"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Únor 2012

Ange guardien (23.)

19. února 2012 v 12:23 | Džín |  Ange guardien

Ahoj ahoj, tak je to tu, pokračujeme v krasojízdě =D
Úvodem chci moc poděkovat za komentáře, jste úžasný, skvělý a strašně mi tím dodáváte chuť psát dál =) dál taky děkuji své stálé a věčné konzultantce Egrettě. Odstranit spisovatelský blok neumí jen tak někdo =D
No, co dál...užijte si čtení, jako vždy přidám svou hudební inspiraci a překlad písně v textu mám přímo odtud: (http://www.karaoketexty.sk/texty-piesni/sinatra-frank/fly-me-to-the-moon-169944) ;)






"Lásko, hraješ C…G je takhle."
Pobaveně jsem si nechala přehodit prsty a vítězoslavně zabrnkala správný akord.
"Mně se líbilo i Cé."
"Nevim, jestli nápad dát ti k Vánocům kytaru, byl moudrej."
S úšklebkem jsem ho drbla loktem do žeber a znovu se zadívala na nástroj v mých rukách. Teda…spíš v našich. Marián seděl za mnou, těsně natisknutý na mých zádech a marně se mě pokoušel naučit základy hraní.
Užívala jsem si každičkou sekundu. Doteky, polibky, vůni…ty důvěrně známé zelené oči a naprosto neznámé tetování na jeho krku a rukách. Nevynadala jsem mu za to. Na to jsem byla až moc nadšená, že se vůbec vrátil. Kvůli mně si našel brigády, aby si našetřil na letenky. Podle všeho taky rozjížděl kapelu, která mu skromně přivydělávala na živobytí.
"Vážně si jí můžu nechat? Je tvoje a…"
Nesmlouvavý tlak prstů mi lehce zvrátil hlavu a jeho ústa mě dokonale umlčela.
"Dobře…chápu," zasmála jsem se zadýchaně.
"Víš co? Mám nápad."
Vstal z postele. Sledovala jsem jeho nahá záda, potetovanou pravou ruku a symboly po straně krku. Zalovil v psacím stolku a s širokým úsměvem se vrátil zpátky. Přitiskl fix na sedřený povrch jeho staré kytary a soustředěně přimhouřil oči.
MILUJI SVOU MALOU MŮZU
Než se stačil narovnat, zapletla jsem prsty do rozcuchaných černých vlasů a přitáhla si jeho tvář k sobě.
"Děkuju, že jsi přijel."

* * * * * * * * * *

Posledním pohledem do zrcadla jsem se utvrdila v názoru, že mi to docela sluší. Vlasy jsem měla skřítkovsky rozcuchané, na krku tátův křížek a Arweninu Večernici od Mariána a na sobě jemné jednoduché šaty v růžovo černé barvě.
Odhodlaně jsem zapnula počítač a pokusila se z obličeje vyhnat strnulost.
Byl přesný. Jediným kliknutím jsem přijala hovor a zvětšila záběr kamery, co to jen šlo.
"Ahoj Adélko. Šťastné a Veselé."
Usmála jsem se. Tak upřímně, jak jen to šlo. "Ahoj…i tobě."
"Opravdu mě moc mrzí…" zelená byla plná bolesti. Tohle stačilo.
"Je to v pořádku. Nic se neděje. Příští Vánoce už budeme spolu."
Přikývl. Věřil tomu stejně jako já.
"Dostala si dárek?"
Rozesmála jsem se a sklonila. Nedůvěřivě jsem zamávala těžkou botou před web kamerou a zatřásla hlavou.
"Co tě to proboha popadlo? Ty boty váží tolik, co já."
"Já neodolal. Žádný drsný by se k tobě nehodily, ale tyhle jsou skoro princeznovský. Bílý, kytičkatý…ještě tu měli s Hello Kitty, ale to už mi přišlo moc."
Rezignovaně jsem vysokou těžkou botu položila zpátky na zem a bosou nohou do ní vklouzla. Od té doby co mi přišly, jsem je prakticky nesundala, i když mě nohy bolely jako čert.
"A co můj dárek?"
Oči se mi začaly skoro topit, když jeho výraz zněžněl.
"Poslouchám to pořád dokola. To hraješ sama?"
"Jo…mám totiž skvělýho učitele, co mi po netu dává virtuální lekce."
"Kluci z kapely to slyšeli. Jack začal loudit, abys přijela a zpívala s námi."
Potěšeně jsem se rozesmála.
"Spolužák po mě chce to samý…jsem na roztrhání."
"Doufám, že má metr padesát, předkus a trochu šišlá!"
"Jistě drahý. S hezounem bych si nic nezačala, však se podívej na sebe."
Počítač zašuměl jeho smíchem.
"Zahraješ mi? Prosím…"
"A jakou si moje paní žádá?"
"Fly me to the moon…"
Nejspíš to čekal. Přitáhl si klávesy po desce stolu před počítač a já už jen hypnotizovala jeho tvář a tiše si broukala s ním.
Fill my heart with song / zaplň mé srdce písní
And let me sing for ever more / a nech mě jí zpívat po celý život
You are all I long for / jsi vše, po čem toužím
All I worship and adore / vše, co vzývám a zbožňuji
In other words, please be true / jinými slovy, buď upřímná
In other words, I love you / jinými slovy, miluji tě

* * * * * * * * * *

"Adélo sakra seber se! Je tohle nutný?"
"Nekřič na ní, nevidíš…"
"Vidim moc dobře!"
"Jsou to naše první Vánoce s malou a…"
Ty hlasy se mi v hlavě míchaly. Smysl vět unikal. Vnímala jsem jen hlasitost. Řev v mé hlavě a naprostou absurditu toho všeho.
"Je toho na ní moc. Jeho matka jí vyhodila, kamarádi nic neví…musí se s tim nějak vypořádat!"
Dětský pláč všechno umocnil. Taky jsem chtěla takhle křičet. Řvát z plných plic, vykřičet tu šílenou bolest a strach…
"Budu u sebe v pokoji."
Řekla jsem to? Vlastně ani nevím. V další chvíli jsem byla zamčená a schoulená na posteli. Kytaru v náručí…
MILUJI SVOU MALOU MŮZU
Z té bezmoci by člověk zešílel.
"Proč…"

* * * * * * * * * *

Chladná voda mi na okamžik zadržela v plicích dech. Chvatně jsem udělala několik prvních temp a po chvíli se dostala do pravidelného rytmu.
Psychická úleva se tentokrát dostavila až po deseti bazénech. Zvolnila jsem a každé ponoření pod vodu si náležitě užívala.
Veřejný bazén byl v sedm hodin ráno skoro prázdný. Dnes tu se mnou byli jen dva skalní plavci. Postarší muž s pružnou atletickou postavou a zarputilým výrazem a mladý kluk možná v mém věku, který mi pokaždé kývl na pozdrav, ale zdržoval se v druhé části bazénu.
Zadýchaně jsem si vytřela vodu z očí a zadívala se na hodiny, nad kanceláří plavčíka. Naposledy jsem se ponořila. Hluboko, až na dno…tady byl svět klidný a modrý. Tlak mi mírně tlačil na uši a všudypřítomné ticho vytěsnilo z hlavy všechny myšlenky.
V šatnách už bylo poměrně živo díky školám, které tu pořádaly plavecké kurzy. Vlasy jsem rychle prosušila u větráku a rovnou nachmoustala pod pletenou čepici.
Začalo sněžit. Chuchvalce sněhu se rádoby mírumilovně snášely na poloprázdné parkoviště a vítr mi je foukal přímo do obličeje.
Vydala jsem se známou cestou mezi paneláky a zamířila do kavárny. Paní u pultu si mě pamatovala. S úsměvem jsem jí pozdravila a po chvíli se pohodlně usadila k oknu do měkkého křesla, přímo k topení.
Vděčně jsem se usmála, když mi na stůl postavila velký hrnek s kávou a talířek s obrovskou porcí šunkového panniny.
Po hodině jsem už stála namačkaná v mhd a mířila ke škole. Nějak jsem nevěděla, jestli mě tenhle stereotypní život chrání nebo ohrožuje. Bylo uklidňující mít své rituály. Teď před Vánoci obzvlášť, ale vlastním myšlenkám nemůžete utíkat navěky. Vždy se najde chvíle slabosti, kdy si vás najdou. Přeplní mysl, tělo a zlomí vše, co nedokážete uchránit.
Nadechla jsem se. Zhluboka. Vánoce byly špatné období…
Fakulta byla poslední den před svátky poloprázdná. Posluchárna měla jen poloviční účast a na seminář nás přišlo deset z třiceti. Věděla jsem, že nemá cenu sem chodit, ale zůstat sama dalších pár hodin, nebyla moc dobrá alternativa.
Ve dvě hodiny jsem se rozloučila s těmi několika málo lidmi a rovnou zamířila do univerzitní knihovny, v jejímž přízemí byl malý bufet. S kelímkem kávy jsem znovu vyšla na chladný prosincový vzduch a z kapsy vyndala mobil.
"Ahoj Lejo, fajn, že voláš. Radim psal, že dneska na školu kašle a zkouška může být už za dvě hodiny."
S úlevou jsem vydechla a s trochu lepší náladou zaklonila tvář k nebi.
"Super. Nemám teď co dělat, tak přijedu dřív."
"Budu tě čekat. Chceš kafe, nebo čaj?"
Skepticky jsem se zadívala na kelímek v dlani a rozhodla se nahlásit oboje.
Nechtělo se mi autobusem. Navíc zkušebna byla jen půl hodiny cesty od fakulty. Do uší jsem už ze zvyku zasunula pecky od sluchátek a v rytmu své oblíbené písničky se vydala směrem k okraji nedalekého sídliště.
Promrzle jsem vzala za kliku svítivě zelených garážových vrat a proklouzla dovnitř. Petr seděl na židli blízko kamen a na kytaru vybrnkával podle všeho My girl od Nirvany.
S úsměvem na mě mrknul a plynule začal od začátku i se zpěvem. Měla jsme jeho hlas ráda. Byl hluboký a mírně chraplavý…přesně tak, jak to většina holek zbožňovala. Odložila jsem kabát na věšák a přitáhla si židli k němu. Moje kytara byla tam, kde jsem jí nechala posledně. S tichou nostalgií jsem se k němu v hraní přidala. Nezpívala jsem. Jen doprovázela jeho hudbu, tak, jak jsme to dělali už tolikrát. Přivřela jsem oči, když Petrův hlas ještě o něco zhrubl a mě se zježily chloupky na rukách i v zátylku.
"Tell me where did you sleep last night…"
Ta věta už nebyla součástí písničky. Petrovy tmavě hnědé oči se mi vážně upíraly do tváře a já se nervózně ošila.
"Ondra ti volal?"
"Jo, zněl trochu hystericky."
"Spala jsem u kamarádky z fakulty."
"Děje se něco Adél? Máš problémy?"
S neveselým úsměvem jsem zlehka pohladila struny kytary, pomazlila se s chladným lakovaným dřevem a prsty přejela po černém nápisu.
"Já nevím. Asi…bys to nepochopil. Nemám ráda tu frázi, že je to komplikovaný, ale…je. Strašně. Popravdě jsem hrozně unavená, jak moc je to komplikovaný."
"Můžeš mi říct cokoliv. To víš."
Nerozhodně jsem si skousla ret a palci ze setrvačnosti přejížděla po nástroji ve svých rukách.
"No, minimálně ti můžu vysvětlit, proč teď nepřespávám doma," svěsila jsem hlavu rezignovaně.
"To budu moc rád. Nechci se o tebe bát."
"Jo…no. Víš, že bydlím s Ondrou…jeho ženou a dítětem. Teď o Vánocích…já nevím. Mají právo být spolu. Minulý Vánoce byly na nic, kvůli mně. Teď už jsou malý skoro dva roky..."
Petr nechápavě pokrčil rameny. "Nemyslím si, že by tě tam nechtěli. Spíš naopak."
"No, asi sis už všiml, že mám různý části roku, kdy nejsem…tak úplně sama sebou. Nechci jim to kazit. Jsou to šťastný a veselý, ne? A se mnou to bude všechno, jen ne šťastný a veselý."
"A co chceš o svátcích dělat? Pojedeš domu? Já si myslim, že Ondra naprosto přesně ví, v čem se teď plácáš. Z toho co řekl, toho ví hodně."
"Ondřej ví všechno a má právo si vydechnout. Se svojí psychouškou sestrou si vytrpěl už dost."
Se zaúpěním jsem přitiskla ke kytaře bradu a zadívala se na slabou zář ohně, která mihotala ve dvířkách kamen. "Domu nechci. Ještě přesně nevím, co budu dělat. Nejspíš Ondrovi nalžu, že je budu trávit s nějakou partou a zaplatim si pár nocí na ubytovně. Nebo budu tady. Ty kamna jsou vcelku přijatelný, gauč tu je…"
"Seš šílená. Měla bys je trávit s těma třema, ale…pokud to opravdu nechceš, můžeme o svátcích být spolu. Nemám kam jet a spolubydlák jede domu na Moravu. Žádný problém."
Překvapeně jsem zamrkala. Nevěděla jsem, že Petr má zůstat sám. Skepticky jsem se ušklíbla.
"Neříkej, že tě Anetka nepozvala k sobě?"
Samolibě se ušklíbl a oprášil si neviditelné smítko z klopy otrhaného saka. "To si piš, že pozvala. Na vaječňák, domácí cukroví a zahřátou postel, ale odolávám už rok. Nebudu si kazit reputaci jen kvůli pocitu osamění."
Pobaveně jsem se rozesmála, než mi nová dávka myšlenek znovu zchladila tvář. "Takže ti to nebude vadit?"
"Ne, ale slib mi, že si nejdřív s Ondrou promluvíš."
"Ondra bude to menší zlo," ušklíbla jsem se při představě záchvatu jeho drahé choti.
Petr se jen pousmál a natáhl se na kamna, pro hrnek s čajem, který mi vtiskl do ruky.
"Jedno trápení z části vyřešeno. Co následuje?"
Stiskla jsem rty…pevně, tak aby to bolelo.
"Adél?"
"Vzpomínky. Je tu něco…co mě nutí vzpomínat…vracet se k tomu…nikdy mi to nezmizí z hlavy a pořád to roste."
"Něco…nebo někdo?"
Nechtěla jsem odpovídat. Odpovídat bolelo a rozbíjelo.
Aneta, která vtrhla vraty dovnitř, mi dovolila se zhluboka nadechnout. Petrovým očím, jsem se zarputila vyhnula.
Byla už tma, když jsem kráčela od zastávky k našemu bytu. Sníh se znovu vytrvale sypal z nebe a zakrýval všechnu šeď a hnus městského sídliště. Panelákový smrad mě ovanul trapně brzy. Nadhodila jsem si kytaru na zádech a vydala se po schodech nahoru, ve snaze oddálit nevyhnutelné. Další zkouška měla být až po novém roce, proto jsme většinu nástrojů raději odtáhly domů.
S tichým sakra, jsem se zastavila na předposledním schodu a počkala, než zhasne světlo. Snažila jsem se vybavit ten pocit. Pocit ticha a absolutního míru na dně bazénu. Nemuset dýchat, nemuset nic…jen se vznášet v tom poklidném nebytí. Žádná slova, žádná bolest…žádná hudba.
Neobtěžovala jsem se s hledáním klíčů. Odhodlaně jsem krátce cinkla na zvonek a čekala, než Ondra širokým obloukem otevřel dveře.
"Vida…návrat ztracené sestry."
"Ahoj i tobě," přinutila jsem se k rozpustilému úsměvu a protáhla se do předsíně, kde jsem se vyzula z vysokých kozaček.
"Chováš se jak malej parchant. Proč si sakra nedala vědět, že nepřijdeš domu?" syčel na mě rozzuřeně a vlastním tělem zahradil cestu do úzké chodby.
"Psala jsem ti zprávu. Tak nevyšiluj."
"Zprávu? Sakra Adél, já vim, že Vánoce nezvládáš moc dobře, ale je trochu sobecký, abys je znepříjemňovala i nám!"
Svěsila jsem hlavu. Nemohla jsem to Ondrovi říct. Popsat ten šílený pocit agonie a prázdnoty…
"Proto jsem se rozhodla, že o svátcích budu bydlet u kamaráda. Chci, abys měl krásný Vánoce s rodinou."
"Děláš si srandu? Ty snad nejsi moje rodina?! Adélo, neštvi mě!"
"Bude to tak lepší, vážně. Po Novým roce se zase seberu a budu v pohodě, ale teď…mě jen nech, ať se s tim poperu."
"Popereš…" hlesl dutě bráška a nevěřícně zakroutil hlavou. Věděla jsem, že to přijde…počítala jsem s tím, ale stejně se mi skoro zvedl žaludek bolestí, když znovu promluvil.
"Je to rok, co se na tebe ten debil vykašlal! Proč se sakra nepohneš dál? Když jsi začala hrát v tý kapele, říkal jsem si, že už se dáváš dohromady…Adél…"
"Přestaň!"
"Marián je pryč. Nevrátí se!"
"No fíha, mohl bys řvát ještě víc? Ta malá věc, co vypadá jako tvoje dcera, právě usnula, takže zmlkni, než se ti stane něco podobnýho ráně do hlavy!"
"Promiň."
S výdechem jsem si konečně sundala ze zad kytaru a kabát se šálou pověsila nad botník.
"Čaj?" povytáhla na mě Pája obočí tázavě.
"Kafe by nebylo?"
Nesouhlasně se ušklíbla. "Ne, mám úžasnej bílej čaj s jahodama, takže smůla. Polez…a ty…" zabodla oči do svého manžela, který v obraně zvedl dlaně do vzduchu.
"Já jdu na počítač do pracovny, abych neslyšel, jak po ní tentokrát budeš řvát ty."
Proti své vůli, jsem byla do několika minut usazená u kuchyňského pultu na vysoké barové židli, s hrnkem čaje v ruce a s Pájou, která seděla přesně naproti mně a bez mrknutí mi zírala do obličeje.
"Pochopila jsem správně, že se hodláš na svátky zdejchnout?"
"Jo."
"Proč, mi taky neuniklo, ale je to úplná hovadina!"
"No, upřímně si myslim, že to beze mě v klidu zvládnete a já nebudu mít výčitky svědomí, že vám to kazim."
"Je to na tobě kámo. Nelíbí se mi, že tu nebudeš, ale…nechci tě přesvědčovat k něčemu, co nechceš."
S úlevou jsem se usmála a přikývla.
"Ty budeš fakt dobrá máma. Myslim, že Anduly pubertu zvládneš s přehledem."
"Žádný takový. Andulu budu moct seřezat, ty by ses mohla začít bránit a navíc…domácí vězení ti dám asi těžko," ušklíbla se rádoby zoufale.
Ráno jsem se vzbudila s klapnutím dveří. Ondra odešel do práce, takže bylo bezpečné vstát.
Budík ukazoval sotva sedmou hodinu ranní, ale spát už se mi nechtělo. Z obýváku jsem slyšela žvatlavé vyprávění a rozespalé bručení.
Trochu se mi ulevilo, že jsou vzhůru. Rychle jsem se oblékla do džínů a vytahaného trička a šla do kuchyně, kde už Pája chystala snídani. Tenhle pohled byl tak bezpečně známý, že většina špatných myšlenek konečně ustoupila do povzdálí.
Dlouhé vlasy nedbale stažené v culíku, Ondrovo obří tričko s logem IT Crowd a malý rarášek motající se jí pod nohama.
"Opatrně, opatrně…mamka má horkou vodu," houkla po prckovi a obezřetně ukročila do strany, aby se dostala ke konvici na čaj.
"Pájí…no…" zažvatlala Anička a přikývla na znamení, že perfektně chápe o čem je řeč.
Pobaveně jsem se rozesmála.
"Dobré ráno."
"Adi! Adi! Mami…Adi!"
Se smíchem jsem si prcka vyzvedla do náruče.
"No jo, jsem to já. Aninko, dostanu pusinku?"
Dvě drobné pěstičky mi rozhodně sevřely obě strany ofiny a mlaskavá pusa přistála přesně doprostřed čela.
"Děkujuuu."
"Dneska žádný bazénový řádění?"
"Zapomněla jsem si nastavit budík a teď už tam bude fůra lidí."
"Fajn, takže jako hodná tetička budeš dělat chůvu. Já skočim na poštu, nakoupit a pro svýho úžasnýho neurotickýho manžela musim sehnat antistresový dárek."
Se smíchem jsem přikývla a do hodiny už spokojeně seděla s Aničkou před televizí. Chvilku jsme se věnovali pohádce, chvilku si hrály…měla jsem tu malinkou vážně ráda. S ní bylo všechno jednoduchý a upřímný. Mohla jsem se soustředit jen na ní. Na žvatlavé vyprávění, drobné ručičky, co mě tahaly z místa na místo a takové to prosté nadšení, které už dospělí postrádali.
Páju jsem v předsíni slyšela až kolem jedenácté. Pobaveně jsem se zvedla a doprovázela skřítka, co za klopýtavého běhu vykřikoval "Maminko! Maminko! Maminko!"
"No jo, už jsem doma. Kde máš tetu?"
"Tady, tady. Neutekla jsem, neboj."
Pája se jen zašklebila a natáhla raku. "Přišel ti dopis. Jestli bude perverzní a podepsaný jménem tvůj Tajný šmírák, chci si ho taky přečíst!"
Zaraženě jsem v prstech sevřela bílou obálku. Cizí rozmáchlé písmo jsem nepoznávala. Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem opatrně roztrhla papír a vytáhla dvě popsané strany.