"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Duše věrných (17.)

2. srpna 2010 v 1:15 | Džín |  Fantasy
Ahoj lidičky :) zítra jedu na návštěvu k pani Egrettě, tož pokračování bude snad ve čtvrtek ;) ...při psaní mi slušně hrabalo a poslouchala jsem písničku Levná instituce od pana Ztracenýho, takže to tak i vypadá =D no...hezky se bavte =D


"Jo no…dobré ráno," zavrčel znechuceně a dál cinkal lžičkou o strany hrnečku, což mi začalo lézt na nervy.
Naštvaně jsem se otočila a zatahala za rukáv postarší pani, která za námi utírala stůl, aby byl připraven pro další zákazníky.
"Promiňte…nemáte prášky na zažívání? Muj přítel má zaražený větry…"
Caleb mě pod stolem nakopl a babča jen zmateně vypoulila oči.
"Tak dobrý…asi už je po problému. Radši otevřete okna," mrkla jsem na ní přátelsky a schytala kopanec tentokrát do holeně, což fakt zabolelo.
"Jau…musela jsem tu milou ženu upozornit!"
"Mer nech toho!" zavrčel vztekle.
"Takže?"
S povzdechem si promnul oči a hlasitě vydechl.
"Hele to melodrama si ušetři Romeo, prostě to vyklop!"
"Co bylo s Davidem?" vypálil bez dalších vyumělkovaných gestikulací a oči mu z ničeho nic lehce zmodraly. Musel mít fakt vztek, když tu přede mnou vytahoval tyhle vampajrovský fígle.
"Proč myslíš, že něco bylo?"
"Mer prosim tě. Když jsem přišel, ty feromony byly cítit až na chodbě," vyplivl znechuceně a oči mu ještě o něco víc zprůsvitněly. "Navíc nejsem idiot. David měl mokrý triko a ty jsi byla ve sprše…řekni mi logický vysvětlení, který mi vyvrátí to moje!" znovu si přitiskl ruce na oči, ale tentokrát mi to nevadilo. Bylo mi i bez jeho pohledu značně pod psa. Navíc jsem dostala pocit, že jsem vlastně slušná rajda, což nebylo zrovna poznání, ke kterýmu jsem v životě chtěla dojít.
"No…jo, nebudu lhát, tak trochu…jsme se…jo…" mumlala jsem a radši se ani neodvažovala na něj podívat.
"Co znamená trochu?!"
"Průzkumná mise do dutiny ústní…Já za to nemůžu!" vybuchla jsem naštvaně. Napůl mi prostě připadalo, že to moje chyba není a potřeba se ospravedlnit byla moc silná. Nedokázala jsem si představit, že by na mě Caleb začal kašlat. Právě jeho jsem nedokázala vyškrtnout z mýho života. "Nechápu to! Bylo to prostě…já nevim, takový moc fyzický…vždyť toho kluka ani neznám, ale už když jsem ho viděla prvně, tak jsem měla pocit, že jestli ho hned neodtáhnu za vlasy do postele, bude všechno špatně…! Jako by nás k sobě něco přitahovalo…"
Clabovy oči byly zase tmavě hnědý a dívaly se kamsi do prázdna. S nelibostí semknul rty a zamračil se.
"Asi to bude znít hrozně pateticky, ale prostě se nedokážu smířit s tim, že bych to nebyl já. Zní to asi dost psychopaticky, ale čekal jsem na tebe 18 let…hlídal tě a najednou…"
V tu chvíli to nebylo moc vhodný, ale úplně scestně mi něco došlo. David nijak nevoněl! Předtim jsem si to neuvědomila, ale necítila jsem okolo něj žádnou vůni.
"On je člověk?"
Konečně přestal zírat do prázdna a nechápavě si mě změřil.
"David…je člověk?"
"Jistě že ne…proč?"
"Dokážu cítit vůni každý rasy. To jste mi sami říkali, ale on mi nijak nevoněl. Jak to?"
"To nevim," zabručel s pokrčením ramen, ale jelikož ihned na to zavrtal oči do talíře, měla jsem podezření, že to přeci jen ví.
"Ke komu patří?"
"Neřekl mi to."
Podmračeně jsem se konečně zakousla do prvního kousku pečiva, ale pořád mi to vrtalo hlavou. Že by byla nějaká rasa, která by voněla tak trochu…jinak, než jiný? Vysvětlovalo by to tu nenadálou potřebu se s nim na místě vyspat!
"Dopij, musíme vyrazit," zabručel po chvilce neutrálně a zamyšleně se zadíval z okna. Doufala jsem, že ho tahle nálada brzo přejde a tak nějak mi odpustí.
O předchozím dni a hlavně noci jsem dumala i na motorce. David navíc chtěl, abych mu zavolala, což byla pěkná blbost mu slíbit. Naprosto jsem nevěděla, co bych mu měla říct, nebo jak se chovat.
Teprve vjezd na rozmlácenou polní cestu mě probudil. Motorka drncala takovým stylem, že jsem měla nutkání dát si helmu mezi nohy, abych nepozvracela Calebovi záda. Když jsme zastavili, byla jsem naklepaná jak řízek. Roztřeseně jsem slezla, shodila helmu a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu.
Kousek od nás, byla na břehu rybníka malá chata. Skepticky jsem na krku zaplácla hned dva komáry a protáhla obličej. Tak jo, ne že bych byla nějaká fajnovka, ale strávit vyhnanství v chatce, kde budou vegetit tři chlapi, široko daleko není ani noha a okolo lítá nejmíň milon komárů…tomu se říká šikana!
Z chatky vyšel Tom a s úsměvem na mě zamával. Ležérními pohyby mi přišel několik kroků naproti a s úsměvem chytil okolo ramen.
"Vítej v hotelu Hilton. Pokud tě cestou nevysrkal Caleb, tak nezoufej, komáři to napraví," zazubil se a pobaveně sledoval, jak se proti těm bzučivejm smradům bránim zběsilým máváním rukou.
"Benja už je skoro hysterickej. Tak trochu nám nalítali do chatky, takže lozí po nábytku a snaží se je zabít. V noci mu ruply nervy a málem jsme vyhořeli," vyprávěl pobaveně za pochodu a trochu mě musel postrčit, abych do toho baráku hrůzy vůbec vlezla.
Benjamína jsem skoro nepoznala. Oči měl oranžovo rudý a vztekle pozoroval strop. Z dlaní mu zlověstně doutnalo a jeho kůže byla zbarvená trochu do ruda, jako by mu pod ní tekla rozžhavená láva.
"Ahoj…Bene?" houkla jsem nejistě a oslovení Ohnivče si po pečlivým zvážení situace radši rozmyslela. Roztěkaně přikývl a vystřelil dlaněmi do vzduchu, kde mu o sebe demonstrativně pleskly a obklopilo je několik jisker.
"A máš to, ty bastarde!" zahřměl vítězoslavně a rychle se otočil na nás.
"Zavři, ty blbe! Nebo tu budou další!" vyjekl v jakýmsi pološíleným deliriu a znovu si připravil dlaně kousek od sebe, aby mohl zmasit dalšího krvežíznivýho vetřelce. Napadlo mě, že kdyby začal náš upíří společník s bzukotem rejdit po místnosti, asi by to schytal taky.
Caleb s pootevřenou pusou kopl do dveří, načež se otřepal, jako kdyby spatřil něco fakt děsivě nechutnýho.
"Hele…nechceš prostě sednout na motorku a koupit biolit, nebo tak něco?" nadhodila jsem nevinně.
Benjamín si mě změřil, jako by mě snad viděl prvně v životě a na tváři se mu usadil odhodlaný výraz. Zabrblal něco ve smyslu "kašlu na Marvory…nenechám se sežrat!" a vypadl z chatky.
"Jak dlouho tu budeme?" zaúpěla jsem vyděšeně a rozhlídla se po interiéru. Stáli jsme v obýváčku s malým gaučem, kamnama a mini televizí. Na jedný straně byly dveře nejspíš na záchod a vzadu vchod do miniaturní kuchyně, u kterýho vedly schody do patra.
"Dokud Gusta nezavolá, takže den, dva…týden…těžko říct," pokrčil rameny bráška, což mi moc na náladě nepřidalo.
"Nahoře je velká ložnice. Dojdi se převléct a půjdeme si zaběhat," vrazil mi do rukou Caleb bágl a já zůstala jen nechápavě koukat. Zaběhat? Zbláznil se?!
"Děláš si srandu?"
"Ne…tak dělej!"
Naštvaně jsem vydupala schody do patra a třískla batohem o zem. Nejradši bych si zalezla do postele a vstala, až bude svět zase normální, ale tak nějak jsem pochybovala, že k tomu ještě někdy vůbec dojde. Pochopila jsem, co myslel tou velkou ložnicí. Místnost nahoře vyplňovala prostor nad ostatními místnostmi v přízemí a po zemi se válely karimatky a spacáky. Musela jsem si bez obalu připustit, že tohle bude hodně drsný.
Navztekaně jsem na sebe hodila teplákovku a s kyselým výrazem se rozloučila s Tomem, který vypadal, že moc nechápe, Calebovo chování.
Rozběhl se ve vražedným tempu kamsi po hrázi, což mě nechalo ledově klidnou. Schválně jsem se rozběhla co nejpomaleji a zvědavě se rozhlížela po okolí.
Čekal na mě hned v příští zatáčce a tvářil se jako bůh zkázy, utrpení a sexuálně přenosných chorob, což úzce souviselo s předchozími přirovnáními.
"Marie sakra přidej, nebo…!"
"Co! Umlátíš mě argumentama?" zazubila jsem se provokativně a bez zájmu ho pomalu oběhla. Rychle se zařadil po mým boku a trhnutím mě zastavil.
"Nepokoušej se mě doopravdy naštvat!"
"Mám brečet?" vyletělo ze mě. "Nebo se ti mám omluvit a slíbit, že už to nikdy neudělám?! Co sakra po mě chceš!" Při poslední větě už se mi zlomil hlas, ale ze všech sil jsem se snažila nebrečet. Prudce jsem se vymanila z jeho sevření a rozběhla se dál. Slzu, která mi stekla po tváři, naštěstí neviděl. Nestačila jsem si jí ani setřít, když mě zezadu pevně objal a donutil tak zastavit.
"Omlouvám se já…promiň," hlesl tiše. Zlehka jsem sevřela jeho ruce a pokoušela se uklidnit. Tyhle ryze emocionální situace jsem fakt nenáviděla. Ne, že bych netoužila po někom, kdo by mi nabídl permanentní obětí, hezkej baráček a psa místo dětí, ale v mojí situaci jsem na to opravdu neměla náladu.
"Poběžíme dál," utrousila jsem s povzdechem a počkala, než mě pustí.
"Kousek odtud je něco jako lanový centrum. Udělali jsme ho asi před rokem. Bude se ti tam líbit," usmál se svým starým úsměvem a já mu ho vděčně oplatila.
"To zní bezvadně…"
To co postavili, bylo prostě neuvěřitelný. Šplhali jsme po lanech, chodili přes různý můstky, na každým kroku byla nějaká překážka a dokonce obrovská horolezecká stěna. Došlo mi, že tohle je takovej malej výcvikovej tábor, ale neuvěřitelně mě to bavilo. Teprve pozdě odpoledne zaběhl Caleb do chatky pro něco k jídlu, ale po obědě jsme znovu pokračovali. Najednou jsem v sobě měla tolik energie, že jsem ani nepotřebovala moc odpočívat. Moje tělo mi připadalo lehčí a pružnější, než kdy dřív. Nejspíš za to mohla moje vílí část, která den ze dne sílila. Podvědomě jsem si to uvědomovala. Když jsem se hodně soustředila, moje pohyby nebyly slyšet, ale zato já slyšela jako nikdy předtím. Jenže přeměna v plnohodnotnou vílu vyžadovala ještě dvě věci a ani do jedný se mi moc nechtělo. Mít trochu pokleslejší morálku, asi by mi nedělalo problémy manipulovat s lidma. Jenže pokud si chtěla dobrosrdečná víla zachovat grácii a šmrnc, byl trochu problém chtít nadvládu nad cizími mozky. Navíc tu byl ještě ten problém s létáním…tim jsem sice nikoho záměrně nemohla ohrozit na zdraví, ale dávat ve vzduchu přednost zprava rackům, rogalům a jiný havěti? To fakt néé…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pilitu pilitu | 2. srpna 2010 v 9:00 | Reagovat

:D ve vzduchu dávat přednosti :D tak to nemá chybu ;-) skvělý dílek, už se těším na další

2 Tezia Tezia | Web | 2. srpna 2010 v 9:35 | Reagovat

U tý části s komárama a Benem jsem se nehorázně tlemila, až to skoro nešlo zastavit. :D :D Po mě ale komáři jdou taky dost :-D, takže plně chápu jeho chování, který vypadá obdobně jak to moje :-D
Tááákže.. další dílek bude až ve čtvrtek? :( Ách jo... fajn ale nějak to přežiju...:D Pozdravuj Ergettu:D

3 Tezia Tezia | Web | 2. srpna 2010 v 9:45 | Reagovat

Ale víš co mi u tebe chybí?:D dřívější obrázky u kapitol:D

4 Sameri Sameri | 2. srpna 2010 v 13:15 | Reagovat

Luxusní dílek. Už se těšíím na čtvrtek.

5 any any | 2. srpna 2010 v 19:22 | Reagovat

Průzkumná mise do dutiny ústní:D   jako vždy supr....

6 Džín Džín | 4. srpna 2010 v 15:34 | Reagovat

Táák jsem doma a navečer se snad dostanu k psaní :-) za komentáře jako vždy moc děkuji a jsem ráda, že jsem vás pobavila :-D

7 Džín Džín | 4. srpna 2010 v 15:37 | Reagovat

[3]: Obrázky kapitol...hmm...tak jo, k tý příští nějakej dám :D a dokonce mě i napadá, který anime tentokrát vykradu :D

8 Tezia Tezia | Web | 4. srpna 2010 v 21:13 | Reagovat

No... Já se nechám překvapit...:D Schválně, jestli ho budu znát...:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama