"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Ange guardien (13.)

31. července 2010 v 21:55 | Džín |  Ange guardien
Tož jsem se dokopala k další kapitolce =D řeknu vám, kdyby jste mě nenutili, tak se na to asi vykašlu, ale co bych pro vás neudělala =D

Ani ne po pěti minutách nás už dělila slušná vzdálenost, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Ještě chvíli jsem dělala, že něco dělám, než jsem s úsměvem strčila pádlo do lodi a pohodlně se rozvalila.
"No počkej počkej. Žádný flákání háčku!"
Podmračeně jsem změnila polohu, abych na svého kormidelníka viděla a blahosklonně se na něj usmála.
"Máš potřebu ty dva dohnat?"
"Dobře dobře. Už mlčim."
Spokojeně jsem se na něj usmála a líně se protáhla. Blesklo mi hlavou, že tuhle chvíli si musim zapamatovat. Voda líně pohupovala lodí, skrz stromy probleskovalo slunce a Mariánovy oči zářily sytě zelenou barvou.
"Chtěl bych si něco ujasnit," prolomil ticho a já se probrala z toho podivnýho letního poblouznění.
"No?"
"Nikdy jsem si nemyslel, že se na to nějaký holky zeptám, ale…hmm…bereš to vážně? Myslim…řekněme náš vztah?"
Překvapeně jsem se vysoukala do sedu a nedůvěřivě si ho změřila.
"Ty to tak nebereš?" hlesla jsem možná až trochu vystrašeně, protože jeho ruka automaticky vystřelila ke mně a prudce mě strhla k němu do náruče.
"Jasně, že jo ty pako," zasmál se rozpustile. "Jen…jsem si chtěl být jistý."
"Kdybych to nebrala vážně, tak ti neslibuju tu naprosto nesmyslnou věc, že na tebe počkám, než se vyřádíš v Amerikánsku," zazubila jsem se pobaveně.
Chtěl něco říct, ale já ho nenechala. Se slepým odhodláním jsem vyhledala jeho rty a nechala jeho ruce, aby mě k němu ještě víc přitiskly.
"Vlastně jsi mi ještě na nic nezahrál. To si říkáš plnohodnotný přítel?"
Pobaveně mi pocuchal vlasy a pádlem několikrát projel ve vodě, aby vyrovnal loď.
"Až přijedeme, tak to napravim. Stejně ta poslední skladba patří tobě."
Nechápavě jsem přimhouřila oči.
"Víš, jak jsme se poprví viděli v parku? Ten den jsem jí začal psát. Seš prostě moje malá múza," zazubil se mile.
Opravdu se neuvěřitelně změnil…

Páju s Ondrou jsme dohnali až ve Zlatý koruně. Nevim, jestli pádlovali jak divný, nebo my se extrémně flákali, ale loď už měli uloženou na trávníku. Našli jsme je, zrovna když do sebe šťouchali stanovýma tyčkama a Pája se brášku snažila navíc uškrtit upevňovací šňůrou.
"Ale néé…je po klidu," zakvílela Pája, když nás zahlídla, jak pobaveně přihlížíme a díky nepozornosti jí Ondra podtrhl nohy a začal balit do stanový celty jako obří palačinku.
"Pokud chcete klid na…hmm…hraní piškvorek, tak mi se zdekujeme. Zvu tě na podvečerní vycházku má lady," zakřenil se na mě Marián a kousek od svíjející se Páji hodil náš stan.
"Jestli mě okamžitě nevymotáš, tak ti na nějaký piškvorky házim bobek a jdu nabalovat strejky do kiosku!" vztekala se "palačinka" a tváře jí zrudly námahou, jak se snažila přeprat Ondry ruce svojí hlavou.
S výbuchem smíchu jsem nakopla Ondráše do holeně a prudce ho odstrčila. V rozjařený náladě jsme nakonec dali dohromady oboje iglů a rozhodli se navštívit místní kulturní krásy. S funěním jsme se doploužili až ke klášteru a absolvovaly poslední prohlídku. Slečna, která nás prováděla, vypadala už značně unaveně a nejspíš i po tahu. Pobaveně jsem si měřila její pobledlý obličej, ale celou prohlídku odříkala bez zaškobrutnutí, což byl nejspíš výkon. Prošli jsme si celou vesničku, nějakým záhadným způsobem jsme se dostali i ke splavu, který jsme sjížděli a v kempu si dali večeři. Vlastně to byl stoprocentně pozitivní den. V kiosku hrála hlasitě hudba a i přes moje protesty nám kluci nosili jedno víno s colou za druhým. Kolem půlnoci už jsem toho měla dost. Cítila jsem, jak se mi točí hlava, a došla jsem do fáze, kdy jsem už nedokázala do sebe dostat ani lok.
"Nepůjdeme se projít?" vysoukala jsem ze sebe prosebně. Marián mě bez řečí chytl za ruku a vytáhl na cestičku, která vedla z kempu. Kdyby mě pevně nedržel okolo pasu, nejspíš bych se potácela jak pomatenec. Zhluboka jsem vdechovala noční vzduch a poslouchala všechny ty zvuky, který se okolo nás ozývaly. Oči mi padly na hřbitovní zeď, která se tyčil jen kousek od silnice po které jsme šli.
"Seděla jsem vedle něho," vypadlo ze mě najednou. Připadalo mi, že si nedokážu svoje myšlenky uvědomit, natož je nějak řídit.
"Potřebovala jsem odvézt na vlak. Radek mě chtěl vzít na výstavu fotografií ze starý Šumavy. Byli jsme na návštěvě u dědy a já ho přemluvila. Chtěla jsem, aby chvátal, protože jsme nestíhali. Proti nám se najedno vyřítilo auto a…a táta to strhnul…já ho slyšela křičet…" z očí mi začaly padat slzy. Vlastně jsem mu to nechtěla říct. Jenže moje pusa si dělala co chtěla.
"Umřel mi přímo před očima. Probudila jsem se až v nemocnici. Vůbec si nepamatuju, jak mě našli, nebo odvezli do nemocnice. Prý jsem hrozně křičela a pořád dokola diktovala číslo na mámu…"
Teprve po chvilce jsem si uvědomila, že stojíme a Marián si mě k sobě silně tiskne…

Probudila mě hrozná žízeň. Ospale jsem otevřela oči a dezorientovaně se zadívala na celtu stanu. Poslední, co jsem si pamatovala, byl kiosek a to, jak Mariána prosím, ať se jdeme projít. To, jak jsem se dostala do stanu mi fakt nebylo jasný. Jasný mi bylo jen to, že mám pekelnou kocovinu, v puse jako v polepšovně, žaludek na ruby a Mariánovu dlaň na pravym ňadru!
Opatrně jsem mu ruku odhodila na břicho, natáhla se do rohu pro lahev čistý vody a vysoukala se ze stanu. Obloha byla zatažená, takže jsem ani nepoznala, kolik může být hodin. Rozklepala mě zima, ale bylo lepší všímat si husí kůže, než překlopenýho žaludku. Pořádně jsem si lokla vody a rozhlídla se po kempu. Několik lidí už tu brouzdalo a v malým obchůdku u kiosku už bylo otevřeno.
Urputně jsem se snažila vybavit co se včera dělo, ale jediný na co jsem si vzpomněla byl krátkej zábleskl, kdy jsem brečela a Marián mě objímal. Co jsem to sakra vyváděla?!
V sousedním stanu jsem zaslechla šustění. Ondra vypadl ven jako velká voda a prudce nabral čáru směrem k záchodům. Pobaveně jsem se uchechtla a vydala se za ním. Opřela jsem se vedle dveří a čekala, než vyjde. Obličej měl pobledlej a trochu zpocenej.
"Copak bratře? Pája tě zbouchla?"
Trhl hlavou a zuboženě se sesul po zdi vedle mě.
"Seš blbá…" zakňoural.
"Mě taky není nejlíp, jestli ti to pomůže, ale díky bohu nevypadám tak hrozně jako ty. Máš okno, nebo si všechno pamatuješ?"
"Bohužel si všechno pamatuju," zakřenil se. "Pája mě musí mít za sexuálního loudila."
Se smíchem jsem si sedla vedle něj a podepřela si bradu kolenama.
"Asi nevíš, co jsem v noci vyváděla, že ne?"
"Netušim. Někam si s Mariňákem zmizela…"
Tomu překřtění se nešlo nezasmát, ale nestačila jsem mu ho nijak vyčíst, protože se znovu vymrštil na nohy a znovu zmizel na pánech.
"Se z toho poseru…" brouknul naštvaně, když se po chvilce vypotácel na vzduch.
"Máš nějaký peníze?"
Malátně prohledal kapsy a vytáhnul stokorunu.
"Fajn, koupíme colu a až otevřou kiosek, dostaneš česnečku," zazubila jsem se a táhl ho k obchodu.
Posadili jsme se s dvoulitrovkou na betonový obrubník a oba se zhluboka napili. Ondra s omluvným výrazem několikrát zaříhal a po půl hodině se mu konečně vrátila do obličeje trocha barvy.
"Ty ségra. Marián mi říkal o tý cestě do Ameriky…"
"Jo…a co?"
"No…myslíš, že vám to vydrží? Zmizí možná na dva roky…"
"Zatím jsem v tom stavu, kdy tomu naivně věřim. Pokud to krachne, asi mu to nebudu dávat za vinu…"
"Stejně je zajímavý, že jste se dali do kupy. Asi bude něco pravdy, že nenávist je vášnivej cit," zasmál se pobaveně.
"Tak mě napadá…neříkal jsi ještě před pár lety, že Pája je pomatená hipísačka?"
Do tváře se mu nahnalo trochu červený barvy a prudce do mě drknul loktem.
"Opovaž se před ní ceknout!"
"Jasně jasně," uchechtla jsem se a znova se pořádně napila coly.
Ani ne po pěti minutách se k nám doloudal objekt našeho hovoru. Po pás dlouhý vlasy měla rozlítaný jak rusalka a v tváři byla stejně pobledlá jako my dva.
"Ahoj mládeži. Taky je vám tak šouflo?"
Po kladný odpovědi se sesula vedle Ondry a já jí rovnou podala lahev s pitím.
"Marián ještě chrápe?" zazívala.
"Jo. Jestli mu nebude špatně, asi se naštvu."
Teprve po hodině, kdy jsme vypili celou colu a konečně se dali trochu dohromady, přihopsal vesele vypadající Marián a se smíchem nás přejel pohledem.
"Fuj. Neznat vás, asi bych bral nohy na ramena. Jak dlouho už tu děsíte kemp mládeži?"
Pohrdavě jsme na něj nastejno zavrčeli, což ho pobavilo stejně dobře, jako náš vzhled a kecnul si vedle mě.
"Informoval jsem se u kamaráda o počasí a má bejt pěkně hnusně a zima. Nechci vás děsit přátelé, ale do dalšího vodaření se mi už nechce."
"Mě taky ne," houkl Ondra a demonstrativně si znovu odkrknul za což schytal od Páji pohlavek.
"Prase," zasyčela znechuceně.
"A já myslel, že miláčku," zazubil se svým obvyklým Rossovskym úsměvem.
"Takže balíme a jedeme si užít sprchy, televize a horkýho čaje?" nadhodila jsem s nadějí. V dešti a zimě se mi vůbec nikam nechtělo a vyhlídka na mojí postel byla prostě moc lákavá.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Egretta Egretta | Web | 31. července 2010 v 22:17 | Reagovat

Ty čuně, já nechci žádnýho sexuálního loudila! :D :D
A pomatená hipísačka? Co to má bejt? Žabí podpásovka?! :-D :-D

2 Džín Džín | 31. července 2010 v 22:23 | Reagovat

Mlč ženo...jednou jsi moje inspirativní postava, tak nepeskuj :-D :-D :-D jako odškodné dostaneš ragu, chceš? :D

3 Egretta Egretta | Web | 31. července 2010 v 22:30 | Reagovat

Když to ragú bude močálový, odpustim ti všechna příkoří, palačinkou počínaje a rozevlátou rusalkou konče. :-D

4 Sameri Sameri | 1. srpna 2010 v 11:07 | Reagovat

Co víc říct. Netřeba opakovat stále stejná chválná slova.

5 Anup Anup | 3. srpna 2010 v 21:42 | Reagovat

jejda :-D to byl zase úžasně trhlý díl :-D moc se mi líbil a budu pevně věřit v rychlé pokráčko... :-P
Marian je borec :-D ;-)  ;-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama