"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Leden 2012

Ange guardien (22.)

7. ledna 2012 v 18:15 | Džín |  Ange guardien
Překvapení, ještě žiju =D
Úvodem děkuji všem, ktří posílali komentáře, protože jinak bych se k pokračování asi nedostala. Takhle velký spisovatelský blok, jsem snad ještě neměla =( Mé díky má taky Egretta, která se mnou vedla neúnavné debaty a teorie, jak pokračovat.
Teď k příběhu. Tahle kapitola bude hodně přelomová a nejspíš se bude zdát, že je i poslední, ale nebojte, není tomu tak =) V úvodu jsou úryvky z písně Wicked game.
Na závěr přeji příjemnou četbu a přidávám písničku z jihokorejského seriálu City Hunter ;) ( hlavní hrdina Min-ho Lee je prostě muj oblíbenec, nemůžu si pomoct =D)




* * * * * * * * * *

Bříšky prstů jsem jemně přejížděl přes struny. Ten tlumený zvuk uklidňoval, stejně jako kontakt s chladivým povrchem kytary. Pootevřeným oknem jemně profukoval vítr, a když jsem konečně začal zpívat, šedozelené oči se usmály. Zářila z nich něha a láska a mě se chtělo brečet. Nejspíš neposlouchala, o čem zpívám. Nebo jí to bylo jedno…
No, I don't want to fall in love…
Stále se opakující refrén. Svíral mi žaludek. Připadalo mi, že tolik emocí mě musí zadusit. Zabít a přinést úlevu. Jenže s každým dalším slovem a akordem mě celé moje já bolelo víc a víc.
What a wicked thing to do
To let me dream of you
Tlumené světlo jí klouzalo měkce po nahých zádech, přes obliny boků, stehen až k chodidlům. Tenhle obrázek jsem si chtěl pamatovat navždycky. Až jí opustím…brzy…
No, I don't want to fall in love…
Počkal jsem, až usne. Křehká. Pro někoho jako já, až nebezpečně. Nikdy jsem nebyl jemný a ohleduplný, ale zatím se v mých drsných a necitlivých rukách nerozpadla. Zatím…
Opatrně jsem vstal z postele a vyklouzl z pokoje. Mobil v ruce vážil snad tunu. Musel jsem chvilku pryč. Na holé tělo jsem hodil jen mikinu, vklouzl do bot a s klíčem v kapse opatrně zabouchl vchodové dveře. Vyjel jsem výtahem až úplně nahoru a v mezipatře se přitiskl k chladnému sklu. Město zářilo a silnice se leskla díky lehkému letnímu dešti. Vytočil jsem mámino číslo.
"Rozhodl ses?"
Nepozdravila. Proč taky…
"Jo."
"Fajn. Pozítří přijedu domu a pomůžu ti se zařizováním."
"Nemusíš. Zvládnu to."
"Máš na to jen týden."
Znělo to ustaraně? Nevěděl jsem. Prudce jsem tiskl čelo ke sklu a nechal po tvářích klouzat ty protivný slaný kapky. Rychle jsem vypnul mobil.
Nedokázal bych to dál ovládat…
Velký kluci přeci nebrečí…

* * * * * * * * *

Vzbudila jsem se brzy. Za okny teprve svítalo, ale postel byla prázdná a podivně chladná. Ospale jsem zamžourala do šera. Unavené zelené oči se na mě smutně upíraly z okraje matrace. Vyděsilo mě to. Marián seděl na zemi a zdálo se, že celou noc nespal. Už předchozí tři dny vypadal mimo a roztěkaně, ale odmítal mi říct, co se děje. Tohle ráno se to mělo změnit.
"Co se stalo?" Můj hlas zněl cize. Ochraptělý spánkem a strachem.
Natáhl ruku a zlehka mi přejel prsty po tváři, rtech a uhladil rozcuchané vlasy.
"Pojď se nasnídat. Řeknu ti to."
Ten vyhaslý smutný pohled se mi nelíbil. Rychle jsem se oblékla a v kuchyni si ho znova prohlédla. Zelená, jindy tak zářivá a plná života, byla dnes matná. Vypadal příšerně. Tmavé kruhy pod očima, malátné pohyby…byla jsem opravdu vyděšená!
Trpělivě jsem počkala, než udělá čaj. Na talíř vyskládal nejméně deset donutů a s hlavou sklopenou si přisedl ke mně. Zaraženě jsem sevřela v prstech horký hrnek. Nejspíš byl ráno v pekařství…byl v noci vůbec doma?
Nevěděla jsem co říct. Opatrně jsem natáhla ruku a jemně sevřela jeho dlaň.
"Je to pár dní. Volala mi mamka ohledně…té mé…cesty."
Nezvedl oči. Strnule pozoroval naše propletené prsty. Neměla jsem odvahu nad tím přemýšlet.
"A?"
"Přesně za týden odlétám."
"Za týden," vydechla jsem nevěřícně. Skoro bych čekala, že se odněkud ozve obrovská rána. Za týden… "Měl jsi jet až za dva měsíce…v říjnu! Proč…teď?"
"Kvůli škole, kurzům, bydlení…" zoufale pokrčil rameny. "Trochu si říkám, jestli to není náhodou proto, aby mě dřív vyštípali z baráku…Ten mámy přítel hodně tlačí na pilu, abych odletěl co nejdřív."
Nedokázala jsem se mu dál dívat do tváře. Týden. Předtím jsem o jeho odjezdu moc nepřemýšlela. Měli jsme ještě celé dva měsíce. To taky nebyla kdovíjak dlouhá doba, ale mohla jsem se na to začít připravovat. Cítila jsem žaludek až v krku z toho, jak se mi zvedal nevolností. Týden…za týden odjede.
"Dej mi chviličku," hlesla jsem tiše a ve vteřině zmizela v koupelně. Nedokázala jsem brčet. Bylo mi jasné, že to dřív nebo později přijde, ale teď jsem byla hlavně v šoku. Strávili jsme spolu dva měsíce. Dva měsíce přeci nejsou dost na to, aby to člověka roztrhalo na kusy, ne?
Zhluboka jsem se nadechla a opláchla si obličej v ledové vodě. Krátké rozčepýřené vlasy jsem měla navlhlé a stále zmačkané spánkem a ve tváři zoufalý a bezmocný výraz. Při tom upřeném zírání do zrcadla mi to došlo. Dva měsíce jsou sakra dlouhá doba na to, aby vám začalo na někom záležet. Na to, aby se vám vryl do kůže, do hlavy, pod oční víčka…
Ruce se mi třásly. Týden…
Znovu jsem se prodýchala a vrátila se za Mariánem do kuchyně.
"Mrzí mě to," hlesl nešťastně.
Usmála jsem se. Ne nijak vesele, ale povzbudivě. To teď potřeboval víc než slzy a lítost. Potřeboval ujistit, že se rozhodl správně. Jemně jsem se přitiskla k jeho zádům a sevřela v objetí. Bylo dobře, že jsme si neviděli do obličeje, protože v tuhle chvíli jsem nechtěla vidět jak se tváří…nechtěla jsem brečet.
Velký holky přeci nepláčou…

* * * * * *

Letadlo mu letělo v pondělí v jednu odpoledne. Měla jsem tušení, že pondělky budu z hloubi duše nenávidět.
Dny běžely jako šílené…
Vždycky jsem věděla, že dobré okamžiky utíkají rychle a ty zlé, jako by nechtěly nikdy skončit. Nejzřetelněji jsem tenhle rozdíl vnímala v nemocnici. Nenáviděla jsem to tam. Bezmocná, osamělá, utopená ve vlastním šílenství. Tehdy jsem se musela s následky srovnávat dodatečně…teď jsem na to měla týden.
Pevně jsem sevřela jeho dlaň. Sobotu večer jsme vymezili jako rozlučkovou. Předešlého dne byl se svými kamarády a tenhle měl strávit se mnou, Pájou a Ondrou.
Přinutila jsem rty, aby se zvlnily do mírného úsměvu a obrátila si ho čelem k sobě. V kabelce jsem našla zklidňující gel a trochu mu ho nanesla pod oči.
"Měl by ses vyspat," pohladila jsem ho jemně po zarostlé tváři. Na to, o kolik byl vyšší a silnější, rozpadal se mi před očima. Stres, únava a nekonečná, dušervoucí bolest…to všechno na mě jeho tvář i matně zelená barva očí křičely.
"Zůstaneš dneska zase u mě?"
Nechtěla jsem. Bylo špatné si zvykat…právě v tuhle chvíli hodně špatné…
"Sice tu tvojí malou postel nenávidim, ale zůstanu. Máš pověst Casanovy a do postele se sotva vejdeš sám," ušklíbla jsem se přezíravě a marně čekala, kdy se zasměje a vrátí mi to. Místo toho pevně stiskl rty a vši silou okolo mě omotal paže. Ztrápeně jsem se nadechla té lehce kořeněné vůně, vycházející z jeho trička. To objetí bolelo. Jeho paže mi tlačily do žeber a okrádaly o dech, ale ta bolest byla správná. Chtěla jsem, aby to bolelo ještě víc…
"Myslíš, že tam prodávaji sangrii? Dneska bych si dala říct," pousmála jsem se povzbudivě, když mě konečně pustil. Úšklebek na jeho tváři jsem poznávala. Byla úleva ho tam konečně vidět. Paže okolo pasu, mě tentokrát sevřela jemně.
Pája s Ondrou už byli uvnitř. Pohled na jejich propletené ruce a bezstarostné škádlení byly jako kopanec do břicha. Zvláštní, jak vás vlastní emoce můžou mučit.
Po zbytek večera si od sebe sice drželi odstup, ale pořád to bylo ve vzduchu. Nevěděla jsem, jestli to roste jen ve mně, nebo i v Mariánovi. Držel mě za ruku a hodinu po hodině stisk sílil. Nejspíš na tom byl stejně…
"Jsem hrozně unavená," nadhodila jsem rádoby ospale. Zelená byla intenzivní.
"Jo…fakt se omlouvám lidi, ale jsem taky grogy. Celý den jsem lítal a vyřizoval."
Pája se uculila. Takovým tím - všechno vím - způsobem. Cítila jsem, jak pomalu a jistě rudnu.
Rozpaky mě přešly přesně v okamžiku, kdy se Ondra pustil do rozlučkové řeči.
Věty na rozloučenou. Už jsem o nich přemýšlela. Co mu říct, než odjede? Jak se s ním rozloučit? Jak zařídit, abych nebrečela jako malá holka?
Pája si mého výrazu všimla. Empatie nám nikdy nedělala problémy a byla jsem jí vděčná, když mi s mírným úsměvem stiskla paži.
K sídlišti nad městem jsme mířili rychle. Bolestivě mě píchalo v boku a plíce se vzpíraly takové fyzické námaze, ale Mariánova ruka svírala tu mou pevně a rozhodně. Nijak mě nepřekvapilo, když mě skoro zuřivě vytáhl po schodech do jeho bytu a bolestivě přirazil na skříň v chodbě.
Nedokázala jsem rozlišit, který z nás je prudší. Strhnout oblečení jeden z druhého bylo dílem několika vteřin. Do ticha bytu se ozývalo praskání nití na jeho tričku i švů na mé sukni. Měla jsem prázdnou hlavu. Jen jsem toužila…se vší surovostí jsem zatínala nehty do jeho zad a nechala, ať dělá to samé mně. Netušila jsem, jestli sténáme, nebo prostě jen křičíme bolestí…všechno se míchalo se vším. Potřebovala jsem to…cítit ho co nejvíc, co nejintenzivněji, nechat na jeho těle nějaké šrámy, aby si mě ještě dlouho pamatovalo…a to mé jeho.
Vzpamatovala jsem se teprve v okamžiku, kdy si mě zoufale tiskl k sobě a zadýchaně šeptal do mých vlasů. Nikdo neuměl vyznávat lásku, tak jako on. Bylo na tom něco fascinujícího. Jako by s frází "miluji tě" tak úplně nesouhlasil. Jako by ta dvě slova dostával přes rty jen se vší neochotou, ale bylo v nich tolik pravdy, že jsem o nich zároveň nemohla ani pochybovat.
"Nejspíš tam zešílím…v tuhle chvíli mi to tak připadá. Rok…to je strašně moc…"
Víc jsem vtiskla tvář do prohlubně na jeho krku. Ta vůně byla teď silnější. Kořeněná a jakoby provoněná milováním. Vždy, když jsem přemýšlela o Mariánovi, jediné slovo, které mě napadalo, bylo "intenzivní"! Vše s ním bylo takové. Pocity, prožitky, myšlenky…neuvěřitelně, svíravě intenzivní.
"Slíbíš mi něco?"
Jeho nehty se mi znovu zaryly do zad. Ne tak, jako před tím, ale cítila jsem je.
"A co?"
"Kdyby si tam například chtěl zůstat, někoho potkal… nebo cokoliv. Řekni mi o tom, ano? Jen mi o tom dej vědět…" hlesla jsem tiše. "Svým způsobem věřím, že to zvládneme. Kdyby ne, neslibovala bych ti nic a ty bys nejspíš nic nesliboval mně, ale nejsem naivní. Stát se může cokoliv, takže…prostě buď jen upřímný, ať už bude pravda jakákoliv, chci ji znát. Slíbíš mi to?"
Z úst mu vyšel jakýsi zvuk. Znělo to jako známka zoufalé bezmoci, nesouhlasu a vzdoru…taky trochu jako vzlyknutí.
Dotkla jsem se jeho obličeje. Prsty přejížděla přes hranatou bradu, strniště vousů, plné rty, až k čelu. Nebylo to vzlyknutí…určitě ne…
"Slibuju."

***********************

S hlubokým výdechem jsem se napřímil a trochu nerozhodně si přeměřil kufr u mých nohou. Pro jistotu jsem ho ještě vytáhl na chodbu a přetáhl na váhu, abych se vešel do limitu. Zbytek věcí mi měla poslat mamka teprve, až tam budu.
Adélka ještě nepřišla. Na oběd odešla domů a slíbila, že přijde až večer. Dostrkal jsem kufr až k hlavním dveřím a unaveně se posadil vedle něho. Slyšel jsem zvuk výtahu, tlumenou hádku u sousedů a psa, který štěkal někde ve spodních patrech. Potřeboval jsem, aby už přišla. Čekat bez ní, bylo nebezpečné. Mohl bych se taky ze svých myšlenek zbláznit.
Ztrápeně jsem naťukal do telefonu sms, aby přišla co nejdřív a znovu se zaposlouchal do zvuků v domě.
Zítra…už zítra ráno. Nechtěl jsem, aby mě viděla brečet…a já jí.

* * * * * * * * * *

Unaveně jsem si promnula obličej a vytáhla flashku z počítače. Koupila jsem jí už před pár dny přes internet. Byla to baculatá postavička ďábla, na kterou jsem nahrála všechny naše společné fotky. Jako dárek na rozloučenou se mi to líbilo.
Spěšně jsem se rozloučila s mamkou, která mě doprovázela skeptickým a trochu ustaraným pohledem a vydala jsem se setmělým městem k sídlišti. Skoro jsem běžela a udýchaně padla na zvonek. Marián musel být blízko dveří, protože bzučák spustil skoro ihned.

* * * * * * * * * *

Nevěděl jsem jestli spí. Ležela mi bez pohnutí v náručí a útlými prsty mi svírala zápěstí. Dýchal jsem zhluboka. Chtěl jsem si tu vůni zapamatovat. Dneska voněla sladce, trochu jako cukrová vata. Nikdy by mě nenapadlo, že začnu mít rád tyhle nasládlý vůně, ze kterých se mi vždycky dělalo trochu zle.
"Tuhle písničku mám ráda."
Nespala. Trochu opožděně jsem se zaposlouchal do utlumené melodie, která vycházela z mého počítače.
"Tu neznám."
"Tu znají jen nadšenci," pousmála se a přetočila, aby ke mně ležela čelem.

* * * * * *

"Měl bys už spát," zašeptala jsem tiše.
"Můžu se vyspat v letadle."
"Pravda."
"Je mi špatně…"
"Bojíš se letadla?"
"Lásko, to je to poslední, čeho se bojim."
Tázavě jsem zvedla obočí.
"Páni, zlomový okamžik. Začínáme si říkat miláčku a lásko."
Pobaveně mi rozcuchal vlasy a zlehka kousl do rtu. "Nikdy jsem tak žádný holce neřekl."
"Hmm na vodě to myslim byla i beruška, ne?"
"No vidíš, jsem romantik do morku kostí. Což mi připomíná, že od tebe ještě žádná roztomilá přezdívka nevzešla."
"Noo…už jsem dumala, co bude lepší. Jestli medvídku, šmudlíku, nebo snad ježečku."
"Asi se půjdu vyzvracet a pak můžeš pokračovat."
"Tak já to ještě promyslim."

* * * * * * * * * *

"Kolik je hodin?"
"Půl čtvrtý."
"Už ses někdy milovala tak brzo ráno?"
"Ne, máš prvenství."
"Fajn, tak to máme prvenství oba."
"Mimochodem…přinesla jsem ti…něco jako dárek. Najdi si ho pak v kufru."
"Děkuju…ty ho najdeš u sebe v pokoji."
"Já?"
"Bude se ti líbit."

* * * * * * *

Opatrně jsem se natáhl pro mobil a vypnul budík. Adélka vedle mě tiše oddechovala. Usnula mi uprostřed věty asi před hodinou, což bylo jedině dobře. Během té hodiny jsem se stačil rozhodnout.
Opatrně jsem vylezl z postele, oblékl se a nehybně zůstal stát.
Tak nádherná. Střapaté konečky vlasů, dlouhé řasy i ten jemný obličej…skoro jsem nemohl dýchat, jak se mi svíral hrudník. Ruce měla složené blízko obličeje a prsty pokrčené…vypadala trochu dětsky…ne, spíš křehce. Tak jak jsem jí vnímal už od začátku. Chtěl jsem jí políbit na rozloučenou, ale neodvážil jsem se. Jen jsem se dotkl jejích vlasů a rtů. Lehoučce, aby se neprobudila a pak neslyšně vyklouzl na chodbu.
Vlak mi měl jet až za dvě hodiny, ale nemohl jsem se tu zdržovat. Rychle jsem zkontroloval všechno nezbytně nutné a bez snídaně a bez sprchy vyklouzl z bytu. Kufr byl těžký. Pevně jsem k sobě tiskl rty celou cestu a na nádraží skoro ani nedokázal vykoktat, že chci lístek do Prahy.
Roztřeseně jsem si sedl na lavičku na nástupišti a pokusil se zklidnit vibrace v rukách.
Takhle to bylo nejlepší. Určitě. Nedokázal jsem snést myšlenku, že by mě viděla brečet…

* * * * * * * *

Probudil mě telefon, hrající na nočním stolku. Rozespale jsem se pro něj natáhla a zamžourala na bráchovo jméno.
"Jo?"
"Tak už jste ve vlaku? Je všechno v pohodě? Marián nebere telefon, tak volám tobě, jestli se něco nestalo."
"Ve vlaku?"
Srdce se mi prudce rozbušilo. Jak ve vlaku? Roztěkaně jsem se rozhlédla po pokoji a prudce rozrazila dveře do chodby. Kufr byl pryč…stejně jako Marián.
Nerozloučil se! Nechal mě tu…odešel!
"On je…já jsem..."
"Adél? Co je?"
"On je pryč. Odešel…já spala…já…"
"Klid. Uklidni se. Je tu Aleš. Jestli chceš…vezmu auto a dovezu na letiště. Stíháme to."
Auto…
"Dobře já…přijeď prosím."
Roztřeseně jsem se nasoukala do oblečení a vyběhla ven, počkat na Ondru. Neklidně jsem přešlapovala a ruce se mi neovladatelně třásly. Chtěla jsem se s ním rozloučit. Musela jsem! Jen ho naposledy obejmout!
Těch deset minut mi připadalo nekonečných. Zbrkle jsem otevřela dveře u spolujezdce a strnula. Ten typický pach vnitřku aut smíchaný s nějakým osvěžovačem mi zvedl žaludek.
Jediný pozitivum bylo, že jsem nesnídala. Neměla jsem co zvracet.
Ondra se chápavě pousmál a z přihrádky vytáhl roličku sáčků do koše a z kapsy sluchátka.
Knedlík v krku sice spolknout nešel, ale vyděšeně jsem se usadila a zabouchla dveře. Ondra mi pomohl zapnout pás a pomalu se rozjel.
Sluchátka jsem si zandala do uší, zapojila do svého mobilu a v rukou křečovitě sevřela roličku modrého igelitu.
Bylo to hrozný. Tisíckrát horší než v ten den, kdy mě Marián nacpal do auta a nechal dovézt na pohotovost.
Nedokázala jsem se dívat ven. Víčka jsem měla pevně zavřená, ale lehké otřesy auta a změny rychlosti mi dráždily žaludek i nervy.
Vydrž, vydrž, vydrž!!!
Před Prahou mi Ondra jemně stiskl loket. Neochotně jsem narušila svou sluchovou izolaci a přikývla.
"Podle mě, tam budeme rychleji než on, takže klid. Počkáme na něj v hale u odbavení."
Nejspíš to byla dobrá zpráva. Asi…nedokázala jsem na nic myslet. V hlavě jsem měla jen hysterickou paniku, závrať, nevolnost a Mariána, který se se mnou nerozloučil. Měla bych mu dát alespoň facku…jestli ho rovnou nepozvracim!
Ondra zkušeně navedl auto na letiště a zaparkoval na prvním volném místě.
Ani jeden z nás netušil, k jakému terminálu zamířit, ale jakýsi bezpečák nás navedl správným směrem. Behem několika minut jsem proto mohla zírat na odletovou tabuli a chvět se příšernou nevolností.
"Adél?...Adél!"
"Jo?"
Bráška mi jemně sevřel paže a chlácholivě se usmál.
"Půjdu čekat do auta…tak…až budeš hotová, najdi si mě, nebo zavolej a já pro tebe dojdu."
Nepřítomně jsem přikývla na souhlas a rozhlédla se kolem dokola. Nebyl tu, ale podle odletového času bylo ještě brzo.
Nervózně jsem si urovnala rukou vlasy a trochu si dýchla do dlaně. Sakra, ani jsem si nestihla vyčistit zuby! V kabelce jsem našla drobné a koupila si alespoň colu a žvýkačky.
Pozorně jsem kontrolovala každého nově příchozího. Letadlem jsem sice letěla jen jednou, ale bylo mi jasné, že tohle je jediný prostor, kde s ním budu ještě moct být. Až se odbaví a projde pasovou a nejspíš i vízovou kontrolou, už ho neuvidím.
Vysoká postava rozcuchaného kluka se objevila až po půl hodině čekání. Pevně jsem stiskla rty.
Zastavil se kousek od přepážek pro odbavení a zamyšleně se chvilku rozhlížel, než vytáhl z batohu obálku s pasem a letenkou.
Roztržitě jsem žvýkačku vyhodila do nejbližšího koše a trochu váhavě popošla k němu. Vypadal smutně a hodně unaveně. Automaticky jsem naslepo zašátrala v kabelce. Bylo snadné si stoupnout těsně k němu a opatrně mu rozetřít chladivý gel pod unavené oči.
"Jak…"
"Autem…kvůli tobě jsem přišla tak o pět let života."
Prudce si mě k sobě přitiskl a zoufale sevřel v pažích. "Omlouvám se."
"Já taky. To, že se nerozloučíme…nešlo to."
Neodpověděl. Věděla jsem, proč se odmítl loučit a chtěla jsem to pro něj udělat co nejjednodušší, když už jsem mu jeho plán tak sobecky narušila.
"Tak polez muzikante, musíš se nechat odbavit a absolvovat prohlídku všech tělesných dutin," ušklíbla jsem se na něho co nejvěrohodněji. Nejspíš to prokoukl, ale…usmál se zpátky. Lesk z očí rozmrkal stejně jako já.
Čekala jsem trochu stranou od fronty a dívala se na něj. Za rok se může člověk změnit. Já jsem toho byla jasným důkazem.
Skoro dva metry, rozcuchané tmavé vlasy, zářivě zelené oči a ten úsměv, který měl vyhraněný jen pro mě. Doufala jsem, že se nic nezmění…