"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Ange guardien (19.)

14. května 2011 v 11:47 | Džín |  Ange guardien
Tak konečně pokračování =) za to utnutí mě asi budete nesnášet, ale klídek, už na tom makám =D
A další bezva muzika, kterou mi našla Egretta =) původně od Adele. Rolling In The Deep ;) k poslechu samozřejmě nikoho nenutim =D


"Smát…moc…" zachraplal po chvilce nešťastně, až mi ho bylo trochu líto.
"Kde ti toho hubana vůbec vlepil?"
"U netopýrů."
"Asi jsem do vás vrazila," nakrčila jsem obočí a znovu se rozesmála, když se mu na tváři usadila čistá vděčnost.
"Díky tomu jsem se vzpamatoval docela rychle…sakra ani nevim, jak na mě ten malej šmejd vůbec dosáhl. Takovej skrček a…!"
"Nelíbila se ti jeho technika?" rýpla jsem si pobaveně a nevěřícně sledovala, jak Ondřej ztuhl a následně krvavě zrudl.
"No ty vole…" ujelo mi. "Tobě se to líbilo?!"
"Jasně že ne! Jen…kdyby to na mě zkusil nějakej zarostlej upocenej habán, asi bych hodil šavli, ale u něj mě to…vyděsilo, ale neznechutilo…"
Po tomhle přiznání z něj vyšel jakýsi nedefinovatelný zvuk a zoufale vylovil z kapsy drobáky na další colu.
Zamyšleně jsem hodila okem směrem k indonéský džungli a zachytila zkroušený pohled oříškových očí.
"Chceš si o tom s ním pokecat sám, nebo tu mám zůstat a chránit ti zadek?" zašklebila jsem se pobaveně a počkala, než se narovná a zadívá směrem, kde nervózně přešlapoval Petr.
"Zůstaň tu, útočí ze zálohy a bez varování, takže z něj mám trochu strach. Mimochodem…svojí homosexuální poctivost si chci udržet pokud možno až do konce života," zabručel, což mě znovu rozesmálo.
"Ten prcek je o hlavu menší než ty a nejmíň o 20 kilo lehčí…v tomhle směru ti nejspíš nic neudělá, ale pokud ti někdy bude nutit něco k pití nebo k jídlu, radši odmítni. Prášky na spaní a rázem je z tebe bisexuál."
"Seš blbá!" zavrčel vztekle. Pobaveně jsem mávla na Petra a ten s krátkým zaváháním rozhýbal nohy.
"Nebuď moc zlej," šeptla jsem ještě koutkem úst varovně.
"Ahoj?" hlesl Petr a mě neuniklo, že si stoupl blíž ke mně, kdyby náhodou Ondra chtěl opožděně vystartovat.
Všimla jsem si, jak Ondřej pevně stiskl rty, nejspíš aby neřekl nic hnusnýho.
"Promiň…já…no chtěl, ale asi jsem to neměl tak…vybalit," vykoktal Petr a pozorně sledoval strukturu asfaltu pod nohama, aby náhodou nemusel zvedat hlavu.
"Jo…to si asi spíš nemusel," zavrčel brácha tiše, až Petr polekaně ztuhnul.
"Nejdřív ses ho měl zeptat, jestli někoho nemá. On by odpověděl, ano, mám přitelkyni Páju a předešlo by se…tomuhle," zapojila jsem se do debaty po chvilce trapnýho ticha.
"Promiň…moc se omlouvám. Řeknete to na mě? Táta neví, že jsem…na kluky."
V tu chvíli jsem měla strašnou chuť toho kluka obejmout. Vypadal bezradně a vyděšeně, což byla vražedná kombinace, zvlášť když k nám konečně zvedl prosebně oči.
Ondra nabral zhluboka vzduch do plic a s výdechem lehce zacuchal Petra ve vlasech.
"Nikdo nic neřekne, ale opovaž se to někdy zopakovat."
"Beru na vědomí," zamumlal tiše a opatrně se na nás usmál. "Půjdu najít naše," prohlásil nakonec bezprostředně a odhopkal kamsi po cestičce.
"Prej naše," zavrčel Ondřej pohrdavě a nespouštěl oči z jeho poskakujících zad.
"Je ti jasný, že ti nic neslíbil?"
"Jo... Nejhorší je, že pokud to udělá znova, nebudu ho moct ani zmlátit. Kdo by vztáhl ruku na takovýho drobka!"
Mlčky jsme se rozešli směrem, kterým zmizel Petr a rozhodli se, že pro dnešek bylo zvířátek dost. Ondra trochu zbaběle počkal, než Petr odejde s Alešem někam ke stánku a v rychlosti jsme se s mamkou rozloučili s tím, že se sejdeme doma.
Barva se mu vrátila teprve v tramvaji a po chvilce dokonce upustil od křečovitě stažených svalů v obličeji.
"Kolik je hodin?"
"Půl šestý. Nejspíš to k Mariánovi ještě stihneš," pousmál se pobaveně a já cítila, jak mi srdce prudce poskočilo.
"Ty o tom víš?"
"Jo. Ptal se, jestli z toho nebudeš mít doma problémy, když si tě ukradne. Vypadal dost zoufale, takže jsem mu nalhal, že ne," zakřenil se a mě nezbylo nic jinýho, než zrudnout. Marián o mě tuhle noc očividně hodně stál…
"Necháváš ho dusit docela dlouho."
"Dlouho? Radkovi jsem to dovolila až po půl roce!"
"Jenže Marián není uťápnutej mamlas jako Radek. Toho bavilo oblbovat tě řečičkama a tahat po výstavách…u Mariána to asi moc nečekej, ale drží se docela dobře."
Žaludek se mi nervózně stáhl. Jo Radek na mě v ničem nechvátal, ale…nepřitahoval mě tolik jako Marián. Znovu jsem si vybavila, jak se mě dotýkal předchozího dne v přítmí chodby a po celém těle mi přeběhl vzrušující mrazík.
"Doufám, že koupí kondomy," zabručela jsem s povzdechem, až Ondra zabublal smíchy.
"Řekl bych, že jo...sice si tě chce připoutat k sobě všelijak, ale pochybuju, že by zašel až tak daleko, aby tě zbouchnul."
"Bože…proč to probírám zrovna s tebou? Pája je občas větší chalp než ty!"
"Jo…nedávno mě po sexu plácla po zadku a řekla, že si to fakt užila. Chvilku jsem si připadal jak prodejná děvka," zachrčel dotčeně, za což jsem se mu bez dalšího zdržování vysmála.
"Co si jí na to řekl?"
"Přesně to, co teď tobě."
V sexuálně laděném duchu jsme se pomalu dostrkali až na hlavní nádraží, chviličku počkali na nástupišti, než nám přistavili vlak a pak už se jen unaveně složili na sedačky.
"Tak mě napadá…mám to Páje říct, nebo se pochlubíš ty?"
"Že na mě letí homosexuál, kterej je ještě pořád pod zákonem? Já ti nevim…co takhle jí to neříct vůbec?"
Znuděně jsem zazívala a zlehka ho šťouchla nohou do kolene.
"Přece mě nepřipravíš o tolik zábavy."
"Co takhle říct, že vyjel po tobě?"
"Hele…jsem někdo, kdo Mariánovi nakecal, že je tomu klukovi čtrnáct, aby moc nevyváděl."
Frustrovaně si odfrknul.
"Dobře, neuvěřitelně mě baví, když mě někdo veřejně ponižuje, takže máš moje svolení jí to říct."
Překvapeně jsem zamrkala a nedokázala zabránit extrémně škodolibému úsměvu.
"Zítra zajdeme na snídani. My dva, Pája i Marián, ať se mi vysmějete hromadně a ne postupně!"
Spokojeně jsem se zazubila a bez dalších řečí se uvelebila na sedačce.
"Jo mami?"
Hlava mi třískla o sklo a já se zmateně narovnala. Ondřej se mi nepokrytě smál, ale díky telefonu u ucha naštěstí bez hlasitých výlevů. Kdy jsem sakra usnula?
"Aha…" zamumlal po chvilce a úsměv mu z tváře zmizel.
"Dobře. Hm…jo. Čau."
"Co chtěla?"
"Jsou už na cestě a tak v osm máme přijít do indický na hromadnou večeři," prohlásil bezbarvým hlasem, což bylo v jeho případě trochu děsivý.
"Ale né!"
"Tobě se budoucí bratříček nesnažil nacpat jazyk do krku!" zahučel temně, což mě rozesmálo. Šlehl po mě pohledem ostrým jako břitva, což mě pobavilo ještě víc.
"Nechci si z tebe utahovat až tak moc, ale…sám si říkal, že odporný ti to nebylo. Třeba by se ti to napodruhý líbilo o to víc."
"Zmlkni, nebo tě zabiju!"
Dělat si z toho chudáka srandu mi vydrželo až domu. Bylo to mnohem jednodušší, než myslet na dalších pár hodin v přítomnosti těch dvou vetřelců. Navíc mě čekal telefonát s Mariánem a do toho se mi chtělo snad ještě míň, než do tý večeře. Tam mě čekalo alespoň skvělý jídlo se spoustou kari…Marián žádným superlativem jako je kari, nebo indický placky neoplýval.
Teprve po vystoupení z vlaku jsem nahmatala v kabelce mobil a během několika málo vteřin mu sdělila tu radostnou novinu. Vlastně jsem netušila, jestli jsem za to ráda nebo ne. Jasně, svým způsobem bych už to alespoň měla za sebou, ale kolik intimností jsme spolu vlastně zažili? Jedno osahávání v chodbě a jedno na mostě, který jsem si vlastně ani moc nepamatovala. To je trochu málo, nebo ne?
Zoufale jsem si skousla ret a roztržitě hodila mobil zpět do kabelky.
"Odvolala si to," konstatoval s klidem Ondra a přemýšlivě přimhouřil oči.
"Mám asi trochu staromódní názory."
"Nebo mu nevěříš. Bojíš se, že by tě odkopnul, až by dostal, to co chce?"
Zaraženě jsem zpomalila krok. Nohy mi nějak ztěžkly.
"Možná…" připustila jsem tiše.
"Nebo se bojíš, že by to mohlo být moc vážný," zakřenil se a ryze chlapsky mě praštil do zad, až jsem poposkočila.
Celá večeře šla tak nějak mimo mě. Na otázky jsem odpovídala automaticky a po chvíli si ani nepamatovala, co jsem to vlastně řekla, což bylo svým způsobem tragický a k smíchu zároveň. Ondra se mým nerozhodným depkařením vyloženě bavil, ale trochu ho chladily Petrovy pohledy, který neunikly ani mně. Ten kluk po něm vyloženě jel!
Teprve v jedenáct jsme se s Alešem i jeho synem rozloučili před naším domem a já unaveně zalezla do sprchy. Tenhle den mě neuvěřitelně vyčerpal. S mokrou hlavou jsem zalezla do postele a nervózně sledovala budík až do půlnoci.
"Sakra!"
S pevně semknutými rty jsem znovu vyskočila na nohy. Natáhla se do černých džínů, tílka a volného bílého svetru, do kabelky hodila peněženku, mobil i pepřák a opatrně vykoukla z pokoje. Mamka i Ondra už spali. Potichu jsem přeběhla byt, nazula se do bot a teprve před domem napsala sms Ondrovi, kdyby se po mě náhodou ráno mamka sháněla. Jasně. Určitě jsem si strašně brzo ráno šla zaplavat do bazénu, nebo knihovna…knihovna je taky bezva výmluva!
Kruci tahle zběsilá noční akce mě děsila a celou cestu jsem měla hroznou chuť se otočit a běžet zpátky! Jsem normální?! Zvláštní, jak se člověk dokáže vlastním rozhodnutím vystresovat!
Panelákové dveře a zvonek se jménem Halas se mi před očima objevili tak nějak trapně brzo.
"Sakra, sakra, sakra!" šeptala jsem si tiše a srdce mi tlouklo až v krku, když jsem přiložila prst k hrubému povrchu s vodorovnými rýhami. Dřív než jsem se odvážila přitlačit a konečně zazvonit, vchodové dveře se otevřely. Pevní se vykolébal malý obézní jezevčík a teprve za ním postarší žena ve vytahané mikině a rozdrbanými vlasy. Překvapeně si mě přeměřila a přidržela dveře, kterými jsem bez přemýšlení proklouzla. Fajn. Byla jsem uvnitř paneláku. To už bylo sakra blízko, ale ještě pořád bych mohla zdrhnout…
Nerozhodně jsem se vlekla po schodech, než jsem se zastavila u Mariánových dveří. Skousnutí rtu, třes v rukách i kolenou, srdce tlukoucí závodní rychlostí…sakra, to jsem takovej srab?
S hlubokým nádechem jsem zmáčkla zvonek. Světlo na chodbě mezitím zhaslo, ale nějak jsem neměla sílu ho znovu rozsvítit. Teprve po chvíli jsem z bytu zaslechla šramot a loudavé kroky sunoucí se ke dveřím. Svůj zrychlený tep jsem cítila v konečcích prstů i ve spáncích, ale nohy mi vrostly do země a prostě už se odmítaly hnout. Kroky se zastavily a po chvilce se zase začaly vzdalovat. Co sakra blbne? Vyděl v kukátku tmu, tak se rozhodl jít zase spát? Měla jsem hroznou chuť znova zazvonit a přes dveře zavolat něco ve stylu "Hej blbe! Tvoje holka je tady!" Místo toho jsem rychle zaklepala a trpělivě čekala, než doběhne zpátky.
"Kdo je?"
"URNA, nešli nám vyrazit dveře, tak klepeme!"
Další dvě minuty jsem se bavila tím, jak ve spěchu zápolil s dveřmi, které mu nešly odemknout. S tichou nadávkou konečně odcvakl řetízek, který málem utrhl a dveře širokým máchnutí rozevřel.
"Páni…tobě maminka před odchodem asi vypráví pohádku o vlku a sedmi kůzlátkách co?" zazubila jsem se opatrně. Víc srandy jsem si z něj dělat nemohla. Ve vteřině Mariánova pravá ruka vystřelila ke mně a v té další už jsem byla pevně přitisknutá k jeho tělu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 pilitu pilitu | 14. května 2011 v 13:07 | Reagovat

pokud rychle nenapíšeš další díl, tak tě vážně uškrtím :D a jinak super dílek ;-)

2 Mmmmm Mmmmm | 14. května 2011 v 16:59 | Reagovat

pilitu tě možná uškrtí, ale já budu tvrdší a raději tě umučím, protože nechat takhle dlouho čekat a ještě napsat něco takového to je jako vyříznout libru masa zkrachovalému obchodníkovi (jo dneska jsem sledovala Kupce Benátského, ale na tohle to nemá) takže honeeeem :D

3 anup anup | 14. května 2011 v 20:42 | Reagovat

ááá :-D umírám :-D potřebuji pokračování :-D hned :-D

4 Lucije Lucije | 14. května 2011 v 21:29 | Reagovat

já chci nášup! Co nejdřív :D

5 Manicka Manicka | 1. června 2011 v 19:24 | Reagovat

Píšeš vážně čtivě. Už dřív jsem na tvůj blog narazila a pak jsem se sem znovu dostala asi po roce a nestane se mi často, že bych si chtěla všechno přečíst od začátku, ale u tebe se mi to stalo. Tak teď sem chodim pravidelně a netrpělivě čekám na nový kapitoly. Líbí se mi obě povídky, ale ange guardien mě baví víc. Snad tě pochvala povzbudí v rychlejšim psaní, i když vim, že ne vždycky na to je čas a když je zrovna čas, tak se do toho ne vždycky chce. Třeba v brzký době chytneš tu správnou konstelaci hvězd a bude nová kapitola.

6 Noctuelle Noctuelle | Web | 16. června 2011 v 15:52 | Reagovat

Á, jak já ty tvoje příběhy zbožňuju!
Bude další brzo? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama