"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Duše věrných (14.)

22. července 2010 v 7:14 | Džín |  Fantasy
Do neděle budu pryč, takže přidávám narychlo další kousek ;)

Probudilo mě třísknutí dveří. Prudce jsem vyletěla do sedu a zadívala se na pootevřené balkonové dveře, které se díky průvanu zavřely. S vydechnutím jsem spadla zpátky na matraci a nepřítomně se zadívala přes její okraj na podlahu. Zdál se mi dost příšernej sen. Nebyli v něm Marvorové, ani žádný mrtvoly nebo nadpřirozeno. Pamatovala jsem si, jak stojím před budovou vysoký školy, na kterou jsem dělala příjmačky a vedle mě stál Štěpán. Vyčítal mi, proč jsem neudělala maturitu a proč jsem prošvihla svojí šanci, jít dál na školu. Ty jeho výčitky mi pořád kroužily hlavou a já se propadala do hnusný deprese. Nikdy jsem školu neměla moc v lásce, ale chtěla jsem v ní pokračovat. Chtěla jsem si prožít maturitu, prázdniny, první den na vejšce a stres před zkouškama…chtěla jsem to všechno a najednou to ode mě bylo neuvěřitelně daleko.
Teprve, když se mi začaly do očí drát slzy, jsem se vzpamatovala. Nemůžu pořád jen brečet! S hlubokým nádechem jsem se zvedla a zkřivila obličej, jak mi všechny svaly laskavě připomněly sadistický ranní zacházení. Trochu apaticky jsem se doploužila ke skříni a po chvilce hledání konečně objevila dvoudílný plavky. Ještě v pokoji jsem se do nich nasoukala, navrch hodila černý bavlněný šaty a vykradla se z pokoje. Byla jsem ráda, že jsem po cestě nikoho nepotkala. Plížila jsem se chodbou a to ticho, který muj pohyb doprovázelo, mě už neděsilo, tak jako předtím. Opatrně jsem otevřela dveře a nasála vzduch nasycený chlorem. Byla tam tma, ale díky svýmu vytuněnýmu víla zraku, jsem vcelku rychle našla vypínač a rozsvítila nejmíň dvacet světel nad lesklou plochou bazénu. Vypadalo to tady trochu jako v hororu. Trochu nervózně jsem za sebou zabouchla dveře a rozhlédla se. Bylo tu všechno. Dvě sprchy, lavičky, police na ručníky a župany a dokonce obrovská hi-fi věž.
To ticho už mi začalo drásat nervy, takže jsem se k tý černý megalomanský zrůdě skoro rozběhla. Nechtěla jsem se pouštět do experimentů, tudíž jsem zmáčkla tlačítko pro zapnutí, hned na to Play a doufala, že se tu nepotápěl Gusta za popěvků Evy a Vaška. Vyčkávavě jsem se zaposlouchala, a když se po celém prostoru rozezněl zvuk bicích a basy, spokojeně jsem si oddechla.
Unaveně jsem ze sebe sundala šaty a bez osmělení skočila šipku. Voda nebyla kupodivu studená, což byla malá výhra. Vlastně se mi nechtělo ani moc plavat. U pravého koutu bazénu, byly vyskládaný plovací destičky, tudíž jsem si jednu půjčila a horní polovinou těla se na ní položila. Nedalo mi žádnou námahu vypustit všechny myšlenky z hlavy. Jemné pohupování a zpěvák, který svým hlasem naplňoval celou místnost, byly jako lék. Něco jako hrstičká antidepresivních lentilek. Teprve po chvilce mi došlo, že tu skupinu znám. Potichu jsem si začala broukat, ale u sloky, kde se zpívalo "Save yourself,
The secret is out" jsem se zarazila. Zachraň se, tajemství je odhaleno. Tajemství... Věděla jsem, že mi ještě neřekli zdaleka všechno a nejspíš byl konečně čas se obrnit a začít se ptát. Nemohla jsem v tomhle domě přeci strávit celý život. Potřebovala jsem si najít směr, kterým se budu ubírat. Chtěla jsem ho znát i za cenu, že bych
dostala do ruky bouchačku a měla za úkol začít likvidovat Marvory. "Tonight's the last so say good-bye," zabroukala jsem tiše se zpěvákem a trochu se usmála.
"Baf!"
Se zavřeštěním jsem sebou trhla. Srdce mi prudce mlátilo do žeber a v závěrečný fázi jsem si i trochu lokla vody. Caleb mě pobaveně vytáhl za paži zpátky nad hladinu a spokojeně se uculoval.
"A pak, že tě nedostanu," zazubil se těsně před tím, než dostal destičkou přímo do obličeje.
"Debile upírská!! Já tě zabiju ty magore pošahanej!" vřískala jsem naštvaně a hlava nehlava ho mlátila, dokud neodplaval kus stranou.
"Klídek ty hysterko. To ses tolik lekla?" zasmál se škodolibě a musel prudce uhnout, protože mi došla trpělivost a rovnou jsem po něm svojí jedinou zbraň hodila.
S nadávkama jsem doplavala ke břehu a vysoukala se na jeho okraj. S úsměvem se vyhoupl vedle mě a zastrčil mi pramínek mokrých vlasů za ucho.
"Jak bylo ve městě?"
Přes tvář se mu přehnalo něco mezi vztek a znechucením.
"Dobrý," zamumlal neurčitě. "Co si dělala ty?"
"Spala."
"Že se ptám," pousmál se. "Šla sis protáhnout svaly?"
"Spíš přemejšlet."
Tázavě pozvedl obočí, tudíž jsem mu začala líčit svůj sen, depku z nedostatku studentskýho života, absenci potencionálního maturitního vysvědčení, který bych si mohla přihřebíkovat na zeď a spoustu dalších kravin, který jsem mu vlastně říkat ani nechtěla. Pozorně poslouchal a nijak mi do monologu nezasahoval, za což jsem mu byla docela vděčná.
"Noo pokud vim, tak Gusta plánuje, že bys na vysokou šla."
Překvapeně jsem vytřeštila oči a bez dechu mu vysela na rtech.
"Maturitu dělat nebudeš, ale vejška už je napůl zařízená. Do tý doby musíš být ale schopná se ubránit. S největší pravděpodobností ti asi budu dělat zase ochranku, ale i tak."
"Počkej, moment…žádná maturita, ale vejška bude?"
"Slyšela jsi někdy o falšování úředních listin?" zašeptal dramaticky a pobaveně mi zatlačil na bradu, abych konečně zavřela pootevřenou pusu.
"Nebylo by lepší, jít prostě k maturitní zkoušce?" zakvílela jsem trochu nevěřícně, ale bylo mi naprosto jasný, jaká odpověď přijde.
"Ne, moc nebezpečný. My falšujeme každou chvilku něco, takže klídek. Nikdy nic neprasklo," mávl rukou, což mi na klidu moc nepřidalo. Jenže naděje, že budu mít alespoň relativně normální život, mě přece jen nadchla.
"Proč si mi to řekl až teď?!" zabručela jsem trochu popuzeně.
"Ani mě nenapadlo, že by tě něco takovýho mohlo trápit. Bylo to v plánu už od začátku, takže se omlouvám, že jsem ti to neřekl."
"Sice jste mi řekli, že jsem tu jen kvůli mojí ochraně, ale…nejsem hloupá. Co se ode mě očekává?"
"Na to se budeš muset zeptat jinde Mer," hlesl a povzbudivě mi sevřel ruku. "Zítra po obědě musim odjet, budeš mít dost času si všechno zjistit, promyslet…promluvit si s bratrem."
"Kam jedeš?"
"V Praze je parta démonů, která dělá tak trochu problémy."
Zachmuřeně jsem se natáhla na dlaždičky a nohama lehce zakmitala ve vodě. "Opovaž se přijet zase s nějakym obvazem, ztrátou končetiny, nebo vyraženým zubem!"
"Máš o mě strach?" s úsměvem se natáhl vedle mě. Hlavu si podepřel dlaní, aby mi viděl do obličeje a mě přeběhlo po celém těle jakési brnění, když mi došlo jak moc je blízko a jak málo toho má na sobě. Zadívala jsem se na jeho krk. Tenká bílá jizva bylo to jediné, co mu po seknutí katanou zůstalo.
"Tak máš?"
"Jasně, že jo," zabručela jsem neochotně. "Kdo by mi pak vařil? Tobě sice trvá, než si vzpomeneš, ale…" Nedokázala jsem udržet vážnou tvář ani tón hlasu a naplno se rozesmála.
"Docela si koleduješ Mařeno!" ušklíbl se a natáhl se na záda.
Vztekle jsem ho plácla do břicha dlaní a zaplula pod vodní hladinu. Vynořil se hned vedle mě a vyzývavě povytáhl obočí.
"Závod?"
"Proč ne."
Zapřela jsem se nohama o zeď a sotva řekl jedna, prudce jsem vyrazila dopředu. Plavala jsem jak o život, ale ani ne po pěti tempech se objevil vedle mě a mohutnými záběry se začal propracovávat dopředu. Pobaveně jsem natáhla ruce, a chytila se okraje jeho bermud. Polekaně přestal plavat a začal si je tahat zpátky na boky, což mě sice stálo strašnou námahu, abych se nezačala topit smíchy, ale dovolilo nabrat slušnej náskok.
Vítězoslavně jsem plácla rukou o žlábek o vteřinu dřív, než on.
"Nemám slov," zasmál se trochu nevěřícně.
"Tak kdo vyhrááál, řekniii…kdo je vítěěěz," dobírala jsem si ho malicherně.
"Já a teď polez, než tý metalový máničce dojde trpělivost."
Zmateně jsem se zadívala ke vchodu, kde trochu nervózně postával Tom a v rukou držel ručníky. S námahou jsem se vyškrabala ven z bazénu a cestou si ždímala vlasy.
"Proč se nejdeš taky vykoupat?"
"On by si namočil vlasy," zakřenil se Caleb a musel uhnout pěsti, která by mu jinak bez milosti skončila na čelisti.
"Oblíkat mláděži, máme tu kód eš há."
"Napadaji mě samý sprosťárny," přiznala jsem spontánně. "Co to je?"
"Škatulata hejbejte se," zamumlala Caleb a rychle si vzal od Toma ručník, kterým se začal trochu zbrkle otírat. Doklopýtal ke kupičce svých věcí, bez meškání shodil kraťasy, což mě donutilo trhnout hlavou opačným směrem (no nejsem blbá?) a oblečený mě popadl za předloktí.
"Za jak dlouho?" zeptal se Toma, kterej mi už přes mokrý plavky soukal šaty a já jen opožděně stíhala jakkoliv mu v tom pomáhat.
"Netušim. Ale potkal jsem je ve městě. Mluvil jsem s Gustavem a máme jí i s Benjamínem na povel. On a Pavel berou Annu."
"S Benjamínem? Děláš si srandu?" vyjel Caleb naštvaně a oba mě začali vláčet chodbou. Než jsem se stačila na cokoliv zeptat, posadili mě do křesla, zařvali "zůstaň" a pak zmizeli.
Podprsenka mi začala vykreslovat na šatech tmavý skvrny, takže jsem se jí rychle zbavila, ale sundat i zbytek už jsem si neodvážila. Bůh ví, co mě teď čeká a pobíhat někde s holým zadkem se mi nechtělo. Nerozhodně jsem nakoukla do haly. Nikoho jsem neviděla, ale v patře byl slyšet dost silnej ruch. Než jsem došla ke schodům, vynořil se Tom v závěsu s Benjamínem. Oba měli nafutrovaný batohy, černý kožený bundy a brejle. Caleb se ukázal v tom samym oblečku jen minutu po nich. Bylo mi jasný, že asi není moc čas na moje zvědavý dotazy, tudíž jsem se bez hlesnutí nasoukala do bundy, kterou mi minule Caleb přinesl na motorku, nazula se naboso do kecek a nechala se odvést na dvůr.
"Na jaký stanoviště máme jet?" zeptal se Caleb a rychle se natáhl po mojí ruce, abych si sedla na motorku k němu.
"Dneska Béčko. Postup, jako vždy."
Rychle jsem si na hlavu narazila helmu a počkala, než Caleb nasedne na motorku.
"Ve městě jsou Marvorové, nejspíš jim někdo vykecal naší polohu," houknul na vysvětlenou, podal mi bágl a počkal, než nasednu a pevně ho chytím okolo pasu.
"Za žádnou cenu se mě nepouštěj!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Džín Džín | 22. července 2010 v 7:21 | Reagovat

Skupina, kterou jsem trochu okradla o text je 30 Seconds To Mars (písnička A modern myth). Mimochodem, Tezie děkuju, že mě na ní, díky svojí Jaredovský úchylce, přivedla :-D

2 Tezinka Tezinka | 22. července 2010 v 8:59 | Reagovat

To si děláš srandu?! A já je zrovna poslouchala!!!:D:D:D Jsem si říkala, že ten text znám... Přišlo mi to divný *rofl*.

Jinak... Kapitola úžasná... zase jsem se dobře pobavila a zvedla si náladu před celým dnem, kdy budu mít na krku malou sestru:D

3 pilitu pilitu | 22. července 2010 v 9:23 | Reagovat

perfektní ;-) už ani nwm co na to napsat. ;-) a užij si výlet

4 Sameri Sameri | 22. července 2010 v 11:34 | Reagovat

Co dodat, vše už to bylo řečeno... :D

5 Džín Džín | 25. července 2010 v 18:03 | Reagovat

Díky díky, už jsem pěkně zpátky doma a hned zapracuju na pokračování :-D

6 Tezia Raven Tezia Raven | 25. července 2010 v 19:04 | Reagovat

Myslím, že promluvím za všechny, když řeknu...

                     DĚLEJ!!!!!! :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama