"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


Březen 2013

Invisible (4.)

3. března 2013 v 12:28 | Džín |  Fantasy
Slíbené pokračování =)






















Skoro minutu jsme na sebe bez jediného slova zírali, ale pak už jsem to nemohla vydržet. S tichým povzdechem jsem došla, až ke svému psacímu stolu kde jsem odložila počítač, ze skříně vytáhla věci na spaní a rychle se zdekovala do koupelny. Trochu nerozhodně jsem chvilku zírala na zamčené dveře. Technicky vzato byl ten chlap mrtvej. Pro ducha by neměl být problém proplout dveřma, ne? Jenže na druhou stranu…ráno jsem ho vyhodila z pokoje a pod rukama mi připadal víc než hmotný. Navíc kdyby za mnou mohl, nejspíš by mi to už dávno předvedl. Nerozhodně jsem ještě chvilku přešlapovala, než jsem se odhodlala.
Pod proudem horké vody jsem se snažila uvolnit a uklidnit, což se mi moc nedařilo. Pokoj mi okupovala neviditelná zombie, táta se očividně rozhodl, že rodiči domluvené partnerství vypadá jako prima nápad a jediná osoba, která mi od mamčiny smrti řekla jménem, byl již výše zmíněný zombiek. Můj život byl vážně absurdní.
S povzdechem jsem vypnula sprchu, osušila se a po vyčištění zubů se nasoukala do svého nového spacího úboru. Super velký triko z koncertu Kissáků a obyčejný šortky by mě mohly uchránit před potupující ranní šikanou.
S rychle bušícím srdcem jsem otevřela dveře.
Daniel seděl přesně jako předtím. Na stejném místě, ve stejně strnulé póze a s tváří otočenou ke mně.
Nadechla jsem se, ale pohybem ruky mě umlčel.
"Já vím…mám vypadnout, ale…já si s tebou chci promluvit," promluvil hlasem tak pokorným, jaký jsem u něj ještě neslyšela a omámeně jsem zaklapla pusu a šla se posadit vedle něj.
"Omlouvám se," začal s unaveným povzdechem.
"Já ti asi dostatečně nepopíšu co se teď ve mně děje a proč jsem k tobě takovej…asi to ani nedokážu vysvětlit."
"Tak to zkus," hlesla jsem trochu rozpačitě. "Proč mě tak moc nenávidíš?"
"Já…ne…neřekl jsem, že tě nenávidím," zablekotal zaskočeně a nečekaně mě vzal za ruku. Vyděšeně jsem ucukla, tudíž mě ihned pustil a znovu spořádaně sepnul ruce na kolenou.
"Tak co v tom je?"
"Já…je to asi ve mně. Nikdy jsem nebyl nesnášenlivej, ale teď…56 let mě nikdo neviděl, neslyšel a najednou se objevíš ty. Říkal jsem si…je jiná, určitě mi dokáže pomoct, ale ty to nevíš a navíc máš všechno, co já ztratil," najednou prudce vstal a začal rozčileně přecházet po pokoji.
"Já vím, že mě nechápeš…nemůžeš to chápat!" zakřičel a zoufale rozhodil rukama.
"A máš vlastně pravdu. Nenávidím tě za to, že můžeš chodit do školy, jít do města a poznávat nový lidi. Nenávidím tě i za to, že si můžeš dát rande s nějakym debílkem Erikem…a přitom tě nenávidět nemůžu. Jak bych sakra mohl nesnášet jedinýho člověka, který o mně ví. Po tolika letech mě konečně někdo dokáže vnímat. Trochu z toho magořim. Ne, naprosto mi z toho hrabe! Jsem na tebe hnusnej, abych měl odstup. Kruci…právě v tuhle chvíli není nikdo důležitější než ty, chápeš? Chápeš to aspoň trochu?" Jeho hlas se stupňoval a třásl v zoufalství a vzteku. "Nejspíš už na mě po zbytek mý zasraný existenci nikdo jiný než ty nepromluví. Musíš pochopit…nikdy bych nevěřil, že budu mít tak šílenej strach, že zůstanu zase sám!"
Prudce se rozmáchl a udeřil pěstí do zdi, což mě šíleně vylekalo. Dostala jsem na sebe vztek. Co jsem si sakra myslela? Že nemá žádný city a jediný co umí je nenávist a pohrdání? Ten kdo je raněný okolo sebe nejvíc kope…věděla jsem to, ale nemyslela podle toho. Nechtěla jsem, aby trpěl.
Rychle jsem zničila vzdálenost mezi námi a pevně sevřela do svých roztřesených rukou jeho paži, kterou měl stále namířenou proti stěně.
"Omlouvám se," šeptla jsem a cítila, jak se mi hlas neovladatelně třese, stejně jako ruce a nohy.
"Za co se proboha omlouváš?" zakroutil nevěřícně hlavou a pevně mě chytl za ramena, čímž se vytrhl z mého sevření. Žaludek se mi sevřel v křeči a srdce prudce rozbušilo, ale vydržela jsem ten kontakt bez pohnutí. Neviděla jsem jeho tvář, což trochu pomáhalo…navíc jsem se ho dotkla jako první. V tu chvíli jsem o tom ani nepřemýšlela a pocit, že to bylo mé vlastní rozhodnutí, trochu pomáhal.
"Promiň, že mi to nedošlo…dřív," vysoukala jsem přes nevolností stažené hrdlo a vyděšeně se zajíkla, když si mě přitáhl k sobě. Objímal mě…prostě se jen natáhl a pevně mě přitiskl k sobě…jen tak…
Snažila jsem se dýchat a nepanikařit. Zavřela jsem oči a snažila se utřídit vjemy. Pod rukama jsem cítila tu zvláštní a nepřirozenou pevnost a strukturu jeho těla. Připadalo mi, že se dotýkám hedvábí tak jemného, že se člověk bojí, aby ho jen pouhým pohlazením nezničil. Paniku z kontaktu naprosto potlačila jediná myšlenka. Má sakra vůbec něco na sobě?! Ne, že bych něco mohla vidět, ale ta představa byla tak nějak…morbidně oplzlá.
"Uklidni se. Objetí si máš užívat, ne stát našponovaná a připravená na útěk," zasmál se šeptem.
"Já…většinou je mi hodně nepříjemný, když se mě dotýkají cizí lidi. No…vlastně dostanu trochu panickej záchvat, ale….teď to…zvládám…to bude asi tim, že jsi šmejd a nesnášim tě," zasmála jsem se trochu zadýchaně na závěr.
Opatrně mě od sebe odtáhl a stáhl se. Čirá úleva a iracionální ztráta z toho kontaktu se slily v jednu zmatenou emoci.
"Proto ses vždycky chovala tak divně, když jsem se tě dotkl," páni, zněl, jako kdyby se mu vážně ulevilo. "Říkal jsem si, že to nenávidíš kvůli tomu, co jsem."
Nervózně jsem se zasmála a zadívala se stranou. "Jo, jsi člověk, takže když se mě budeš chtít dotknout…já…budu se snažit. To objetí jsem zvládla docela dobře," sama sobě jsem zněla jako pomatenej šílenec. Bože, takhle už jsem dlouho neblábolila!
"Pro dnešek bylo mluvení dost," zabručel s úsměvem a bez sebemenší námahy mě odhodil na postel, až jsem vyhekla. Právě jsem tomu idiotovi dala najevo, že vážně nesnášim cizí dotek a on si mě prostě popadne a hodí na postel?
"Bože, pořád jsi bastard!"
"Musíš si zvykat. Nikoho jinýho se dotýkat nemůžu a já se rád tulim," uchechtl se pobaveně. Ta jeho hnusná arogance byla zpátky, ale…tentokrát mě to kupodivu nenaštvalo.
Jeho stříbrná postava se pomalu přesunula k východu a opatrně otevřela dveře.
"Dobrou noc Amando."
Zachvěla jsem se, když mu moje jméno mazlivě sklouzlo přes rty.
"Danieli?"
"Ano?"
"Ještě jednou mi budeš hrabat ve věcech a nakopu ti prdel!"
Upřímně se rozesmál a bez sebemenšího hluku zavřel dveře mého pokoje.

Probudil mě nějaký zvláštní zvuk, který se rozléhal po celém pokoji. Trochu zmateně jsem nejdřív zašátrala po budíku a teprve po chvíli mi došlo, že ani po třetím vymáčknutí ten zvuk neustává. Konečně jsem se trochu vzpamatovala a rychle se natáhla po mobilu.
"Ano?"
"Ahoj, tady Erik," zasmál se vesele hlas na druhé straně.
"Jee…ahoj."
"Já tě vzbudil co?"
Křečovitě jsem potlačila zívnutí a promnula si oči. Páni, deset hodin a já jsem jak praštěná palicí.
"To nevadí," usmála jsem se vstřícně. "Co potřebuješ?"
"Ale…jen mě tak napadlo, jestli už máš všechno do školy. Tužky, sešity a ty podobný blbosti. Jestli ne, tak tě zvu na společný nákupy."
Chvíli jsem trochu připitoměle zírala z okna, než mi konečně došlo, co mi nabízel. Nejsem tu ani tři dny a už bych mohla mít rande?
"Tak fajn…stejně jsem chtěla dneska do města."
Tak jo, nikam jsem nechtěla. Jediný co jsem na dnešní den plánovala, bylo válení u televize a vaření oběda, ale když už Erik přišel se zajímavějším programem, tak proč ho odmítat.
"Super…tak v jedenáct u obchoďáku? Zařídíme nákupy a pak tě zvu na oběd."
"Dobře…tak zatím ahoj."
S výbornou náladou jsem vyskočila z postele a rovnou zamířila do koupelny. Nikdy jsem se moc výrazně nelíčila, tudíž jsem jako vždy použila trochu make-upu, pudru a řasenky a abych ještě víc podtrhla své oči, použila jsem tužku na oči.
Do vlasů jsem si dala jen úzkou stříbrnou čelenku. S oblečením to bylo horší. Sluníčko napovídalo, že nás čeká další horký den, tudíž jsem nakonec zvolila obyčejné bílé šaty.
"Kabelka…sakra kde je," zaklela jsem vztekle, když jsem se vynořila z koupelny a neměla ani tušení, kam jsem jí uklidila.
Rychle jsem prohledala skříně, ale bez většího úspěchu.
"Jestli je to ta černo hnědá věc, co vypadá jako malej pytel na brambory, tak je dole na věšáku," ozvalo se pobaveně z mojí postele a já úlekem nadskočila.
"Byl by takovej problém dát mi vědět, že jsi tady? Ty jednou budeš moje smrt, fakt že jo."
"Strašně mě to mrzí," ušklíbl se tím starým známým způsobem, který jsem u něj fakt nesnášela, ale rozhodla jsem se to nijak nekomentovat.
"Kam se chystáš?" vyzvídal rádoby znuděně.
"Debílek Erik mě pozval na oběd," odpověděla jsem trochu jedovatě a dřív než stačil něco říct, vypálila jsem ze svého pokoje a seběhla dolu. Kabelka byla opravdu v chodbě na věšáku, tudíž jsem do ní jen z batohu přehodila peněženku a zamířila do kuchyně, dát si skleničku džusu.
"Ahoj…kam ses tak vymódila?"
Pohled na tátu, oblečeného jen v županu a s uličnicky rozdrbanými vlasy mi vyvolal na tváři úsměv. Vždy upravený a kultivovaný vzhled bohatého podnikatele nechal zavřený kdesi ve skříni a teď to byl konečně muj táta. Ten, kterého jsem měla nejradši.
"Ahoj tati…no já…půjdu do města, koupit si nějaký sešity…a tak."
"S Erikem?"
Džus mi lehce vyšplouchl na kuchyňskou linku a já nepatrně zrudla.
"Jo…půjdeme na oběd."
"Tak si to užijte a vyřiď mu, že jestli ti něco udělá, tak si to s ním vyřídím."
Trochu nervózně jsem se zasmála, obrátila do sebe celou skleničku na jeden zátah a radši se pomalu sunula k východu.
"Tak se tu mě…" zady jsem narazila do čehosi tvrdého a vyděšeně chtěla zaječet, ale Danielova hedvábná ruka mi pohotově zakryla ústa.
"Říkala jsi něco?"
"Klídek Amando….žádný omdlívání," šeptl mi do ucha výsměšně a já se mu prudce vytrhla.
"Jo, že už půjdu. Zatím ahoj."
Rychle jsem se prosmekla okolo Danielova těla, které jsem sice neviděla, ale měla docela dobrou představu, kde by mohlo být, a ve spěchu opustila náš dům. Očividně byla pěkná blbost říkat mu o mý malý asociální fobii. Bože, jednou se choval jako člověk a já mu řekla to, co pro moje ustaviční šikanování potřeboval vědět nejvíc. Většího idiota svět neviděl!
Díky tomu zběsilýmu útěku z domu, jsem přišla k obchoďáku skoro o deset minut dřív, ale nevadilo mi to. Názory, jako že dívka musí zákonitě přijít nejmíň o pět minut později, aby nevypadala blbě, šly vždycky absolutně mimo mě. Tudíž jsem vystoupala pár schodů k hlavnímu vchodu a postavila se k masivnímu kovovému zábradlí kousek stranou od lidí, kteří proudili dovnitř.
Pozorně jsem se rozhlédla. Erika jsem zatím nikde neviděla, ale i přesto jsem z uší vytáhla sluchátka - s určitým smutkem, protože moje oblíbená písnička od Nightwish ještě nedozněla - ale nechtěla jsem vypadat nezdvořile, nebo tak něco. Navíc kdyby na mě odněkud volal, byla bych hluchá, jak poleno.
"Jee, ahoj Am."
Rychle jsem vzhlédla a musela se začít smát. Erik na mě nadšeně volal z druhé strany ulice a většina lidí se pod náporem jeho nenadálého křiku lekla. Erik byl očividně činorodý mladý muž a moje jméno si zjistil a rovnou mi napařil zkráceninu.
Počkala jsem, až doběhne ke mně a také ho pozdravila.
Delší blond vlasy měl stáhnuté z čela čelenkou a modré oči mu svítily ještě jasněji, než v kanceláři a byla v nich čitelná radost a veselí.
"Páni, sluší ti to."
"Nápodobně," zasmála jsem se potěšeně a musela uznat, že mluvím pravdu. V dobře padnoucích džínách a v polorozepnuté bílé košili mu to vážně slušelo.
Než stačil cokoliv dalšího říct, kývla jsem bradou ke vchodu. "Jdeme utrácet?"
Trochu se ušklíbl a nevesele se zasmál. "Radši bych utrácel za úplně něco jinýho, než jsou školní potřeby."
"Jo? A za co třeba?"
Díky týhle neškodný otázce, jsme se brzy od jeho koníčků dopracovali až k těm mým a za celou dobu se nestalo, že by nastala chvíle ticha. Erik byl ten typ člověka, kterému nedělá problém udržovat nezávaznou konverzaci. Kupodivu jsem se s ním brzy začala cítit tak dobře, jak už dlouho ne. Nenarušoval můj osobní prostor, bavil mě a nechoval se jako arogantní prevít. Jaká to změna od mého milovaného spolubydlícího.
"Tak kam tě mám pozvat na ten slíbenej oběd? Nějaké zvláštní přání?"
"Chutná ti čína?" optala jsem se opatrně.
"Jasně…mám jí nejradši," zasmál se potěšeně a z ničeho nic mě popadl za ruku, aby mě mohl táhnout na druhou stranu silnice. Reflex byl silnější než myšlenky. S prudce bušícím srdce jsem se mu vytrhla a pod náporem těch modrých očí zrudla. S povzdechem jsem si promnula dlaně a protáhla prsty. Trochu vyděšeně mi došlo, že dotýkat se Daniela bylo nesrovnatelně lepší a jednodušší. Moc se mi nechtělo rozebírat důvod, proč to tak je. Od neviditelnýho zombieka jsem snášela fyzický kontakt daleko líp, než od hezkýho normální kluka. Ať se přihlásí, kdo je tady naprostej magor! Tady, tady.