"...jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci ke spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle..."
Jack Kerouac
( Na cestě )


El Diablo (2.)

29. dubna 2013 v 20:24 | Džín |  El Diablo
Dobře dobře, poslední komentář u ďáblíka si vyžádal mou pozornost a je štěstí, že ještě mám pár stran v zásobě, než tahle studna vyschne =D


Chraplavě jsem si odkašlala. Tohle šplhání bych měla dělat každý den, už jen proto, abych překonala ten nápřah na infarkt.
"Proč bych tě sakra měla pouštět do svýho bytu?"
"Pozor pozor paloma, to sprostý slovo by ti mohlo zůstat v záznamech." V černých očích mu hrál posměch.
"Takže ty bydlíš vedle mě?"
"Logický, ne? Tu noc jsem si spletl dveře."
"A já doufala, že i panelák a patro," zasyčela jsem nepřátelsky a konečně dokončila krok a vytáhla se z posledního schodu.
"Seš pomalá, přidej."
Kdybych měla tu moc, můj pohled by ho zabil a rozložil na mikroskopický částečky prachu.
"Víš co amigo? Ty i tvoje indický placky se jděte kosmopolitně vycpat do svýho českýho bytu. Adiós."
Pobaveně se rozchechtal a opřel se o levou stranu futer, abych mohla odemknout.
Ten chlap mě frustroval, ale neměla jsem odvahu se s ním do krve pohádat. Vypadal…nebezpečně. Jenže bylo taky hodně nebezpečný si ho jen tak pustit do života. Tak jo. Chce jednu večeři a při tý se mu můžu úplně znechutit. Vyprávět mu o manikúře, čivavách a nějakým filmu ve stylu Blonďatá a blonďatější. Ne, že bych o něčem z toho moc věděla, ale když budu dostatečně nudná, ztratí zájem.
Beze slova jsem odemkla dveře a ani mě nepřekvapilo, že do nich ihned strčil a proklouzl dovnitř.
"Zout!" zavrčela jsem vztekle, když se vydal chodbičkou k obýváku.
Nespokojeně něco zabručel a tentokrát to neznělo ani jako španělština. Znechuceně se vyzul z vysokých rozvázaných bot, do kterých měl napůl zasoukaný džíny a bez vyzvání znovu zamířil do útrob bytu. Než jsem se stačila zout a umýt si ruce, rachotil už v šuplíkách. Ten blbec mě šíleně vytáčel.
"Jako doma," zavrčela jsem naštvaně a dostalo se mi jen dalšího úšklebku.
"Přines nějaký pití. Máš pivo?"
"Citronový."
Povytáhl obočí v hlubokým pohrdání, než trhl ramenem. "Bien, sem s nim."
"Normálně jíš na zemi jako zvíře?"
Seděl u balkonových dveří a rozbaloval vše, co přinesl z plastových misek. Vlastně to bylo poprvé, kdy jsem ho viděla v normálním denním světle. Polilo mě horko, když jsem si uvědomila, že černou košili odhodil vedle sebe a seděl tu jen ve svých otrhaných džínách a černým těsným tílku. Takovýhle chlapi většinou byli jen ve filmech, ne? Nebezpečný, nařachaný a dehydrovaný, aby jim pořádně vylezly svaly. Černý oči se mi zavrtaly do tváře a já se konečně probrala.
Usadila jsem se naproti němu v dostatečný vzdálenosti od jeho nohou a s povzdechem zavrtěla hlavou. Co to ksakru dělám?!
"Je to otrávený?"
"Hm?"
Nakrčil obočí, jako by byl duchem mimo a já ho hrubě vytrhla.
"Nic, jen abys pak neuklízel mojí mrtvolu, jestli je v tom jídle arzenik."
"Vsázel bych spíš na kari," odpověděl suše a přistrčil ke mně několik plných misek. Ve dvou byla jakási omáčka, jedna nejspíš špenátová a druhá se spoustou kari, v další misce bylo maso ve třech barvách, žluté, zelené a červené a ve čtvrté indické rizoto. Na dva talíře pak naskládal trojúhelníčky indických placek.
"Přijde někdo další?"
"Nevěděl jsem, co ti bude chutnat," pokrčil rameny nevzrušeně a vyčkávavě trhl bradou, abych si konečně něco nandala.
Začala jsem od kraje špenátovou omáčkou a už první lžíce chutnala naprosto božsky.
Teprve po chvilce jsem si uvědomila, že se zatím jídla nedotkl a prostě mě jen pozoruje. Zase!
"Mám někde špenát?"
Rozesmál se. Tentokrát tak nějak…opravdově. Žádný posměch a cynismus…jen upřímné pobavení.
"Ne."
"Fajn. Tak zírej do misky a ne na mě."
"Ty jsi lákavější."
"Vážně? Tenhle kec už na nějakou zabral?"
Rozesmál se znova, jako bych byla hodně dobrý estrádní komik.
"Mohl by."
Posměšně jsem si odfrkla. "Zatím ses ještě ani nepředstavil a už zkoušíš balící fráze. Skvělý."
"Můžeš mi říkat Dante."
Zamrkala jsem. "Zajímavý."
Neurčitě pokrčil rameny a zakousl se do placky.
Dante. Bylo to vůbec pravý?
"Ty mi neřekneš, jak se jmenuješ?"
"Beáta."
Černé oči se mi zavrtávaly hluboko…hluboko do duše. Znovu měl ten strnulý, absolutně nehybný výraz ve tváři.
"Takže…hmm…tvoje řeč je španělština?"
"Ne."
Zaraženě jsem nechala lžíci na půli cesty k puse.
"Tak proč tak mluvíš?"
Pobaveně zavrtěl hlavou. "Ty si s tím začala. Myslel jsem, že se ti španělština líbí, tak jsem u ní zůstal."
"Takže…Ital?" Zkusila jsem opatrně.
"Teď a tady mám český občanství. Nech to tak."
"Takže kdybys zítra byl v Německu, tak máš německý občanství?"
Chviličku se na mě díval, než pochybovačně vypustil z pusy vzduch.
"Jez, než tvůj jazyk zaměstnám jinak."
Tohle už znělo jako výhružka.
"Proč tu bydlíš sama?"
"Kdo řekl, že bydlím?"
"Nemusíš se tvářit tak vystrašeně. Kdybych ti chtěl něco provést, už bych to udělal," zazubil se. Moc mi to nepomohlo. Navíc jsem si všimla, že díky úsměvu mu vystupuje malý dolíček na pravé tváři a celý najednou vypadal trochu míň hrozivě.
"Jdu na univerzitu. Tohle místo je zatím volný a nájem platím majitelům jen symbolickej."
"Dobře pro tebe."
"Ty…pracuješ?" Nechtěla jsem se vyptávat. Vlastně jsem si s ním nechtěla vůbec nic povídat, ale zvědavost převzala kontrolu.
"Jo."
Už jsem zmínila, že mě ten blbeček vytáčel k nepříčetnosti?
"Teď by se hodilo říct, kde. Teda jestli neobchoduješ s drogama nebo lidským masem, v tom případě si svoje špinavý tajemství nech pro sebe."
Se smíchem zavrtěl hlavou, jako by nemohl pochopit, kam na tak absurdní nápady chodím.
"Jsem něco jako strážce pořádku. Zlej polda," usmál se arogantně. Nevěřila jsem mu ani nos mezi těma hezkýma očima. Polda podle mě vypadal úplně jinak. Teda jestli nebyl v utajení nebo tak něco. Ne, že bych toho o policii věděla moc, ale stoprocentně by mu zakázali všechen ten kov, kterým byl ověšenej. První pošahanec by mu ty náušnice vyrval z uší.
"Nevěříš mi?"
"Ani trochu."
"Protože seš chytrá," pokrčil rameny, jakoby ho vůbec nevyvedlo z míry, že jsem ho prokoukla.
"Fajn. Prostě mi to neříkej, ale jestli kvůli tobě budu mít problémy..."
"Nebudeš."
Znělo to tak jistě a neochvějně, že mě to uklidnilo.
"Nepustíš nějakou hudbu?"
Začalo to zavánět. Jedla jsem v pásu slunečního světla indický jídlo, s mexikáncem co nebyl mexikánec a měla k tomu ještě hrát hudba? Tak to prr chlape!
Na druhou stranu bych třeba nemusela mluvit a vzhledem k jeho mafiánskýmu vzezření bych se mu mým výběrem mohla trochu pomstít.
Z ložnice jsem přinesla svůj notebook a usadila se s ním zpět na své místo u balkonových dveří. Nakonec jsem nastavila svůj oblíbený jihokorejský mix a odšoupla počítač stranou. Dante se zamyšleně zadíval z okna, když začala první písnička.
Nic nenamítal, což mi vzalo vítr z plachet. Radši jsem si nandala rizoto a znovu se pustila do jídla.
"Proč jsi vlastně nezavolala policii, když ti do bytu vtrhnul cizí chlápek?"
Nervózně jsem si poposedla. Jo, to byla fakt kravina, ale nějak jsem se k tomu nedokázala za celou noc donutit.
"Nevim. Moje poslední zkušenost s nima není moc dobrá a nechtěla jsem dělat zle."
"Ty se mě vážně moc nebojíš, co?"
Díval se zkoumavě. Jako by potřeboval najít ten důvod, proč neřvu zděšením, když je tak blízko mě.
"Lidi normálně prchaji hrůzou když tě vidí?"
"Většinou."
"Smutné."
Rty mu zvlnil úsměv, ale do očí se nedostal. Nikdy jsem si téhle reakce u nikoho doopravdy nevšimla. Úsměv, který se nedotýká očí. Dante byl první, u koho jsem takový výraz viděla.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Rezkaaa Rezkaaa | 30. dubna 2013 v 15:59 | Reagovat

Velký zlý krásný charismatický Dante, který není Dante... 8-)  :-D
Paráda, těším se na další díl :D

2 Zay Zay | 30. dubna 2013 v 17:28 | Reagovat

Musím vážně začít číst pomalejc:D Krásnýý:)

3 Anne Leyyd Anne Leyyd | 30. dubna 2013 v 17:50 | Reagovat

Ach jo, a už mám zase dočteno :-( Prosííím další díl! Zajímavé oboje dvoje. Vždycky mám pocit, že je jedno lepší než druhé a vede vždycky to, co si přečtu naposledy :-D tak nás dlouho nenapínej ;-)

4 anup anup | 5. května 2013 v 12:10 | Reagovat

jsem zvědavá, co se vyklube z našeho zajímavého "Danteho" ;-) nejlépe co nejdřív další díl
P.S. moc se mi líbí tvé psani ;-)

5 K K | 6. května 2013 v 16:00 | Reagovat

Tak jo, jsem potěšena na nejvyšší míru, že se to dalo do pohybu. :D Ale to neznamená, že slevím! Měsíc čekání není moc. Měsíc čekání je vražda!!!
Těším se opět na Danteho a Beátu. Miluju tvoje povídky.

6 Zay Zay | 23. května 2013 v 10:25 | Reagovat

Já se toho dalšího dílu snad nedočkáám :D [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama