"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Říjen 2012

Ange guardien (26.)

26. října 2012 v 22:08 | Džín |  Ange guardien
A máme tu co?? Povstání z mrtvých =D
Byla to vážně fuška. Moje múza jaksi nespolupracovala a navíc jsem pojala podezření, že místo umělecky založený našeptávačky, je moje drahá múza pěkně proradnej chlap =D
Každopádně...snad se bude líbit a užijete si to ;-)





* * * * * *
Otřes mozku se mi naštěstí vyhnul a prášky proti bolesti jsem měla vlastní. Stále jsem si připadala trochu mimo. Otřesená, nervózní...všechno bylo tak nějak…nepatřičné. Navíc dotyk jeho těla…stále jsem ho cítila. Byl hubenější, než jsem si pamatovala.
S povzdechem jsem konečně sevřela chladný povrch kliky a s hlubokým výdechem vyklopýtala na sterilně bílou chodbu, kde to páchlo dezinfekcí. Víc jak čtyři roky uběhlo od té noci, kdy mě vezl do nemocnice poprvé…
Nerozhodně jsem odlepila pohled z bílého linolea a s konečnou platností se zadívala do jeho očí. Srdce jsem cítila až ve spáncích, jak zběsile bubnovalo.
"Tak jak je ti?"
Lukáš narušil ten okamžik naprosté nehybnosti.
"Nemám otřes mozku," hlesla jsem tiše a znovu sklopila hlavu. "Mám si vzít prášky proti bolesti a odpočívat."
"Fajn. Tak jedeme. Peřinu navíc i polštář máme a pro pořádnou večeři nám můžu doběhnout do indický. Máš ráda indickou?"
Zaraženě jsem klopýtla, když mě Lukášova ruka nekompromisně chytila za loket a táhla k východu. Chápala jsem, co dělá. Nedával mně a hlavně Mariánovi na vybranou. Měla jsem jistotu, že tuhle noc strávím u nich a že nejspíš bude emocionálně náročná.
"Zvládneš to?"
Roztržitě jsem přikývla. Jeho hlas byl hluboký, podbarvený netečností, která mě vyváděla z míry víc, než strach z aut. Roztřeseně jsem usedla na zadní sedadlo, zapnula si pás, pevně sevřela v pěstích černý popruh a zavřela oči. Tohle jediné trochu zabíralo, ale pocit převráceného žaludku a naprostého děsu se vrátil.
"Bojíš se aut?"
"Myslíš?" hlesla jsem, ale plánovaný sarkasmus vůbec nevynikl, takže Lukáš pokračoval v týrání dál.
"No jo, vypadáš vážně nervózně. Bourala si?"
Vedle mě bouchly dveře, ozval se frustrovaný povzdech a Mariánova ruka se obtočila kolem mého krku, aby si mě mohl přitisknout k rameni.
"Drž hubu a jeď."
Nápor panického strachu polevil na snesitelnou míru. Mohla jsem se znovu soustředit na něj. Na jeho vůni, na jeho prsty, kterými se probíral v mých vlasech. Mohl předstírat, co chtěl, ale ta starostlivost…mluvila ve všem proti němu. Nevěděla jsem, jak dnešní noc dopadne, ale nehodlala jsem se vzdát jen kvůli jeho hereckým schopnostem.
Než jsme se dostali do jejich bytu, nepadlo jediné slovo. Lukáš se ani nezul, jen přeťapkal k nedaleké komodě ze které sebral peněženku.
"Jdu pro tu indickou, tak tu buďte hodný," zakřenil se a při zavírání dveří nás obdaroval téměř jízlivým úsměvem.
"Jdu do sprchy, takže…se zabav," utrousil Marián s očima upřenýma kamsi nad mou hlavu a během několika sekund se zabouchl v koupelně. Osaměle jsem se rozhlédla. Chápala jsem, že potřebuje chvilku na vzpamatování. Unaveně jsem pověsila Mariánovu bundu zpět na věšák, zula boty a hned u botníku narazila na svou tašku, ze které se mi podařilo vylovit prášky proti bolesti.
Kuchyňku měli zařízenou skromně. Bylo vidět, že ani jednoho vaření moc nezajímá. I přes příšernou zimnici jsem se neodhodlala udělat čaj a prášek zapila jen studenou vodou z kohoutku. Tíživé ticho narušil překvapivě hlasitý zvuk baterie, když si Marián pustil vodu ve sprše. Připadala jsem si ztraceně. Hlava mi třeštila, byla mi příšerná zima a můj bývalý kluk se schovával v koupelně, aby mi nemusel čelit. Došla jsem si zpátky pro Mariánovu bundu a schoulila se pod ní v rohu černého gauče.

* * * * * * * *

V pokleku jsem přitiskl dlaně na dno vany. Srdce mi bušilo tak rychle, že se mi trochu točila hlava. Hluboký nádech…hluboký výdech…hluboký nádech…V hlavě mi začal kolovat úryvek z jedný písničky.
/A pokud stále dýcháte, jste ti šťastní. Protože většina z nás dýchá skrz poničené plíce./ Na další verše jsem radši nemyslel. Příliš pravdy a příliš bolesti…
Schovával jsem se jak zbabělá krysa! Horký kapky mi už dobrých pět minut bubnovaly do zad a já se pořád nedokázal uklidnit. Co mám dělat? Co mám dohajzlu dělat?!
Trochu zadýchaně jsem se přetočil do sedu, kolena přitiskl k bradě a zoufale se zakousl do hřbetu ruky. Proč jsem vždycky v koupelně? První dva měsíce po diagnóze jsem končil každý večer přesně takhle. Zlomený a zkroucený na dně vany. Tohle už jsem měl přeci za sebou…nebo ne? Ty chvíle naprostý psychický vyčerpanosti, zlomení po terapiích a…druhou rukou jsem si přejel po holý hlavě. Teprve na ní začínaly růst vlasy. Pár milimetrů, který vedly z teroru k normálnosti. Pár milimetrů, který docela jasně ukazovaly, že mám jako správnej chlap pořádný kouty, který byly kdysi zakrytý. Nevadily mi. Krok po kroku. Naučil jsem se radovat z maličkostí. Proč jsem se teď nedokázal radovat z ní? Znovu se ke mně vrátila, znovu k nám našla cestu, kterou jsem pohřbil…
Nemůžeš jí to udělat! Jí ne. Rozbiješ jí! Tentokrát už nadobro…!Roztříštíš na tolik kusů, kolik nezbývá ani z tebe!
Musel jsem jí to vysvětlit. Nějak. Dostat jí pryč, uchovat jí jen ty dobrý vzpomínky…jen ty šťastný. Na člověka, který jsem byl, ne na tu nicku, kterou jsem se stal.
Roztřeseně jsem vypnul vodu. Usušil se a oblečený vyšel z koupelny. Pletenou čepici jsem dal schválně zpátky na hlavu.
Spala. Schoulená do malého klubíčka a překrytá mou bundou. Ten pohled se mi vypálil na sítnici, mozek si ho uložil jako fotografii…byla nádherná. Stále stejná, nevinná…moje malá múza se nezměnila. Na rozdíl ode mě…
Opatrně jsem přešel až ke gauči. Ne…nebyla úplně stejná. Byla ještě krásnější, než jsem si pamatoval. Tři roky odloučení jí udělaly dospělejší…daly jí to, co mě stres a strach ubraly. Vážně jsem si připadal jako hroznej ubožák.
Tiše jsem došel pro svou peřinu a opatrně ji vyměnil za mou bundu. Věděl jsem, že bych měl jít pryč. Buď úplně opustit byt, nebo se alespoň zavřít u sebe v pokoji, ale nešlo to. Na malou chvíli jsem ji měl u sebe. Jednu jedinou noc mohla být zase moje. Ta představa byla neodolatelná…nedokázal jsem se o tuhle příležitost ochudit.
S konvicí čaje jsem se usadil na zem ke gauči, zapnul televizi jen na nejnižší hlasitost, aby ji nerušila a jen tlumeně osvětlovala tvář. Opatrně jsem pod dekou našel drobnou ruku, kterou jsem mohl stisknout. Teprve teď jsem si plně uvědomil, jak šíleně moc mi tahle drobná nenápadná holka, která nikdy nezapadala do mýho vkusu, chyběla. Jak strašně moc jí nechci znovu nechat odejít…
Taky jsem s naprostou jistotou věděl, že mi to zlomí srdce novým a neotřelým způsobem.
Z tupého civění na její tvář mě vytrhl až zvuk odemykání dveří. Celý tělo jsem měl ztuhlý. Jak dlouho jsem u ní proboha seděl? Nestihl jsem se zvednou ze země, ale zvládl jsem alespoň stáhnout opatrně ruku z té její.
Lukáš nevypadal překvapeně. Dokonce ani nenahodil obličej ve stylu "á, jako bych to neříkal". Bez jedinýho slova položil šustivou igelitovou tašku s indickou večeří na pult v kuchyni a mlčky se postavil kousek od gauče.
Věděl jsem, co mi jeho vážná tvář říká. S povzdechem jsem přikývl.
"Tak dobře."
"Do kdy?"
"Zítra ráno."
"Kdyby něco…zavolej."
Otupěle jsem položil bardu na polstrování gauče, jen kousek od její tváře. Slabý proud vydechovaného vzduchu mi v jemných vlnách dopadal na rty. Lukáš si u sebe v pokoji balil věci. Bouchnutí dveří od skříně, kroky tlumený kobercem, jeho tiché "drž se" těsně předtím, než zacvakly dveře na chodbu…panika byla zase na dosah. Zůstal jsem s ní úplně sám. Zlomený, trochu psychicky narušený, s oholenou hlavou, potetovaným tělem a naprosto vyděšený.
Zhluboka jsem se nadechl. Pánská vůně z ní už částečně vyprchala a konečně jsem rozpoznával tu její. Znovu jsem vyhledal drobnou ruku. Tak maličká…

* * * * * * * *

Probudil mě pocit horka. Stále jsem byla navlečená v teplácích, silném tričku a zachumlaná do peřiny, která vystřídala Mariánovu bundu.
Neotevřela jsem oči. Pozorně jsem se zaposlouchala do zvuků v bytě. Televize byla ztlumená, ale i tak jsem poznala, že v ní běží Beatlejuce. Všude jinak panovalo ticho. Obrazovka přímo proti očím mě přiměla zamžourat, ale stejně jsem si všimla tmavé postavy, schoulené na okraji gauče.
Muselo se mu něco zdát. Oči za zavřenými víčky neklidně těkaly ze strany na stranu a uprostřed čela měl nepatrnou ustaranou rýhu. Nepamatovala jsem si na ní. Ani na jemné vrásky u očí nebo silně vystupující lícní kosti. Na hlavě měl černou pletenou čepici, která nezakrývala ušní boltce, ve kterých byly ještě neklamné známky po nošení širokých náušnic. Začal s tím už v Americe, pamatovala jsem si, když nosil v uších malé tyčinky, která postupem času měnil za stále větší a větší. Tetování na krku jsem také znala, ale ta na jeho rukách už byla nová.
Člověka, který ležel přede mnou, jsem prakticky neznala. Kdysi…možná trochu. Teď už byl někdo jiný. Někdo…unavený…vysílený a vyprahlý až na dno své existence. Ale pro mě stále stejně fascinující. Nebyla to lítost. Jen touha poznat ho znovu a lépe.
Opatrně jsem přitiskla ukazováček na zamračenou vrásku mezi očima. Znatelně mu zakmitaly oči, obočí lehce cuklo a dech se změnil. Měla jsem tušení, že se probudil, ale oči nechal zavřené. Roztřeseně jsem mu přitiskla prsty k jeho tváři a lehce je nechala spočíval na hraně čelisti a krku. Tep měl rychlý.
Oči otevřel jen trochu, jako by se chtěl ujistit, jestli jsem vzhůru nebo ne.
"Nedívej se tak na mě."
Hlas měl ochraptělý spánek, ale bezpečně známý. Vše ostatní se mohlo změnit, ale hlas zůstal stále stejný. Bylo to uklidňující.
"Jak?"
"Lítostivě."
Trochu jsem se zamračila. "Nejspíš to bude jinej druh lítosti, než myslíš."
S povzdechem se pohnul, narovnal a posadil ke mně zády. Stačilo by jen kousek pohnout rukou a mohla bych se dotknout jeho lopatky.
"Tak čeho lituješ?"
Zamyšleně jsem se zadívala na obrazovku televize. Zatím nebyla správná chvíle na emocionální válku.
"Spousty věcí. Třeba toho, že jsem viděla další díl Stmívání. Ten první mě měl varovat. Toho, že mě to nevarovalo dostatečně, vážně lituju."
"A ohledně mě?"
"Že jsme na to nekoukali spolu. Stoprocentně bys kvílel mnohem víc než já."
S povzdechem zavrtěl hlavou a přitáhl kolena k tělu. Sakra…takže takhle ne.
"Viděl jsem to. Lukášova holka nás donutila," zabručel tlumeně.
"Páni. Měli jste možnost, aby se vám synchronizovaly…"
"O čem se tu sakra bavíme," přerušil mě nevěřícně.
Pobaveně jsem se usmála. Konečně mu vymizela z hlasu ta šílená apatie. Chtěla jsem ho donutit, aby si vzpomněl. Na všechno. Na ty chvíle, kdy jsme jen tak leželi těsně u sebe a povídali si. Na všechno, co se rozhodl zapomenout.
"O naší fobii z podivných upířích ság?"
"A proč o tom sakra mluvíme?!"
S povzdechem jsem se vysoukala do sedu a shrnula deku k nohám. Záda jsem díky horku měla úplně mokrá a konečky vlasů na krku mě taky nepříjemně zastudily.
"Fajn, promiň. Takže…lituju toho, že seš takovej pitomec a úplně si mě odstřihl. Nechci si moc fandit, ale řekla bych, že to bylo pro nás oba to nejhorší řešení. Lepší?"
"Mně nechybíš."
Chtěla jsem se pohrdavě rozesmát. Jenže…vysmívat se mu, by byla chyba. Opatrně jsem k sobě přitáhla nohy, pohodlně se opřela a dala si záležet, abych se ho omylem nedotkla. Nedokázala jsem posoudit, jestli moje taktika bude správná nebo mu ještě víc ublíží, ale chtěla jsem být upřímná. Tak moc, jak jen to půjde.
"Ty mi chybíš pořád víc."
Ramena se mu napnula, svaly strnuly v křeči.
"Chtěl jsi to vědět," upozornila jsem ho. "Navíc…ti to nevěřím."
"Měla bys! Už jsem jinde, takže si nic nenalhávej!"
Zvláštní, jako by se na mě z jeho slov sypaly kostky ledu, ale těsně před dopadem se rozpustily v tom příšerném horku, které mi bylo. Bylo tak strašně osvobozující s ním konečně mluvit. Mít možnost říct mu všechno, co mi už tak strašně dlouho okupovalo hlavu.
"Možná teď, ale tehdy to tak nebylo. Po tom e-mailu mi bylo jasný, že se něco děje. Připadalo mi, jako by ses domluvil s Radkem a přeposlal mi jen tu mojí odpornou zprávu, co jsem mu napsala z nemocnice. Snažila jsem se dovolat tobě, klukům, tvým kamarádům doma…dokonce jsem vyhledala i tvojí mámu. Nikdo mi nic neřekl, tvoje máma mi zabouchla dveře před nosem…to už jsem měla vážně strach. Skoro jsem si koupila letenku za tebou, ale…kluci z kapely mi napsali, ať tě nechám na pokoji, že je to jen obyčejný rozchod a jste někde na turné."
Rozechvěle jsem se zarazila. Dech jsem měla trochu přerývavý, do očí se tlačily slzy…nechtěla jsem před ním brečet. Nepomohlo by to mně, ani jemu.
"Má mě to dojmout nebo…"
"Přestaň!"