"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Duben 2011

Duše věrných (27.)

27. dubna 2011 v 22:41 | Džín |  Fantasy
Konečně jsem spáchala další kousek =) neni sice dějově nijak extra důležitý, ale ten příští už bude ;) tak příjemnou zábavu přeju =)
Rovnou přidávám dva songy které mám v textu zmíněné ;)



* * * * * * * * * *
Probudilo mě hlasité zahřmění. Ospale jsem pootevřela oči. Všude byla tma. Teprve další záblesk mi napověděl, že jsem uložená v posteli a Prokop leží na gauči. Nikdy jsem se bouřky nebála. Nebála jsem se ani tmy, nebo samoty, ale strach se mi rozlil nečekaně celým tělem. Trhaně jsem nabrala vzduch do plic a s dalším zahřměním vyskočila z postele. Ten děs byl neidentifikovatelný a neuměla jsem ho popsat. Celé tělo se chvělo a bylo obtížné dostat se bez hysterického vřískotu ke guči.
Nedokázala jsem se donutit sáhnout na něj. Zatřást s ním a přiznat, že šílím strachy. Bylo to, jako by se měla za oknem objevit Anastáziina tvář. Ozařovaná blesky, s očima zalitýma krví a křikem, že za to můžu já. Že já jsem ta, která jí zabila…
Vyděšeně jsem klesla na koberec a zhluboka se nadechla. Prokopova tvář byla natočená ke mně. Už jsem nepotřebovala ani světlo z venku, abych ho viděla zřetelně. Všechny své smysly jsem se pokusila soustředit jen na něj. Na dech, tep srdce, vůni a teplo. Opřela jsem bradu o měkké polstrování, nepatrný kousek od jeho obličeje a opatrně natáhla ruku, abych v prstech sevřela jeho dlaň. Uklidňovalo to. Do plic začala proudit příjemná zemitá vůně, kterou zesílil spánek, do tváří se v pravidelných intervalech opíral vydechovaný proud vzduchu a z jeho dlaně sálalo teplo. Tohle bylo dobré. Nemyslet…soustředit se jen na něj…
Cítila jsem, že se něco změnilo, ale než jsem zjistila co, jeho tělo se pohnulo. Bez zaváhání si mě přitáhl do náruče, pažemi přimkl ke svému tělu a nepouštěl. Křečovitě jsem sevřela v prstech látku jeho trička a obličej přitiskla do dolíčku nad klíční kostí. Vůně zesílila. Přímo na kůži jsem cítila jeho tep. Zrychlený a doprovázený hlubokými nádechy.
Stisk zesílil. Bolelo to, ale když po chvilce sevření uvolnil, cítila jsem se o hodně líp.
"Lepší?" zašeptal mi do vlasů a dlaní lehce přejel po celé délce zad.
"Děkuju."
"Tady tě budou bolet záda."
Nebýt tónu, kterým to řekl, nejspíš bych začala znovu brečet a prosit, ať si mě nechá u sebe. Jenže z Prokopova hlasu zněla váhavost a určité očekávání.
"Půjdeme na postel."
S tichým smíchem jednu ruku přemístil pod moje kolena a plynule vstal. Paže se mu napnuly, ale nezdálo se, že by měl problém s mojí váhou. Spokojeně nás uložil do postele, přikryl dekou a znovu sevřel v náruči.
"Dobrou noc, ty moje uplakaná Mariánko," vydechl mi bručivě do obličeje a lehce přitiskl rty na čelo. Schoulila jsem se u jeho těla, vstřebávala teplo a neklidné prsty, kterými mě jemně hladil po kůži.
"Dobrou noc….Prokope," zašeptala jsem tichounce a nejistě jeho jméno.

* * * * * * * * * *

Krajina za oknem autobusu se s každým dalším kilometrem měnila. Na obzoru přibývaly kopce, lesy a všechno bylo tak nějak zelenější. Prošedivělý řidič poslouchal jakési jihočeské rádio a po ztichlém autobusu se právě rozezněla písnička Somewhere over the Rainbow od IZe. Benjamín přimhouřil oči a odtrhl pohled od ubíhajících stromů. Drobnou dívenku měl schoulenou v klíně a v prstech svírala jeho ruku. Spala. Světlé vlásky spadlé přes obličej a nohy v nepřirozeném úhlu opřené o sedačku před nimi. I ve spánku z ní dýchala až vražedná důvěra.
Benjamín opatrně zvedl ruku, konečky prstů přejel dívence po tváři a vlasy jemně shrnul zpátky za ucho.
Víčka se jí zachvěla a chviličku na to, ukázala zářivě šedivé oči.
"Ještě spi, budeme tam až za půl hodiny."
Usmála se. Něžně, důvěřivě a nevině…tak nevině, až to bralo dech. Benjamín automaticky vrátil konečky prstů do hebkých vlasů a úsměv jí vrátil. Takhle se ještě na nikoho neusmíval. Věděl to a svým způsobem ho to děsilo.
Ema spokojeně zavřela oči a tvář přitiskla k jeho levé ruce, kterou stále pevně svírala.
Ještě chvíli ji pozoroval, než znovu vzhlédl k oknu. Sám by nejradši zavřel oči a spal. Snažil se dopočítat, kolik hodin je už na nohou, ale nějak toho nebyl schopen. Dva dny? Možná…
Poslední půl hodinu cesty se snažil přesvědčit sám sebe, že únava, která mu pomalu stravovala tělo, není tak hrozná, jak vypadá. Musí dostat Emu do bezpečí, zjistit od Caleba novinky a pak…možná až pak se pár hodin prospí.
Odbočili na autobusové nádraží. Jemně stiskl dívce rameno, než se s trhnutím probudila a možná až příliš rychle posadila.
"Všechno v pořádku, už jsme na místě."
Trochu dezorientovaně přikývla a automaticky sevřela jeho ruku. Ben k těm drobným a v téhle chvíli chladným prstům přitiskl ty svoje a pomohl dívce na nohy. Nerozhodně došli až před prosklenou čekárnu. Benjamín podezíravě sledoval každého člověka v dosahu. Svojí pistoli značky Glock, měl bezpečně zasunutou v podpažním pouzdře a mikinu rozepnutou jen natolik, aby vypadal nenápadně, ale snadno se k ní dostal. Caleb tvrdil, že úkryt v tomhle městě je bezpečný, ale nakolik je bezpečné město samo, nikdy nebylo jisté.
Emina ručka se mu vysmekla, ale dřív, než se stačil polekat, vyndala z kapsy malý bloček s propiskou, který jí pořídil na nádraží a začala psát.
Kde jsme?
"V Prachaticích. To je…hodně na jihu," zkřivil rty s nelibostí a znovu se rozhlédl.
Tady je bezpečí?
"To doufám Em. Můj kamarád si to alespoň myslí."
Potřebuju do drogerie!
Trochu nervózně se po přečtení poslední věty ošil.
"Je to nutné?"
Ano!!
S tichým zaúpěním přikývl a znovu si dívku přitáhl za ruku k sobě. Vydal se směrem k věži jakéhosi kostela. Díky tomu asi po deseti minutách, mohl Emě strčit do ruky peníze a postavit se ke vchodu. Nějak netoužil po společném nakupování holčičích nesmyslů a hlídat u vstupu, byla nejlepší možnost.
Za chvíli už dívka stála spokojeně po jeho levé straně, napěchovala si naplněnou igelitovou taštičku do svého batohu a šedé oči spokojeně souhlasily s hledáním jejich nového útočiště.
Benjamín se několikrát musel zeptat na cestu, což ho neuvěřitelně štvalo, ale byl natolik unavený, že neměl chuť bloudit po tom pitomým městě až do večera.
Další půl hodinu se pachtili bez zastávky do kopce. Ben v duchu sakroval a skoro nepříčetně hledal panelák, ve kterém měl být jejich byt. S úlevou konečně zamířil k hledanému číslu a zalovil v batohu, dokud nenašel svazek klíčů s nálepkou P12. Občas si připadal jako zámečnictví. Všichni u sebe museli nosit náhradní klíče ke stanovištím a on jich měl ještě o něco víc, díky místům, o kterých Gustav nevěděl. Caleb byl vždycky opatrný, což bylo jejich jediné štěstí.
Otevřel vchodové dveře dokořán a postrčil dívku dovnitř. Většina kaslíků v chodbě přetékala letáky a dýchl na ně typický panelákový smrad.
"No bezva…mělo by to být ve druhém patře," oznámil dívce jen tak mimochodem a trhnutím otevřel prosklené dveře výtahu. Mohli by tam sice dojít po schodech, ale únava byla moc velká. Na chodbě si podmračeně prohlédl všechny dveře, než našel ty správné.
Srozumitelným gestem, dal dívce pokyn, aby se držela dál od něj a z pouzdra vytáhl zbraň. Dalo by se tomu říkat paranoia, ale stanoviště mohlo být kdykoliv prozrazeno a on nehodlal přijít o krk jen proto, že nebyl dostatečně opatrný.
Co nejtišeji zasunul klíček do zámku a přikrčeně otevřel. V bytě byl absolutní klid. S namířenou zbraní pokynul dívce, aby vešla dovnitř a teprve potom, prohledal systematicky všechny místnosti.
"V pořádku," hlesl unaveně a dosedl na starý hnědý gauč v obýváku. Hlavu si zapřel o měkké polstrování a zavřel oči. Zřetelně slyšel, když dívka shodila ze zad batoh a rychle se vysápala na jeho klín.
Její váha, dech na krku i pevné sevření ruky…nemělo mu to připadat tak důvěrně známé. Neměl by si jí pouštět tak blízko!
S rezignovaným výdechem zvedl ruce a pevně si k sobě dívenku přitiskl. Neměl by, ale…musel!
Z rozjímání ho vytrhla až ruka, šátrající po jeho džínách.
"Hele!"
Šedé oči udiveně zamrkaly a ručka se zvedla, aby mu mohla ukázat jeho mobil. Naléhavě mu telefonem šermovala před obličejem, než konečně pochopil. Ben ucítil, jak se mu do tváří dere horko. Jak jí sakra mohl podezřívat z něčeho takového?! Chtěla mu prostě říct, že by měl zavolat Calebovi a věděla, že má mobil v kapse u kalhot.
"Jo…jasně," zachraplal tiše a trochu nešikovně vykroutil telefon z ledových prstíků.
"Bene?" Nemusel čekat ani do druhého prozvonění, Caleb musel mít mobil hned po ruce.
"Jo, jsme na P12."
"Fajn…dobře…" zamumlal roztěkaně a v telefonu to zašustilo.
"Calebe, kde seš?"
"V lese…kde sakra jinde!"
Ben s povzdechem zaklonil hlavu. Mohlo ho napadnout, že to jen tak nevzdá.
"Kámo…"
"Drž hubu sakra! Já jí najdu! Ty zatím zjisti, co je ta holka zač!"
"Sakra!" zachraplal unaveně, když Caleb hovor ukončil a volnou rukou si přejel po obličeji. Byl tak unavený.
Zpomaleně odložil telefon na stolek před gaučem, sundal mikinu a s Emou v náručí si lehl.
"Nikam nechoď, nikomu neotvírej…zůstaň prosím u mě…"

Pomalu si uvědomoval, že procitá ze spánku. Stále si připadal unavený, ale už ne tak vražedně, aby usnul uprostřed věty. První co začal plně vnímat, byla prázdnota a chlad. Připadalo mu, že stále cítí tělo, které mu před usnutím leželo v náručí…jenže teď bylo pryč…Pryč!
Prudce vylétl do sedu a rozhlédl se. V bytě i za okny byla tma a Ema nikde!
S chraplavou nadávkou se vyhoupl na nohy, zavrávoral a v ruce sevřel pistoly.
"Emo!"
Teprve po zavolání si uvědomil, že mu asi těžko odpoví. S další nadávkou se vrhl do ložnice, kuchyně a koupelny.
Zbraň mu skoro vypadla z ruky, když málem narazil do drobného a navíc nahého těla!
Šedé oči se vyděšeně rozšířily a tenké ruce prudce sundaly z vlasů osušku, aby do ní zahalily dívčinu nahotu.
"Já…promiň…nechtěl" Ben cítil, jak mu hoří obličej. Ne sakra, hořelo mu celé tělo! Omráčeně klopýtl dozadu, ale oči od ní nedokázal odtrhnout. Ze zmáčených zacuchaných pramínků vlasů odkapávala voda, stékala dívce po tváři, krku a klíčních kostech, aby se mohla vpít do ručníku. Šedé oči se zdály rozšířené, rozpačité a trochu polekané a rty…měla je pootevřené, vlhké a zrychleně jimi vydechovala.
Ben se prudce nadechl a dvěma potácivými kroky se dostal z dosahu koupelny. Jediné na co dokázal myslet, byl fakt, že ten ručník byl extrémně malej a moc toho neskryl. Snažil se vyhnat z hlavy kapičku vody, která jí stékala po levém stehnu až k chodidlu.
"Doprdele!" usykl, když si uvědomil, co všechno to s ním provedlo. Rychle vklopýtal do kuchyně a do dřezu pustil ledovou vodu. Několikrát si opláchl obličej a nakonec nechal trochu vody stéct i na záda a břicho, což zažehnalo nejnápadnější problém.
Zrovna si utíral obličej do utěrky, když postřehl ve dveřích postávat Emu. Vlasy měla rozdrbanější než předtím a na sobě jen dlouhou pánskou košili, která jí sahala kousek nad kolena. Benjamín trochu zbledl. To mu ta holka snad dělá naschvál!
"Já… se bál kde jsi, nepřemýšlel jsem…promiň," hlesl ochraptěle a snažil se ignorovat představu nahého těla, po kterém kloužou kapky vody. Sakra!
Po tváři se jí roztáhl úsměv a v očích hrálo pobavení. Ta holka z něj měla normálně legraci! Díky slabému vzteku a velké dávce nevěřícnosti si dokázal vyhnat její neoblečenou postavu z hlavy a postavit vodu na čaj.
"V mrazáku je pizza a ještě dobrá, tak pokud ti nevadí…" zabručel a užíval si, jak mu chlad z mrazáku ochlazuje obličej a vodou nasáklé tričko. Bez toho, aby se na dívku podíval, začal zbavovat jejich večeři obalu a snažil se konečně myslet racionálně.
"Poslyš…mohla bys mi zatím napsat, co jsi vlastně zač? Co o sobě víš a co všechno víš o těch lidech, co jsi s nima žila?"
Neochotně k ní znovu zvedl oči. Tvářila se trochu zaraženě. Přemýšlivě se kousala do tváře a jednou rukou si mnula nervózně krk.
"Je to důležité."
Zpod řas, prokmitla na okamžik intenzivní šedá barva, než se znovu upřela kamsi na zem. Ema přikývla a odhodlaně si doběhla do obýváku pro blok a tužku. S pevně stisknutými rty se vrátila, vyškrábala na bílou barovou židličku a u kuchyňského pultu začala psát…
Ben dal spokojeně pizzu do trouby a šel si prohlédnout byt. Byl až neobyčejně obyčejný. Nezajímalo ho, kdo tu žil před tím, ani co se s nimi stalo. V ložnici popadl černé přenosné rádio a vrátil se za Emou zpět do kuchyně. S pokrčením ramen spustil flashku, která už byla zasunutá do portu a zaposlouchal se do kytarové pasáže hned první písničky.
Ema zvědavě vzhlédla a usmála se. Vytrhla z bloku papír a rychle něco napsala.
Lullaby od The spill canvas.
Pobaveně zvedl palec a dívka se znovu šťastně sklonila nad rozepsaný text.
S očima přelepenýma k její tváři se zapřel o linku. Nejraději by jí koukal přes ruku a rovnou si četl, co píše.
Norna. Moc o nich nevěděl, ale v jejich světě byly stejně vzácné a stejně ohrožené jako víly. Podle toho mála, co si pamatoval, existovaly norny tři. Měly nadání vidět minulost, přítomnost a budoucnost, jenže kolik je na tom pravdy, musel zjistit od Emy…