"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Říjen 2010

Duše věrných (21.)

8. října 2010 v 22:41 | Džín |  Fantasy
Nějak mi to nejde, ale snaha byla :D


"Proč si nic neřekl!"
"Protože se mi to líbilo?" broukl nevině. Kdybych něco jedla, nejspíš by mi zaskočilo.
"Ty…"
"Tobě se to přeci taky líbilo," ušklíbl se poťouchle a mně se nahrnula krev do obličeje. Moc často jsem nerudla, ale teď jsem tomu prostě nemohla zabránit. "To nepopřeš."
"Fajn, tohle téma opustíme," zachrčela jsem trochu dopáleně.
"Až se příště uvidíme, můžu ho zase připomenout?"
To jeho dobírání mě začalo trochu štvát, tudíž jsem se vzmohla jen na pohrdavé odfrknutí.
"No dobře dobře, ale stejně bych tě rád viděl."
Rozpačitě jsem se zastavila v chůzi a nervózně stiskla rty k sobě. Do pusy se mi draly ryze holčičí žvásty o tom, jak mi strašně chybí a jak bych si s ním strašně ráda vyměnila znova pár genetických informací, což bylo smutný a hlavně ponižující.
"Tss…prej viděl," podařilo se mi vydechnout ironicky a znovu jsem přiměla nohy k pohybu.
"Co bys řekla na jedno malý rande? Hm? Stejně musíš trénovat a právě mluvíš s odborníkem na zbraně."
"No…nerada bych ti brala iluze, ale rande nepřichází v úvahu a na trénink se musíš domluvit někde jinde. Od tý doby co mám u sebe Caleba a brášku, nejsem pánem svého společenského života."
"No jo…Caleb," zahučel potemněle. "Nemůžou tě pořád někde držet! Zkusim se s nim domluvit."
"Tak jo," zamumlala jsem odevzdaně a pokoušela se urovnat tu prapodivnou změť pocitů, která se mnou právě proháněla. Na jednu stranu jsem myšlenkou na Davida byla skoro posedlá. Svým způsobem jsem po něm neuvěřitelně toužila, ale na druhou stranu mě trochu děsil a za žádnou cenu jsem se s ním už nechtěla vidět.
"Mer budu muset jít. Zavoláš mi zase zítra? Třeba večer v jedenáct hodin…"
"A nebudeš mi říkat Magdo?"
S protáhlým né s rozesmál, což kupodivu vyloudilo úsměv i u mě.
"Tak ahoj," rozloučila jsem se a žaludek se mi podivně sevřel.
"Ahoj. Dávej na sebe pozor."
"Ty taky."
"Mám tě rád," zamumlal s vážným hlasem a ukončil hovor.
S povzdechem jsem protáhla obličej a snažila se uklidnit. David byl víla…Najednou mi připadalo ještě důležitější nedostat se za žádnou cenu k Marvorům. Gustav mluvil o tom, jak jsou čistokrevné víly vzácné. Kdybych se dostala k Marvorům, nejspíš by mi chtěli Davida vnutit se slovy o zachování rodu, což mě trochu odpuzovalo. Sice jsem nevěděla, jak to v těchto případech chodí, ale něco mi říkalo, že moje dedukce je víc než pravdivá.
Chvíli jsem se ještě brouzdala vysokou trávou kolem lesa a probírala se tou změtí myšlenek, než jsem se konečně rozhoupala k návratu. Mohla jsem být v půli cesty, když se mobil v mé dlani rozvibroval a já jakýmsi nedopatřením příchozí hovor přijala. Trochu zděšeně ve mně hrklo, když v aparátů zašumělo a ozval se dívčí hlas se zvláštním přízvukem.
"Oppaaa…kde pořád vězíš?" protáhla holka na druhém konci oslovení vyčítavě a nejspíš ani nečekala, že by mohla přijít nějaká odpověď.
"Víš, jaká je tu bez tebe nuda? Oppa musíš se co nejdřív ukázat. Moc mi chybíš!"
Znechuceně jsem ohrnula ret. Co to je sakra za jeknu?!
"Proč se mnou nemluvíš?"
Rychle jsem vymáčkla hovor dřív, než začne zase opakovat to divný optá a mobil zastrčila do kapsy, abych náhodou nevzala další roztouženou Calebovu fanynku. Ta holka se pokoušela dovolat nejspíš ještě několikrát. U Stázy doma jsem zpruzeně skopala tenisky a nakráčela do kuchyně, kde už všichni jedli.
"Zlatíčko konečně," zabroukala Anastázie, jako by byl můj předchozí výlev zapomenut a rovnou mě nasměrovala k prázdné židli vedle Caleba. S úšklebkem jsem mu dala vibrující telefon k talíři, protože jsem z toho neustálého vibrování začínala dostávat tik.
"Oppáá měl bys to vzít!" zapitvořila jsem se ironicky, až se Tom zakuckal smíchy. Nevím proč mě to tak štvalo. Jasně, určitě nežil devadesát let, nebo jak že je to starej, v celibátu, ale ta holka mě tak nějak neurčitě štvala. Došlo mi, jak musel Caleb vřít, když jsem se začala fyzicky paktovat s Davidem. Mě rozhodil jen pitomý telefonát!
"Ano? Geino!"
Naštvaně jsem sledovala, jak se potěšeně rozzářil a rychle vstal od stolu, aby mohl vycupitat před dům. Vztekle jsem si přitáhla talíř nandaným jídlem a našťouchala si do pusy co nejvíc brambor.
"Drahoušku, co to vyvádíš? Nemůžeš jíst trochu kultivovaně? Kdo to kdy viděl, aby mladá dáma vypadala jako předzásobený křeček!" prskla po mě Anastázie vyčítavě, což mi na náladě moc nepřidalo. "Začínáš se chovat stejně mizerně jako Benjamín," zakroutila hlavou nechápavě a lupla po blonďákovi očima, jako by za mé stolovací návyky mohl on.
"To, že jím knedlíky na jedno rozkrojení ze mě ještě nedělá burana!" zavrčel a na okamžik mu oči prosvětlila oranžová barva, než je pro jistotu sklonil zpět k jídlu.
"Dvojčata přijedou," ozvalo se od dveří konverzačně a všichni kromě mě a Anastázie vyjádřili nadšení.
"Oba?" zahuhlal Ben s plnou pusou.
"Jo. Min Ho má teď nějakou práci poblíž a Geina se chce seznámit s Mer."
"Kdypak přijedou?" vložila se do hovoru Anastázie trochu odměřeně a už na první pohled bylo jasný, že jí tahle novinka moc nepotěšila.
"Zítra odpoledne."
"Doufám, že přivezou dost kimchi."
Stáza si pohrdavě odfrkla a probodla Bena vražedným pohledem. "Nechápu, co na té ohavnosti vidíš!"
"Těžko říct, neřesti ze mě bohužel nevypálí," zakřenil se pobaveně.
"Dvojčata jsou Korejci," naklonil se ke mně Caleb s úsměvem. "Nechtěj vědět, jak se opravdu jmenujou. Známe je už pár let, ale prostě jim říkáme Min Ho a Geina. Pár dní tu s námi zůstanou. Mimochodem, až si budeš chtít příště půjčit mobil, zeptej se!"
"Jasně," procedila jsem skrz rty. Vlastně jsem si nebyla ani moc jistá, proč jsem tak špatně naložená, deprimovaná a naštvaná. Jo jasně, Caleb měl asi něco s nějakou Korejkou, a že ty potvory jsou hezký jsem věděla moc dobře, a pak tu byl David a pošahaná Stáza, která měla blbý kecy. Pořád to ale úplně přesně nevystihovalo mojí náladu.
"Můžeme si potom promluvit?" otočila jsem se s povzdechem na Toma a poté co přikývl, vstala jsem od stolu, posunula nedojedenou porci k Benovi, který
hladově spaloval očima můj příděl masa, a odešla pryč z kuchyně.
Všechno mě štvalo a já neměla ponětí, jak ten pocit ze sebe dostat. Vyřešit nejistotu okolo křídel mi právě připadalo, jako to nejmenší zlo.