"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Ange guardien (4.)

24. června 2010 v 18:27 | Džín |  Ange guardien
* * * * * * * * * *


Měl jsem strašlivou chuť toho parchanta zabít. Tuhle touhu jsem krotil celej večer a teď mi dal příležitost si to s nim vyřídit. Byl od dobrých deset čísel menší než já, ale sílu měl, to musim uznat. Jeho ranám jsem se úspěšně vyhybal, nebo je zarazil rukou, ale pár jich vykrýt prostě nešlo a já schytal několik úderů do žaludku a jednu kousek pod oko. Nejradši bych do toho šmejda bušil hlava nehlava, ale pořád mi v hlavě šrotovalo, jak by se na to asi Adéla tvářila. Jestli ho má ráda, tak mu přeci nemůžu rozbít mordu, i kdybych sebevíc chtěl! Jenže…třeba ho ráda nemá! Prudce jsem ho od sebe odstrčil, což ho nejspíš dost rozzuřilo. Brejle měl celý nakřivo, ale to mu nebránilo v tom, rozmáchnout se pěstí a znova na mě skočit. Přesně v tu nejnevhodnější chvíli se mezi nás vrhla Adéla. Vyděšeně jsem natáhl ruce, abych jí odstrčil z dostřelu, ale mohl jsem jen sledovat, jak pěst toho debila naráží do jejího spánku. Ani jsem nestačil postřehnout její tvář, když mi spadla do natažených paží. Rychle jsem si jí přitiskl k tělu a odtáhl ji na druhej konec chodby.
"Ty kreténe!!"
Vyděšeně jsem se sesunul k zemi a přitáhl si její drobné schoulené tělo k sobě.
"Adél?"
Připadal jsem si vyděšený a rozzuřený jako nikdy v životě. Opatrně jsem vzal její tvář do dlaní a zvedl ji k sobě. Brečela, ale bez jediného hlesnutí, nebo zasténání, což bylo možná horší, než kdyby měla hysterický záchvat.
"Adélko…"
Otevřela oči a trochu vystrašeně se na mě zadívala.
"To bude dobrý," zachraplal jsem, vystřelil na nohy a vzal jí do náruče.
"Kam si myslíš, že s ní jdeš?!" vyjel na mě ten idiot dotčeně a já měl sto chutí se na nějaký rytířský chování vykašlat a rozbít tomu debilovi brejlatýmu kušnu!
"Do nemocnice ty exote, kam jinam!"
Pohledem jsem zavadil o zabouchnutý dveře do jejího bytu a vzdal se nápadu natáhnout na ní něco jako mikinu a vzít kartičku pojišťovny.
"Mariáne…já jsem v pořádku," hlesla tiše. Její obličej byl skoro průsvitný a třásla se mi v pažích tak moc, že jsem si jí musel přitisknout blíž k tělu.
"To teda nejsi. Nebudu riskovat, že ti tady ten zamindrákovanej, megalomanskej hajzl, způsobil otřes mozku!"
"Je mi z tebe na blití!" zavrčel jsem směrem k Michalovi, kterej stál u zdi a ruce zatínal v pěst.
Rychle jsem seběhl schody a vyšel na ulici.
"Do tý nemocnice jí dostanu já!" Ozvalo se za mnou chraplavě a mě se začaly dělat rudý skvrny před očima. Bez jedinýho slova jsem došel k levičce u sousedního baráku, kde jsem svojí múzu položil a obrátil se. Brejloun vypadal, že pokud mu Adélu nedám do jeho - jak názorně ukázal - pečujících rukou, dostane hysterickej záchvat, což jsem nemohl riskovat. Nemělo cenu ho na něco připravovat, tudíž jsem do pravý ruky vložil co nejvíc síly a skolil to hovado k zemi.
"Prudíš vole!" sykl jsem naštvaně a vylovil z kapsy džínů mobil. Pořád byl trochu navlhlej, díky noční koupely, kdy jsem na něj úplně zapomněl, ale díky bohu fungoval. Nechtělo se mi plašit a volat hned rychlou, tudíž jsem vylovil v seznamu Martinovo jméno a dal si telefon k uchu. Spát ještě nemohl a pokud jsme věděl, žádnou chlastačku dneska neměl.
"Čau, co je?" ozvalo se překvapeně z druhého konce.
"Potřebuju píchnout a to fofrem. Máš auto?"
"Jo…jo jasně. Co se stalo?"
"Přijeď k mostu, pak ti to vysvětlim. Cvaknu ti benzín…co chceš…"
"Za 5 minut jsem tam."
Spokojeně jsem zandal mobil zpátky do kapsy a vzal Adélu zase do náruče. Vypadala pořád otřeseně.
"Nemůžeš ho tu nechat," zasténala. Jednu ruku si opatrně přiložila k místům, kam jí dopadla rána a druhou mi pevně omotala kolem krku.
Pohrdavě jsem si postavu na zemi změřil.
"Bude v pohodě!" zabručel jsem naštvaně, když jsem si všiml, že se ten idiot začíná hrabat zpátky na nohy.
Rychle jsem se vydal ulicí směrem od centra a ani ne po pěti minutách se zastavil u lavičky za mostem. Opatrně jsem ji posadil vedle sebe a zlehka jí přitiskl rty na čelo.
"Nesmíš spát, slyšíš?"
"Nebudu spát."
"Bolí to moc?"
"Bolí mě hlava," zamumlala s povzdechem. "Ale otřes mozku to nebude. Už jsem ho jednou měla."
Chtěl jsem se zeptat, kde zrova ona k němu přišla, ale to už jsem zaregistroval červenou stodesítku a Martina, který s ní zastavil jen kousek od nás a rychle vyskočil z auta.
"Ty vole co se děje?"
"Nemel a otevři dveře!"
"No dobře, dobře," zabručel nespokojeně a nechal mě, abych Adélu posadil na zadní sedadlo a připnul, přes ní pás.
Najednou vypadala strašně vystrašeně a třaslavě mě chytila za zápěstí.
"Já…já nechci…já nechci jet v autě!" vyjekla a zdálo se, že se znovu rozbrečí, ale tentokrát z úplně absurdního důvodu.
"Adél musíš do nemocnice. Musí se na tebe podívat doktor a pěšky je to strašně daleko. Neboj, budu vzadu s tebou, Martin pojede pomalu…nic se nestane, opravdu!"
Než jsem stačil obejít auto a sednout si vedle ní, po tvářích jí tekly proudem slzy a tentokrát vzlykala nahlas.
"Ty vole co je jí? Je zfetovaná nebo co?"
Martin vypadal stejně zmateně jako já. Zdálo se, že je snad víc vyřízená z jízdy autem, než z toho, že dostala pěstí.

* * * * * * * * * *

Hlava mi třeštila jako snad nikdy v životě. Bylo mi jasný, že mi Michal nechtěl nijak ublížit, ani ustřelit hlavu pěstí, ale i tak jsem na něj byla naštvaná. I přes šílenou bolest hlavy jsem si jasně uvědomovala Mariánovu přítomnost. Kořeněná vůně, která se kolem něj vznášela jak aura, mi najednou byla strašně nepříjemná a dělalo se mi z ní trochu špatně. Něco jako když v parnym letnim dni, jedete s člověkem, co má v autě čerstvě rozbalenej vanilkovej stromeček a vy víte, že se maximálně za třetí zatáčku musíte zákonitě pozvracet.
Neměla jsem sílu věnovat se ničemu jinýmu, než hlavě a tomu, abych se nepozvracela z jeho voňavky, tudíž moment, kdy mě posadil z nenadání do auta, byl šokující. Zachvátila mě strašná panika. Věděla jsem, že se chovám jako hysterka a kdybych nedostala ránu do hlavy, nejspíš bych vyskočila a utíkala tak rychle, jak by mi to bosý nohy dovolovaly, ale takhle jsem se nestačila pořádně zorientovat a už mě Marián pevně svíral v náruči a auto se s hromovým rachotem motoru rozjelo.
Zřetelně jsem slyšela, jak mi z pusy vychází hlasitý hysterický vzlyky a dokonce i nějaký slova, který jsem blábolila jako šílenec. Třásla se mnou zimnice a přitom jsem se orosila lepkavým potem. Pouliční světla…ostatní auta…musela jsem zavřít oči a chtě nechtěla zabořit hlavu do Mariánova trička. Připadalo mi, že strachy zešílím.
"Adél dýchej…uklidni se, za chviličku jsme tam. Jen chviličku ano? Pokud doktor řekne, že jsi v pořádku, tak půjdeme pěšky. Ponesu tě třeba celou cestu, ale teď se musíš uklidnit."
"Já chci ven…prosím…chci ven," skučela jsem tiše a snažila se zahnat všechny vzpomínky, který se mi promítaly hlavou, i když jsem se je snažila potlačit, jako už několik měsíců. Zalykavě jsem se nadechla, když mě z ničeho nic Mariánovy ruce vytáhly z auta, popadly do náruče a po chvilce posadily na lavičku u zdi pohotovosti.
"Dýchej…pořádně se nadechni."
Bez přemýšlení jsem ho poslechla. Zhluboka jsem vdechovala do plic studený noční vzduch a konečně se mi udělalo trochu dobře.
Cítila jsem, jak mi jemně otírá tváře, hladí mě po vlasech a zahřívá zkřehlé prsty.
"Omlouvám se," zašeptala jsem.
"Nic se nestalo. Můžeš mi to vysvětlit potom, teď najdeme někoho, kdo tě vyšetří," usmál se a znovu mě pohladil po vlasech. Nebránila jsem se, když mě už po několikáté vzal do náruče a chvíli bloudil po chodbách, než narazil na asi čtyřicetiletého doktora, který mě vzal do ordinace.

Absolvovala jsem prohlídku s trochu tupým výrazem, protože mi až moc připomínala tu minulou. Otřes mozku jsem neměla, což bylo Michalovo jediný štěstí. Doktor mě vyvedl z ordinace a zkoumavě se zadíval na Mariána, který k nám okamžitě přiskočil.
"Příště svojí přítelkyni netahejte do rvaček," prohodil při pohledu na Mariánova zvětšujícího se monokla pod pravým okem a zapadl znovu do ordinace. Trochu rozpačitě jsem pokrčila rameny a opatrně se vydala k východu. Nemocniční vzduch mi nedělal dobře jak po fyzický, tak po psychický stránce, tudíž jsem se nemohla dočkat, až budu konečně venku. Ledové dlaždičky mě studily do bosých nohou a cítila jsem se neuvěřitelně vyčerpaná.
"Martin na nás pořád čeká. Mám mu říct, že půjdeme pěšky?" optal se tiše, když jsme si venku sedli na lavičku a já nabrala do plic vzduch, který nesmrděl po nemocničních chemikáliích.
Nerozhodně jsem zatěkala očima k parkovišti. Další jízda autem, nebo dvě hodiny v Mariánově náručí, až mě potáhne domu? Už takhle jsem byla Mariánovi vděčná za to, že se o mě postaral, teď bych mu navíc musela děkovat za to, že se se mnou takovou dobu táhnul až domu. Jenže do auta jsem ani za nic nechtěla. Tahle jízda byla to nejhorší, co jsem za poslední měsíce zažila.
"Já to nedokážu. Nedokážu do toho znova sednout!"
"Nevadí," usmál se mile a bez dalších řečí si mě vyhoupl do náruče.
"Autobusů se taky tak bojíš?" vyzvídal a namířil si to k parkovišti, kde stál o auto opřený jeho kamarád a kouřil.
"Těch ne, ale auta…"
"Takže bys neměla nic proti, svézt se kousek městskou?" vpadl mi do řeči.
"To asi ne."
Spokojeně vysvětlil Martinovi, že dál si poradíme sami a prohodil něco v tom smyslu, že zítra mu to všechno vysvětlí a srovnají se za benzín. Neměla jsem sílu se na ně dívat a nechtělo se mi příliš poslouchat, o čem se baví. Propadla jsem se do jakéhosi slabého polospánku a probudil mě z něj až Mariánův hlas.
"Jede nám to za půl hodiny, vydržíš to?"
"Jasně," vzmohla jsem se na odpověď a nechala se usadit na dřevěnou lavičku u značky pro autobusy. Nohy jsem si skrčila k tělu, abych se udržela trochu v teple a bez přemýšlení si opřela hlavu o jeho rameno.
"Můžu se na něco zeptat?" přerušil po chvilce ticho a já věděla, na co se chce ptát. Musel mít fůru otázek.
"Pokud se to týká toho záchvatu v autě…já se za něj moc omlouvám, ale…"
Vyčkávavě mi hleděl do očí a já si zoufale objala nohy. Nechtělo se mi o tom mluvit!
"Měla jsem bouračku…to ti musí stačit."
"Myslel jsem si to," přikývl věcně.
Znovu jsem začala vnímat tu nervozitu, že je tak blízko mě. Levou ruku, o kterou jsem se mu opírala, měl v klidu, ale pravou tu a tam zvedl, aby mi zastrčil vlasy za ucho, třel paži, jako kdybych se klepala zimou, nebo mi jemně stiskl propletené prsty na kolenou.
"Promiň, že jsem ti přizabil kamaráda," zasmál se najednou a už podle hlasu ho to nemrzelo ani trošku. Neubránila jsem se slabému úsměvu.
"Začal si první. Do chvíle, než jsi ho skolil na ulici to byla jen sebeobrana."
Pobaveně se zašklebil a zatahal mě za pramen vlasů.
"Pak už to byla obrana. Bál jsem se, že tě někde dorazí."
I přes svou únavu jsem vyprskla smíchy.
"Tohle byl hodně dlouhej den," povzdechla jsem si.
"Líbil by se mi, kdyby se Brejloun držel dál," namítl zamyšleně.
"Nikdy bych neřekla, že bude mít takový sklony k agresivitě."
Michal vypadal jako hodnej slušňák, který viděl pěstní souboje jenom v televizi, ale Mariánův monokl byl pestrej důkaz toho, že je zná docela dobře.
Soucitně jsem se na tu zvětšující se modřinu zadívala. Za pár dní určitě chytne tu ohavnou žluto zelenou barvu, kterou jsem jednou měla skoro po celém těle. Otřásla jsem se odporem a s úlevou si chvilku prohlížela jeho oči. Zelená barva, která mě jindy nervovala, mi kupodivu dodala klid.
"Adél…mám ještě jednu otázku," vyrušil moje zírání trochu nejistě.
"A jakou?"
"Co jsem ti udělal?"
Zaskočeně jsem zamrkala.
"Nemluvím o tom, jak jsem se opil a vystrašil tě v tý uličce, nebo v tom parku…měl jsem špatnou náladu, ale ještě předtím."
Vyděšeně jsem zrudla. Neměla jsem potřebu mu nejtrapnější momenty svýho života vyprávět, zvlášť když za ně mohl on. Dostala jsem na něj vztek. Způsobil mi takový ponížení a ani si to není schopný pamatovat!
"Už je to dávno," odsekla jsem trochu napruženě.
"Adél promiň mi to. Já…tenkrát jsem byl hroznej parchant. Neříkám, že teď jsem svatej, ale…prosím řekni."
Spontánně jsem se schoulila do ještě pevnějšího klubíčka a sklopila hlavu k chodníku.
"Měli jsme výtvarku. Spojenou pamatuješ? Učitelka musela odejít, takže mě určila jako dozor a každýho, kdo bude vyrušovat, jsem měla zapsat. Den před tím si zavřel na klučičí záchody jednu moji spolužačku. Měla jsem na tebe vztek, takže jsem tě napsala, hned jak jsi začal dělat kravál. Říkala jsem si, že je to fajn, že taky jednou narazíš a nebude se všechno dít, tak jak pískáš. Bohužel pro mě ses hrozně naštval a…prostě jsi mě začal hrozně zesměšňovat, nadávat mi a pak i…před všema osahávat. Nějakej tvuj kamarád hlídkoval u dveří, a když se učitelka vracela, sedl sis zase do lavice a mě se nikdo nezastal. Nikdo neřekl, co se stalo. Naštěstí to byla asi předposlední hodina před letníma prázdninama. Do konce roku jsem se ti vyhýbala a po létu jsi nevypadal, že by sis na mě vůbec vzpomněl."

* * * * * * * * * *

Vyděšeně jsem si jí měřil. S obavami se na mě podívala a vypadalo to, jakoby se bála, že si vzpomenu a budu to chtít zopakovat. Chtěl jsem jí obejmout a uklidnit, jenže člověk, který někdy někomu ublíží, nedokáže svou oběť utěšit!
Všechno najednou dávalo smysl. To proč ze mě měla takový strach a cítila nedůvěru. Musel jsem se jí hnusit, a přesto byla ochotná se mnou kamarádit.
"Já…omlouvám se," zachraplal jsem ztěžka, ale další omluvy přerušila odmítavým zavrtěním hlavy.
"Jak jsem řekla. Je to dávno."
"Jo jenže…"
"Nechci se o tom bavit," vzdychla prosebně, tudíž jsem zavřel pusu a nešťastně si ji měřil.
Připadal jsem si příšerně. Trochu jako netvor z filmu Moucha nebo hrabě Drákula, který vysává krev z krásné Lucy.
"Můžu se na něco zeptat?" loupla po mě očima nerozhodně a vypadalo to, že bojuje sama se sebou, jestli má nebo nemá.
"Ty můžeš všechno."
Nervózně si proplétala prsty a očima nepohnutě zírala na chodník.
"Ty…děláš nějakou muziku, že jo?"
Překvapeně jsem povytáhl obočí.
"Jo…dělám."
"Jakou?"
Nechápal jsem, o co jí jde. Zdálo se, že se do hovoru vyloženě nutí, nejspíš aby nebylo trapný ticho, nebo abych se nevracel k předchozímu tématu.
"No…hraju na housle, klavír a kytaru a kdysi jsem uměl docela dobře na flétnu, ale ta mě nijak neoslovila."
"Skládáš i vlastní hudbu, že jo?"
"Jo skládám." V hlavě se mi promítla melodie, kterou jsem složil dalo by se říct pro ní. Nedokázal jsem si představit, že bych jí to měl někdy pouštět nebo hrát, zvlášť když ta skladba nebyla pořád dokončená.
"Musí to být super…mít na něco talent," usmála se a já cítil, jak mi vibruje každý nerv v těle…no…spíš v jeho spodní části.
Připadal jsem si jako monstrum a sexuchtivej úchylák!! Jenže při pohledu na ní a zvlášť, když se chovala mile, jsem na svojí malou múzu měl takovou chuť, že mi dávalo sakra zabrat, abych se choval slušně.
S obtížema jsem si vyhnal představu Adély, mě a mojí postele z hlavy, protože jsem cítil, že džíny mi jsou najednou nějak těsnější. Když jsem se konečně trochu uklidnil a ten nával chtivosti rozdejchal, přijel autobus. S novým návalem jsem vzal Adélu do náruče a usadil jí na sedačku. Znovu si skrčila nohy k tělu, aby je neměla na špinavé poplivané podlaze autobusu a já mezitím koupil u řidiče dva lístky.
Autobus nás vyhodil asi půl kilometru od jejího domu.
Trochu roztrpčeně si prohlédla chodník, po kterém se válely nedopalky cigaret a tu a tam nějaký střep a automaticky se mi pověsila na krk, abych jí mohl nést.
"Budeš mít ze mě kýlu."
Pobaveně jsem se zasmál a trochu si jí nadhodil v rukách, až vyjekla.
"Vždyť ty vážíš 20 kilo i s postelí."
Nic na to neřekla a v tichosti zůstala do chvíle, než jsem došel k jejímu domu.
"Doufám, že bude Ondra doma."
Posadil jsem jí na lavičku, kde už dneska jednou seděla, a vytáhl z kapsy mobil.
"Co je?"
Zavrtěl jsem hlavou a vytočil Milanovo číslo.
Vzal mi to až po hodně dlouhý chvíli.
"Nazdar průseráři," rozchechtal se.
"Průseráři?"
"No jo…Michala jsi pěkně vylepšil, to ti řeknu."
"On za váma přišel?" uchechtl jsem se sarkasticky a doufal, že nenakecal Ondrovi nějaký kraviny.
"No jo…spíš se doplazil."
S pocitem dobře vykonaný práce jsem se zasmál a začal sondovat, jestli je Adély brácha ještě s nima.
"Kdepak kámo. Nevim, co mu ten blbec řekl, ale šel rovnou domu."
"Tak fajn. Díky moc."
Zandal jsem mobil zpátky do kapsy a usmál se na Adélu.
"Měl by být doma," mrkl jsem na ní.
Trochu mi poskočilo srdce, když ke mně natáhla ruce a objala mě kolem krku. Teprve po několika vteřinách mi došlo, že to nedělá z vděčnosti, nebo čehokoliv jinýho, ale chce jen, abych jí odnesl domu.
S povzdechem jsem vylezl do patra a přede dveřmi jí pustil na zem. Nedočkavě zaklepala na dveře, které se hned na to prudce otevřely.
Její brácha vypadal, že se mu hrozně ulevilo, což se o mě říct nedalo. Kluk, který se vyloupl za jeho zády mě už od pohledu naštval a zároveň i dost pobavil. Michal měl stejně jako já monokla, ale k tomu ještě rozbitej ret a stál nějak divně, takže jsem mu nejspíš narazil pár žeber. Celkově vypadal docela zdrchaně.
"Možná tě potěší, že otřes mozku nemá. Což poukazuje na dvě věci. Máš sakra štěstí a boxuješ jak holka," ušklíbl jsem se pohrdavě.
Michal vypadal, že brzo vystartuje a v naší "malý" potyčce budeme ještě dneska pokračovat. Začínal jsem se na to připravovat a přikrčil se, kdyby ho náhodou napadlo po mě skočit, ale ze soustředění mě vytrhla ruka, kterou mi Adéla přitiskla k hrudníku.
"Ty," ukázala na Michala "mi už radši dneska nechoď na oči a ty," zadívala se na mě "ho přestaň provokovat."
Pobaveně jsem pokrčil rameny a uvolnil se. Domu se mi teda vůbec nechtělo, ale moje múza vypadala unaveně a určitě jí bolela hlava, i když si na to neztěžovala.
"Už půjdu. Musíš si odpočinout," mrkl jsem na ní s úsměvem.
Věnoval jsem Brejlounovi nenávistný pohled a s jistým zadostiučiněním políbil Adélu na tvář, jen nepatrný kousek nad rty.
"Dobrou Adél…a ještě jednou se omlouvám. Ty víš za co," usmál jsem se smutně, pohladil jí po tváři a vyběhl rychle na ulici.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama