"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Duše věrných (26.)

18. března 2011 v 21:50 | Džín |  Fantasy
No lidičky, další kousek :) při psaní mě vzala pekelně melancholická nálada. Omlouvám se jestli to bude znát, ale až uslyšíte tu písničku, kterou přikládám, nebudete se divit =D jak začala zpívat, už jsem se vezla =D




Nešlo to zastavit. Slzy mi tekly po tvářích, lechtaly na nose i bradě a mě ani nenapadlo je setřít. Vzpamatovala jsem se, až když se začaly vsakovat do látky.
"Neplakej…už prosím neplakej…" šeptal mi hluboký hlas do vlasů zoufale. Pevně jsem v prstech sevřela jeho košili a pokoušela se zhluboka nadechnout, ale záchvat pláče byl tak silný, že to znělo, jako bych se dusila.
"Jsem tady…všechno je v pořádku…"
Vlastně mi ani nedocházelo, proč jsem se tak složila. Právě v tuhle chvíli bylo nejdůležitější, že mě svíral v náručí a hladil. Cítila jsem jeho ruce na zádech, ramenou i ve vlasech. Celou svou existencí jsem se upínala k těm dotykům, které mi věnoval, a z hloubi duše se za to nenáviděla.
"Využívám…jen tě hnusně využívám…jsem odporná!"
Cítila jsem, jak mi přitiskl dlaně na tváře a rozhodným pohybem zvrátil hlavu, aby mi dobře viděl do obličeje. Jeho tvář byla rozmazaná, ale i tak jsem rozpoznala zuřivost a vztek. No jistě, musel mě mít už dost. Kdo by toužil po malý, zlomený hysterce, která mu ničí život?!
"Tohle už neříkej! Nikdy!" ucedil skrz zatnutý zuby a tlak jeho dlaní zesílil naléhavostí.
"Nenechám tě odejít a nedělám to ze soucitu! Rozumíš?"
Jeho rysy se uvolnily a na rtech se konečně usadil ten známý jemný úsměv. "Ty jsi skřítě šílený. Člověk tě nechá chvilku bez dozoru a tebe hned začnou napadat takový blbosti."
Jeho rty se lehce opřely o moje čelo a já se konečně dokázala nadechnout. Jako by mě v dusivém parném horku ovanul svěží vítr a dodal sílu.
"Jakou si vybral pohádku?" zašeptala jsem a samotnou mě udivilo, kolik se do těch slov dokázalo vkrást vděčnosti.
"No, mám celou kolekci večerníčka a…to je tak všechno," zasmál se pobaveně a zlehka mi vpletl prsty do vlasů. "Takže si můžeš vybrat, co chceš."
"Potkali se u Kolína?" broukla jsem opatrně a jeho úsměv se nádherně zvětšil.
"Skříťata jako ty, mají dovolený úplně všechno."
Bez dalších řečí mě popadl do náruče a bez větší námahy donesl až do obýváku, kde mě zabalil do deky a znovu jemně políbil na čelo.
"Já nejsem skřítek," zamumlala jsem, když mi konečně došlo, jakže mě to vlastně oslovil. S pevně stisknutými rty jsem zírala na svoje ruce a počkala, než si ke mně přisedne.
"Ne? To je divný," zabručel pochybovačně a bez rozmýšlení si mě přitiskl do náruče. Ani mě nenapadlo se nějak bránit. Potřebovala jsem to a on to věděl.
"Skřítci jsou malí."
"Vždyť ty jsi taky malá. Navíc…vzpomněl jsem si na jednu pohádku, co vyprávěla babička. O uplakané Mariánce se jmenovala. Ta byla skřítek."
"Povíš mi jí?"
"Až nám dojdou všechny večerníčky. Teda na Makovou panenku se těšim nejmíň, ale kvůli tobě jí zvládnu."
S němým vděkem jsem se pousmála a sotva zmáčkl na ovladači Play, propletla jsem své prsty s jeho…
* * * * * * * * * *
Benjamín nervózně přecházel v malém prostoru sem a tam. Stačilo mu pouhých pět kroků, aby přešel celou garsonku. Pět ke dveřím, pět k oknu, pět ke dveřím, pět k oknu…a šedé oči ho stále pozorovaly.
Podvědomě zachytil, že se dívka na posteli pohnula. Útlými prsty sevřela propisku a nerozhodně s ní poklepala na blok, než se odvážila psát.
Co se děje?
"Problémy…velký problémy," zabručel tiše a naštvaně nakopl vratkou židli, která odlétla ke dveřím do koupelny a s rachotem narazila.
Dívka se rozklepala a přitiskla si blok k hrudi, stejně jako kolena. Benjamín konečně zastavil a provinile si dívenku měřil. Ten její výraz…bylo to mnohem horší, než kdyby mu dala pořádnou facku…tisíckrát horší!
"Em…Em promiň," hlesl a konečně jeho kůže a oči přestaly zlověstně žhnout.
"Sakra," svěsil ramena a bezradně se posadil vedle jejího schouleného těla. S hlubokým nádechem zkontroloval čas a znovu veliké šedé oči, které ho sledovaly.
"Tak jo, přesně za deset minut půjdeme. Musíš se držet pořád u mě, ano?"
Naléhavě se k dívce natáhl a jemně sevřel slabá zápěstí v dlaních.
"Věříš mi Emo? Budeš pořád u mě, ať se děje cokoliv?"
Tiše doufal, že si jí získal natolik, aby neudělala žádnou hloupost. Strávili spolu sotva 24 hodin, takže to bylo opravdu jen tiché přání, ale alespoň malým zlomkem důvěry si byl jistý a to pro tuto chvíli muselo stačit.
"Musíš mi věřit. Nechci, aby se ti něco stalo..."
Šedé oči si ho chvíli měřily, než se dívčiny rty zvlnily do jemného úsměvu. Hlava se zacuchanými světlými vlasy souhlasně přikývla a Benjamín jí vděčně pohladil po tváři.
"Budeme asi trochu utíkat. Zvládneš to? Je ti už trošku líp?"
Znovu úsměv a přikývnutí.
"Dobře."
Zkontroloval hodinky a nespustil z nich oči, dokud neukazovaly čas, na který celou dobu čekal.
"Fajn, jdeme na to," zvedl se a na záda hodil dívčin batoh. Mikinou překryl zbraň schovanou v pouzdře a do levé ruky mu vklouzly drobné naléhavé prstíky, které bez řečí sevřel.
Opatrně vykoukl na chodbu ubytovny a rychle zamířili ke schodišti. Recepční jim věnovala unavený pohled a bez zájmu se znovu zadívala na obrazovku oprýskaného televizoru s jakýmsi seriálem.
Ulice byly tiché a během půl hodinové chůze potkali jen tři chodce. Benjamín se při každém střetu celý napnul a obezřetně sledoval pohyby protijdoucí osoby. Zastavili až na nádraží kousek od centra.
Benjamín přitiskl Emu těsně k sobě a nakázal, aby se ho držela. Volnou rukou naházel do automatu drobné, vyťukal číslo a přiložil aparát k uchu.
"Calebe?!"
"Bene sakra kde seš?! Potřebujeme tě tu, jsme…"
"Já vím! Calebe mám…mám nornu!" zašeptal naléhavě.
Na druhé straně bylo ticho, což Benjamína donutilo k netrpělivému zasyčení.
"Ta mise…měl jsem jí zabít! Netušim, kam s ní mám jít! Gustav se o ní nesmí dozvědět a já nevim kam zmizet! Navíc mám podezření, že po nás jdou ti, kterým jsem jí tak trochu vyfoukl. Pochybuju, že byli od Marvorů, ona o nich nic neví. Buď je to třetí strana, nebo tu máme ve hře ještě někoho…"
"Nornu…doháje. Dobře, jeď na stanoviště P12 a zavolej odtud!"
"Děláš si srandu? To je přes půlku republiky!"
"Nic bezpečnějšího nemám!"
Nestačil ani odseknout. Ema se mu vyděšeně zapřela do hrudníku a při pádu k zemi ho udivilo, kde se v ní tolik síly vzalo. Přestal o tom uvažovat přesně ve chvíli, kdy se o přístroj, o který se před chvílí opíral, rozprskla první ohnivá koule.
Prudce strhl Emu za sebe a zadíval se na bělovlasého muže kousek od nich. Pobaveně si odfrkl. Ema mu vyděšeně zatahala za lem mikiny, když muž trhnutím rukou stvořil další kouli a bez zdržování jí hodil jejich směrem. Benjamín se zájmem pozoroval, jak oheň míří přímo na jeho obličej a jediným pohybem ruky ho kousek před sebou nechal zmizet. Do jeho tváře dorazil už jen horký proud vzduchu.
"Je to někdo, koho znáš?" povytáhl obočí směrem k dívce a ta souhlasně přikývla.
"Záleží ti na něm?"
Nerozhodně se schoulila.
"Nezáleží, ale zabíjet ho nemám," pousmál se chápavě.
Vděčně přikývla a vymanila ruku z jeho sevření. Nechápavě jí sledoval, ale to už stála částečně za jeho zády a v prstech pevně sevřela jeho pásek u džínů.
"Hodná holka," pousmál se Benjamín spokojeně a bez zbytečných pohybů vyslal proud ohně přímo k chlápkovi. Počítal, že ho zničí, tudíž ihned seslal další dva. Podařilo se mu ho jedním obklopit a přimět k prudké rotaci. Spokojeně ho nechal zmizet a bez dalšího zdržování se zadíval na odjezdovou tabuli. Popadl Emu opět za ruku a rozeběhli se do podchodu na nástupiště. Muž ležící na zemi se sípavě nadechl a rozkašlal. Uslzenýma očima už zahlédl jen záda malé norny a pobaveně se usmál, když si všiml její ruky, která se mladíka pevně držela. Unaveně se znovu složil na studenou zem a vdechoval čerstvý příděl vzduchu. O Emu se už bát nemusel…našla, koho hledala…
* * * * * * * * * *
David strnule zíral na telefon ve své dlani. Písmena, pod kterými měl Caleba, zběsile problikávala do absolutní tmy, která ho obklopovala. Volal od té doby, co Mery zmizela a naprosto přesně věděl z jakého důvodu. Mohl jí najít. Stačila trocha snahy a mohla být jen jeho…
Se smutným úsměvem schoval telefon do bundy a naposledy stočil pohled k osamocenému domu a jedinému oknu, které ozařovalo nejbližší stromy. Ne, jeho malá Mery potřebovala chvilkový pocit bezpečí. Pro tentokrát nevadilo, že on sám se trhá na kusy jen při pomyšlení, že je s někým jiným.
Neodolal a znovu se potichu přikradl k domu. Smutně si prohlédl dívku, která se i ve spánku důvěřivě tiskla k vysokému muži a jeho dotekům. David pevně stiskl rty a ustoupil. Několika kroky se dostal na poničenou asfaltku a konečně přijal Calebův hovor.
"Vím, že je pryč," pousmál se do telefonu místo pozdravu a zvrátil hlavu k nebi. Skrz koruny stromů viděl měsíc i několik hvězd.
"Ráno má pršet, sakra Davide můžeš jí najít! Ty jí dokážeš vystopovat, jako jediný!"
"Nedostanu se tam."
"To nemyslíš vážně!" Caleb byl zoufalý a bezmocný, to bylo z hlasu poznat. David se tomu pousmál. Kdyby mohl, zněl by stejně, jenže se rozhodl. Ze své vlastní volby se přeci nemůžete složit.
"Nenapadlo tě…že je to tak lepší?"
"Děláš si legraci?! Co když jí najde ten bastard?! Musíme jí chránit, navíc je teď nebezpečná sobě i ostatním!"
Na letních nocích je něco melancholického, napadlo Davida a zhluboka do plic vdechl provoněný vzduch. Na východě už se blýskalo. Déšť měl přijít brzy a smazat veškeré stopy.
"Myslím, že je v pořádku."
"Ty víš kde je, že jo?! Ty to víš!"
"Ne, ale…po tom co se jí stalo doufám, že někde hodně daleko."
"Davide sakra…"
Se zavrcením hlavy zaklapl mobil a zastrčil ho zpátky do kapsy. Mery teď nepotřebovala jeho, Caleba, nebo Tomáše. K tomu, aby se uzdravila, zacelila a nabrala dech pro další boj, potřebovala člověka. Hlavně jeho lásku, připustil si hořce a cítil, jak ho nebezpečně zaštípalo v očích.
Vlastní volba! Opakoval si v duchu a další sérií hlubokých nádechů se trochu uklidnil.
Než došel do vesnice, zem smáčely první kapky blížící se bouřky.
"Je to hodný kluk!" Usmál se na něj doktor povzbudivě, když dorazil ke svému autu a zlehka sevřel mladíkova ramena.
"To je jediná věc, která jí na pár měsíců zajistila svobodu."
"Dám na ně pozor."
David se na muže vděčně usmál a nechal si ještě chvíli padat do obličeje dešťové kapky, než konečně odemkl a dosedl na místo řidiče.
"Jarku? Měl byste jí vzít za Loren…až…přijde čas."
Doktor vážně přikývl a počkal, než David vycouval z jeho příjezdové cesty.
Ano. To, že jí vezme k Loren, mu bylo jasné už od začátku…
* * * * * * * * * *
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pilitu pilitu | 20. března 2011 v 1:43 | Reagovat

vážně supeeeeer ;-) lepšíš se holka ;-)

2 Tezia Raven Tezia Raven | Web | 20. března 2011 v 21:50 | Reagovat

Džín... Já si odjedu pět na soutředění a ty mi sem hodíš DV?! *pláče zoufalstvím, že četla až teď*
Ale jinak... Nedá se to přečíst s přestávkou. Protě tě to vtáhne do děje a  nepustí... Začíná se nám to trochu přitvrďovat, zní to ale dobře:) Písej, písej...

3 Mmmm Mmmm | 21. března 2011 v 19:27 | Reagovat

PA-RÁ-DA!!!!

4 Anne Leyyd Anne Leyyd | 22. března 2011 v 15:21 | Reagovat

To byl fakt moc pěkný díl, hodně se mi líbil a ta hudba též neměla chybu :) už abys sem hodila další. Hodně zdaru při psaní ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama