"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Září 2010

Duše věrných (20.)

14. září 2010 v 23:40 | Džín |  Fantasy
No, trochu to trvalo, ale kdo si počká, ten se dočká =D
Čekají mě tři dny volna, takže do té doby snad novou kapitolku napíšu ;)


Svůj příděl chleba jsem snědla v rekordní rychlosti. Benovi jsem dokonce jako bolestný, naskládala na jeho krajíc svá kolečka salámu, na který jsem ani trochu neměla chuť.
Odvděčil se mi nabručeným "díky" a v rychlosti vyšel zpátky před chatku.
"Stalo se něco?" drknul do mě Caleb loktem a podezíravě propaloval Benjamínova záda.
"Proč?"
"Chová se k tobě slušně. To je podezřelý!"
"Třeba se do mě zamiloval," zazubila jsem se trochu provokativně. Caleb se zatvářil, jako by mu někdo do pusy vložil citrusovou kapsli a s odfrknutím se natáhl pro další krajíc, který začal zběsile přežvykovat.
S naprostou samozřejmostí jsem popadla jeho bágl a počkala u motorky, než dojí a pečlivě zamkne chatku. Anastázie měla v zatáčce postavené luxusní autíčko, ke kterému zamířila a počkala, než se všichni usadíme a na motorkách jí začneme následovat. Cesta opravdu netrvala moc dlouho. Názvy vesniček, kterými jsme projížděli, mi absolutně nic neříkaly. Zastavili jsme před obrovským statkem, kousek od Chlumu u Třeboně. Ten jsem si kupodivu pamatovala z češtiny. Češtinářka nám o něm vyprávěla ve spojitosti s Fandou Hrubínem.
Skepticky jsem si změřila typický jihočeský statek. Teprve po otevření vchodových dveří mi poklesla čelist. Celý prostor mezi budovami byl vyplněn zakrslými stromky, dřevěnou terasou a zurčel tu dokonce potůček, který ústil do jezírka. Iluze venkovské usedlosti byl ten tam. Uvnitř domu mi poklesla čelist znovu. Nejvíc mě uchvátila stará pec, na které se dalo
ležet. Dům byl podivně neortodoxní. Chaotický, neuspořádaný, ale zajímavý. Svým způsobem byl jako Anastázie. Divoký, energický, ale elegantní.
Všude vysela sušená levandule a v mističkách vonělo podpoury, takže každá místnost dýchala svou specifickou vůní, až to občas bylo trochu nepříjemné.
"Zpátky ve smradlákově," zabručel těsně za mnou Benjamín, až jsem úlekem nadskočila.
Anastázie mě aktivně odvlekla do druhého patra a ukázala mi můj pokoj. Byla to útulná podkrovní ložnička s postelí, vyřezávanou skříní, psacím stolem a velkým zrcadlem vedle dveří. Nevonělo to v něm jako v mém předchozím pokoji, ale nijak mi to nevadilo.
"Zlatíčko ve skříni už máš nakoupené věci. U Gustava mi to nedovolili zařídit, takže bůh ví, co ti dávali za oblečení, ale tohle všechno by ti mělo padnout," usmála se a já s tupým výrazem snášela už několikáté pohlazení po hlavě. Cožpak jsem pes, aby mě pořád ňuchala mezi ušima?
"Hned naproti dveřím je koupelna se vším, co budeš potřebovat. Dej si sprchu a pak přijď dolů, ano? Představím ti manžela."
S úsměvem jsem přestála další pohlazení a oddechla si, když jsem zůstala v pokoji sama. Zvědavě jsem nakoukla do skříně a protáhla obličej. Trochu rozpačitě jsem vytáhla napůl průhlednou noční košilku v růžové barvě a růžovými bambulkami. Znechuceně jsem se oklepala, mrskla jí na dno skříně a radši si vzala do ruky prošoupaný džíny a obyčejný bílý tričko. Růžová byla snad polovina oblečení, což mě trochu děsilo. To mám jako víla povinnost, tahat růžový rozevlátý šatečky?! Tak nějak jsem tušila, že se ve stylu oblékání nepohodneme a nejspíš do mě bude brzo šít stejně jako do brášky. V koupelně jsem rozsvícením automaticky zapnula rádio nad umyvadlem. Tahle vymoženost se mi líbila. S povzdechem jsem se vysprchovala, vlasy nechala chvilku vstřebávat pořádnou vrstvu kondicionéru a po osušení jsem se celá namazala tělovým mlékem. Takhle provoněná a čistá jsem se už dlouho necítila, takže jsem si to náležitě užívala. Dlaní jsem setřela orosené zrcadlo a pootevřela okno, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch. Z šuplíku jsem vyštrachala pinzetu a přiblížila tvář těsně ke svému odrazu. Obočí už jsem měla skoro jak Brežněv!
Trochu zaraženě jsem si pořádně prohlédla svůj obličej. Skoro jsem se nepoznávala. Nedokázala jsem to nijak popsat, ale vypadala jsem jinak. Dokonce i mé oči byly jiné! Místo modro-zeleno hnědé patlanice barev, mi z očí prozařovala sytá zeleň, jen tu a tam narušená náznakem modré. Nechápavě jsem zamrkala, ale ten zelený přelud nezmizel. Díky naklánění hlavy se mi uvolnil pramínek vlasů a spadl mi do obličeje. Další šok. Místo, aby byl stříbrný jen u hlavy, byl stříbrně bílý celý! Vyděšeně jsem si prohrábla vlasy a našla ještě další tři takové!
"Sakra!" vydralo se mi přes rty přiškrceně. Ta fyzická přeměna šla rychleji, než jsem myslela. Trochu rozechvěle jsem se k zrcadlu natočila zády a s vyvrácenou hlavou si měřila záda, jestli nenajdu stopy po křídlech. Jasně, Tom je taky neměl, ale zase jsem ho nikdy neviděla bez trička. Co když je budu muset nosit už navždycky schovaný pod trikem? Vlastně jsem se ho na přeměnu tohohle aspektu mého těla zatím nezeptala, což byla zásadní chyba.
Chvilku jsem se ještě pokoušela uklidnit, než jsem si vlasy připnula k hlavě malými skřipečky a pustila se do obočí. V šuplíkách pod umyvadlem jsem dokonce našla peeling, pleťovou masku i hydratační krém, tudíž jsem se všechny svoje starosti s přeměnou snažila vstřebat jako samozřejmost. Zeleno modrý oči? Jasně, proč ne. Stříbrná hlava? Lepší, než zlatá, pak by mě oškubával každej zbloudilej magor a já bych byla brzo plešatá.
Moje oblíbená písnička od Black Eyed Peas mě donutila k dalšímu zkrášlování. Úhledně jsem si zastřihala nehty, žiletkou, kterou jsem horko těžko vydolovala z obalu si oholila co se jen dalo a v závěrečný fázi si dokonce vyžehlila vlasy, což se moc často nestávalo. Už jsem je měla pěkně dlouhý. Takhle rovný mi sahaly málem do půlky zad.
Od nápadu nalakovat si nehty, mě odradilo netrpělivé bušení na dveře, které jsem už hodnou chvilku ignorovala. Rychle jsem sesbírala všechny věci a opatrně vykoukla ven. Benjamín se tvářil jako bůh pomsty. No trochu tak možná i vypadal. Na sobě měl jen džíny, ze kterých mu vykukoval černý lem boxerek a pod vyrýsovanými svaly na hrudi, břiše i rukách mu protékala láva.
I když byl rozčílenej, vypadal…impozantně!
"Čekáš dlouho?" usmála jsem se nevině a uvědomila si, že kořeněná vůně jeho kůže mě obklopuje víc, než bylo normální.
"Jo," zavrčel a přimhouřenýma očima si mě přeměřil od shora dolů a zase zpátky. Láva zpod jeho kůže pomalu zmizela. Nečekaně natáhl ruku a mezi prsty si nechal proklouznout pramínek mých vlasů.
Stále stejně podmračeně ji nechal klesnout a bez dalších řečí vešel do koupelny. S pokrčením ramen jsem odhodila špinavé věci do pokoje a rovnou se vydala do přízemí. Benjamín byl divnej už od začátku, ale tak nějak mi bylo milejší, když z něj odkapával cynismus, než tohle.
Násilím jsem ho vypudila z hlavy a pod schody se zastavila. Zvuky se ozývaly z pravé strany, tudíž jsem se opatrně pustila po kluzké podlaze směrem, kterým jsem tušila kuchyň.
Caleb i Tom seděli u podlouhlého dřevěného stolu a se zájmem poslouchali postaršího prošedivělého muže s vypouklým bříškem. Na nose měl červené extravagantní brýle, vařečkou se oháněl po celé kuchyni a cosi klukům zaníceně vyprávěl.
"Dobrý den," hlesla jsem rozpačitě mezi dveřmi. Chlápek se na mě zářivě usmál a než jsem se nadála, pevně svíral mou pravačku.
"Ahoj Mařenko. Jak se ti u nás líbí?"
Pobavený řehot, který se ozval od stolu, mi hnul žlučí stejně, jako oslovení Mařenko!
"Bezva…děkuju," vysoukala jsem ze sebe skrz skřípějící zuby a toporně se odkymácela ke klukům. Dědek praštěnej!
"Sedej, Mařenko, ať nám nevyneseš spaní," zakřenil se na mě Tomáš pobaveně. Na férovku jsem se rozmáchla, praštila ho pěstí do hlavy a povzneseně se usadila co nejdál od kuchyňský linky.
"Malá nevděčná bestie," zamrmlal naštvaně metalista.
"Tomáši takhle o své sestřičce nemluv!" ozval se pobouřený hlas z vedlejší místnosti a po chvíli ho následovala rusovlasá rozevlátá majitelka. Zelené šaty vyměnila za plandavé batikované kalhoty v bílo červené barvě a prošívanou průhlednou halenku, která toho ukazovala daleko víc, než jsem kdy chtěla vidět. Díky bohu měla Anastázie tolik soudnosti, že si pod ní vzala alespoň podprsenku.
Obřadně políbila svého manžela na tvář a začala mu pomáhat s přípravou jídla.
"Můj manžel se ti určitě nepředstavil, viď že ne?"
Němě jsem zavrtěla hlavou a dívala se na ten podivný páreček u plotny. Anastázie svého muže převyšovala o hlavu a vedle něj vypadala jaksi podivně a étericky.
"Jsem Bohouš," mrkl na mě spiklenecky, což mi způsobilo menší tik v oku.
"Těší mě," zamumlala jsem nezřetelně a pokoušela se udržet obličej v klidu. Chtělo se mi tvářit znechuceně, ironicky a možná i trochu vyděšeně, což by asi nebylo právě nejvhodnější.
Stáza se svým manželem štěbetavě hovořila o příšerných podmínkách v chatce, chudince Marušce, která musela žít ve společnosti tří kluků a já začala neklidně těkat očima k východu. Fakt se mi to přestávalo líbit. Tahle baba vypadala, že mi asi co nejdřív zařídí soukromou učitelku a guvernantku, jako mývali ti bohatí aristokratičtí páprdové pro svoje dcery. V hlavě se mi už rýsoval obrázek přísně vyhlížející růžově oblečený megery, se kterou budu chodit krmit kachny, popíjet čaj o páté a přijímat zdvořilostní návštěvy.

"Měla bych ti najít nějakou vhodnou kamarádku zlatíčko. Trávit čas pořád jen mezi chlapci…to by se tvým rodičům určitě nelíbilo."
Vztekle jsem zatnula ruce v pěst. Neměla jsem sklony k výbuchům vzteku alá malý cholerik, ale prostě mě to sebralo nějak víc, než by asi mělo.
"Vy nevíte, co by se našim líbilo nebo nelíbilo!"
Pomalu jsem se zvedla od stolu a naštvaně si Pošahanou Stázu měřila pohledem, který jasně říkal "buď ještě o něco víc éterická a nacpu ti ty tvoje batikovaný hadry do chřtánu!"
S hlubokým nádechem jsem zamířila pryč z kuchyně, ale u dveří jsem neodolala a ohlédla se.
"Moji rodiče by byli rádi, že jsem s bráškou a s Calebem. Nikoho jinýho nepotřebuju!"
Srdce mi bylo jako šílený, když jsem konečně odtrhla pohled od šokovaný Anastázie a jejího manžílka.
Nikdy jsem se neuměla moc dobře hádat, nebo být na lidi zlá, ale dneska mi srdce netlouklo kvůli tomu, že jsem byla fakt krutě upřímná. Když jsem vyslovovala poslední větu, už s prvním písmenkem jsem věděla, že neuvěřitelně lžu. Vlastně jsem potřebovala o moc víc lidí, než jsem si myslela. Chtěla jsem mít u sebe Štěpána a tetu, ale ti mě vlastně napadli až úplně na konci. Jako první mi prolétl hlavou David, což bylo dobře ujetý. Vztekle jsem se nasoukala do svých tenisek, který stály v předsíni a jen tak zkusmo prohledala Calebovi bundu. Mobil měl zastrčený v náprsní kapse.
"Je to krádež, nebo jen půjčka?" ozvalo se mi arogantně za zády.
"Půjčka," zamumlala jsem zastřeně a schovala nejnovější model HTC do kapsy. Pomalu jsem se na Benjamína otočila a z ničeho nic mi z očí začaly padat slzy. Chovala jsem se jak přecitlivělá kačena, což bylo fakt ubohý.
"Půjdu se projít."
Zamračeně stáhl obočí k sobě. Na malou chvilku se mu přes obličej mihlo něco jako starostlivost, což mě překvapilo. Jenže díky slzám jsem viděla značně rozmazaně a mohlo se mi to jenom zdát.
"Nechoď daleko. Nemám náladu tě někde hledat," ušklíbl se pohrdavě. S ironickým úsměvem sáhl za pas a bez servítek po mě hodil svojí pistolí. Měla jsem nutkání se přikrčit a obranářsky si překrýt hlavu rukama, ale automaticky jsem jí chytila do dlaní a zamračeně si jí přeměřila.
"Pochybuju, že tady narazíš na Marvory, ale kdyby se po lese poflakoval poloslepej nadrženej pedofil, mohlo by se ti to hodit," zašklebil se ignorantsky, nasoukal ruce do kapes a vydal se kamsi chodbou na opačnou stranu, než byla kuchyně.
Pevně jsem stiskla rty a v duchu odříkala tolik nadávek, kolik mně jich jen napadlo. Pff…prý poloslepej nadrženej pedofil! Debil!
Bouchačku jsem naštvaně hodila na botník a vyběhla z baráku. Co nejrychleji jsem se pustila přes posekanou louku a vůbec mi nevadilo, že mi po chvilce začalo zběsile tepat ve spáncích a píchat v boku. Přepadl mě neodbytný pocit, že pokud přestanu běžet, nejspíš umřu. Tohle podivný nutkání jsem měla překvapivě často, což bylo trochu psychoušský, ale ne zas tak moc, jako například rozdvojená osobnost, nebo záliba v cizím spodním prádle.
Svalila jsem se do trávy teprve na kraji lesa. Statek mi už zmizel z dohledu pod mírným kopcem a bolest v boku byla natolik nesnesitelná, že jsem se nejméně půl hodiny jen vydýchávala.
Nechala jsem kapičky potu, aby mi brázdily po čele i krku a vytáhla z kapsy Calebův mobil. V seznamu kontaktů neměl jediný normální jméno. Všechny měl pod přezdívkama a některý byly tak potrhlý, že mi bylo těch lidí celkem líto.
Žádnýho Davida v seznamu neměl, tudíž jsem vlezla do posledních volajících a našla datum a přibližný čas, kdy jsem byla v Třeboni s Davidem a oni dva si volali. Přezdívka Abk nedávala sice smysl, ale asi opravdu patřila Davidovi. Nejspíš to byla náhodně zvolená písmena, protože volat na někoho Abku? Úlet ne?

Ještě chvilku jsem počkala, než přestanu funět, jako parní lokomotiva, nebo bernardýn po pár metrech běhu a nerozhodně zmáčkla zelený telefon. Paradoxně se mi ulevilo, když to nebral ani po šestém ohlašovacím tónu vytáčení. Už jsem chtěla odtáhnout mobil od ucha a vypnout volání, když se ozval na druhém konci rozzuřený šepot.
"Říkal jsem ti, že v tuhle dobu mi volat nemáš ty pitomej parazite! Hráblo ti?"
Vyděšeně jsem se zajíkla.
"Da…Da…Davide promiň," vykoktala jsem ze sebe, což muselo působit strašně sexy. Není nad to, když se člověk chová jako magor s řečovou vadou a mozkem, kterýmu by mohl konkurovat i květák s vajíčkem.
"Magdo? Chvilku vydrž, zavolám ti zpátky," houkl lhostejně a ukončil hovor.
Magdo?! Dělá si srandu?!
Byla jsem obklopená blbama! Ani by mě nepřekvapilo, kdyby přezdívka Abk znamenala "Absolutně bezkonkurenční kretén!"
Naštvaně jsem se vydrápala na nohy a vydala se podél lesa. Zvědavě jsem přejížděla prstem po displeji mobilu a měla absurdní radost, že mám prvně v rukou dotykový mobil. Tuhle hračku jsem chtěla už dlouho, ale nějak jsem neměla potřebu si jí koupit.
Po čtvrt hodině mě z hraní autíček vytrhl nový hovor. Volající byl Absolutně bezkonkurenční kretén, tudíž jsem si chvilku pohrávala s myšlenkou mu to nevzít, ale tak nějak jsem toužila po tom, abych si s nim mohla promluvit. Představa, jak mi říká Magdo, mě sice nenadchla, ale co se dalo dělat, feromonům se poručit nedá.
"Ahoj tady Magda, jak se pořád máš, Filipe?!" zatrylkovala jsem do telefonu přeslazeně, až se i mě samotný udělalo trochu šouflo.
"Mer promiň. Bylo okolo moc lidí. Jsem strašně rád, že voláš," usmál se do telefonu.
"Ještě aby ne. Promiň, že volám nevhod, ale mobil jsem si vzala tak trochu bez Calebova vědomí a podvědomí, takže mi nemohl dát potřebné instrukce a rozvrh hodin, kdy volat a nevolat. Příště si to od něj nechám vypsat na nějakou spešl kartičku. Něco jako 13:00, absolutní zákaz braní mého nového HTC do rukou a vytáčení pochybné přezdívky Abk s malou lebečkou místo tečky," blábolila jsem do telefonu bez rozmyslu a měla nutkání narazit hlavou do nejbližšího stromu, abych přestala vypouštět z pusy takový kydy.
Pobaveně se rozesmál a já byla celkem ráda, že tim ten slovní průjem zarazil.
"Jsi v pořádku?"
"Ehm…jo. Pardon za ten výlev. Jen trocha hysterie."
"Tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem vědět, jestli se máš dobře, nic ti nechybí…nebo tak něco."
Kdybych byla jen o trochu větší mimoň, asi bych vykoktala nesmělé, chybíš mi ty, což mě v tuhle chvíli slušně pobavilo.
"Jde to. Poznala jsem Pošahanou Stázu a jejího manžela. Už se nedivim, že z nich Benjamín magoří. Jsou to psychopati!" zabručela jsem ponuře, což ho znovu rozesmálo.
"Docela jsem se bál, že se vůbec neozveš. Celkem ti to trvalo."
"Nebyl čas, promiň."
"Teď čas je?" pousmál se.
"Yep. Chtěla jsem se vyplakat kvůli psychopatům, který mě dostali do péče a ještě se tě na něco zeptat."
"Na co?"
"Bude to znít asi divně, ale…co jsi za rasu?"
Chvilku bylo absolutní ticho, než se trochu ironicky zasmál.
"Víla. Vílák…víloun…těžko říct, jak se tomu u chlapů říká."
Šokovaně jsem se zastavila.
"V…víla? Ale…"
"Necítila jsi mě viď? A trápí tě…no…jak to říct slušně…to napětí mezi náma…"
"Napětí? Nazvala bych to trochu jinak," vydechla jsem ohromeně.
"No…sexuální napětí to vcelku vystihuje ne?" zabručel pobaveně.