"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


El Diablo (1.)

17. února 2013 v 23:48 | Džín |  El Diablo
Slíbená novinka, takže doufám, že se bude líbit =)
Přidávám písničku u který začal první inspirační nášlap =D






















Opatrně jsem se přikradla k nehybné postavě a přitiskla jí znovu navlhčený hadr k čelu. Po čtyřech jsem se odplížila do bezpečné vzdálenosti a zhluboka vydechla zadržovaný vzduch.
Už bylo dávno po půlnoci, ale adrenalin v krvi byl pořád zvýšený, takže mě ani nenapadlo být unavená.
Postava zasténala, pohnula rukou a znovu znehybněla. Srdce se mi i tak rozbušilo zběsilou rychlostí. V hlavě se mi pořád dokola přehrávalo, jak jsem se do téhle situace dostala.
Seděla jsem si v klidu u televize a právě večeřela, když se z ničeho nic rozletěly dveře od bytu. První, co mě napadlo, bylo, že to je zloděj. S vidličkou i nožem v ruce jsem nakoukla do chodbičky. Dveře od záchodu byly otevřené a ven čouhaly jen nohy v obřích černých botách.
Ten chlap zvracel…u mě v bytě…
Nejspíš mě ani nezaregistroval, když konečně vylezl. V koupelně si vypláchl pusu a doslova odpadl uprostřed předsíně.
Seděla jsem nejméně dva metry od jeho těla už dobré dvě hodiny, a čím déle jsem si ho prohlížela, tím vyděšenější jsem byla. Ten chlap byl normální obr. Vysoký, svalnatý a naprosto děsivý. Měl ošoupané potrhané džíny, černé tričko s jakousi metalovou kapelou a různě na hrudi a okolo krku mu vysely stříbrné řetízky a řetězy. Bože, dokonce měl i několik náušnic, masivní prsten s jakýmsi černým kamenem, okované náramky a silné černé tetování na obou rukách. Na hrůzostrašnosti mu navíc přidával jeho obličej. Vypadal trochu cizokrajně. Možná jako Jihoameričan? Kruci, v tomhle jsem se vůbec nevyznala, ale byl to prostě snědý typ s krátkými uhlovými vlasy a tmavým strništěm. Napůl jsem věděla, že musí mít hodně tmavé oči…možná až do černa, než hněda.
Skvěle. Do bytu se mi vloupal nařachanej potetovanej mexikánec, kterej se nejspíš živí prodáváním drog, vyzvracel se a odpadnul.
Roztřesenými prsty jsem sevřela rukojeť nože u své nohy. Ne, že bych si proti němu věřila. Kdyby chtěl, zlomil by mi vaz dvěma prsty, ale cítila jsem se bezpečněji. Přeci jen…až se vzbudí, bude dezorientovaný a s pekelnou kocovinou. To mi dávalo určitou šanci.
V pět ráno už jsem byla tak rozlámaná a unavená, že jsem se vysoukala na nohy a potichu přešla do kuchyně. Možná bych přeci jen měla zavolat policajty. Nerozhodně jsem potěžkávala v ruce mobil. Nechtěla jsem tomu chlápkovi dělat zbytečně problémy, ale taky jsem nechtěla, aby je dělal on mně. S dvěma hrnky kafe jsem opatrně nakoukla do chodby a sedla si.
Vážně jsem neměla odvahu budit ho dotykem. Viděla jsem až moc filmů, kde podobnej ranař reflexivně sejmul toho opovážlivce, kterej si hrál na budík.
"Hej, vstávat!" Dobře, ten pištivej zvuk zněl spíše trapně. S povzdechem jsem si došla do obýváku pro malý gaučový polštářky a vší silou jeden mrštila na konec chodbičky.
Srdce mi skočilo až do krku, když se jeho tělo napnulo a ruka instinktivně prudce sevřela předmět, který mu dopadl na hrudník. Vystřelil do sedu naprosto probuzený.
"Jestli máš bouchačku, tak se opovaž jí použít!" vyjekla jsem zděšeně a prudce zapadla do spojovačky mezi chodbičkou a kuchyní.
"Co seš sakra zač."
Jeho hlas…rachotil. Bylo to jako tlumený vrčivý hromobití a já měla skoro chuť, zakrýt si uši.
Roztřeseně jsem se přitiskla ke stěně a jen jedním okem vykoukla. Pořád seděl a v prstech žmoulal můj tyrkysový polštářek.
"Tohle je můj byt…takže bych se měla první zeptat já." Fajn, kdybych u toho nezněla tak přiškrceně a zadejchaně, nejspíš by to bylo lepší. Navíc, díky přítmí jsem nedokázala rozeznat, jak se ten chlap tváří.
"Tvůj byt," zopakoval trochu dutě a dovolil si na vteřinu pootočit hlavou, jako by se chtěl ubezpečit, že mu říkám pravdu.
"Jo. Nějakým způsobem si vtrhnul dovnitř, vyzvracel se a odpadnul mi na chodbě. Pokud mě necháš žít, dám ti kafe."
Zvedl se. Proč se doháje zvednul?! Byl fakt obrovskej a vyplňoval celý prostor chodby. Jeho podrážky těžce dopadaly na lino, když si to namířil ke mně.
Kruci! Pevně jsem zatnula zuby a donutila se odlepit oči z jeho černých bot, který byly proklatě blízko, a pomalu s nimi stoupat nahoru.
Zamračil se a podklesl v kolenou, takže jsem jeho obličej měla z ničeho nic těsně u toho svého.
Nejspíš jsem vypadala opravdu vyděšeně, protože se pobaveně ušklíbl. Vážně měl úplně černý oči.
"Hlavně si nenadělej do kalhot."
Naštvala jsem se. Prudce jsem vyskočila na nohy, který naštěstí nebyly tak vratký, abych to nezvládla a autoritativně si dala ruce v bok.
"Jestli je to všechno, tak děkuju za tvojí bulimickou návštěvu a sbohem."
Vytáhl se z podřepu zpět do svý - šmejd jeden - nejmíň dvoumetrový výšky a koutky úst mu ironicky vyjely do dalšího úšklebku.
"Pozor na pusu maličká," zavrčel tiše, ale kupodivu to neznělo příliš jako výhružka.
"Nápodobně, vzhledem k tomu alkoholovýmu vlašáku, kterej si v noci vrhnul."
Zíral na mě. Prostě jen tiše čučel a na obličeji se mu nepohnul jediný sval.
"Prostě už zmiz. Celou noc jsem kvůli tobě nespala. Comprende?"
Pozvedl obočí a něco řekl. Něco, co znělo hebce, zamyšleně a stoprocentně to byla španělština. Nervózně jsem se ošila. Španělštinu jsem měla jeden rok na střední a pamatovala jsem si z ní ještě míň slovíček, než z němčiny. Comprende většinou říkali drsňáci ve filmech, což teď asi nebyla moc dobrá strategie. Taky jsem mu mohla říct hombre nebo amigo.
"Dveře jsou přesně na tom místě, kde ses probudil, sprchu si dej doma."
"A to kafe paloma?" Pořád stálo mezi futry do obýváku a skoro jsem dostala vztek, že jsem pro něj nějaký udělala.
"Můžeš si někam zajít na Bloody Mary."
Pobaveně se zapřel předloktím o umakartovou stěnu a naklonil se těsně ke mně. Lem trička se mu lehce odchlípl a já zahlédla tetování těsně pod klíční kostí. Pak mě ovanul jeho dech. Ten svůj jsem nestačila zadržet a překvapila mě vůně mentolu. Musel si vzít žvýkačku nebo bonbon, když jsem se schovávala ve spojovačce.
"Na tak nicotnou osůbku jsi odvážná paloma," zašeptal tiše, až mi přejel mrazík po páteři. "Hezky se prospi."
Nedokázala jsem se pohnout, když se naklonil ještě blíž. Nepolíbil mě…prostě se jen…nadechl. S posledním ironickým úsměvem se obrátil a dveře za ním hlasitě bouchly.
Od té doby, jsem dávala na dveře bez výjimky řetízek a zamykala na dva západy. Tu noc jsem musela špatně dovřít, když se tak bez potíží dostal dovnitř. Ten mafián sice vypadal, že panelákový dveře pro něj nebudou právě výzvou numero uno, ale lepší zabezpečení jsem si dovolit vážně nemohla. Zklidnit neurózu se mi povedlo až po týdnu. Před spaním jsem si dokonce musela vařit odporný bylinkový čaje, abych vůbec usnula. Z vůně meduňky se mi už pomalu dělalo blbě.
Každý den jsem podnikala výpravy do města, prolézala uličky poblíž náměstí, našla knihovnu, bazén i pěknou zapadlou literární kavárnu. Několikrát jsem si i pro jistotu prošla trasu ke své nové univerzitě, na kterou jsem měla za necelý týden nastoupit. Původně jsem chtěla bydlet na koleji, ale díky několika telefonátům mi moje aktivní tetička sehnala byt jejích přátel, kteří ho nepoužívali, ale odmítali prodat, takže jsem měla slušné bydlení jen kousek od školy. Čtvrť nebyla zrovna nejlepší. Pouliční tlupy, pár vyhořelých bytů, nějaká ta rvačka...ale už jsem bydlela i na horším místě. V Praze jsme sice mexikánce neměli, ale kousek od našeho bytu se scházeli feťáci a všemožný existence, kterých bylo lepší si moc nevšímat.

DOČASNĚ MIMO PROVOZ. Zoufale jsem zírala na dveře výtahu a přála si, aby ta cedulka zmizela. Se zafuněním jsem si přehodila nákup do druhé ruky a začala se škrábat do schodů. Ve třetím patře jsem byla zpocená až na zadku. V šestém mi začínalo být na zvracení a v osmém mi už bylo srdečně jedno, že mám ruku na zábradlí a na dlani se mi množí všemožný bakterie.
" Je vážně legrační tě poslouchat paloma. Špatná kondička?"
Vyšplhala jsem se úplně zchvácená do devátýho patra, abych před svýma dveřma našla jeho?! Osud byl občas pěkná děvka.
"Co…chceš?" vyhekala jsem ufuněně. Kdybych nebyla zborcená potem a v tváři úplně červená - jako při každý fyzický zátěži - po jeho uštěpačným smíchu bych zrudla na sto procent.
S pochechtáváním zvedl pravou ruku se zelenou igelitkou.
"Jako správný soused jsem přinesl večeři a sám sebe jako bonus. Tak otvírej, než to vystydne. Indický jídlo miluju, ale studený za nic nestojí."
Popravdě? Vnímat jsem přestala po slově soused. Vážně?! Bydlim vedle podělanýho potetovanýho mafiána?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Majinká Majinká | 18. února 2013 v 15:58 | Reagovat

Ten poslední odstaveček mě totálně oddělal... :D začíná to slibně.. :)

2 Anne Leyyd Anne Leyyd | 19. února 2013 v 12:52 | Reagovat

:-D :-D Souhlasím, ten poslední odstaveček byla síla :-D Hezky. Upřímně nevím, co bych dělala kdyby se mi tohle stalo, ale hrdinka má odvahu ;-) Těším se na další díl a doufám, že přibude taky Invisible ;-)

3 Šárík Šárík | 20. února 2013 v 21:04 | Reagovat

Tak když už jsi mě tak perfektně navnadila tím tetováním pod klíční kostí, tak honem další pokračování, ať vím, kde má další tetování! :D...jako vždy perfektní prostě :-)

4 Rezkaaa Rezkaaa | 17. března 2013 v 13:33 | Reagovat

No, množí se u mně závislosti díky tobě ;-)
A strašně se těším na další díl :-)
Veliký potetovaný a hrozivý metalista (nebo satanista či co je vlastně zač) se mi docela líbí :-D  :-P

5 anup anup | 17. března 2013 v 17:08 | Reagovat

tak tu máme další povedenou povídku :-D supééér, chci další díly :-D

6 K K | 28. dubna 2013 v 11:16 | Reagovat

Prosím, delší čekání už nevydržím!!!!!!!!! Další díl, comprende!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama