu.
"Jen klid. Ta polívka nemá nožičky," zabručel šeptem a já ucítil ten horký proud dechu vzadu na krku. Po celém těle mi naskočila husí kůže a srdce se prudce rozbušilo. No sakra…je tohle normální reakce?!
S nervózním smíchem jsem se odtáhl, chytil rovnováhu a doklopýtal ke stolu. Tváře mi nepříjemně hořely, ale tentokrát jsem si byl naprosto jistý, že horečka s tim nemá co dělat.
Rychle jsem se nasoukal do jeho tepláků, tenký mikiny a nechal se zavést do přepychový kuchyně. Ten chlap musel mít fakt spoustu peněz. Byt nevypadal vyloženě snobsky, ale ta zazobanost z toho prostě dýchala.
"Seš bohatej?"
Pobaveně se zasmál a ukázal ke kuchyňskému stolu, abych se posadil.
"Dá se to tak říct."
Do misek nalil dvě vrchovatý naběračky nějakýho vývaru a s úsměvem se posadil ke stolu naproti mně.
"Dobrou chuť," mrknul a já si teprve teď uvědomil, že vůbec nevypadá jako ten namydlenej frajírek z výstavy, nebo drahý restaurace. Tmavý vlasy měl rozcuchaný a na sobě vybledlý tričko s nápisem Metallica. Všiml si, jak ho zkoumám. S pozvedlým obočím natočil hlavu, což mě donutilo sklopit oči a zabořit lžíci do polévky.
"Co si myslel tim, že sis tu záchranu vybral takhle?"
Nechápavě jsem nakrčil obočí, než mi došlo, o čem mluví.
"No…já zachránil tebe a ty teď mě. Jsme si vlastně kvit."
"Nebuď hloupej," zasmál se a zvědavě se naklonil blíž ke mně.
"Co bys ode mě chtěl."
Jeho oči svítily. Zářily na mě s jakýmsi absurdním štěstím a odhodláním. Ten pohled do jeho očí mi nepochopitelně rozbušil srdce.
"No já…"
"Peníze…auto…počítač…dám ti všechno, co chceš."
Zaraženě jsem zalapal po dechu. Proč to sakra řekl tak...tak…
"Hledám si byt. U mě doma…žiju se sestrou a jejím manželem. Nechci u nich už dál zůstat," zamumlala jsem a lžící popoháněl hrášek, který plul ve vývaru. Najednou jsem si připadal jako hnusnej bastard, kterej tohodle týpka jen využívá.
Zamyšleně přimhouřil oči.
"Takže chceš byt?"
Zrudnul jsem. Když to řekl takhle, znělo to ještě hůř.
"Ne já…nic po tobě nechci. Jak jsem řekl, jsme si kvit."
"Můžeš zatím bydlet u mě," pokrčil rameny nenuceně a já se div neudusil tim stupidnim hráškem, kterej jsem přestal šikanovat a dal ho do pusy.
Pobaveně zakroutil hlavou a podepřel si jí dlaní.
"Kdybych tě tu nechtěl, tak to neříkám. Je fakt, že se neznáme a z jednoho nebo druhýho se může časem vyklubat morální uprchlík se sklony k maniakálnímu smíchu, ale proč to nezkusit."
Teprve když se začal pobaveně smát, došlo mi, že na něj čučim s pootevřenou pusou. Moment. Ten chlápek mi právě nabídl, ať žiju s nim? Připadal jsem si sice jako strašnej sobec a prevít, ale představa plný ledničky, televize velikosti malýho kina a tý úžasný vířivky co měl v koupelně, mě naprosto nadchla.
"No já…tohle je…totiž."
"Až ti bude líp, zajedeme ti pro věci," usmál se bezstarostně a začal se ládovat polívkou.
"Proč bys to pro mě chtěl dělat? Máš přítelkyni a o přátele očividně taky nemáš nouzi. Proč si chceš do bytu vzít cizího kluka?"
Začal jsem mít trochu strach. Přeci jen…týpek, kterej mladýmu klukovi nabízí z ničeho nic svůj bejvák s pousmáním alá "hošíčku, pojď ke mně do pelíšku"dokáže jednoho vyděsit. Možná to byla slušná paranoia, ale pořád jsem se nemohl zbavit dojmu, že pokud přijmu, udělám sakra velkou chybu. Moje vlastní reakce na toho maníka byly podivný, ale nějak jsem se nemohl dokopat z toho vycouvat. Třeba mi byl doopravdy jen
vděčnej…
"Zajímavá otázka," pousmál se. "Ty nemáš kde bydlet a já mám byt, ve kterym žiju prakticky sám. Navíc…umíš vařit?"
Zaraženě jsem se rozesmál. Tohle mi přišlo naprosto absurdní.
"Jo. Vařit umim."
"No bezva…já krom polívky z pytlíku a míchaných vajíček nic neumim. Budeš mi splácet nájem vařením, uklízením…hmm a praním. Dohodnuto?"
"No moment. To ti budu dělat náhradu za hospodyňku či co?" zakřenil jsem se, ale ten výčet povinností mi vlastně vůbec nevadil. Docela se mi ulevilo, že po mě nebude chtít nějaký naprosto jiný služby. Očividně potřeboval
služku a já se mu hodil do krámu.
"No jestli nechceš…"
"Dohodnuto," natáhl jsem k němu ruku rozhodně a dotek jeho dlaně mi zapříčinil mrazení v zádech. Ten chlápek byl prostě divnej, ale tak nějak mě uklidňovalo, že budu s ním.
"Mimochodem volal Robin. Asi dvacetkrát pokud mám být přesný. Mluvil jsem s ním a máš mu co nejdřív zavolat."
"Aha…jo…"
Prkenně jsem se zvedl ze židle, než mi na rameni přistála jeho široká dlaň a nezatlačila zpátky. Překvapeně jsem zvedl hlavu a zašilhal na mobil v jeho ruce, kterou měl napřaženou až k mému obličeji.
"Zavolej si ode mě. Ten tvuj křáp by se ti rozsypal v ruce."
"Na lepší křáp prostě nemám," zamumlal jsem dotčeně a zmáčkl tlačítko pro načtení posledních hovorů. Robin byl na každý řádce.
"Promiň."
Bez odpovědi jsem přiložil telefon k uchu a zaposlouchal se do uvítací melodie, kterou si Rob nastavil.
"Co je?!"
"No ahoj, taky tě rád slyšim," zasmál jsem se pobaveně.
"Adame? Kde seš? Proč voláš z jeho mobilu?!"
"To je jedno. Prý si mě sháněl."
"Jasně že jo ty pitomče! Shánim tě celou noc, vůbec jsem nespal. Je ti už dobře? Neudělal ti nic?"
Matt pobaveně pozvedl obočí a zavrtěl hlavou.
"Zatím ne, ale už zjišťuje moje míry, aby nekoupil moc velkou rakev," ušklíbl jsem se.
"Kreténe!" vyštěkl naštvaně. "Přijdu pro tebe. Tak za dvě hodinky tam jsem!"
"Co blbneš vole?" neudržel jsem se a nechápavě rozhodil rukou.
"Prostě na mě počkej!" Dřív, než jsem se zmohl na odpověď, zavěsil.
"Budeme mít návštěvu," broukl jsem a posunul telefon po desce stolu směrem k majiteli.
"Zdá se mi to, nebo žárlí?"
Nervózně jsem se ošil a díval se všude možně, jen ne na něj.
"Asi jo…"
"Oprávněně?" Týhle otázce jsem nerozuměl, ale docvaklo mi to ve chvíli, kdy jsem narazil na jeho zkoumavý pohled.
"Ne já…nejsem…já jsem…" zhluboka jsem se nadechl a pokoušel se uklidnit. "Nejsem gay."
"Třeba jo, ale ještě o tom nevíš," zazubil se pobaveně. Dřív než jsem se stačil ohradit, vstal a přešel až ke mně. Konsternovaně jsem zíral, jak se jeho tvář blíží k té mé a jeho oči i rty se nebezpečně přibližují.
"Už si to někdy zkoušel s chlapem?" dýchl mi na rty a s pobaveným smíchem se narovnal.
"Udělám kafe. Vypadáš, že ho potřebuješ."
Teprve, když se znovu zasmál, dokázal jsem mrknout a pootočit hlavou. Takhle mě snad ještě nikdo nevyšokoval. Nevadilo mi, že mi hoří tváře, srdce zběsile duní a ruce se třesou…vadil mi pocit zklamání, že mě opravdu nepolíbil!

Duše věrných (11.)

5. června 2010 v 0:01 | Džín |  Fantasy

Nová kapitolka. Přeju hezký počtení ;)

------------------

S plným břichem jsem se doploužila k motorce. Kluci postávali ještě u vchodu a o něčem se dohadovali. Nezajímalo mě o čem. Upoutal mě kus tkaničky přivázaný k řidítkům. Na konci byl přivázaný malý papírek. Nerozhodně jsem se ohlédla, jestli ti dva už jdou a pak tkaničku odmotala a papírek rozložila.
"Pokud tě někdy bude zase něco trápit, nebo se z ničeho nic nadchneš pro mojí nabídku, zavolej J"
Vyjeveně jsem obrátila papír v prstech a zadívala se na devět číslic. Bylo mi jasný, že je to ten motorkář, ale že by ho až tak zaujala myšlenka mít se mnou kupu dětí?
Rychle jsem nasoukala papírek do kapsy a narazila si na hlavu helmu. Měla jsem neblahej pocit, že to určitě brzo nevydržim a přeci jen se mu ozvu, což bylo dobře padlý na hlavu.
"Nad čim dumáš?"
S pokrčením ramen jsem počkala, než se bráška nasouká na svůj stroj. Teprve potom jsem ho pevně stiskla okolo pasu a pokoušela se ignorovat Calebovy zamračené pohledy, které naším směrem vysílal, dokud jsme nevyjeli na silnici.
První kdo nás doma uvítal, byla Anna. Nadšeně vypískla a začala pobíhat mezi Tomem a mnou tak nadšeně, že jsme o ní div nezakopávali. Caleb se s nečitelným výrazem vytratil do svého pokoje a nereagoval ani na Olivera, který se ho snažil přemluvit k nějaký videohře. Nakonec jsme se všichni krom Šmíráka rozvalili v altánku na zahradě a jen tak si povídali. Všechno bylo najednou tak divně normální, až jsem z toho měla špatnej pocit. Nemluvilo se o ničem nadpřirozenym. Žádní hejkalové, nesmrtelný Sekuriťáci, nebo jiná mystická havěť. Bavili jsme se o filmech, oblíbených jídlech, muzice…
Tom se na mě každou chvilku šťastně usmál a já si uvědomila, že stačilo jen pár hodin, abych ho začala s naprostou samozřejmostí
milovat jako svýho staršího brášku. Po obědě jsme se nenápadně vytratili a zalezli ke mně do pokoje. Spokojeně jsme se natáhli vedle sebe na postel a chvíli jen tiše zírali do stropu.
"Pořád je tu cítit," zamumlal po chvilce spokojeně. "Voníš skoro stejně jako ona, ale je v tobě i něco z táty."
Pomalu se překulil na bok a nečekaně přitiskl tvář k mému krku.
"Jen chvilku," zašeptal a já zřetelně slyšela, jak zhluboka vdechuje vůni mojí kůže. Rozpačitě jsem zvedla ruku a dotkla se jeho vlasů.
"Co si o nich pamatuješ?"
"Pamatuju si, jak tančili. Jeden jejich přítel jim k tomu hrával na klavír a to byla fakt nádhera. Pamatuju si na jeden z výletů. Na týden jsme se sebrali a jezdili po Čechách. Každý den jsme byli v nějakém hradu, zámku, nebo městě. To jsi byla ještě hodně malá, ale ze všeho jsi byla strašně nadšená. Nesnesitelně moc jsi mi chyběla Mer," hlesl nakonec něžně a mě se prudce rozbušilo srdce. Najednou jsem věděla, že to všechno zvládnu. Zvládnu svůj nový život a všechno, co mi přinese. Dokud budu mít Toma a Caleba, zvládnu všechno. Teprve po chvilce mi došlo, že do svého života zahrnuji oba. Měla bych být na Cleba naštvaná, ale vítězila nade mnou ta část, která na něj spoléhala. Část, která mu věřila víc, než vlastnímu bratrovi.
"Jdeme si zastřílet," mrkl na mě po další minutě ticha a bez varování mě vytáhl na nohy, až jsem se zapotácela.
"Hele já…"
Pobaveně mě pocuchal ve vlasech a natáhl se po mou bundu, do který mě nasoukal.
"Neboj, ty posero."
Už po půl hodině jsme seskakovali z motorky u nějaký polorozbořený budovy, která vypadala jako starej sklad. Nervózně jsem prozkoumala pohledem okolí. Byli jsme uprostřed polí, všude se povalovaly cihly, kousky střechy, vraky zrezivělých aut a starý pneumatiky.
"Budeme sestřelovat plechovky?" houkla jsem a schytala dloubnutí do žeber.
S úsměvem mě zavedl k vratům a postrčil dovnitř. Uvnitř to teda nevypadalo o moc líp než venku, ale na konci haly jsem zpozoroval několik terčů, pult a nějakýho chlápka.
"Ahoj Remo," zahalekal Tom hlasitě.
"Nazdár. Ale ne. Neříkej, že už jsi jak Benjamín a jdeš nabalovat babu na svoje střelecký umění?"
Pobaveně jsem přimhouřila oči. Tomu chlápkovi mohlo být okolo třiceti. Vlasy měl vybledle hnědý, oči mu žhnuly oslnivě oranžovou barvou a ucítila jsem silnou vůni kolínský, mezi kterou se tu a tam přimotala nasládlá vůně jeho kůže.
Překvapeně si mě změřil a tvář mu v úžasu ztuhla.
"Neříkej, že…"
"Moje sestřička. Marie," přikývl Tomáš pobaveně. "Mer, tohle je René Moravec, ale říkej mu Remo."
"Ahoj,"usmála jsem se vstřícně a nechala si dlouze stisknout ruku.
"Vypadáš jako tvoje máma," hlesl pořád značně v šoku. Než jsem stačila zareagovat, odtáhl mě Tom k pultu a kloubem na něj zaklepal.
"Dej sem cvičnou kámo."
Další dvě hodiny jsem se pokoušela nikoho nezastřelit, zadržovat dech, netřást se a strefovat se do terče.
"Pro dnešek toho už necháme," usmál se na mě Tom pobaveně, když mi namožená ruka klesla k pasu a druhou jsem si otřela pot z čela a tváří. "Ale jde ti to. Seš talent po mně."
Nevesele jsem trhla rameny a unaveně se šourala za ním přes halu.
"Měj se Remo," usmála jsem se na chlápka vyflusnutě. Měl docela zajímavej job. Dělat správce v polorozpadnutý barabizně a hlídat bouchačky pro (no lidi ne, páč sem lidi přístup neměli), mohla být docela nuda, ale na druhou stranu dobrá zašívárna.
"Zítra tu ruku nezvednu."
"Zítra nezvedneš víc věcí. Caleb je drsnej trenér," zasmál se škodolibě.
S bručením jsem si narazila helmu a unaveně si protáhla namoženou paži. Ta kovová mrcha byla pekelně těžká. Navíc po vystřelení měla dost brutální zpětnej ráz.
V domě jsem se rovnou došourala do kuchyně, dala si s Tomem večeři a zalezla do sprchy. V domě bylo divný ticho. Za celou dobu jsem nikoho nepotkala a jediný, co jsem slyšela, byla tlumená hudba vycházející z jednoho pokoje. Ve sprše jsem zůstala skoro hodinu. Potřebovala jsem si od všeho odpočinout a užít si proud horký vody, který mi rozehříval tělo. Opět jsem ukradla několik značkových kosmetických vychytávek a provoněná se došourala do pokoje. Bylo už osm hodin. Nervózně jsem se nasoukala do kostkatých kraťasů, trička s červeným zápisem AC/DC a posadila se na židličku na balkoně s nějakou knížkou. Na čtení jsem se pokoušela soustředit skoro dvě hodiny, než jsem jí rázně zaklapla a vykradla se ze dveří na chodbu. S hlubokým nádechem jsem vzala za kliku od Calebova pokoje a proklouzla dovnitř. Zklamaně jsem vydechla a vyšla zpátky na chodbu. Zvuk sprchy mě zarazil. Takže neodjel! Znovu jsem za sebou zabouchla dveře a posadila se na jeho postel. Srdce mi bušilo rychleji než normálně. Vlastně jsem pořád neměla rozmyšleno, co mu řeknu. Chtěla jsem konečně slyšet jeho vysvětlení.
Oči mi těkaly samovolně po jeho pokoji. Vlastně tu neměl nic, co by o něm něco říkalo. Žádný obrázky, fotky, suvenýry…nic.
Dveře se hlučně otevřely a já se celá našponovala. Zaraženě se zastavil na místě a mě polilo horko. Na sobě měl černý tepláky, který mu držela na bokách jen šňůrka a okolo krku malej bílej ručník, aby mu voda z vlasů nekapala na záda a břicho. Na krku se mu houpal stříbrný řetízek s nějakým podivným přívěskem a po tváři teklo několik kapek vody. Začala jsem si připadat trochu jako zrvhlík. Už podruhý jsem ho v jeho pokoji zastihla polonahýho a to jsem tu byla třikrát.
Bez toho, aby něco řekl, nebo uhnul pohledem, zabouchl dveře a posadil se vedle mě.
"Tak povídej," vybídla jsem ho tiše.
"Ono skoro není co," pokrčil rameny. "Prostě jsem tě měl na starost."
"Fotíš si všechny svoje svěřence?" povytáhla jsem obočí ironicky.
"Hlídal jsem tě od tý doby, co ses narodila. Nataša s Markem…byli často pryč a já dělal chůvu, který nevadí nakrmit děcko a odprásknout nepřítele."
Vyděšeně jsem se zajíkla. Tenhle kluk mě viděl jako batole? Tenhle kluk mě přebaloval a dával mi krknout po jídle?
Cítila jsem, jak rudnu.
"Takže máš něco jako…otcovský…pudy?" vydolovala jsem ze sebe koktavě. Zkřivil tvář nevolí a s povzdechem si prohrábl vlasy, až na mě dopadlo několik kapek vody.
"Mer tohle…já…tohle není otcovský, bratrský, strejdovský…příbuzenský…" Nešťastně si opřel lokty o kolena a zadíval se na zem.
"Hele pamatuješ si mě jako uřvánka s plínama…co by to bylo jinýho!"
"To je pravda, ale tenhle uřvánek za posledních 18 let vyrostl a je to to nejkrásnější stvoření, jaký jsem kdy viděl."
Rozpačitě jsem si o sebe začala třít dlaně a nedokázala vymyslet, co mu na tohle říct. Najednou mi něco došlo. Přimhouřeně jsem se mu zadívala do očí a čim víc jsem o tom dumala, tim to bylo logičtější.
"Tak si říkám…všichni kluci, který se mnou někdy chtěli chodit, do pár dnů zdrhli a dělali, že mě neznaj…!"
Otevřel pusu, ale pak jí zase rozpačitě zavřel.
"No…to není tak že bych…"
"Jeden mi řekl, že se nenechá kvůli mně zabít. Tos na ně bral bouchačku či co?!"
"Jen…na dva," zamumlal a z ničeho nic prudce máchl rukama.
"Přece jsem nemohl nechat nějaký pubertální kretény, aby tě…to…"
"Honzovi bylo 25!"
"Ale chtěl tě dostat jen do postele!" našpulil naštvaně rty.
"Já vim…docela jsem se na to těšila," protáhla jsem rádoby zasněně a jeho pohled mě rozesmál.
"Ty jo…díky tobě jsem za celej svůj život dostala polibek jen od dvou kluků."
"Jo…právě na ty jsem vytáhnul pistoli."
Říkala jsem si, že na něj musim být přeci strašně naštvaná. Kdyby muj mozek fungoval jak má, už nikdy v životě bych s nim neměla promluvit. Jenže čim rozpačitěji se tvářil, tim víc mě hřála u srdce myšlenka, že ten kluk tu byl vždycky pro mě. Už jen kvůli tomu jsem ho musela milovat. Celý můj život byl někde poblíž a dával na mě pozor.
"Já…mrzí mě, jestli jsem tě v životě připravil o pár…těhle zkušeností, ale nemohl jsem si pomoct…prostě…"
Zaraženě zmlknul, když jsem si opřela hlavu o jeho paži a bez zaváhání sevřela prsty jeho dlaň.